TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
    ›› Elementy
  ›› překlady

        

10.kapitola - Rozhovor


     vloženo: 29.08.2007    aktualizováno: 25.02.2012   
     8.613 znaků / 1.558 slov    počet zobrazení:    

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Blaise šla se smíšenými pocity po Bradavických pozemcích. Po tom, co dostala jeho dopis, se z ní Draco snažil něco dostat a nepřestával se vyptávat. Určitě si všiml změny jejího chování... Oddechla si ale, když odešel z koleje dřív než ona, aniž by si jí všiml. Naštěstí. Docela jí ale zajímalo, kam mohl jít... Poslední dobou byl totiž většinou tady a vždy seděl v křesle u krbu a něco si četl.
   Došla pomalu až ke dveřím hájenky a váhavě otevřela dveře. Nebyla si jistá, jestli to třeba není nějaká past, nebo co od ní vůbec chtěl? Ale přesto přišla.
   Během posledních pár dní se docela bála, že by mohl její tajemství vyzradit nebo ji díky tomu třeba nějak vydírat. Konec konců, bylo by to jeho slovo proti jejímu a dokázala si živě představit, komu z nich by asi kdo věřil.
   Když vešla dovnitř, ovanulo jí příjemné teplo. Pak si ale uvědomila, že hoří v krbu oheň a zavřela za sebou tiše dveře. Nikde ale nikoho neviděla, tak došla až ke krbu, kde si odložila svůj teplý plášť.
   „Nevěřil jsem, že opravdu přijdeš,“ ozval se za ní najednou tichý hlas.
   Leknutím trochu nadskočila a rychle se otočila. Sakra! Chvíli se okolo sebe dívala, než ho konečně uviděla. Seděl u stěny vedle dveří a bolestivě si se zavřenýma očima mnul spánky. Bylo jasně vidět, že má docela slušné bolesti.
   Jí sice hlava taky dost bolela, ale už si začala trochu zvykat a pomalu se to už naučila i ovládat. Co tu proboha dělám a proč? Pomyslela si trochu naštvaně. Vždyť ho přece nesnáším... Sakra, blesklo jí nakonec hlavou, když se přistihla, že si před něho kleká na zem. „Je ti dobře?“ Tak to i jí samotnou překvapilo...
   Pomalu otevřel oči a podíval se do těch jejích. A oba v tu chvíli na místě ztuhli.
   Neměl zase brýle a ty jeho oči... Byly zase křišťálově modré a ne zelené! Podivnější ale bylo, že ve chvíli, kdy se mu podívala do očí, zmizely její bolesti hlavy.
   Jeho známé bolesti byly najednou pryč! Dost ho to zmátlo a jen těžko odtrhl pohled od jejích najednou světle červených očí.
   Když se podíval do země, zmateně zalapala po dechu. To ticho... Tak čistou mysl nezažila už kolik měsíců. Co se to sakra stalo? Pomyslela si.
   „Kletí ti moc nepomůže, ale já to také nevím,“ řekl, zatímco si mnul oči.
   „Cože?“ zeptala se zmateně.
   „Ptala ses, co se sakra děje,“ odpověděl, když se na ni zmateně podíval.
   „Já se ale na nic neptala…“ řekla, když se podívala stranou.
   Já to ale slyšel...
   „Nemohl jsi mě slyšet.“
   „Počkat. A jak jsi teď mohla slyšet ty mě?“ zeptal se a se zamračeným pohledem se jí podíval do očí, které se k němu ve stejnou chvíli obrátily. Začali trochu tušit, co se tak asi mohlo stát a jen se po sobě chvíli tiše překvapeně dívali, než prolomila ticho Blaise.
   „Mysli si něco,“ řekla vážně, načež ho následně praštila do ramene.
   „Hej, řekla jsi, ať si něco myslím,“ řekl se šibalským úšklebkem, když si třel rameno.
   Zamračil se na něj. To sice ano, ale jestli já jsem divná, co jsi pak ty?
   Úšklebek mu pohasl. „Takže ty jsi mně fakt slyšela?“ zeptal se trochu užasle.
   „Zřejmě stejně dobře, jako ty mě,“ odsekla.
   „Páni,“ hvízdl překvapeně a zvedl se ze země. „Nevím, co se to tu děje, ale za zmizení bolestí hlavy sem vděčný.“
   „Hm, ty moje zmizely překvapivě taky,“ zašeptala, když si přitáhla kolena k bradě.
   „Tebe bolela hlava?“ zeptal se překvapeně a natáhl k ní ruku.
   Ta ruka jí zmátla a na chvíli zaváhala, než se jí nakonec chytla a vstala. „Docela často,“ řekla stále ještě trochu zmateně. „Po zdokonalení přeměny jsem se to ale už dá se říci naučila kontrolovat,“ řekla, zatímco si sedla na pohovku, která trochu připomínala postel přesně na Hagridovu míru a váhu a zívla.
   Harry přiložil do krbu, unaveně si sedl vedle ní a dal si hlavu do dlaní, zatímco si opřel lokty o kolena. „To já ne. Od té noci jsem to ještě nezkoušel. Od bolesti mi většinou pomáhá let na koštěti. Dal bych ale nevím co, kdybych mohl letět jako ty.“
   Blaise se ale viditelně otřásla a odfrkla si.
   „Co je? Ty nemáš ráda létání? Pokud si dobře pamatuju, tvoje zvěromágská forma má křídla,“ řekl udiveně.
   „To sice jo, ale to je něco jiného. Při přeměně se mi tak nějak zostří zrak a není to tak strašný. Ale na koštěti... no... mám závratě a létat moc neumím. Se divim, že sem v prváku z létání vůbec prolezla,“ řekla a znovu si odfrkla.
   „To si děláš legraci?“ zeptal se překvapeně a podíval se na ni.
   „Ne, nedělám,“ řekla naštvaně a zkřížila si ruce na prsou. „Krom toho, kdybys chtěl, už dávno by ses snažil svou přeměnu zdokonalit.“ Nemohla odolat a prostě si do něho naštvaně rejpla.
   A je to tu. Dostala ho. „Víš... já... no... bojím se,“ vykoktal váhavě.
   „Cožeto? Teď si ze mě děláš zase srandu ty, ne? Ty, slavný Potter, že se něčeho bojíš?“ řekla nevěřícně. Harry ale mlčel a díval se do plamenů v krbu. Jsem sice slavný, ale jsem jen člověk. Nestojím o to. Já si tu slávu nevybral.
   Blaise znovu zaváhala. Sakra, další zlozvyk a to jen díky němu, pomyslela si dřív, než si uvědomila, že ji může vlastně slyšet. Hups... Musim si dávat pozor na své myšlenky...
   Harrymu zacukaly koutky. „To bys asi měla,“ řekl, snažíc se o vážný tón.
   „To ty ale taky,“ řekla po chvíli mlčení pro změnu zase ona.
   Sakra, zaklel pro změnu on a vrazil si v duchu facku, načež se Blaise začala zvesela smát. Cítil se ještě trochu nesvůj, když se nakonec usmál taky.
   „Hele, co udělat vzájemnou dohodu?“ řekl po chvíli Harry.
   „Jakou?“ zeptala se váhavě.
   „Žádný čtení myšlenek. Aspoň pro teď.“
   „Fajn,“ zazubila se a utahaně se položila na gauč. „Já mám ale taky jednu.“
   „Jakou?“
   „Když ti pomůžu se zdokonalením přeměny, naučíš mě nemít strach z létání na koštěti?“ zeptala se váhavě, zatímco zírala do stropu. Proč to proboha chce? Vždyť je to Potter! Otravnej kluk a ještě k tomu z Nebelvíru! Vždyť ho přece nesnáší!
   „Víš, co jsi právě řekla?“ zeptal se překvapeně.
   Unaveně si povzdechla a zavřela oči. „Jo. Už mi nebaví, jak si mě kvůli tomu každý dobírá a Malfoye o to přece žádat nebudu.“
   „Proč ne? I když to nerad přiznávám, létá fakt dobře, je z tvé koleje a...“ Najednou ale zmlkl, když viděl slzu, jak si razí cestu po její tváři. Naklonil se k ní blíž. „Co je ti?“
   „Nic,“ řekla a pomalu otevřela oči.
   „Lžeš,“ řekl s malým úsměvem a natáhl ruku k její tváři. V půlce pohybu sice zaváhal, ale slzu jí nakonec setřel. Proč to vlastně udělal? Vždyť je to zmijozelačka...
   Něco se v ní zlomilo. Stejně jako tenkrát, když zemřela její matka. Nevěděla sice co, ale věděla o tom a snažila se od něho odvrátit. Vždyť je přece ze Zmijozelu a zmijozelští slabost nikdy neukazují! Navíc před nikým z Nebelvíru a už vůbec ne zrovna před ním! Po tváři jí ale začala stékat další zrádná slza.
   Nevěděl, co se s ní děje. Ještě před chvílí se s ním smála a teď... A co se to děje s ním? Má o ní snad strach? Nebo je to jen soucit? Ne. Je to něco jiného... Chvíli o tom přemýšlel, ale nakonec se rozhodl a prsty jemně zatlačil na její tvář, aby se na něho podívala. „Co se stalo? A nelži mi. Vidím, že něco jo. Je to mnou? Mám odejít?“ Doufal, že ho pryč nepošle nebo že neodejde ona, ale zeptat se prostě musel.
   „Ne. Nemusíš chodit pryč. Spíš naopak. Je to mnou. Nikdy jsem se s nikým takto necítila. Tak... svá. Je to divný pocit. Občas se tu cítím, že do Bradavic vůbec nepatřím. A to nemluvím o Zmijozelu. Jasně, v koleji se se mnou docela často a občas i přátelsky baví Draco, ale občas mám pocit, že mě toleruje stejně jako všichni ostatní a jsem pro něj jen osinou v zadku.“ Frustrovaně si povzdechla a podívala se na něj. „Vždycky jsem tě nesnášela. Ne kvůli tvé slávě, ale kvůli přátelům, co jsem já nikdy neměla. Záviděla jsem ti a zároveň jsem tě nenáviděla! A teď, teď jsem tady s tebou, směju se a bavím se.“ Nehnul ani brvou, což jí trochu vyvedlo z míry. „Na co čekáš?“ zašeptala pevným hlasem. „Určitě mě teď ještě víc nenávidíš, odejdeš a už o mě nikdy neškrtneš ani pohledem.“
   Stále se na ni díval, když promluvil. „Ne.“
   „Co ne?“ zeptala se zmateně.
   „Nechci odejít,“ řekl klidným hlasem, když si trochu povzdechl. „Věř tomu nebo ne, ale docela tě chápu. Ani nevíš, co bych já dal za klidný život, i kdybych měl třeba dál žít jako mudla. Stále jsem jen někým hlídaný jak nějaký poklad, smrtijedi můžou číhat na každém rohu a celý život mi jde po krku Voldemort. Mám sice skvělé přátele a dá se říci, že i skvělou novou rodinu, o kterou jsem kdysi přišel. Ale upřímně řečeno je to v mým životě to jediné, abych se nezbláznil,“ povzdechl si.
   Docvaklo jí to. No jo, Voldemort. Jak jsem na něho jen mohla zapomenout? Pomyslela si sarkasticky.
   Trochu ho překvapil její neskrývaný sarkasmus a že „řekla“ jeho jméno, ale přesto se usmál. „To mě se občas stává taky.“
   Chvíli se na sebe v tichu dívali, než udělal něco, co ji doslova překvapilo a uzemnilo.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30