1.kapitola - Nenáviděné sídlo

    2.249 znaků/377 slov    vloženo: 18.05.2007    počet zobrazení:    

   V posledních dnech byla ještě větší zima, než obvykle. Zatažené mraky byly špinavě šedé a ačkoliv byla noc, nebylo možno na nebi zahlédnout jakoukoliv hvězdu. Nad zemí se vznášel šedavý opar. Tohleto špatné počasí neměl na svědomí nikdo jiný, než-li Mozkomorové. Dokonce už i mudlové nevěřili, že se jedná o rozmar podnebí. Ne. To strach. Strach, který sužuje celou zemi. Celý svět.

   Doufal, že už se sem nikdy nevrátí. Doufal marně. Nezdědil onen dům přeci nadarmo. Dům mu přinášel pouze nemilé vzpomínky a bolest. Nenáviděl to tu. Nenáviděl. Přesto se sem teď vracel. Jak nerad. Nechtěl, nechtěl, nechtěl…Ale musel. Byla to jeho povinnost. Ten dům s největší pravděpodobností skrýval něco, co chtěl. Nebo spíše co chtěl někdo jiný… Takhle si to přece přál. Aby TO našel a naložil s tím jak musel. Bude to nebezpečné. Věděl to. Proto mu řekl všechno o viteálech. Aby za něj udělal něco, na co se sám nehodil. Ale on byl tím pravým. Neexistoval nikdo příhodnější pro onen úkol. A on jej vyplní. Ne že by mu to působilo radost, jenže něco ho k tomu nutilo. Něco ho přesvědčilo.
   Spěšně přešel silnici a zamířil do jedné z postraních ulic. Brzy by měl být na místě. Zatažená obloha mu byla přítelem. Nikdo ho nesměl vidět. Vždyť tolik lidí bylo přesvědčeno, že slouží temným silám. Doopravdy v něm dobrého člověka vidělo jen málo lidí, ale ostatní mu nevěřili.
   Jemu to ale bylo jedno. Nikdy se neohlížel na to, co říkají lidi. Měl vlastní hlavu. Hlavu, do které mu neustále někdo něco vtloukával. Nejdříve nenávidění příbuzní, pak ti, co ho podezřívali z černokněžnictví, a nakonec i vlastní přátelé.. Dávej na sebe pozor, nikam nechoď, zůstaň v bezpečí… Jako kdyby nebyl dost vyzrálý a dospělý! Na svou nerozvážnost už ale několikrát doplatil, dokonce i cenou nejvyšší. Ztrátou.
   Byl na místě. Mohl se přemístit, jistě, ale nechtěl na sebe přilákat pozornost cizích očí. V duchu vyslovil název domu. který se zničehonic objevil mezi dvěma polorozpadlýma barabiznama. Grimmauldovo náměstí 12. Nenáviděl to tu.
   Kouzlem dům otevřel. Byla v něm tma a pusto. Tady už nikdo dlouho nebyl… Ani se tomu ale nedivil. Vstoupil dovnitř a tiše za sebou zavřel. Starobylý a vznešený (ehm, ehm) dům rodiny Blacků zase zmizel ve tmě. A s ním i jeho právoplatný majitel.