TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od Santinan

  ›› vlastní tvorba
  ›› překlady

Komentáře k povídce

        

Příběh Anabelle Hamiltonové


    autorka: Santinan Black
    postavy: AUTP
    žánr: romantika/tragédie
    info: ...jmenuji se Anabelle. Ano, jsem upírka. Nikdy jsem neřekla, že ne. Chtěla bych vám vyprávět starý příběh o mně samé. Tak se tedy usaďte a poslouchejte...

    8.278 znaků/1.432 slov    vloženo: 14.05.2010    počet zobrazení:   

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Jmenuji se Anabelle. Ano, jsem upírka. Nikdy jsem neřekla, že ne. Chtěla bych vám vyprávět starý příběh o mně samé. Tak se tedy usaďte a poslouchejte.

   Je mi už přes dvěstě let, pocházím z Anglie. Byla jsem velmi mladá, když jsem potkala Antonia. Antonio byl velice přitažlivý muž. Působil dojmem nezkrocené energie, která čeká, až ji někdo vypustí ven. Pohyboval se s nedbalou elegancí kočkovitých šelem a uvnitř jsem cítila, že je i stejně nebezpečný. Byl jako ochočený tygr, o kterém víte, že kdyby měl opravdu velký hlad, tak by neváhal a rozsápal vás na kusy, jen aby se nakrmil vaším masem. Měl dokonalé uhlově černé vlasy, které mu spadaly až na límec kabátce. Ostře řezanou tvář zjemňovala smyslná ústa. Pod hustým černým obočím zářily zlatohnědé oči. Připomínaly mi oči kočkovitých šelem. Krátce řečeno byl úchvatný. Setkávali jsme se na společenských večírcích či plesech. Pokaždé jsem na něj zírala, jako u vytržení. Stal se pro mne drogou. Ačkoli jsem s ním nikdy nepromluvila ani netančila, fungovalo mezi námi jakési pouto. Já vždy věděla, když se na mne zahleděl nebo když byl blízko mě. Cítila jsem jeho blízkost. Bylo to naprosto šílené. Až jednou asi po dvou měsících se to stalo. Promluvil na mne. Byla jsem štěstím a radostí bez sebe.
   „Anabelle, zatančete si se mnou.“ Nebyla to otázka, ale vyzvání. Hlas měl hluboký a melodický. Otřel se mi o kůži, jako samet. Nedokázala jsem říci ne a upřímně jsem ani odmítnout nechtěla. Zatančila jsem si s ním dva valčíky. Nechtěla jsem, aby to skončilo, ale stalo se tak. Jenže Antonio mě neopouštěl. Přinesl mi punč a povídali jsme si. Bylo to dokonalé.
   „Co je na vás tak jiného, než na ostatních mužích, že vás nemohu dostat z hlavy, pane?“ zeptala jsem se upřímně na to, co mi vrtalo hlavou už dlouho. Usmál se takovým zvláštním pokřiveným úsměvem. Ten úsměv se mi velice líbil.
   „Možná, že na rozdíl od ostatních džentlmenů zde, jsem dravec,“ prohlásil s tou svou neochvějnou sebejistotou. Tehdy jsem ještě nevěděla, že říká jen čistou pravdu. To jsem se měla dozvědět až mnohem později.
   „Jste dokonalá, Anabelle, opravdu dokonalá. Vypadáte křehce, ale skrývá se ve vás silná osobnost, která se nedá svazovat ani společenskými konvencemi ani zkostnatělými pravidly slušného chování. To mě na vás uchvátilo už tehdy, když jsem vás spatřil poprvé,“ řekl a políbil mi konečky prstů. „Jste má, Anabelle, jste jenom má. Věděl jsem to ve chvíli, kdy jsem vás poprvé spatřil, ale já vás chci celou. Chci, abyste mi patřila od kořínků vlasů až po špičky prstů na nohou. Budu o vás bojovat s kýmkoli, kdo by mi vás chtěl odloudit. Jste má!“ Ta poslední slova se mi vpálila do duše. Podvědomě jsem cítila, že mluví pravdu, že nepřehání. Jediné, na co jsem se zmohla, byl úsměv.
   „Jste zvláštní muž, Antonio. Jsem už unavená, půjdu domů. Nashledanou!“ rozloučila jsem se chvatně.

   Uběhl rok, kdy se mi Antonio neustále dvořil. Chodili jsme spolu všude. Byli jsme jako jedna bytost. Bylo to úchvatné. Já už si nedokázala představit, že by to mohlo být lepší. Lidé si mezi sebou šuškali, že slečnu Anabelle Hamiltonovou konečně někdo zkrotil. Vždy jsem se tomu jen usmívala, co jiného jsem mohla dělat?! Já vám to řeknu. Utéct a už nikdy toho muže obdařeného temnou krásou nespatřit. Můj život by se pak odvíjel naprosto jinak a možná by byl i lepší. V některých ohledech. Jenže já to neudělala, já Antonia milovala se vším všudy. I když tehdy jsem ještě netušila, že on není člověkem. Že je opravdu dravcem. Jeho polibky a doteky se mi vpalovaly do kůže. Ano, stali jsme se milenci. Bylo to úžasné, nic tak intenzivního a slastného jsem nikdy předtím nezažila a byla jsem si jistá, že s jiným mužem, než s ním, to ani nezažiji. Byl mou druhou polovinou duše, kterou člověk najde jen jednou za život. Věděla jsem to a doufala, že mi nezmizí, tehdy jsem si byla jistá, že bych to nepřežila. Dnes už vím své. Milovala jsem a byla jsem milována. Lepší pocit jsem si nedokázala představit. Antonio mi byl stále ještě drogou, ale jelikož se mi ho dostávalo požehnaně, tak jsem netrpěla.

   Jednou, když jsme po milování leželi v posteli a vyčerpaně na sebe hleděli, se mě na něco zeptal.
   „Anabelle, má krásná Anabelle, chceš být navždy mojí ženou?“ ptal se tím svým sametovým hlasem a přitom si hrál s prameny mých vlasů, které mi spadaly do obličeje. Okamžik jsem si vychutnávala jeho laskání, než jsem odpověděla. Já hloupá ještě nevěděla, kolik pravdy se za jeho slovy skrývá. Pohladila jsem ho po tváři.
   „Ano, chci být navždy tvoje. Nechci patřit nikomu jinému než tobě, Antonio. Od kořínků vlasů až po špičky prstů na nohou. Tak, jak jsi to kdysi chtěl i já to dnes chci,“ vypověděla jsem mu tiše a upřímně to, co jsem cítila ve svém srdci.
   Tu noc se mi dostalo toho, co jsem chtěla. Dal mi věčný život. Jeho zuby se mi zaryly do krku, zpočátku to bolelo, ale pak už jsem cítila jen slastný pocit. Umírala jsem. Cítila jsem, že umírám a bylo mi to jedno. Do úst mi vteklo pár kapek Antoniovy krve. Chutnala zvláštně. Slaná a železitá, ale bylo v ní ještě i něco jiného, nepopsatelného. Víc si nepamatuji, tehdy jsem totiž zemřela a za dva dny se narodila jako nový upír. Nebolelo to, jen jsem začala nesnášet sluneční světlo v Anglii naštěstí tak vzácné. Pro novorozeného podnebí naprosto dokonalé.
   S Antoniem jsme putovali po různých místech světa, nikde jsme díky svému nestárnoucímu zevnějšku nemohli zůstat déle než pár let. Zůstal se mnou celých sto let. Byli jsme konečně spolu, jako sobě rovní partneři. Jenže naše idylka neměla trvat až na věky, jak jsme si mysleli. Rozdělili nás lovci upírů, kteří pásli po našich životech. Rozprchli jsme se každý jinam. Já se vrátila do rodné Anglie, on se ztratil nevím kam. Jediné, co vím jistě je to, že stále ještě žije. Jsme spojeni krví, ale i dušemi a díky tomu jsme schopni vycítit smrt toho druhého. Je to zvláštní, ale je to tak.
   Ach ano, já stále ještě Antonia miluji. Stal se mou životní láskou, pro kterou jsem zemřela. Pořád věřím, že jednou nás zase osud svede dohromady. Možná to nebude hned, ale jistě již brzy. Ani upíři si totiž nezaslouží trpět tak dlouho. Za pár hodin už bude svítat. Cítím to. Někde kolem se pohybuje další upír, cítím ho, ale kdo to je to netuším. Jediné, co mě utěšuje je to, že nejsem sama. Někdo jde po schodech, slyším tiché kroky. Takhle měkce dokáží našlapovat jen upíři. Zavrzly dveře a dovnitř jimi propadl muž. Hleděla jsem na tu zhroucenou postavu jako omámená. Nedokázala jsem pochopit, kdo to je. Můj mozek odmítal uvěřit.
   „Antonio?“ zašeptala jsem tichoučce. Muž s uhlovými vlasy se zvedl ze země a pohlédl na mě hnědozletýma očima. Rozeběhla jsem se k němu a poklekla vedle něj.
   „Má krásná a jedinečná Anabelle, já věděl, že tě ještě uvidím,“ melodický hlas mě hladil na kůži, jemný jako samet a mrazivý jako led. Tušila jsem, že umírá a chtěla tomu zabránit. Dala jsem mu napít své krve. Hltal ji obrovskými doušky, nakonec jsem se mu musela vytrhnout. Zabralo to, byl schopný se postavit a v jeho těle probíhala regenerace, přesně tak, jak měla, jenže to bylo málo. Umíral. Věděl to stejně dobře jako já. Jeho zranění způsobená rozžhaveným kovem se nehojila a krvácela. Byl to krutý způsob, jak někoho z naší rasy umučit k smrti. Moje krev to jenom oddálila.
   Antonio odešel z mého života druhou noc. Bolelo to, bylo to nesnesitelné. Vnímala jsem, že odešel kus mého já. Kus mě se odlomil a roztříštil v myriádách maličkatých kusů. Už nikdy nebudeme spolu, už nikdy ho neuvidím. Jeho zlaté oči se navždy zavřely a já zůstala sama. Sama v tomhle prokletém světě. Bolest z jeho smrti mě nikdy neopustila. Poznala jsem i jiné upíry, ale on byl jen jeden a jeho místo v mém životě anebo smrti, chcete-li, nedokázal nikdo nahradit. Už navždy jsem měla zůstat osamělým dravcem noci. Vše skončilo tam, kde to před sto lety začalo.

   Dnes je to už více než devadesát let od jeho smrti. Já stále ještě žiji a má slova, která jsem svěřila papíru. si snad jednou někdo přečte a pochopí, že ani upíři nejsou tvorové bez duše. Že stejně jako obyčejní smrtelníci dokáží milovat, nenávidět, smát se či plakat. Tohle je již konec mého příběhu, snad si ho jednou někdo přečte a najde v něm víc, nežli slova jedné upírky. Doufám, že tam někdo najde i slova, které tam svěřila žena jménem Anabelle Hamiltonová, která zemřela, aby se mohla znovu narodit a milovat.