TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
    ›› Elementy
  ›› překlady

        

8.kapitola - Další nepatrné proměny


     vloženo: 13.07.2007    aktualizováno: 25.02.2012   
     7.250 znaků / 1.296 slov    počet zobrazení:    

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Když se ráno vzbudila, připadla si, jako by ji někdo praštil dubovou palicí, a když nakonec otevřela oči, dívala se do skoro vyhaslého ohniště. Kde to proboha je? Pak se jí ale začalo vybavovat, co se včera stalo, a s hrůzou si uvědomila, že někomu leží v náruči.
   Opatrně se vymanila, s rychlým protáhnutím se posadila na okraj postele a pohlédla na něj. Tak toho se bála. Musela v noci asi vyčerpáním omdlít a on se o ni prostě gentlemansky postaral.
   Znovu se okolo sebe zmateně rozhlédla, ale stejně nepřišla na to, kam ji odnesl. Zatracenej Potter!
   Když se pohnul, podívala se na něho, jak si unaveně promnul spánky a otevřel oči. Když ji ale uviděl, rychle se posadil.
   „Už je ti lépe?“ vychrlil rychle ze sebe, zatímco si ji prohlížel.
   To snad nejsou oči, ale rentgeny, pomyslela si a trochu se zavrtěla. „Už ano. Díky,“ řekla nakonec s klaustrofobickým povzdechem a znovu se na něho podívala. Začalo zrovna svítat a otevřeným oknem na ně dopadaly sluneční paprsky. V tom světle měly jeho delší vlasy trochu namodralý odstín.
   Nejraději by ho v tu chvíli objala nebo mu dala facku. Počkat, objala? Tak to ani náhodou! Takže v záloze byl plán B. Facka.
   Nepřeslechl se snad? Ona mu fakt poděkovala? Zmijozelští přece nikdy za nic neděkují. Obzvlášť pak někomu z Nebelvíru. Znovu si ji proto pozorně prohlédl.
   „Co je?“ vyštěkla trochu nevrle. Ten jeho rentgen se už prostě nedal vydržet a k realizování plánu B nebylo tak daleko.
   „Máš divné vlasy a oči.“
   „Ty máš tak co říkat,“ odfrkla si.
   „To možná ne, ale nemám ve vlasech nazelenalé pruhy,“ konstatoval.
   „Ne, to nemáš. Jsou totiž modré,“ konstatovala pro změnu ona.
   No páni, zpětná palba. Počkat... „Cože?“ zeptal se najednou překvapeně, když mu došlo, co řekla, zatímco se zvedl z postele a zamířil k zrcadlu vedle krbu.
   Pomyslel si, že by to mohl být nějaký vedlejší efekt z jeho proměny, ale jak se soustředil jak chtěl, vlasy zůstaly stejné. No bezva. Zase bude mít celá škola pár dní o čem mluvit. No třeba by to spravilo nějaké kouzlo.
   Když se mu koukla přes rameno, povzdechla si. Snad to zmizí samo. I když po pravdě řečeno se jí ty pruhy docela líbily. Cítila, jako by je měla odjakživa a patřily k ní.
   Když od něho zase odstoupila, znovu se okolo sebe rozhlédla. „Kde to jsme? Nepoznávám to tu.“
   „U Hagrida. Bylo to nejbližší místo.“
   „Fajn,“ řekla jen prostě a mrkla na nástěnné hodiny nad krbem. Bylo necelých sedm ráno.
   „Já... asi půjdu. Vidím na tobě, že by jsi mi nejraději jednu natáhla a kromě toho asi nemá cenu se ptát, jestli tě mám doprovodit do hradu.“ Mezitím co mluvil, si nazul boty a oblékl si mikinu a plášť se šálem. „Určitě se uvidíme,“ řekl ještě polohlasně na rozloučenou, než vyšel z hájenky.
   Dívala se, jak odchází, neschopná slova. Proboha, co to s ní je? Za normálních okolností by mu fakt jednu bez meškání natáhla a zahrnula by ho docela peprnými nadávkami. Ale teď? Stála tak jen jak nějaký solný sloup, mlčela a nepřítomně hladila Tesáka.
   No nakonec si jen povzdechla, oblékla se a narovnala na postel obě deky, což byl i na ní dost velký extrém. Dneska má snad špatný den.
   Podívala se opět na hodiny. Bylo 7:10 a asi by sebou měla hejbnout, aby si stačila dojít pro věci i na snídani.

   Když opustil hájenku, nevěděl, co si má myslet. Chovala se úplně jinak, než ji znal. No spíš podle toho, jak se vždy chovala. Jen těžko věřil tomu, že mohla tohle být ta protivná zmijozelačka.
   Se smíšenými pocity ale nakonec došel do věže. Všichni už byli pryč, a tak se v klidu převlékl, uklidil si koště, přehodil si přes hlavu tašku s učením a zamířil do Síně.

   „Kde si byl?“ zeptal se Ron s plnou pusou, když si vedle něho Harry sedal, aniž by vzhlédl od rozečteného Denního věštce.
   „Ale, začala mě zase trochu bolet hlava, a tak sem šel na chvíli proletět,“ odpověděl mu Harry, než si ukousnul pořádné sousto s toastu. „Víš, že mi to pomáhá.“
   „Měl bys ale...“ Najednou se ale Ron zarazil a stejně jako ostatní okolo nich na něj zíral. A to doslova.
   „Co je?“ zeptal se zmateně Harry a podíval se za sebe, než se zase podíval na Rona.
   „Teda nejdřív Ginny a teď ty. To ste se snad všichni zbláznili? U toho blonďatého slizouna bych o tom nepochyboval, ale u tebe? Jo a proč nemáš brýle?“ zeptal se nakonec zmateně Ron.
   Harry v duchu zasténal. Tak proto po něm všichni tak zírali. Úplně na to totiž zapomněl! „Pořídil sem si čočky,“ řekl duchapřítomně. „Už mi nebavilo mít stále rozbité brýle. A k těm vlasům... jak bych to řek... objevilo se to samo. Za to nemůžu,“ pokrčil rameny a znovu si ukousnul toastu.
   Ještě chvíli se pak o tom bavili, než se rozhovor zase stočil k rozvrhu a dnešním hodinám.
   Harry si povzdechl a strčil do pusy zbytek toastu. Nemohl si ale pomoct a podíval se na Ginny, sedící kousek od něj. Nevěděl proč a jak, ale cítil její pohled. Pozorovala ho. Usmál se na ni, ale ona mu úsměv neoplatila a nepatrně se zamračila. Najednou ale vytřeštila oči a podívala se někam za něho.

   Když Blaise vstoupila do Síně, nikdo si ji nevšiml. Proč taky. Vždyť je jen pouhá nicka ze Zmijozelu. Trochu si ale oddechla a rychle zamířila na své místo vedle Malfoye.
   Pohled na jídlo ale nebyl zas až tak dobrý nápad, a tak od sebe talíř odtáhla a napila se jen čaje. Stále ještě byla trochu unavená a jídlo… ee. Stejně by se jí v žaludku jen trochu rozkoukalo a hned by to zabalilo a šlo jinam.
   „Dneska jsi nějak zticha a vstávala jsi dost pozdě,“ prohodil najednou Malfoy, aniž by vzhlédl od novin.
   Trochu ji v tu chvíli překvapil, až sebou nepatrně cukla. On si toho ale bohužel všiml a se zdviženým obočím se na ni podíval. „Co se stalo? A co tvé vlasy?“ zeptal se zvědavě, když se podíval na netknutý talíř a pak zase na ní. Že mlčela, to samo o sobě nebylo zas až tak divný. Občas se to totiž stávalo, když byla dost utahaná, že sotva šla. Co ale dělá po nocích, tak to ho přestalo zajímat už před dobrými čtrnácti dny. Že ale nejedla, to už divné bylo. A její vlasy...
   „Já nevím,“ odpověděla nezvykle tiše a střelila zamračeným pohledem na čumily okolo, kteří se pod jejím pohledem zase rychle vrátili k tomu, co dělali před tím. „Takhle jsem se už probudila.“
   „Je ti dobře?“
   Cožeto? Nespí snad ještě? Tak tím ji fakt dostal. Zrovna dvakrát dobře jí sice nebylo, ale ta jeho otázka a ten tón... Vycítila snad starostlivost? Blbost. Vždyť je to jen ledovej a chladnej Malfoy.
   „Nic, co bych už nezažila,“ zalhala tak přesvědčivě, že by se leckterá herečka i styděla, až tomu skoro uvěřila. Skoro.
   „Zajímavé. Mě se před časem stalo to samé,“ zamumlal si pro sebe, když položil noviny na stůl a nepřítomně se podíval do talíře se zbytkem snídaně. Přešla ho najednou docela i chuť a k jeho smůle ho ona ještě slyšela.
   Nemýlil se. Slyšela. „Co tím myslíš?“ Když ale nereagoval, strčila do něho a zopakovala svou otázku.
   „Že se mi stalo něco podobného a následkem jsou moje černé prameny,“ odsekl nevrle, zvedl se od stolu a odešel k učebně Dějin.
   Cestou ho ale něco přimělo, aby se podíval k vedlejšímu stolu. Nevěděl co a jak, ale trochu se zarazil, než pokračoval dál. Potter na Zabini strnule zíral. Stejně jako Weasleyová, která se v tu chvíli, když procházel, zase podívala zaraženě na něho.
   Než vyšel ze Síně, trochu ho zamrazilo v zádech a ani si pořádně neuvědomoval, kam a kudy jde, dokud se opřený o stěnu nesvezl k zemi před učebnou Dějin.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30