TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
    ›› Elementy
  ›› překlady

        

2.kapitola - Starost


     vloženo: 16.04.2007    aktualizováno: 25.02.2012   
     5.465 znaků / 986 slov    počet zobrazení:    

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Teda vůbec jsem nečekala, že by na tu první kapitolku mohl být takový ohlas a s o to větší chutí jsem se pustila do psaní dalších kapitol :) No a zde je druhá kapitolka, tak předem děkuji za všechny vaše ohlasy a recenze
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Oba se s povzdechem zvedli a šli okolo věže ke schodům, kde do sebe nechtíc doslova vrazili.
   „Kam koukáš a co tu proboha děláš?“ řekla naštvaně dívka, když se konečně vzpamatovala a posadila se. Pořád se jí ale maličko točila hlava. Přece jenom, když skoro běžíte ke schodům, najednou do někoho narazíte a pak se proberete na zemi, dostaví se určitě nějaký ten následek.
   „Právě jsem se chtěl zeptat na to samé,“ pronesl kousek od ní nějaký povědomý hlas.

   Stále byl ještě zamyšlený, a tak si běžící postavy nevšiml až do chvíle, dokud do sebe nenarazili. Pak si už jen uvědomoval, že leží na zemi a točí se mu hlava.
   Trochu nemotorně se nakonec zvedl ze země a potřásl hlavou. Moc valný účinek to ale nemělo, tak se raději opřel o nejbližší zeď, když uslyšel povědomý hlas.
   „Právě jsem se chtěl zeptat na to samé,“ odpověděl s povzdechem. Znovu potřásl hlavou a konečně začal rozeznávat svět okolo sebe. Promnul si unaveně spánky a podíval se na postavu sedící na zemi před ním, která si je mnula také.
   Na místě ale ztuhl. Co tu proboha dělá ona? Mohla by to ale být dobrá příležitost jí něco provést, pomyslel si. Pak si ale všiml, že sedí ve stále stejné pozici, má křečovitě zavřené oči, mne si spánky a po tváři jí stéká slza.
   A najednou pocítil něco nového. Starost. Dost ho to ale zmátlo, protože nikdy nic takového necítil. K nikomu, k ničemu. Tak proč zrovna k ní?
   Už kolikrát by jí nejraději zatočil tím jejím hezkým krčkem, ale teď se najednou bál, jestli se jí něco nestalo... Počkat, fakt si pomyslel to o jejím krku? Ach bože. Co to...?
   Znovu potřásl hlavou, ale těch pocitů se nezbavil. Nakonec k ní váhavě poklekl, vzal ji za ramena a pomohl jí vstát.

   Pokusila se otevřít oči, ale bolest ji donutila chytnout se za spánky. Cítila se, jako kdyby dostala pořádně velkou palicí přes hlavu. Ale i přes tu bolest musela myslet na ten hlas. Kdo to proboha mohl jen být? Byla tu přece celou dobu sama. Už kolik hodin... nebo ne?
   Najednou ji ale někdo chytl za ramena, pomohl jí vstát a opřít se o nejbližší zeď.
   Bolest hlavy pomalu ustupovala, ale stejně ji musel podepřít, aby se zase nesesunula k zemi. Byl to ale váhavý dotek. Jako by se bál se jí dotknout...
   „Jsi v pořádku?“ zeptal se chlapec, když jí pomohl opřít se o zeď.
   Pokývala mírně hlavou, ale začala se zase sunout k zemi. Rychle ji tedy podepřel. Váhal ale, co má dělat dál.
   Opřela si hlavu o zeď a snažila se na něho podívat. Ten hlas jí byl dost povědomý, ale i když si k němu stále nedokázala vybavit tvář, důvěřovala mu. Možná to byl ten váhavý dotek nebo starost v hlase...
   Když otevřela oči, svět se s ní decentně zhoupnul, a tak je zase rychle zavřela. Bolestivě zasténala a doslova se o něho celou vahou těla opřela. Kdyby ji v tu chvíli nezachytil, asi by nejspíš skončila na zemi.
   To je zase den blbec, pomyslela si. Než ji ale bolest doslova uspala, cítila, že ji zvedl do náruče.

   Pozoroval, jak si opřela hlavu o zeď. Její bolesti hlavy nešly přehlédnout, ale přesto se na něho podívala. V tu chvíli ztuhl a jen na ní šokovaně zíral. Včas se ale probral natolik, že ji stačil zachytit, než se se zasténáním sesunula k zemi. Ale ty oči... To není možné... Opravdu byly žluté? Pomyslel si zmateně. Po pravdě ho to ale trochu vyděsilo, a to už je u něho co říct.
   Když mu v náruči znehybněla, znovu váhal. Vypadalo to, že omdlela, ale dech měla překvapivě klidný. Jako by spala… Kůži měla ale ledovou a jako by se nějak změnila...
   Najednou nevěděl, co má dělat a sám pro sebe se zamračil. Vzal ji do náruče a zamířil s ní rychle ke schodišti. V půli druhého kroku se ale zarazil. Měl by jí vzít na ošetřovnu, ale ráno by se celá škola určitě dozvěděla, kdo ji tam přinesl a všichni by se v tom začali šťourat. Neměl zapotřebí, aby ho začali její přátelé obviňovat a napadat.
   To ale nebyl ten hlavní problém. Mnohem větším problémem byla jeho rodina a kolej...
   Nakonec se ale rozhodl a vzal ji dovnitř astronomické věže. Nebyl si moc jistý, zda tam někdo není, ale naštěstí byla prázdná. Ještě že tak, oddechl si a donesl ji až na druhý konec místnosti, kde ji položil do velikého křesla vedle krbu. Snažil se zaostřit své smysly, ale nikde v místnosti nenašel žádnou deku ani svíce.
   Znovu zaváhal. Klidně by ji tu mohl nechat a jít si po svém. Tak proč to neudělá? Odpověď ale byla tak prostá. Bál se... o ni nebo o své nalezené svědomí?
   Nakonec ale jen polohlasně zaklel a začal se soustředit na svou zvěromágskou formu.

   Bylo už něco okolo půlnoci, a tak byly hradní chodby úplně prázdné. Když se ve své menší formě úspěšně vyhnul Filchovi i jeho kočce, zamířil ke vchodu do své koleje. Když tiše dotlapkal do pokoje a přeměnil se do lidské formy, sebral tam neslyšně svůj neviditelný plášť a z postele stáhl svou zelenou deku.
   Na odchodu také popadl duchapřítomně svou tašku s věcmi na zítřejší výuku a s úšklebkem se vykradl zase ven. Když ale vyšel ze sklepení, raději přes sebe přetáhl svůj plášť a zamířil ke kuchyni, která byla na rozdíl od dalších učeben a místností nejblíže. Jasně, mohl klidně dojít do Hlavní síně, ale tam by určitě narazil na Filche.
   Ani ho moc nepřekvapilo, že v kuchyni nikdo není. Brumbál totiž před pár týdny nakázal, že mají všichni skřítci nejméně čtyři hodiny denně odpočívat, a tak tu od jedenácti do tří do rána nikdy nikdo nebyl.
   Bez okolků popadl nejbližší hrnek se šťávou a vypil ho až do dna, zatímco šel ke krbu, vedle kterého ležely naskládané záložní svíčky do Síně. Několik si jich strčil rychle do tašky a běžel zpět do astronomické věže.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30