TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
    ›› Elementy
  ›› překlady

        

4.kapitola - Omluva


     vloženo: 12.05.2007    aktualizováno: 25.02.2012   
     5.189 znaků / 938 slov    počet zobrazení:    

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   „Můžu se tě na něco zeptat?“ promluvila najednou, zírajíc stále do vycházejícího slunce.
   „Záleží na co, Weasleyová.“
   „Proč vypadáš jinak?“
   „Co prosím?“ Nechápal její dotaz a docela ho to zmátlo. On je přece stejný, na rozdíl od ní. „Ty máš tak co říkat,“ konstatoval.
   Zmateně se na něho podívala a rychle si sáhla na obličej a na vlasy. V očích se jí objevilo zděšení a po tváři ji sklouzla další slza. „Jaké mám oči? A vlasy?“ zeptala se zděšeně.
   „No vlasy mají už normální barvu, ale jsou stále kratší, než byly předtím. Kůži už nemáš tak bledou, ale oči... no, jsou světle hnědé až žluté,“ řekl se zaváháním.
   „To ne,“ zasténala a schovala si obličej do dlaní, zatímco jí po tváři začaly téct slzy.
   To ho docela vyděsilo. Proč tak vypadá a proč se tak chová? Takovou ji ještě nikdy neviděl.
   Pak se na něho ale s kamennou tváří podívala. Ten pohled už znal. Vzdor a smíření v jednom. „Na co ještě čekáš? Určitě jsi už celý netrpělivý, abys to mohl někomu říct,“ pronesla chladně.
   To ho dost uzemnilo a zamračil se. „Proč?“
   Tak to zas uzemnilo ji. „No... jsi přece Malfoy. Nebo si to aspoň myslím...“ vykoktala.
   Jeho zamračený pohled se prohloubil. „Jak to myslíš?“
   „Vypadáš jinak,“ řekla váhavě.
   „Jak jinak?“ vyštěkl.
   „Máš trochu delší a rozcuchané vlasy. Jako kdyby ti přes noc vyrostly o pár centimetrů. Nemáš je nagelované, jako obyčejně, a máš v nich pár černých pramenů. Ale tvé oči...“ Zaváhala.
   „Co je s nimi?“ řekl vyděšeně a zvedl se ze země.
   „Jsou zelené.“
   Vyděšeně od ní o krok ustoupil. Jak by mohly být zelené? Míval je vždy jen šedé a zelené byly jen tehdy, když byl šťastný. Teď se tak ale necítil.
   „V noci ale byly skoro bílé,“ zašeptala spíš pro sebe.
   „Cos to řekla?“ zeptal se a chytl ji za ramena.
   „Byly skoro bílé,“ řekla vyděšeně a trochu se přikrčila. Jeho stisk ji docela bolel a začala mít najednou strach z jeho výrazu.
   Naštvaně zavrčel jak nějaké zvíře, zvedl se a praštil rukou do nejbližšího stolku, který doslova rozpůlil. Zmateně se na tu spoušť díval. Všiml si ale, že sebou silně trhla a zakryla si rukama hlavu, jako kdyby ji chtěl ublížit. Nikdy ještě nepocítil takovou sílu. Ve zvěromágské formě byl docela silný, ale v lidské...
   Pak si ale s hrůzou uvědomil, že ví jedno z jeho mála tajemství. Najednou mu to ale bylo jedno a víc se staral o to, že ji musel vyděsit. A to bylo docela divné i na něj.
   Klekl si před ni a sundal jí ruce z tváře. Při jeho doteku sebou znovu dost trhla, ale nakonec se na něho podívala. Měl zase bílé oči, ale najednou se začaly měnit a byly opět zelené. No teď spíše zelenošedé. „Měl jsi zase bílé oči,“ řekla se vzlykem a snažila se od něho odtáhnout. Měla najednou fakt strach, který v jeho případě ještě nikdy nepocítila.
   „A teď jsou jaké?“ zeptal se tiše, ale nepustil ji.
   „Jsou zase zelené. No spíš zelenošedé.“
   Unaveně si povzdechl a opřel si hlavu o její kolena. „Omlouvám se ti,“ zašeptal.
   Co se to tu proboha děje? Pomyslela si šokovaně, zatímco zírala na jeho hlavu. Nikdy by nečekala, že ta slova zná a že by je dokázal vyslovit. A navíc ještě jí, Weasleyové. Nepřeslechla se snad?
   „To jsi nečekala, co? Že by se Malfoy dokázal omluvit,“ řekl, když zvedl hlavu a ušklíbl se. Stále ji ale držel za ruce, když zmateně zavrtěla hlavou.
   Povzdechl si, pustil její ruce a sedl si na zem. Když se na ni podíval, stále ho pozorovala. Copak je snad časovaná bomba? Něco se na ní ale změnilo. „Proč máš žluté vlasy?“
   To ne! Ne žluté! Vykřikla v duchu a začala se soustředit, aby měly zase normální barvu.
   Najednou se začal smát.
   „Co je?“ vyštěkla naštvaně. Připadala si jak chameleón a jeho smích jí na náladě nepřidal.
   „Ale nic. Jen jsem si uvědomil tu ironii.“
   Nechápala ho. „Jakou ironii?“
   „Že jsem konečně potkal člověka, který má podobné schopnosti jako já, a jsi to zrovna ty.“
   Najednou jí to došlo a zprudka vstala. Nohy se jí ale zamotaly do deky a přistála vedle něho na zemi.
   „Teda v životě by mě nenapadlo, že mi budeš ležet u nohou zrovna ty,“ řekl s úšklebkem.
   „Sklapni, Malfoyi,“ vyštěkla podrážděně a snažila se znovu zvednout.
   „Možná by to bylo lepší, kdyby ses vymotala z té deky,“ konstatoval a pomohl jí na nohy.
   „Díky,“ řekla ještě trochu naštvaně.
   „Jako bys mě neznala,“ odvětil.
   „Ne, to opravdu neznám. Ale vím, jak si se ke mně a k mým přátelům vždy choval,“ řekla chladně a složila do křesla deku.
   To ho docela uzemnilo. Měla totiž pravdu. „Jsem idiot,“ zamumlal zamyšleně.
   „Tak to sedlo,“ prohodila a urovnala si šaty.
   Přešel až těsně k ní a podíval se jí do očí. „Možná, že ano, Weasleyová, ale dokážu uznat chybu.“
   Zaváhala. Ještě nikdy u sebe nebyli tak blízko. No vlastně byli, dnes v noci. To bylo ale jiné...
   Najednou se mu nedokázala podívat do očí, a tak jen o krok ustoupila.
   „Díky... za pomoc,“ špitla, otočila se a odešla z věže.
   Po jejím odchodu tam pár minut jen stál, než složil deku ještě napůl a vložil si ji do tašky. Pak ji ale zase vyndal a položil ji na zem vedle krbu. Třeba by se mohla hodit a v kufru měl stejně ještě jednu.
   Stále ji viděl, jak od něho ustupuje a odchází, a cítil se divně. Nakonec si ale jen povzdechl, dal si přes hlavu na rameno svou tašku a odešel směrem k Velké síni. První hodina mu začínala až za hodinu, tak se ještě stačí nasnídat a třeba i projít.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30