TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
    ›› Elementy
  ›› překlady

        

1.kapitola - Myšlenky


     vloženo: 21.03.2007    aktualizováno: 25.02.2012   
     8.165 znaků / 1.469 slov    počet zobrazení:    

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tak toto je prosím moje první vlastní povídka, k níž mi inspirovala opět další písnička. Musím se přiznat, že jsem ji začala psát, stejně jako předchozí, jako jednorázovku, ale nějak se to zvrtlo a výsledek... no výsledek máte tu, resp první kapču. Tak snad se vám bude líbit, i když přesně vytihuje moji tehdejší smutnou a pomstichtivou náladu, když sem ji začala psát
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Proč, nesl se šepot vzduchem okolo astronomické věže. Slova šeptala dívka, sedící opřená na okraji věže a dívající se do prostoru před ní. Proč je vše tak složité. Z tváře jí stekla už nejméně tisícistá zbloudilá slza. Ignorovala ji. Proč nemůžu žít jako ostatní, šťastně mezi přáteli? Pár přátel sice mám, ale i ti mě berou jen jako tu nejmladší, chudou holku. Občas si připadám jen jako jejich loudavý ocas, kterého by se nejraději zbavili.
   Mám být přece šťastná, ne? Mám milující rodiče a spoustu bratrů. Jenže má to i své nevýhody. Nemáme moc peněz, a tak mám skoro všechny své věci zděděné po nich nebo koupené tak říkajíc z druhé ruky. Nikdy mi to přece nevadilo, tak proč teď?
   Protože si čím dál víc uvědomuju, že jsem jen ta malá chudá holka. Plevel... A dokonce i ten, kterého jsem měla vždy tak ráda a celým srdcem se ho zastávala, mě bere spíš jako sestru... Jasně, jemu nikdy nevadilo, kdo jsem a z jaké jsem rodiny. On má naši rodinu rád. Považuje nás vlastně svým způsobem za svou rodinu, stejně jako my jeho za člena naší rodiny. Už jsem se s tím přece dávno smířila, že mě nemiluje, ale... Proč musím myslet zrovna v tuhle chvíli na tohle? To je přece už vyřešená věc. Nebo ne?
   Ale i když mě bratři dělají samé naschvály, přesto mě mají určitě rádi. Vidím to na nich. Jenže stejně jsem pro ně jen jejich otravná malá sestra!

   Když se jí vybavily další vzpomínky, stekla jí po tváři další slza. Tentokrát se ale i slabě usmála.
   Vzpomněla si na svůj první den zde ve škole. Jak poprvé prošla branou Bradavického hradu a z celého srdce si přála, aby tu byla šťastná. Ano, byla tu šťastná a docela se i ráda učila. Docela paradox, co? Ale díky tomu... Nedokázala v tu chvíli najít ani tak dobrou nadávku, aby ho jí pojmenovala. Při každé příležitosti jí bylo od něho a jemu podobných stále dokola připomínáno, že je jen „ubohý milovník mudlovských šmejdů“ nebo „chudá ubohá lasička“. Jak ty nadávky nesnášela! Pokaždé jen cítila vztek a nejraději by na ně vytáhla hůlku. Stejně by jí ale nedali pokoj, tak se s tím postupem času smířila. Ale teď...
   Nejraději by někam utekla. Někam hodně daleko od všech těch lidí a problémů každodenního života. Všech těch urážek a ponižování, co musí snášet spolu s tím, že je jen ta chudá holka.
   Už několik týdnů chodila každý večer sem na věž. Našla si tu dokonalé místo, kde mohla cvičit svou přeměnu a v klidu o všem přemýšlet. Nikdo toto místo neznal a nikdo ji tu tak lehko nenašel. Zde byla šťastná, protože mohla být sama sebou.
   Před pár měsíci zjistila, že má nějaké nové schopnosti.
   Když je rozčílená, získají občas její oči žlutý odstín. Když se jí to stalo poprvé, strašně se vyděsila. Po několikáté se toho ale všimla už i Hermiona a doporučila jí k přečtení nějaké knihy. Díky bohu za knihy! Díky nim se to nakonec v určitých mezích naučila ovládat.
   Pak se ale objevilo něco dalšího. Když byla smutná, měnila se jí barva vlasů, která se změnila zpět až po pár hodinách. Poprvé se jí to stalo v přeplněné chodbě, když na ní někdo zase něco pokřikoval. Tehdy si všichni mysleli, že to bylo nějaké kouzlo a měli z toho ohromnou legraci. Ona ale nic necítila, kromě bolesti hlavy. A to bylo divné...
   Opět se tedy ponořila do knih a hledala další věci, které by jí mohly pomoci.
   Nakonec ale něco přece jenom našla. Moc se jí to ale nezdálo. Podle rádoby symptomů by se totiž mohla stát... zvěromágem nebo metamorfomágem?
   Pak jí to ale začalo docházet a začala se učit ovládat své tělo. To zní ale blbě... Naučila se měnit barvu vlasů i očí. I když ji to zprvu dost děsilo, nakonec to přece jenom zvládla. Nerada se vzdávala.
   Od té doby uběhlo pár týdnů a všimla si i dalších příznaků, díky kterým se přesvědčila, že má asi od každého trochu. Poprvé se totiž z části samovolně proměnila. Když se o to později záměrně pokoušela znovu a znovu, nakonec se jí to i přes všechen strach podařilo. Dokázala se celá proměnit.
   Nikdo to o ní nevěděl. Nikdo. Nechávala si toto tajemství jen pro sebe, protože se jí to občas i dost hodilo. Krom toho se díky své druhé formě mohla v noci nepozorovaně dostat až sem.

   Na druhé straně věže byl ve stejnou chvíli opřen o věž dospívající chlapec, který zprvu šeptal do větru stejná slova jako ona. Proč.
   Chodil sem už necelé dva roky. Zde se vždy cítil volný. Jako kdyby jeho „svět“ vůbec neexistoval. Strašně moc si přál žít jiný život.
   Vždy mu bylo dokola vštěpováno, že je čisté krve a všichni ostatní jsou jen póvl. Lůza. Jak moc mu to ale lezlo na nervy. Jako malý to bral jako samozřejmost, ale když šel do školy a poznával jiné děti, začal to, co ho celý život učit, nenávidět a lezlo mu to akorát tak na nervy.
   Vždy byl považován za největšího proutníka na škole, ale opak byl pravdou. Nechal ale všechny při tom a ani neměl nic proti řečem od dívek, s kterými rádoby na oko chodil. Vymýšlet si mezi sebou ale uměly dokonale. To musel uznat.
   Za rok odsud ale odejde a je rozhodnutý začít nový život. Daleko od všech věcí, co od něho jeho rodina očekává. Nebude pískat, jak si oni přejí. Už ne. I kdyby se měl odstěhovat na druhý konec světa, kde ho nenajdou.
   S úsměvem si povzdechl. Vzpomněl si totiž na svůj první den ve škole. Jak jel přes jezero a poprvé prošel bránou do hradu. Jak ho fascinovala Velká síň... Už kvůli jeho původu mu ale bylo tehdy jasné, do jaké koleje se dostane. Moudrý klobouk moc dlouho neváhal a on se s tím musel smířit.
   Moc přátel neměl a nikoho si nikdy nepustil k tělu. Všichni ho jen „využívali“ a chodily za ním jako otravné ocásky, a to jen díky vidině moci. Mohl za to jeho otec. Nikdy kvůli němu nebyl šťastný. Krom toho byl jedináček, a proto mu byli „oni“ možná trnem v oku. Vždy byli tak šťastní a plní života. Ale hlavně měli přátele. Záviděl jim, a proto je možná tak nenáviděl a při každé příležitosti je osočil nějakou tou urážkou.
   Bože, jak to nenáviděl!
   Každý si myslel, že má šedé oči. Ale není tomu tak, protože jeho oči jsou zelené. Dlouho už ale tuto barvu v zrcadle neviděl. Zelené totiž byly pouze tehdy, když byl rádoby šťastný. Nebo si to aspoň myslel. Když byl v normální náladě, teda dalo by se polemizovat, co je u něho normální, byly modrošedé. Když byl ale rozčílený, tak měly někdy dokonce stejnou barvu, jakou mají při proměně. V tu chvíli to byla skoro stejná barva, jakou mají jeho oči při proměně. Skoro...
   Zde na věži trávil skoro každý volný večer a učil se ovládat své tělo. Zní to blbě, co? Ale přesto. Před pár měsíci se totiž konečně dokázal proměnit. Doma mu bylo stále dokola říkáno, že bude s touto schopností jen další krok k moci. On si ale teď tak nepřipadal a raději tuto schopnost tajil. Stejně jako své ostatní schopnosti, které se u něho v posledních pár týdnech projevily.
   Uměl vycítit vodu, ať byl kdekoli. Cítil se vždy dost divně, ale časem dokonce zjistil, že díky kombinaci lehkých kouzel a své mysli dokáže vodu i maličko ovládat. Jenom se mu dokonce i bez hůlky podařilo ochladit horký čaj. Sklidil za to sice úbytek sil a silnou bolest hlavy, ale podařilo se mu to...

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
A/N: Moc doufám, že se vám bude tato povídka aspoň trošku líbit. Je to opravdu čistě moje povídka a je to takový menší pokus mé povídkářské dušičky Vaše Catriona Neko
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30