TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
    ›› Elementy
  ›› překlady

        

7.kapitola - Vzájemná pomoc


     vloženo: 24.06.2007    aktualizováno: 25.02.2012   
     9.181 znaků / 1.673 slov    počet zobrazení:    

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Uvědomoval si, že do něho někdo narazil, spadl na něco rádoby měkkého a že se odkutálel trávou o kus dál.
   Dávivě zakašlal, než se konečně sípavě nadechl. Tím nárazem si totiž vyrazil dech.
   Když se jakštakš vzpamatoval, nadzvedl se trochu na loktech, aby se podíval okolo sebe. Překvapením ale vyvalil oči, když před sebou spatřil překrásné zvíře, které se na něho unaveně podívalo, než se položilo na zem. V tu chvíli se mu ale podlomily ruce a klesl znovu do trávy.
   Ale ty oči, pomyslel si. To nebyly zvířecí oči a přišlo mu, jako by je už někdy někde viděl.
   Zkusil se znovu nadzvednout a otočit se na záda. Něco v tom ale bránilo. Snažil si teda zase rychle pročistit hlavu a nakonec se trochu nemotorně posadil. Sáhl si rukou na záda a nahmatal... peří? Cože? Co to je za blbost?
   Vyděšeně se vrávoravě postavil. Hlava ho už skoro přestala bolet a byla mu trochu zima. Jinak se ale cítil docela v pohodě a unaveně si protáhl ruce. Najednou byl ale nucen udělat dva kroky dozadu, až zase skončil na zemi. Znovu se proto trochu nemotorně zvedl na nohy.
   Foukal sice trochu vítr, ale aby ho to o kus odfouklo, to není možný. Zmateně se teda podíval přes rameno a překvapeně vyvalil oči. Tak přece to nebyl sen! Skutečně měl křídla! Ale jak a proč?
   Začal o tom vší silou přemýšlet, když ho najednou něco napadlo. Že by to byla část jeho... Ale jak? A v tu chvíli mu přišlo na mysli slovo zvěromág. Vzpomněl si totiž, jak jim o tom říkala McGonagallová.

   Zvěromágem se člověk může stát záměrně nebo samovolně. Pokud to není záměrné a nemáte za sebou mnoho hodin usilovných příprav a cviku, samovolně se do celé formy ale neproměníte. Projevit se to však může různě. Ze vzteku, strachu, úzkosti, ale většinou se to projeví ve chvíli, kdy jste v ohrožení života. A to tím, že se vám promění nebo vám naroste ta část těla, co vás může zachránit. Ale ne každý má toto nadání. Ze ? případů se to většinou stane někomu, v jehož rodové linii se zvěromág už vyskytl...

   Živě si vybavil její slova a plácl se do čela. No jasně! Možné to fakt je! Vždyť jeho otec se vlastně uměl proměnit. Počkat! Ale neměla by být jeho zvěromágská forma podobná jeho patronovi? Ten ale křídla nemá... pomyslel si. Pak nad tím ale jen zavrtěl hlavou a přemýšlel, co jim o tom říkala dál. Tohle může řešit později.

   ... Když se vám to ale stane, buď se zpět proměníte usilovným soustředěním, nebo se vrátíte do své lidské podoby během pár hodin...

   Pár hodin tu pobíhat s křídli? No to ani smykem, pomyslel si a začal se usilovně soustředit na to, aby zase vypadal jak před tím. Trvalo to ale snad celou věčnost, než nakonec ucítil, že má záda citelně lehčí a unaveně klesl na kolena. S hlubokým nádechem si povzdechl a sáhl si na ramena. Křídla byla pryč. Super.
   Šťastně se nakonec usmál a rozhlédl se okolo sebe. Žádné zvíře neviděl, avšak kousek od něho ležela na zemi v trávě dívka. Tak přece. Nedokázal ale poznat, kdo to je.
   Nehýbala se a to ho trochu zmátlo. Zvedl se teda ze země, přešel opatrně těch několik metrů, no i když dalo by se spíše říct, že převrávoral, které ho od ní dělili a klekl si k ní. Zlehka se dotkl jejího ramene a maličko s ní zatřásl. Pod jeho dotykem se nepatrně pohla a potichu sykla bolestí. Ale i když se nakonec trochu přetočila na bok, stále nemohl poznat kdo to je, protože měla spadané vlasy do tváře.
   „Jsi v pohodě?“ zeptal se starostlivě a odhrnul jí z tváře vlasy. Byl docela dost zvědavý, kdo to je.
   „Budu,“ zašeptala, přičemž se od něho snažila odvrátit tvář a vstát. Moc jí to ale nešlo, a když už skoro stála, začala se zase sunout k zemi.
   Nestačil se jí podívat do tváře, ale ten hlas...
   Pozoroval, jak se viditelně unaveně zvedla, ale najednou se jí zase podlomila kolena. Stačil ji ale zachytit, než dopadla na zem. Sice se svezl vedle ní, ale to byl detail. Síly se mu docela rychle vracely, čemu se i sám dost divil, ale...
   Unaveně, i když váhavě se o něho opřela a konečně se jí tak mohl podívat do tváře. V měsíčním světle toho sice moc neviděl, ale přesto poznal její docela světlé vlasy i tvář, kterou se od něho snažila opět odvrátit. Ale její oči...
   „Zabini?“ řekl zmateně.
   No bezva. A to jsem se bála, že mě nepozná, pomyslela si v tu chvíli sarkasticky, než znovu promluvil, jako by to jméno snad neřekl a nevěděl, kdo je.
   „Je ti dobře?“
   „A vypadám snad na to?“ zavrčela. Najednou ale bolestí křečovitě zavřela oči. Zase ta zpropadená migréna! Proč zrovna teď a ještě k tomu před ním?
   „No vypadáš sice trochu jinak než jindy, ale... promiň,“ řekl váhavě.
   Zmateně, ale konečně se na něho podívala. On se jí omluvil? Nepřeslechla se snad? Počkat, co to ale řekl před tou omluvou? Trochu se ale při pohledu na něj zarazila. „Jak jinak?“
   „No... ještě před chvílí jsi měla světle červené oči. Možná za to mohla tvá druhá podoba...“ řekl nejistě, než se zarazil. Dost překvapeně ho pozorovala a mlčela. „Co je?“
   „Nemáš brýle.“
   A kruci. „No jo... asi jsem je ztratil volným pádem směr zem,“ snažil se usmát, i když to byl dost prkenný úsměv.
   „Lžeš,“ řekla varovným, ale přesto klidným tónem.
   Zaváhal. Už takhle toho na něj ví až dost a koneckonců, je to přece zmijozelačka. Začal mít vztek. Proč se mu to muselo stát zrovna tady a teď !?
   Najednou ale vyjekla a snažila se od něho odsunout, co nejdál to šlo.
   Rychle se podíval za sebe, ale nic neviděl. Byli tam úplně sami. „Co se děje?“ zavrčel zmateně.
   „Změnila se ti barva očí a kromě toho jsi mi sevřel ruku tak pevně, až si mi poškrábal.“
   Zmateně se podíval na své ruce a pořádně si je prohlédl, než se podíval na její pravé zápěstí. Měsíční svit je sice měsíční svit a tma okolo nich byla docela solidní, ale i přes to rozeznal dva krvavé škrábance. Počkat, co to ale mlela o očích? „Cos to řekla o mých očích?“ zeptal se zdráhavě s menší omluvou v hlase.
   Tak teď pro změnu trochu zaváhala ona. „Měl si je křišťálově modré.“ Ani ji v tu chvíli nevyděsil ten jeho stisk, jako ty oči. Byla to jen nepatrná chvíle, když změnily barvu. Když ji ale škrábl, dost ji to polekalo a začala se od něho raději odtahovat.
   Viditelně ale zbledl, i před to měsíční světlo, když se podíval na její ruku. Podívala se rychle také a překvapeně vyvalila oči. Od malíčku až po zápěstí se jí táhly dva krvavé škrábance.
   „Omlouvám se. Jsi v pořádku?“ zeptal se vyděšeně. „To jsem nechtěl... já...“
   „Vůbec to nebolí,“ přerušila ho překvapeně, když pozorovala jak rychle, ale trochu nemotorně odvazuje od krku svůj šál a váže jí ho okolo ruky. Fakt nic necítila. Když ale pohla rukou, sykla bolestí. „A nebo taky jo,“ zabručela a podívala se mu do tváře. „Tak tomu se říká vděčnost,“ řekla sarkastiky.
   Zamračil se, než se podíval na své ruce.
   „Já vím, omluvil ses,“ řekla rychle vzápětí. Proč se jen cítí jak blbec? „No asi to zní blbě, ale ty nosíš čočky? Já jen... máš jiný pohled než jindy.“ Aniž by ale čekala na odpověď, začala se opět zvedat. Jenže opět se sesunula do jeho náruče, kde s bolestivým syknutím posléze omdlela.
   „Nenosím čočky,“ zašeptal do ticha a vzal ji do náruče. Chtěl ji odnést na ošetřovnu, ale nakonec si to rozmyslel a zamířil s ní k Hagridově hájence. Věděl, že tam Hagrid nebude, protože někam předevčírem odjel. Prý je to ale tajné, takže kam, to Harrymu neřekl. I když jemu to bylo docela jasný... Poprosil ho ale, zda by se občas nedošel podívat, zda je v hájence vše v pořádku a jestli by občas vyvenčil Tesáka, kterého s sebou nemohl vzít. Navíc to bylo nejblíže hřiště.
   Byl sice dost utahaný a měl co dělat ji tam na hřišti do náruče vůbec vyzvednout, ale jak šel, už mu to ani nepřišlo. Opřel se ramenem o dveře, vešel s ní dovnitř, přičemž zkušeně překročil ležícího a slintajícího Tesáka a položil ji na Hagridovu postel, ve které se málem ztratila.
   Jak ale předtím ležela v trávě, měla docela mokré věci. A tak se je pokusil hůlkou usušit. Docela se mu to i dařilo, ale přesto byl její plášť i mikina docela dost vlhký.
   Když zapálil pár svící, zaváhal. Nakonec jí ty věci ale sundal, zabalil ji do deky a opět ji položil na postel. Pak si ale najednou vzpomněl, že nechal na hřišti své věci a koště, tak se pro ně rychle vydal. Nechtěl ji nechat samotnou moc dlouho, a tak se, i ke svému překvapení, rozeběhl. Vždyť ona mu defakto zachránila život, tak jí to přece dluží.
   Když se vrátil, byla schoulená do klubíčka a třásla se zimou. Jsem to ale idiot! Pomyslel si a rychle šel rozdělat v krbu oheň. Během chvíle tam začalo být konečně teplo, ale přesto se stále třásla.
   Rychle ze sebe přitom shodil plášť, mikinu i boty a vše to spolu s jejíma věcma rozprostřel před krbem. Když se totiž vracel, začalo pršet, a tak i když si to šinul ten kousek na koštěti, i přesto byl dost mokrý.
   Studenej déšť je studenej déšť a i přes to teplo z krbu mu začala být trochu zima, a tak se také zabalil do deky.
   Posadil se do křesla vedle krbu a pozoroval ji. Mohla by snad být jiná, nebo je to jen zase nějaká přetvářka? Najednou si ale uvědomil, že se pořád třese a něco nezřetelného mumlá.
   Jsem sobec! Povzdechl si nakonec, lehl si k ní, přetáhl přes ně přes oba svou deku a objal ji okolo ramen.
   Účel světil prostředek. Během chvíle se přestala třást, trochu se zavrtěla pro lepší pozici a opřela se o něho, aniž by si to vůbec uvědomila. On ale tou dobou už skoro skoro spal, a tak si toho ani nevšimnul.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30