TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Ostatní povídky

  ›› jednorázovky
  ›› kapitolovky

Komentáře k povídce

        

Bolest

    info: Pokračování Prostých záležitostí. Voldemort byl poražen - za cenu mnoha životů. Přestane ztráta někdy bolet?
    autorka: Hekko
    postavy: Severus Snape, Minerva McGonagallová
    žánr: tragédie

    5.921 znaků/986 slov    vloženo: 20.01.2008
    počet zobrazení:     klasifikace: 88%

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Měl to být on.
   Když sledoval její tvář, tak klidnou a krásnou, vzpomněl si, jak se vrhla před něj, aby mu zachránila život. Povzdechl. Jako by měl bez ní pro co žít.
   Pod hromadou květů všech barev nebylo její tělo ani vidět. Každý měl rád starou dobrou profesorku McGonagallovou. Na vršek té hromady přidal svoji temně rudou růži. Ještě to nebyly ani dva dny a už mu neskutečně scházela. Její oči, její úsměv, její podmračená tvář, její všechno. Ucítil, jak mu po tváři stéká slza.
   „Přestane to někdy bolet?" povzdechl si.
   „Samozřejmě, přestane," přišla odpověď. Vzhlédl; neuvědomil si, že mluvil nahlas. Cho Changová upírala oči na Minervinu tvář. „Je to jen otázka času. Pomalu to vybledne... a zmizí."
   Jistě, musela mít pravdu. Viděl jí předtím u stěny s obrázky dřívějších obětí druhé války; přesněji u obrázku Cedrika Diggory. Od jeho smrti uplynuly tři roky, ale viditelně na něj nezapomněla. A to se vídali jen necelý rok...
   Proč jsi mě opustila?
   Sklopil oči zpět k Minervině tváři. Její rty byly stále stejné, stejně svůdné jako před třemi dny, kdy se naposled políbili. Zavřel oči.

   „Proč mi věříš?"
   „Protože... protože já... znám tě." Stálo to v jejích očích, v jejím hlase, věděl to, i kdy to neřekla.
   Ani on to neřekl.


   Severus už ten pohled nemohl vydržet. Prudce se otočil a přelétl pohledem zbytek rakví. Někdo z Řádu rozhodl, že bude lepší pohřbít všechny padlé ve stejný den na stejném místě. Severovi ten nápad od začátku zněl příšerně a neměl důvod změnit názor. Otřásl se.
   Zachytil pohledem záplavu rudých vlasů. Weasleyovi se shromáždili kolem dvou rakví. Ginny ho pozdravila pokývnutím, zbytek byl příliš zaujat svým žalem. Zvažoval, že jim vyjádří svou soustrast, ale nemohl si vybavit, kteří členové rodiny vlastně zemřeli. Otočil se k východu a stanul tváří v tvář Harrymu Potterovi. Zrovna jeho teď potřeboval potkat. Vyvolalo to dva dny staré vzpomínky.

   „Přesně proto nemám rád zrádce, Severe." Tichý, chladný hlas, který dokázal napřímit chloupky na Severově krku a zádech rychleji než studená sprcha. Otočil se čelem k Lordu Voldemortovi. Velmi pomalu.
   Byl to poslední moment jeho života, měl by si ho přece vychutnat.
   Takže Pán Zla mu na to nakonec přišel. Ne že by to nečekal; potom, co musel zabít Brumbála, už mu na tom ani nezáleželo. Možná jen úplně maličko kvůli...
   Z křoví na straně zazněl ostrý výkřik, když Voldemort pozvedl hůlku, slovo Avada už na rtech. Zleva vystřelilo štíhlé kočičí tělo, které se uprostřed skoku proměnilo na tělo ženské, dost velké, aby je kletba nemohla minout.
   „...Minervě," dokončil Severus myšlenku nahlas a klesl na kolena vedle jejího mrtvého těla.
   Proč jsi mě opustila?
   Voldemort na ně zíral s otevřenými ústy. Nejspíš nemohl uvěřit, jakou měl smůlu; už podruhé zkřížila jeho plány hloupá, bláznivá ženská. Vědom si chyby, které se dopustil posledně, odložil hůlku a sáhl po dýce.
   Když magie není dost silná...
   Severus viděl napřaženou ruku s dýkou. Nepohl se, nepokusil se tasit hůlku ani uhnout vražedné čepeli, neměl pro to důvod. A právě v tu chvíli se Chlapec-který-žil, slavný Harry Potter, bradavická celebrita, objevil za Voldemortovými zády a... zabil ho.
   Prostě mě zabij. Taky mě zabij. Čekám.
   Všechna nenávist, kterou kdy ten chlapec k němu cítil, se soustředila v jeho očích, ve slovech zrádce a vrah. Ale Harry zaváhal; viděl něco, co ho zastavilo.
   Severus plakal. Tiše, ale viditelně, a jeho temné oči pohltila bolest. Harry si sedl na promáčenou zem vedle těla svého nepřítele, vyčerpaný, zmatený a smutný.
   Mraky, které pokryly oblohu na začátku bitvy, zmizely a krajinu náhle zalila sluneční záře.
   Severus necítil sluneční paprsky, které zahřívaly jeho tváře. Tiskl Minevino nehybné, mrtvé tělo na prsa a naplnil ho ochromující chlad.
   Mělo se to stát jinak.
   Měl jsem to být já.
   Proč jsi mě opustila?


   Jako by Harry četl jeho myšlenky. Nic neřekl, stočil pohled stranou a ustoupil, aby Severus mohl projít.
   Severus procházel chodbami a zastavil přede dveřmi svého kabinetu... svého bývalého kabinetu. Nevěděl, proč sám sobě dovolil se sem vrátit. Zavalily ho vzpomínky, krásné vzpomínky, ale bolestivé.
   Vybavil si, jak sem za ním přišla poprvé. Podruhé... pokaždé. Opřel čelo o tvrdé dveře. Merline, tolik to bolelo.
   Proč jsi mě opustila?
   Bylo to včera, kdy jsem tě nachytal, jak si čteš v mém křesle? Nebo kdžy jsi zaskočila, jen abys mi dala polibek na dobré ráno? Zdá se to tak dávno, a přece zase skoro cítím tvoje zápěstí mezi svými prsty.
   Bolí to, Minervo, nevěřila bys, jak moc to bolí. A já ani nevím proč. Vůbec jsi tam neměla být.


   Konečně se vrátil, aby sledoval obřad. Hromada důležitých lidí vedla důležité řeči o tom, jak stateční byli všichni padlí... neposlouchal.
   Četl slova na pamětní desce, která visela vedle něj: Zemřeli jste pro nás, tím jste dokázali, že nás milujete víc ne sebe sama. Zapomněli jsme vám říct, že vás také milujeme a jak moc. Ale jako víme, že jste milovali vy nás, vy víte, že vás milujeme... a vždycky budeme.
   Četl ta slova znovu a znovu a zoufale se jim snažil uvěřit.
   Konečně řečníci zmlkli a dav truchlících se přesunul ven, aby doprovodil své drahé na poslední cestě. Nemohl jít s nimi. Chtěl si zapamatovat její tvář tak, jak před ním ležela před chvílí, zahrnutá květy. Kdyby tam šel, cítil by se jen ještě hůř.
   Jako by se ještě necítil dost špatně.
   Proč jsi mě opustila?
   Počkal, až všichni odejdou, a pak odešel opačným směrem. Cestou ven zachytil koutkem oka siluetu schoulenou na schodech. Byla to Cho Changová, v slzách. Prvním instiktem bylo nechat ji být, ale pak si sedl vedle ní a poklepal ji po zádech. Položila mu hlavu na rameno.
   O pár minut později přestala vzlykat a napřímila se. Přitiskla si na tvář kapesník. Kolem očí měla tmavé kruhy, jako by ji někdo právě zmlátil. Její make-up zřejmě nebyl odolný vůči slzám.
   „Lhala jsem," řekla tiše. Podíval se na ni. Pozorovala dlaždičky na podlaze. „Lhala jsem, pane profesore, nikdy to nepřestane bolet. Prostě se s tím naučíte žít."