TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
    ›› Elementy
  ›› překlady

        

9.kapitola - Společná hodina a dopisy


     vloženo: 01.08.2007    aktualizováno: 25.02.2012   
     8.215 znaků / 1.544 slov    počet zobrazení:    

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Ginny byla dost zmatená. Nejdřív se změnila ona, pak Draco, a teď najedou ještě Harry a navíc ta divná Blaise. Co se to děje? Zabini prakticky neznala, že po sobě s Dracem vyjeli, než odešel. Nebo to tak aspoň vypadalo. Při odchodu měl ale divný pohled...
   Na druhou stranu ale znala Harryho a jeho chování bylo dnes ráno také divné. Že vypadal ospale jako vždycky, už ji ani tak nepřekvapilo jako to, že byl tak nějak... roztržitý.
   „Harry? Co se stalo?“ zeptala se tiše, aniž by přerušila začínající hádku svého bratra s Hermi.
   „Já nevím, Ginny,“ povzdechl si unaveně, když konečně odtrhl pohled od Blaise. „To je složité a nechce se mi o tom teď mluvit,“ řekl, zvedl se od stolu a odešel k učebně, kde měli být první hodinu, aniž by si toho hádající se Ron s Hermi všimli.
   Ginny to dost zmátlo a podívala se na Zabini, která ho pozorovala, jak odchází. Děje se tu něco divného a Ginny se v tu chvíli zařekla, že na to časem hodlá přijít, ať už se to týká jen jich, nebo někoho jiného.

   Dracovu odchodu se ani tak moc nedivila. Nebyla na něho zrovna dvakrát příjemná. Ale to ostatně ani on na ní. Choval se ale trochu divně... I když na druhou stranu, ona má tak co říkat o tom, kdo z nich dvou je divnější.
   A pak Harry. Počkat. Fakt na něho pomyslela jako na Harryho? Vždyť ještě do včerejška to byl jen blbej Potter. Otravný břídil, kterej přišel ke slávě jak slepej k houslím a věčně byl obklopený přáteli. Bože, jak ho nenáviděla.
   Ale v noci jí pomohl. No jo, první sice pomohla ona jemu, ale svojí vlastní blbostí se tím skokem zbytečně vyčerpala. Kdyby ale neskočila... Ale brrr. Nad tou myšlenkou jí až přejel mráz po zádech.
   Unaveně si povzdechla a nakonec snědla půl toastu, který zapila džusem. Víc toho její žaludek v tu chvíli fakt nesnesl.
   Všimla si při tom, že Harry odchází, no páni, už zase, a uvědomila si, že bude mít vlastně s ním i s Dracem první hodinu. Stále měla ale pocit, že ji někdo sleduje a pootočila hlavu. Se zamračeným výrazem jí pozorovala ta otravná Weasleyová. Otravná chudá lasička, jak s oblibou říkal Draco. Teda aspoň donedávna. Proč na ní ale tak zírá?
   A najednou ztuhla v půlce pohybu a trochu zbledla. Vždyť ona a Draco se změnili ve stejný den jako ona s Potterem. Znamená to snad něco? No soudě podle jejího pohledu, tak ona o tom uvažuje taky...
   Ze zamyšlení ji ale probudil až hlas školního zvonu. Odtrhla od ní teda oči, posbírala si své věci a skoro vyběhla ven ze Síně směrem k učebně dějin.
   V půli cesty však nakonec zpomalila a rozhlédla se okolo sebe. V chodbě nebylo ani živé duše a v chodbě před ní byly jen slyšet vzdalující se šouravé kroky.
   Většina studentů chodila na tuto hodinu tak s deseti až patnácti minutovým zpožděním, čehož si ten nudnej duch většinou ani nevšiml, proto v chodbě nikdo nebyl.
   Když ale zabočila za roh, zastavila se. Pár metrů od ní seděl na zemi Harry a unaveně se opíral o sochu vedle sebe. O kus dál pak seděl pro změnu zase Draco s opřenou hlavou o ruce, opírající si je lokty o kolena. S největší pravděpodobností o sobě ani nevěděli.
   Dilema. No bezva. Ani jeden si jí však, díky bohu, zatím nevšiml. Mohla by se vrátit na schodiště a obejít to z druhé strany, ale čím by si tak pomohla? Naprosto ničím.
   Nakonec s povzdechem sebrala veškerou odvahu a spolkla svou hrdost, než ušla těch pár kroků k Harrymu. „Je ti... no... dobře?“zeptala se váhavě. Bože, proč se najednou cítí jak idiot? Proč?
   Zmateně se na ni podíval, než sebou trochu cukl, když promluvil někdo další.
   „Blaise?“ Při zvuku jejího hlasu zvedl hlavu, ale ta slova mu nepatřila. Ona... mluvila se sochou? Unaveně se tedy zvedl a šel pomalu a tiše k ní. V noci ho zase bolela hlava. A i když na to ráno nevypadal, moc toho nenaspal a cestou se si připadal, že má hlavu jak střep.
   Když k ní došel, všiml si i jeho. Co proboha dělá Potter na zemi a proč na něho zrovna ona mluví?
   Když na ní ale promluvil, cukl sebou. Čeho se, sakra, ten slávou ochvalovanej Potter bojí?
   Blaise se po nich po obou vyděšeně podívala. Tak to přesně nechtěla. Mysli, říkala si stále dokola. Kruci. Sakra… proč zrovna já? Trpím snad rozdvojenou osobností?
   Nakonec ale udělala první rozumnou věc, která jí v tu chvíli napadla. Podívala se varovně na Harryho, aby mlčel, zatímco Draca chytila za rukáv a odtáhla ho do učebny, kde si sedli na volná místa až úplně vzadu. Vypadal skoro tak utahaně jako ona, tak si aspoň nerušeně odpočinout. Běžně tu neseděli, ale kdo dřív přijde... Docela se ale divila, že se jí na nic nevyptával a bez řečí si dřepnul vedle ní a položil si hlavu na stůl.

   Varovně se po něm podívala, ale ty oči... Bylo v nich něco víc, něco, co ho zmátlo. Šlehl sice pohledem po Malfoyovi, ale mlčel. Pochopil.
   Když se začali trousit ostatní, zvedl se ze země a šel dovnitř. Když ale zamířil na své obvyklé místo, někdo tam už seděl. Zarazilo ho trochu, že tam sedí zrovna oni, ale nakonec nad tím jen v duchu pokrčil rameny a šel si sednout do řady vedle, kde si unaveně složil ruce na lavici a opřel si o ně hlavu.
   Ani si nevšiml, že začala hodina a příchodu svých přátel, dokud na něho Hermiona nepromluvila: „Je ti dobře?“ Jen na to přikývl a otočil na rukou hlavu, aby na ní viděl.
   „Ach, Harry, zase jsi v noci moc nespal, že jo? Jen se na sebe koukni. Máš krvavé oči a jsi pomalu bledší jak Snape. Tohle tě brzo zabije. Měl by sis dojít na tu ošetřovnu,“ spílala mu tiše.
   „Je mi dobře, Mio,“ odpověděl stejně tiše. „Prospal jsem skoro půl noci, což je i na mě docela dost. Začala mě ale zase bolet hlava.“
   „V pokoji jsi ale nebyl,“ konstatoval Ron, sedící hned vedle Hermiony.
   Harry se po něm podíval. Což byla převeliká chyba! V jeho pozadí totiž spatřil Malfoye a… No jasně. Zabini, která ho s nečitelným výrazem nenápadně pozorovala, zatímco Malfoy ležel unaveně na lavici, jako by spal.
   „Já vím,“ řekl unaveně, když od ní nakonec odtrhl oči, čehož si naštěstí Ron ani Hermiona nevšimli. „Nemohl jsem nějak usnout, tak jsem se šel na chvíli proletět a šel jsem při té příležitosti také zkontrolovat Tesáka.“ Teoreticky ani nelhal... A oba vypadali, že mu to spolkli. No defakto to pravda fakt byla, i když vypustil důležité maličkosti, které obsahovaly peří, chlupy a jistou mladou čarodějku.
   Do konce hodiny ho ale únava trochu přešla, takže zbytek dne uběhl relativně v klidu.

   Když uslyšela školní zvon a uviděla Zabini, jak odchází, no spíš skoro běží pryč, sebrala si své věci a šla na svou první hodinu. Stále ale nemohla přestat myslet na to, co se tu děje. Celý den se díky tomu nemohla ani pořádně soustředit na to, co dělá. A díky tomu byla nakonec při přeměňování napomenuta a kvůli její nepozornosti sebral Snape nakonec Nebelvíru pět bodů.
   No super. Zase den blbec. Tak to tu dlouho nebylo, říkala si, když si asi po dvou týdnech od setkání s Dracem ve věži sedala k večeři. Najednou před ní ale přistála sova, natahujíc k ní nohu s dopisem.
   Zmateně ho tedy nakonec odvázala a otevřela, zatímco sova zahoukala a odletěla pryč. Kdo by zrovna jí tak mohl psát? Dopis od rodičů přece dostala ráno...
   Musela si to ale přečíst dvakrát, aby si byla jistá tím, co čte. Nakonec ten dopis ale složila, dala si ho do kapsy u pláště a pustila se do jídla. Když se ale natahovala pro mísu s kaší, musela na něho nepatrně kývnout.

   Když ke všem stolům přiletělo pár sov s poštou, trochu si oddechl. Bál se, že by mohla být jeho sova dost nápadná, ale nikdo si ničeho nevšiml. Uf. Připadal si ale v tu chvíli dost divně... Už jen z toho, co ho to vlastně napadlo...
   Bylo vidět, že je tím dopisem dost překvapená. Nebo zmatená? Nakonec na něho ale nenápadně nepatrně kývla. Skvělé. Tak konečně se přistihl, že začal normálně dýchat.
   Začal se tedy opět věnovat své večeři, když si všiml, že vedle něho k Blaise přinesla sova taky nějaký dopis. „Co ti přišlo?“
   Maličko sebou cukla, ale zatímco dopis zase skládala a dala si ho do kapsy u kalhot, usmála se na něj. „Jen nějaké zprávy z domova. Nic důležitého.“
   Zase mu lže. Během posledních dvou týdnů už poněkolikáté. Nakonec se jen zamračil a šlehl pohledem k vedlejšímu stolu. Potter se ale bavil s přáteli a nevypadal, že by existenci zmijozelského stolu vůbec vnímal. Proč ho ale, k sakru, napadlo se podívat zrovna na něj?
   Nakonec to nechal být, než ho z toho zase začne bolet hlava. Ale ten její úsměv byl až moc šťastný, ale z druhé strany zase až moc nucený...

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30