TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
    ›› Elementy
  ›› překlady

        

3.kapitola - Sen nebo realita?


     vloženo: 29.04.2007    aktualizováno: 25.02.2012   
     5.780 znaků / 1.030 slov    počet zobrazení:    

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Cestou stále přemýšlel nad tím, co to vlastně dělá. Když ale doběhl do věže a udýchaně se opřel o stěnu vedle dveří, byl si najednou jistý, že ví, co dělá. Teda aspoň se o tom snažil sám sebe přesvědčit.
   Došel tiše k ní. Byla stále ve stejné poloze, jako ji tam zanechal, až na to, že se teď pro změnu trochu třásla. Zapálil tedy pár svící a roztáhl rychle svou deku. Když jí ale vzal do náruče a obalil ji dekou, trochu sebou zavrtěla a na malý okamžik otevřela oči, než je zase křečovitě zavřela a usnula.
   Šokovaně si ji prohlížel. Barva očí ho už tolik nevyděsila, jako její vzhled. Najednou si totiž všiml dalších rozdílů od chvíle, kdy ji tu zanechal samotnou. Její dlouhé rezaté vlasy byly najednou krátké a byly... rezavo fialové? Tak to je… zvláštní i na Bradavice, pomyslel si.
   Znovu se ale viditelně zatřásla. Nevěděl, jestli to bylo zlým snem, zimou nebo jestli jí něco bolelo, ale raději ji rychle těsněnji zabalil do deky a položil do křesla, před které si sedl na zem a pozoroval ji, dokud neusnul.

   Trhnutím se probudil. Podíval se na hodinky, ale zjistil, že spal sotva hodinu. Venku byla stále tma a hodiny na zdi ukazovaly pár minut po půl druhé.
   Rychle se ale podíval na dívku, která něco nesrozumitelného zamumlala, zatímco se chvilkami stále třásla.
   Ani si neuvědomoval, co vlastně dělá, když ji vzal do náruče, posadil se s ní do křesla a objal ji pažemi. Bylo to dost divný i na něj, ale hlavu si s tim bude lámat později. Zdali vůbec bude...
   Účel ale svědčil prostředku, protože se přestala třást a uklidnila se.
   „Vím, kdo jsi,“ zašeptala najednou ze spánku a přitiskla se k němu.
   Uprostřed pohybu ztuhl překvapením. Co to proboha řekla? Už už se chtěl zvednout, ale nakonec si to rozmyslel a uvolnil své ztuhlé svaly. Bylo to zvláštní, ale cítil se tak nějak… dobře. Už sice několik dívek objímal, ale takto od svého dětství neobjímal nikoho. Bylo to něco, co v něm zlomilo další jeho potlačovanou část osobnosti. Co se to s ním proboha děje?
   S těma myšlenkami ale nakonec usnul.

   Zdál se jí sen. Určitě to musel být sen. Pamatovala si, že ji někdo zabalil do deky a chvíli po tom ji vzal do náruče. Uviděla přitom jeho tvář, ale ON to být přece nemohl. Hloupost. Jen čirý výplod její fantazie. V jejím snu měl totiž zelené oči... Najednou se ale vše rozplynulo, když pomalu otevřela oči.
   Někdo ji držel v náruči, a jak bylo opřená o jeho hruď, slyšela jeho klidný dech. Zřejmě spal.
   Trochu se jí točila hlava, ale pomalu s ní otočila a podívala se okolo sebe. Byla v... astronomické věži? Aspoň to tak tedy vypadalo. Jak se sem proboha dostala? Pak se ale podívala na sebe a zjistila, že je zabalená do nějaké tmavé deky.
   V tu ránu se jí vybavil její sen a se směsicí šoku se mu podívala do tváře.
   Začalo zrovna svítat a od jeho světlých, trochu rozcuchaných vlasů se odrážely první paprsky, pronikající oknem vedle nich. Vždyť to byl přece sen, tak jak to, že je tady? Pomyslela si a pozorovala jeho tvář.

   Cítil, jak se zavrtěla, a v duchu si povzdechl. Byl už nějakou dobu vzhůru a stále dokola se připravoval na její reakci, které se ke svému vlastnímu překvapní docela i bál. Přece jenom, už pět let, od jejího prvního dne ve škole, byla mezi nima jakási válečná sekera. A to jen kvůli tomu hloupému původu, vštěpovaným myšlenkám a přátelům.
   Pomalu otevřel oči a podíval se na ni. Sledovala ho, ale nic neříkala. Překvapilo ho to. Čekal proud nadávek, ale tohle fakt ne.
   „Draco?“ řekla překvapeně, jako kdyby nevěřila svým vlastním očím. Nebo to bylo spíš konstatování? Ať tak či tak, vyznělo to pro něj překvapeně.
   „Ahoj, Weasleyová,“ řekl zamyšleně. Pak se ale rychle vzpamatoval, když si vzpomněl kde je, s kým tam je a v jaké pozici. Zvedl se nemotorně z křesla, jak jinak než s ní v náruči, otočil se a posadil ji zpátky.
   Ginny si uvolnila ztuhlé ruce a protáhla si nohy. Celou dobu ho ale nespustila z očí a sledovala, jak od ní nenápadně, ale jistě, pomalu o kus poodstoupil.
   Nemohla tomu uvěřit. Takže to byl on, s kým se srazila? Nebo se srazila s někým jiným a on ji tam pak našel. Co tam ale dělal? Ze zamyšlení ji vytrhl až jeho hlas.
   „Já… asi bych měl raději odejít. Nevím, co mi to napadlo, ale nechtěl jsem tě tu nechat samotnou a na ošetřovnu jsem s tebou přece nemohl.“
   „Proč?“ zeptala se zmateně.
   „Jsi přece Weasleyová a já…“
   „No jasně. Pokazil by sis reputaci. Chápu. Měla jsem ale na mysli, proč na ošetřovnu?“
   Chvíli na ni jen zíral, než promluvil. „Musela ses asi hodně praštit, když si nepamatuješ, co se stalo,“ řekl trochu naštvaně, čehož ale ihned vzápětí trochu zalitoval. Ale fakt jen trochu.
   Najednou se choval jako dřív. Nenávistný zbohatlický Malfoy, který má nad všema navrch. Frustrovaně si povzdechla a podívala se do země. „Pamatuju si, že jsem běžela pryč z věže a najednou jsem do něčeho narazila. Zase mi začala bolet hlava, pomalu víc jak předtím, když jsem se pak probrala na zemi. A pak jen, že mě někdo někam nesl... Myslela jsem si, že to byl sen, že si mě zabalil do nějaké deky...“ řekla zmateně a znovu se na něho podívala. „Proč jsi mi pomohl?“ zeptala se najednou.
   Vřel v něm vztek. Ona mu to snad ještě vyčítá? „Nestojím o tvou vděčnost,“ vyštěkl na ni a otočil se k odchodu. V půli druhého kroku ho ale zarazil její hlas.
   „Děkuju,“ zašeptala se skloněnou hlavou.
   Pomalu se k ní otočil čelem. „Cože?“
   „Děkuju,“ řekla trochu víc nahlas a podívala se do slunečních paprsků.
   Díval se na ni, jak ji zaplavuje sluneční světlo a trochu ztuhl. Její vlasy zase začaly získávat zpět jejich původní rezatou barvu, i když stále ještě zůstávaly krátké. Když ale uviděl na její tváři stékající slzu, od které se odráželo světlo ranního slunce, pocítil něco nového. Lítost.
   Normálně by odešel a ještě by se jí zasmál, ale najednou nemohl a zjistil, že si před ní sedá na zem. Nereagovala, a tak prostě čekal.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30