TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
  ›› překlady
    ›› rozepsané

        

1.kapitola - Den na ministerstvu (A Day At The Ministry)


     vloženo: 01.04.2013    aktualizováno: 01.04.2013   
     10.018 znaků / 1.665 slov    počet zobrazení:   

---------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tak jsem tu zase s dalším překladem.
Moc díky za všechny vaše komenty a jestli se vám to bude vůbec líbit

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

   „Ach, ano… a aktualizace na soud Simpsona, slečno Tonksová?“
   Něco nesrozumitelného zamumlala s bradou položenou na svých rukou s kapkou sliny hrozící rozlití v každou chvilkou z koutku jejích úst.
   „Slečno Tonksová!“
   Tonksová sebou překvapeně cukla, až se svalila ze židle na zem, náhodně se přitom praštíc bradou o okraj stolu. „Au,“ zastěžovala si, zatímco si držela rukama bolavou čelist. Zvedla hlavu a střetla se se zuřivýma očima svého šéfa, pane Blossomera. Šedesátidvou letého muže, úplně plešatého s velkým stříbrným knírem, který skrýval jeho horní ret. Měla nutkání si skousnout svůj spodní ret, ale kvůli pulzující bolesti v hlavě se nakonec spokojila s odkloněním svého pohledu jinam.
   „Slečno Tonksová?“ zopakoval měkčím tónem, ale znala ho příliš dobře. Hrál to na ni, aby ji nachytal nepřipravenou, ale ona touto rutinou prošla ž mnohokrát. Vzhlédla k jeho očím a podívala se do jeho nepatrně ustaraného obličeje. Nicméně jeho oči už jí řekly, co mělo následovat. „Zvedněte se z té zatracené podlahy a posaďte svůj zadek na své místo, než vás k němu trvale připoutám!“
   Tonksová vyhověla jeho žádosti, koneckonců, je to šéf oddělení Bystrozorů. Jakmile seděla zpátky na židli, pohlédla vedle sebe na ženu s dlouhými slunnými blonďatými vlasy, s oslnivýma modrýma očima a s plnými červenými rty. Ta se na ni ušklíbla, než svůj zájem věnovala zase Blossomerovi a okusovala přitom svou hůlku, jako kdyby byla nějaká kráva nebo jiný přežvýkavec. Klesla níž na židli, zatímco pozvedla ruku k čelisti a mírně jí pohnula do strany, než uslyšela tiché křupnutí. Usmála se nad tím, než se zase podívala na Blossomera.
   „Slečno Tonksová, můžete nás teď obeznámit s posledními poznatky ze soudu Simpsona?“
   Koutek úst jí zaškubal, zatímco se kousla do jazyku, protože všechno, co by teď nejraději udělala, byla zakřičet na něj. Házela by na toho muže nejraději jednu kletbu za druhou, až dokud by nebyl menší jak domácí skřítek a neutrhl by ty falešné vlasy osobě vedle ní. „Jedinou informací z hlavního líčení s Fredrica Simpsona je, že jsme našli důkazy použití neodpustitelné kletby na něm. Byl vystaven dlouhodobému mučení a na jeho krku byly stopy od upíra. Svědci říkají, že to byl od jisté doby jen třesoucí se blázen, který nadával každému, kdo přišel blíž jak tři kroky od něj.“
   „Kde se to stalo?“
   „Knockturnova alej. Vzhledem k tomu, že byl na veřejném prostranství, bylo těžké pro lidi se k němu nepřiblížit, protože v době, kdy tam byl, tam bylo spousta lidí. Pozorováním jsem došla k závěru, že ulice okolo aleje jsou nejvíce rušné v době od sedmi třiceti do deseti hodin večer. Bylo tam příliš mnoho svědků, aby někdo něco pořádně viděl, což je důvod, proč jejich svědectví nejdou brát příliš doslovně. Nejpravděpodobnější z nich je to, které jsme měli už na začátku.“
   „Vypadá to, že vše běží hladce,“ přikývl pan Blossomer a jeho pozornost se přesunula k ženě vedle Tonksové. „Tak, slečno Staceyová, Jak jde vyšetřování s pokusem o vloupání ke Gringottovým?“
   Tonksová se ušklíbla, protože věděla, co se dělo s tím případem… vůbec nic. Dal jí ten případ jen proto, že s ní měl aférku za zády jeho ženy. Ohavné.
   Hannah Bellová Staceyová si přestala točit své falešné blond vlasy na prst a podívala se do očí pani Blossomerovy. Vrhla na něj vyzývavý úsměv a Tonksová postřehla jeho mrknutí. Z té výměny se chtělo Tonksové akorát tak zvracet, takže hluboce polkla, aby bylo vše v pořádku. Konečně Hannah promluvila tím svým sametovým hláskem, ze kterého omdlévalo plno mladých mužů. „Dobře, pane Blossomere. Nemám ještě žádné informace. Jediné, co vím, je, že čaroděj, který se je pokusil okrást, je ztracen v mnoho tunelech bod jejich bankou.“
   Fajn, jestli jí tady za to neutrhne hlavu, budu asi křičet. Ten imbecil na mě hulákal jen proto, že jsem spadla ze židle a pokud nebude křičet na ní… sakra, tak přísahám… Má to na starosti už tři týdny!
   Jeho tvář změkla. „To je v pořádku, slečno Staceyová. Tyto věci nějakou dobu trvají.“ Hannah přikývlas našpulenými červenými rty. Tonksová se znovu kousla do rtu a kopla sama sebe do holeně, aby se nerozesmála.
   Pan Blossomer prošel okolo stolů a žádal ho další nové aktualizace případů, když hodiny odbily jednu hodinu. Opět se díky jejich zasedání prošvihl oběd. „Vše ostatní je zamítnuto. Jo a slečno Staceyová, mohla byste být tak laskavá a zůstala tu? Já bych… no, rád bych Vám pomohl s Vaším případem.“
   Tonksová obrátila oči v sloup a posunula se se židlí. Našpulila jen rty, když okolo ní Hannah procházela a plácla jí do ramena. „Dívej se zelenáči,“ zasyčela blondýna. Tonksová jen zavrčela a málem by po ní skočila, kdyby jí někdo nezadržel a nechytil za ruce.
   „Ber to s nadhledem, Tonksová, nemusíš být naštvaná, když tvůj případ jde do finále,“ řekl Kingsley Pastorek čarodějce s po ramena dlouhými modrými vlasy a zelenýma očima, a která byla o hlavu menší jak on.
   „Jestli to ještě jednou někdy udělá, nakopu jí zadek,“ zamumlala Tonksová, zatímco jí Kingsley vedl ven z kanceláře.
   „S tvým nespokojeným výrazem ve tvé tváři po celý zbytek zasedání jsem si myslel, že už bys víc jak sekundu nevydržela,“ zasmál se.
   „Měl bys vidět modřinu, kterou budu mít! Koala jsem sama sebe po celou dobu, co jsem nad tím přemýšlela," řekla Tonksová, než náhle zbledla. Znovu ten den se kousla do spodního rtu, když se podívala na chodbu a uviděla vysokého muže s tmavými pískově blonďatými vlasy obráceného zády k ní. Znala toho muže, jeho postavu a jeho vlasy, každý sval a křivku jeho těla.
   „Tonksová? Jsi v pořádku?“ zeptal se ustaraně Kingsley a pohladil jí po zádech.
   Zavrtěla hlavou. Ano. Ano, jsem v pořádku. Jen jsem si vzpomněla na… něco důležitého…“ odpověděla mu, stále se dívajíc na muže ve vybledlých tmavě modrých šatech, který se zrovna obrátil čelem k ní a třásl někomu rukou na pozdrav.
   Kingsley sledoval její pohled a usmál se, když uviděl, co ji donutilo ztichnout. „Remus Lupin, co?“
   „Hm?“ zamrkala a podívala se na Kingsleyho.
   „Ah – tak je to Lupin.“
   „Na… co narážíš? Samozřejmě že ne. Blázne. Jdi a najdi Moodyho na oběd.“
   Kingsley ji štípl do ruky. „Jistě, Tonksová. Cokoli řekneš.“ Otočil se na patě a odešel.
   Když odešel, otevřely se dveře od kanceláře pana Blossomera a vyšla ven Hannah Bellová, rovnajíc si své šaty a uhlazujíc si své vlasy. Tonksová se jen ušklíbla a pak obrátila oči v sloup, protože moc dobře věděla, že by mohla jeho manželka dnes kdykoli za ním přijít.
   „Na co tak zíráš, Nymohadoro?“ Hannah se na ní ušklíbla, zatímco si zapínala předek svých šatů.
   „Perfektní prezentace děvky, která spí se svým šéfem, aby dostala, co chce,“ usmála se Tonksová, jako by to pro ni ani nebyla urážka. Hannah postoupila dopředu s nebezpečným výrazem v očích, až dokud špička jejího nosu nenarazila na hůlku Tonksové. „Možná jsem nemehlo, ale nepřeceňuji aspoň své bystrozorské schopnosti.“ Přimhouřila oči a pomalu sklonila hůlku. Hannah jen dupla nohou a odešla se zavířením svých purpurových šatů.
   Tonksová zastrčila hůlku zpět do hábitu a při pohledu na dveře jejich šéfa si povzdechla. Když se pak otočila, uviděla tam stát paní Blossomerovou s tácem sušenek, s malými sendviči zabalenými v pytlíčkách a s termoskou s kávou. Žena byla asi stejně vysoká jako Tonksová, se světle hnědými vlasy, které se jí táhly až do poloviny zad, bez sebemenšího náznaku šedin, a hnědýma očima. Nebyla už tak hubená, jak kdysi určitě bývala, ale bylo to pravděpodobně z toho, že měla čtyři děti a starala se o domácnost.
   „Ach, Nymphadoro, jak ráda tě dnes vidím,“ řekla paní Blossomerová šťastně.
   Usmála se. „Dobrý den, paní Blossomerová. Jakpak se máte?“
   „Skvěle. Prostě úžasně.“ Pohladila Tonksovou po rameni a vzala mezi konečky prstů pramen jejích živě modrých vlasů. „Nádherný odstín modré, máš dobrý vkus.“
   Tonksová jen odvrátila pohled a začervenala se. „Děkuji Vám, paní Blossomerová.“
   Ona ale jen mávla rukou. „Co jsem ti říkala? Říkej mi Judy. Necítím se tak příliš staře a nemusí to být tak formální.“
   Tonksová se usmála. Měla tu ženu ráda, ale vědomí toho, co jí manžel dělá za zády, jí vehnal na mysl opět vztek a smutek zároveň. Jak může někdo udělat něco tak odporného takovéto úžasné ženě?
   „A teď, jak to jde v práci?“
   „No… jako obvykle. Kouzelníci si hrají s mudlovskými artefakty a podobně. Jo a někdy s věcmi Smrtijedů.“
   „Zníš tak klidně, když o nich mluvíš. Jak to zvládáš s vědomím, že nám všem musíte pomáhat před těmi lidmi?“ zeptala se jí se zájmem Judy. Vždycky byla fascinovaná tím, co bystrozoři na ministerstvu dělali. Nicméně, její manžel byl příliš poučný.
   Tonksová si povzdechla. „No, vlastně svým způsobem myslím, že to nezvládám. Snažím se na to ale nemyslet, protože, jak jistě víte, to způsobuje stres. Pokud jde o smrtijedy jako takové….“
   „Nemáš z nich strach?“
   „Ano i ne. Ano, protože rádi muší lidi nehumánními způsoby, ale zároveň… ne. Myslím, že je to díky jejich výhodě, že nevidíme jejich tváře.“
   „Není to horší? Myslím nevidět tu tvář?“ zeptala se Judy, přesunujíc svou váhu na svou druhou nohu.
   „Je to tak lepší, protože nevím, proti komu stojím. Vezměte si to tak, chcete-li, že jen vidíte postavu v černých šatech s kapucí na hlavě a víte, že je velká pravděpodobnost, že je to Smrtijed. Pokud ale najednou uvidíte jejich tváře, budete je pak vidět všude. Budete více paranoidní a vystrašená. Chápete, co se Vám snažím říct?“
   „Rozumím ti dokonale, drahá,“ řekl, když chytila Tonksovou za ruku a jemně ji stiskla. Když ji pustila, pohlédla na dveře kanceláře svého manžela. „Tak dobře. Jdu mu dát jeho oběd. Uvidíme se později, má drahá. Vyhýbej se problémům a buď v bezpečí.“
   Tonksová se usmála a přikývla. „Nashledanou později.“
   S tím paní Blossomerová zaklepala na dveře a pozdravila svého manžela polibkem na tvář, když otevřel dveře. Usmál se, jako kdyby se nic nestalo, jako kdyby všechno bylo naprosto v pořádku, a jako kdyby nikdo neporušil slib jejich manželství. Tonksová se zamračila, když se střetla očima s pohledem pana Blossomera. Pohrdala vším, čím ten člověk byl a člověk jako on neměl žádné právo na svou obhajobu.
   „Smutné, co?“ ozval se vedle ní hluboký chraplavý hlas.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4