TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Ostatní povídky

  ›› jednorázovky
  ›› kapitolovky

Komentáře k povídce

        

Barvy času kolem nás

 
    autorka: Temná Hypnoty
    postavy: HP, HG, RW a DM
    žánr: depresivní
    omezení: od 12 let

    5.595 znaků/931 slov - vloženo: 14.10.2010
    počet zobrazení: - klasifikace: 70%

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Jaro je žluté

   Trojice mladých lidí seděla pod rozložitým stromem. Vítr šuměl v zelené koruně a přes některé lístečky prosvítalo dotěrné slunce. Dívka byla začtená do obrovské knihy a očima doslova pohlcovala obsah starých stránek.
   „Aby to písmo nevybledlo,“ naklonil se zrzavý chlapec k černovlasému.
   „Hm,“ zamručel druhý a oba se pak rozesmáli. Zpod knihy se na ně ostře zahleděl čokoládový pohled.
   „To je vám podobné,“ utrousila Hermiona, ale spolkla kárání o tom, že by se měli učit. Přestávalo jí bavit neustále jim domlouvat.
   „Copak ubožáci? Zapouštíte kořeny?“ ozval se nad nimi jízlivý hlas. Trojice se otočila a v každé tváři se mihl různý výraz. Znechucení, vztek a údiv.
   „Vypadni, Malfoyi,“ vypálila dívka dříve, než její společníci. Ron a Harry se po sobě zaraženě podívali.
   „S tebou se nebavím, mudlovská šmejdko,“ zasyčel bledý chlapec a postoupil o krok blíže k sedící dívce. Jeho gorily zůstaly na svých místech.
   „To mi se nebavíme s tebou. Zmizni!“ vykřikl černovlasý a stoupnul si.
   „Hraješ si na hrdinu, Pottere?“ protahoval Malfoy. Tuto větu obvykle používal někdo jiný, Snape.
   „Běž si toho netopýra napodobovat někam jinam,“ odsekl Harry.
   „Jednou mi to všechno zaplatíš,“ pevně s posměšným výrazem ho ujistil Malfoy. Kývnul na svoje věrné gorily a povýšeně odešel. Chlapec i dívka se zaraženě otočili na Harryho.

   Léto je zelené

   „Odnes to na stůl,“ přikázala žena s protáhlým obličejem. Vytáhlý mladík ji poslechl a odnášel tác s obloženými chleby na dlouhý jídelní stůl.
   Celá rodina se scházela k slavnostní večeři. Jeho bratranec měl narozeniny a něco takového nezůstávalo bez povšimnutí.
   „Všechno nejlepší, Dudley,“ cvrlikala teta Petunie a objímala kolosální tělo svého jediného syna. Harry je pozoroval s podivným výrazem. Závistí a odporem, to se odráželo v tváři mladého muže.
   „Netušil jsem, že máš tak roztomilou rodinku, Pottere,“ unaveně poznamenal známý hlas z chodby. Harry prudce vstal, až židle, na které seděl, sletěla s rachotem na zem. O zeď byl opřený Draco Malfoy a se zájmem si prohlížel svoje ruce.
   „Co tady děláš!“ zařval vztekle Harry.
   „Jdu si vyřídit ty účty,“ ušklíbl se Draco a odlepil se od zdi.
   „Tvůj otec hnije v Azkabanu oprávněně,“ odsekl Harry a uvolnil napjaté tělo. Draco postoupil do kuchyně. Dursleyovi ani nedutali. Neznali toho mladíka, ale i tak pochopili, že s někým takovým si není radno zahrávat.
   „Smrtijedi!“ zvolal Draco a do kuchyně vtrhly zahalené postavy s maskami na tvářích. Harry okamžitě vytáhl hůlku, ale Draco ho o ni velmi rychle připravil. Řezavě se smál a pohazoval si s kořistí v ruce. Voldemortovo stoupenci byli jako mihnutí stínů kolem nich. Na spoutání mudlovské rodiny stačily tři kouzla.
   „Netušil jsem, že jsi taky jeho poskok,“ odfrkl znechuceně černovlasý. Bledý mladík si vytáhl rukáv těžkého černého pláště. Potterův pohled ulpěl na jeho Znamení Zla. Stále se vinoucí had vycházející z úst lebky.
   „Zabijte je,“ rozkázal Draco a stáhl si rukáv. Harry pohlédl směrem ke svým spoutaným příbuzným a v zelených očích se odrážela zelená záře.

   Podzim je černý

   Protáhl se a pravou rukou objal ležící tělo vedle sebe. Dívka slastně zamručela a přitiskla se k němu. Cítil teplo jejího těla, ale vůbec ho to netěšilo.
   „Je ráno?“ ospale se zeptala a začala si mnout oči.
   „Ano.“
   „To snad ne,“ vzdala to a zachumlala se více do peřin, kdežto on vstával. Přešel k židli, na které měl rozložené věci. Popadl černou košili a navlékl si ji.
   „Odcházíš?“ zkrabatila čelo a sledovala jeho počínání obviňujícím pohledem. Zapínal si ledabyle několik knoflíčků a pozorně si ji prohlížel.
   „Bohužel,“ pokrčil rameny. Bylo to jako dýka do srdce. Slyšet ten lhostejný tón. Ani se nepokusil ho změnit. Natahoval si kalhoty a zapínal pásek. Nesnažila se jej zastavit. Oba věděli, že tohle byla jen hříčka a výsměch osudu.
   „Měj se,“ tiše zašeptal přes rameno a zavřel za sebou dveře. Zadržovala pálící horké slzy.

   Procházel tmavou chodbou a na tváři mu hrál spokojený úšklebek. Už se viděl obklopen poctami a na jednom z nejvyšších postů.
   „Zjistil jsi, co je třeba, Draco?“ vynořil se ze stínu jeho bývalý učitel.
   „Ano, můžeme se připravit na útok,“ přikývl a šel dál chodbou. Zvěstovat ty nejlepší zprávy rovnou svému Pánovi.

   Zima je bílá

   Poháněné větrem se k zemi snášely bílé vločky. Dopadaly, aby se mohly za chvilku rozplynout ve špinavou louži. Půda byla nasáklá krví a sněhem.
   „Je po všem,“ zašeptal.
   „Asi ano,“ zatvářil se pochybovačně zrzek vedle černovlasého chlapce.
   „Je, Rone,“ sklonil hlavu a klesl na kolena.
   „Tak to mělo být, ne?“ nechápal jeho počínání Ron.
   „Asi ano, ale ne takhle,“ sklesle seděl dál a ledová voda začala prosakovat na kůži. Mimoděk se zachvěl a sevřel dlaně v pěst.
   „Ty za nic nemůžeš, Harry,“ domlouval mu a dotkl se jeho ramene.
   „Je ze mě vrah, jako byl on,“ trpce procedil skrz zuby a sklonil hlavu.
   „No, já nevím,“ pokrčil rameny a skousl ret Ron.
   „Jen to řekni, Rone. Řekni Harry, jsi vrah!“ zakřičel černovlasý mladík a prudce vstal a setřásl tak Ronovu paži. Ten na něj vykuleně zíral, ale raději mlčel.
   „Neřekneš, protože je to pravda,“ zasyčel Harry a otočil se zády k němu.
   „Počkej!“ vykřikl Ron. Harry zůstal okamžik stát, ale pak vykročil skrz louku. Sníh se udržel jen na chladnoucích nebo už studených těl přátel i nepřátel. Harry procházel kolem nich bez povšimnutí. Kdyby se zastavil, musel by plakat. Na botách mu ulpívalo bláto a krev. Tu mohl smít, ale ne tu, co měl na rukou. Ron stál, kde ho Harry zanechal. Nerozběhl se za ním, jako v dobách, kdy byli na škole. Nedokázal by projít přes to pole mrtvých.

   V dálce se ozval jízlivý smích a černé postavy s maskami na tvářích se závistivě nebo s obdivem dívaly na bledého mladíka.