TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Ostatní povídky

  ›› jednorázovky
  ›› kapitolovky

Komentáře k povídce

        

Déšť

 
    autorka: Sabada Nefertiti Rheia
    postavy: Devedra, Elteri, Osud
    žánr: romanticka/tragédie
    info: bojovali za svobodu, šli sami proti všem a teď přišel konec. Dokáží sebrat odvahu a udělat to, co je správné? A co Osud, dokáže odpouštět?

    4.021 znaků/735 slov    vloženo: 20.06.2006    počet zobrazení:    

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Na Londýn přišel déšť a smýval prach a listí z cest, smýval i špínu na střechách, smýval hříchy města, ale ty jeho smýt nedokáže, nikdy. On si je ponese po celý život.. Zradil, nyní zaplatí, vlastně už platit začal, ale Jemu, Jemu to nestačí, vzal mu již všechno, ale nyní, nyní chce víc. Ale co mu mladík může dát. Svou duši, svá křídla.
   Svá křídla? Vždyť přísahal, že s jejich pomocí bude chránit nevinné. On přísahal, a zklamal, nejen Osud, ale i sebe a své blízké. Zklamal, jak s tím má žít, jak, jak… Sedí zoufalý na rohu ulice, pod lampou, jež dohořívá, dohořívá stejně tak jako jeho život, jako svíce, kterou v rukou svírá Osud…
   Být jako Devendra, vrátil by čas, ale to on neumí, on nemá tu moc, neovládá proudy času. Devendra, jeho Devendra, porušili všechno, všechny pravidla a zásady, šli sami proti všem. Chtělo se mu křičet její jméno, jméno jediné bytosti, která ho milovala, která v něm viděla to co opravdu je. Lidé by řekli, že viděla do jeho srdce, ale on žádné nemá.
   Devendra, byla tak krásná, pleť měla alabastrovou, vlasy - snopce svázané ze zlatého obilí a oči, ty oči, odrážel se v nich běh času, věk lidstva, naděje. Naděje pro ně. Naděje, už v ní stejně nevěří, nevěří v nic, jen v Osud. Jestli někomu dá svá křídla, pak jen Osudu…
   Zavřel oči a znovu se ocitl zpět v čase a zalitoval, že se tam nemůže vrátit opravdu. Seděl v Elterii, zahradě snů, a sledoval Devendru, jak tančí, jak se jí sluneční svit zaplétá do vlasů. Zpívala, ta píseň mu zní v uších, ale přesto si nemůže vzpomenout na její slova, pokud ovšem nějaká mela.
   Zamilovali se do sebe, ten den ji poprvé políbil, políbil anděla. Porušili všechna pravidla. Osud je vykázal na zem, jejich křídla jim však ponechal a uložil jim chránit nevinné. Plnili jeho přání úkol a byli spolu, zdálo se, že jim svět leží u nohou. Byli tak šťastní.
   Pak ale přišel On a vzal si vše, nevinné, jejich přátele, a nakonec i Devendru. Dodnes vidí její krásnou tvář zalitou krví, ten pohled pálí a bodá mu do srdce. Chce se mu křičet její jméno, chce jít za ní, ale nesmí, musí splnit poslední úkol.
   Kroky. On. Je tady. Jde si pro něj. Už nemá kam utéct. „Zdravím, Andílku.“ Ten hlas je horší než cokoliv na světě. Je to hlas bytosti, co mu vzala Devendru, bytosti, která má jméno Zlo. „Dej mi svá křídla a budeš žít, pokud si je budu muset vzít násilím tak zemřeš.“ „Proč jsi zabil Devendru?“ „Myslel jsem si, že ona je klíč, že ona je má cesta k Elterii. Mýlil jsem se, to ty jsi ochránce. Ona byla obyčejný anděl, ale ty, ty jsi Anděl. Anděl ochránce. Dej mi tedy svá křídla.“
   „Ne. Chceš do Elterie proniknout násilím. Nemáš tam co pohledávat, je to zahrada andělů a Osudu. A když už jsme u Osudu, sleduj. Teď uvidíš jeho moc a zaplatíš za Devendrin život.“ Mladík roztáhl svá křídla a vznesl se. „Osude! Vezmi si zpět svůj dar. Ať jsem zase smrtelný. Vezmi si má křídla! Vracím je! A prosím o luk. O luk Serderialův, nech mne naplnit to, co mi bylo určeno.“
   Mladík cítil jak se jeho tělo otřásá. Cítil jak klesá k zemi, bez křídel. V rukou sevřel luk. Když klesl k zemi vstal a čelil Jemu. Natáhl luk a vystřelil. Rána našla svůj cíl. On padl, ale né na věky, jednou přijde den, kdy někdo nedopatřením přetrhá pouta, kterými ho právě svázal. Že někdo otevře Bránu a vypustí Zo. Ale né dnes. Dnes je Zlo spoutáno.
   „Dokonáno Osude. Je uvězněn. A já odejdu. Daruj má křídla tomu, kdo jich bude hoden. A nejen ta má, ale hlavně ta Devendry.“ Mladík klesl na kolena a nastavil tvář dešti. Konečně může smít jeho hříchy. Opakoval jméno své lásky a nechal vítr a déšť ať se s ním dělají co chtějí.
   Ráno, když se bouře ztišila nalezli lidé těla mladého muže a dívky. Mladík svíral děvče v náručí.
   V Elterii, zahradě andělů to sledoval sám Osud, v rukou svíral dvě skříňky – jedna byla z bílého mramoru a v ní křídla Devendry, která se uvolnila spoutáním Zla, ta druhá byla černá z ebenu a uvnitř křídla Elteriho, mladíka jež šel proti všem a přesto všechny zachránil. „Splním tvé přání příteli.“ Pronesl Osud a naposledy se podíval k zemi na těla dvou Andělů…