TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
    ›› Elementy
  ›› překlady

        

11.kapitola - Ráno poté


     vloženo: 12.09.2007    aktualizováno: 26.02.2012   
     10.755 znaků / 1.953 slov    počet zobrazení:    

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Chvíli váhal. Jednoznačně ale věděl, co cítí a řekl si, že to riskne. Přišlo mu to sice trochu divný, ale... Trochu víc se naklonil a lehce ji políbil na rty.
   Překvapením viditelně ztuhla, než si ale uvědomila, že mu jeho polibek oplatila. Jemně a lehce, stejně jako byl ten jeho. Co to proboha dělá? Vždyť je to přece ten samej blbej Potter, co jí vždycky lezl na nervy, aniž by o tom vůbec věděl!
   Zmateně se po sobě podívali, než ji políbil podruhé, váhavě a silou vůle stejně tak jemně jako předtím. Vjel jí při tom ale rukama do vlasů, stejně jako ona jemu. Znovu se po sobě podívali. Nechápali, proč to udělali. Políbili se ale znovu, s pocitem, že své sebeovládání přece jenom nemají tak silné, jak doufali.
   K čertu s tím vším! Už to nevydržela a byla ráda, že její vášnivý polibek opětoval. Nebo to byl on, kdo ji tak políbil první? Přejel jí z toho až mráz po zádech. Nevěděla, nevnímala nic kolem kromě něho a mráz se najednou začal měnit v teplo.
   Jen těžko se odtrhl od jejích rtů, aby se mohl, sejně jako ona, nadechnout.
   Jeho pronikavé oči, jeho rty, nic jiného najednou neexistovalo.
   Chtěl se v ní najednou ztratit a tiskl její tělo k tomu svému, stejně jako své rty k těm jejím.
   Jejich polibky byly v tu chvíli najednou rychlejší a tvrdší. Bylo to, jako kdyby líbala posledním dechem, který v ní zbyl. Jako by s ním soupeřila o vzduch a nadvládu... jako by hladověla.
   Na chvíli od sebe nakonec své rty znovu odtrhli, aby se mohli opět pořádně nadechnout.
   Ty oči... proč jsou tak světlé a tak modré? Nechápala a začínala se jí pomalu točit hlava. Co to s ní je? Nevěděla, ale strašně toužila po jeho dotecích a oplácela mu jeho polibky.
   Tak moc toužil po doteku jejích rtů. Zároveň se ale bál a styděl se, že překročil mez. Proč ale? Možná to už nebyly jenom jeho myšlenky, ale i její… Bylo to ale tak silné a intenzivní!
   Ucítila dotek jeho ruky na své tváři, tak lehký a jemný. Byl to intenzivní pocit, který jí musel vyčíst z očí. Bylo to ale jiné, než před pár minutami. Cítila, že se jí změnily oči, které jí svou barvou prozradily a zradily. Nechtěla, aby na ní její pocity tak lehko poznal, ale nedovedla to prostě skrýt. A v tu chvíli se maličko odtáhl a se šibalským úsměvem jí přetáhl přes hlavu svetr i s tričkem. Ke své hrůze se vůbec nebránila, ale spíš se se zalapáním po dechu zastyděla. On se jí ale stále díval do očí a znovu ji políbil.
   Propadali tomu kouzlu. Proboha!
   A v tu chvíli se vzájemně spojili v myšlenkách a konečně to pochopili. Našli porozumění a lásku, která jim v jejich životě chyběla, jako kdyby to byl další střípek, který jim kdysi Osud vzal a teď si ho od něho vzali zpátky...
   Pomalu přejel rukou z ramen k jejímu pasu a váhavě po ní mrknul, zatímco mu pomalu rozepla košili a sjela mu rukou až ke kalhotám. Se zatajeným dechem se mu v tu chvíli podívala do očí. Pro oba to bylo nové... ale silné...
   Nedívali se nikam jinam a současně s polibky si vzájemně pomáhali z věcí. Oba cítily trochu rozpaky, ale vášeň je nakonec přemohla a nedovolila jim jinak, než se k sobě přitisknout. Chtějí to? Ano? Ne? Proč ne? Proč ano? V hlavě se jim honily všechny možné myšlenky rychlostí blesku, zatímco se na sebe dívali s otázkou v očích, na kterou už předem znali odpověď. Chtěli to. Oba. A moc dobře to věděli.
   Objala ho rukama kolem krku a nohama okolo boků, zatímco ještě více přitisknul ruce k jejím zádům. Vnímala jeho dech a vracela mu jeho polibky, kterých se nemohli ani jeden z nich nabažit, se stejně intenzivní silou, s jakou jí je dával.
   Překročili v tu chvíli propast a ani jeden z nich už nehodlal udělat krok zpět. Úplně v tu chvíli přestali vnímat okolí a se společnými myšlenkami i pohyby spolu byli až do konce.

   Když se těsně před úsvitem probudil, chvíli mu trvalo, než si vzpomněl kde to je a koho objímá v náruči. Stále ještě snil nebo se to vše opravdu stalo? Párkrát zamrkal, aby z očí vymazal doznívající spánek a podíval se na ni. Nikdy dřív si nevšiml, jak krásně jí voní vlasy a jak se dokáže smát. Slyšel vůbec kdy před tím její smích? Nevzpomínal si.
   Bál se pohnout, aby ji neprobudil a přál si, aby mohl tento okamžik trvat věčně. Sám pro sebe se při tom musel usmát.
   Nepatrně se zavrtěla. Bylo tak příjemné být v jeho náruči a poslouchat jeho klidný dech. Stále dokola ale musela myslet na to, co se v noci stalo. Vůbec to neplánovala. Nikdy by jí nic takového v souvislosti s ním nenapadlo. Prostě se to ale stalo a teď si vůbec nebyla jistá, jak se k ní dnes zachová. Trochu se bála toho, až se probudí, ale současně doufala, že to bude mít brzo za sebou. Nechtěla ale skončit jen jako jeho nějaké pobavení... Nikdy před tím ji žádný kluk nepolíbil, natož aby s někým strávila noc...
   Ucítila, že se trošku pohnul. Se zatajeným dechem nakonec otevřela oči a podívala se mu do tváře. Skutečně se na ni usmál?
   „Ahoj,“ řekl a s úsměvem jí přejel prsty po tváři.
   „Ahoj,“ odvětila váhavě.
   Vycítil její váhavost a rychle, ale lehce ji políbil. Konečně se usmála. Než si o něho ale zase opřela hlavu, uviděl stékající slzu po její tváři. „Co je ti?“ zeptal se trochu vyděšeně. „Udělal jsem něco špatně? Ublížil jsem ti nějak? Já ne...“
   „Mám jen trochu strach,“ přerušila ho tiše.
   „Z čeho?“ zeptal se, když jí znovu pohladil po tváři.
   Trochu se posunula, aby se na něho mohla dívat. „Ze všeho? Z toho, co bude dál? Jak se ke mně budeš chovat? Jestli se ke mně bude vůbec hlásit nebo jestli jsem pro tebe byla jen jakési pobavení?“ Vzlykla. Musela se zhluboka nadechnout, aby mohla pokračovat. „Nikdy dřív jsem si nikoho nepustila k tělu, snažila jsem se být vždy tou chladnou zmijozelkou, za kterou mě všichni mají, a nikdy jsem tím pádem necítila to, co teď. Je zvláštní, jak snadno se může nenávist změnit v...“
   „V chtíč? V lásku?“ dopověděl. Když přikývla, nebyla si vůbec jistá jeho reakcí. Dost ji ale zmátl jeho úsměv.
   „Cítím to stejně. No, až na tu nenávist. Po pravdě jsem si tě nikdy dřív moc nevšímal. Zní to asi divně, ale kdybych tě už nemohl nikdy vidět tak, jako teď, nevím, co bych dělal.“
   Viditelně se v tu chvíli uvolnila a natáhla se, čekajíc na polibek, který jí se smíchem dal.
   „Nikdy jsem s nikým nebyl a podle tvých myšlenek z noci bych řekl, že jsi na tom byla stejně.“
   „A co Changová nebo Weasleyová?“ zeptala se s rozpaky, páč ona si v minulých pár hodinách opravdu jeho „soukromé“ myšlenky moc nečetla, protože byly jak vzdalující se vlna a své soustředění věnovala jiným věcem...
   Povzdechl si. „Ať žijí drby. Ne, Ginny je spíš jako mám mladší sestra a s Cho to tak daleko nikdy nedošlo.“
   „Omlouvám se,“ špitla váhavě, když si o něho zase opřela hlavu.
   „Za co?“
   „Měla jsem trochu... no dobře, obrovský strach z toho, že jsem pro tebe byla opravdu jen jakýmsi pobavením, nikdy si mě už nevšimneš a budeš mě vydírat nebo v horším případě považovat... Nevím, jak bych tu ty necelé dva roky ještě vydržela,“ řekla s rozpaky.
   „Tak toho se bát nikdy nemusíš,“ řekl zvesela a objal ji. „Mám pocit, jako bych tě znal celý život.“
   Musela se sama pro sebe usmát, jak dokonale dokázal vysvětlit přesně to, co cítí i ona. Rychle se ale posadila, když se podívala na hodiny nad krbem. Bylo už půl osmé.
   „To už je tolik hodin? Musíme se vrátit,“ řekla trochu vyděšeně.
   Harry se se zívnutím posadil také. „Nemusíme. Vždyť je přece sobota.“
   Blaise si se v tu chvíli s menším začervenáním trochu uklidnila. Přesto se ale začala oblékat, stejně jako on. „Ostatním to ale může být divné, když nepřijdeme na snídani a že nejsme v pokojích.“
   „Asi máš pravdu,“ uznal. „Ještě mi ale napadla jedna věc.“
   „Jaká?“
   „Když už jsi říkala o tom, jak se k tobě budu chovat... Jak se ke mně budeš chovat ty?“
   Blaise se zarazila a podívala se na něho. „Já nevím. Přece jenom, jsme z rivalských kolejí a no... nevím. Tvoji přátelé by mě asi nejspíš přetrhli a tebe by asi proklel Malfoy.“
   „Proč ten? Chápu, že mě nenávidí atp., ale jak to souvisí s tebou?“
   Ušklíbla se, zatímco se zvedla a šla si ke krbu pro plášť. Harry už byl tou dobou oblečený a urovnával Hagridovu „postel“. „Asi by tě podezříval, že jsi mě nějak uhranul nebo něco podobného.“
   „A ne snad?“ zasmál se a chytil ji okolo pasu, když jí pomohl do pláště.
   Hravě ho plácla přes ruku a podívala se mu do očí. „A nebylo to naopak? Nezapomínej, že jsem tě vždy měla ráda asi stejně jako on.“
   Když prošli dveřmi a ušli pár kroků od hájenky, ohlédla se zpět, než se podívala na hrad. „Tak mě napadá, kde je vlastně Hagrid?“
   „Má dovolenou. Odjel na pár týdnů do Francie,“ odpověděl, chytil ji za ruku a vyšel směrem k hradu.
   Když došli k hřišti, Blaise se zastavila a podívala se skrz obruče do vycházejícího slunce. „Uvidíme se ještě?“ zašeptala do ranního ticha, když ji objal okolo pasu a položil jí bradu na rameno.
   „Určitě,“ řekl se smíchem, když ji políbil ze strany na tvář. „Kromě toho máme přece společné hodiny a budeme se také potkávat ve Velké síni.“
   „To bude tak těžký,“ odvětila s povzdechem.
   „Proč?“
   „Víš, jak silné bude nutkání ti neskočit do náruče hned jak tě někde uvidim? Je to ale divnej pocit... Když si tak vezmu, co jsem k tobě cítila včera a co teď...“
   „A víš, jak bude těžké tě do ní nesevřít?“ řekl hravě.
   „Ale no tak. Moc dobře víš, jak to myslím.“
   „Promiň. Ale teď mi tak napadá, to už si zapomněla na naši dohodu?“
   „Jakou?“ zeptala se a otočila se k němu čelem.
   „Já tě zbavím strachu z létání a ty mě naučíš ovládnout mojí zvířecí formu. Tak a tvoje první teoretická lekce začne dnes odpoledne,“ řekl zvesela.
   Vyděšeně se na něho podívala. „Dneska?“
   „Jo,“ odpovědi a zazubil se. „Nebelvír má mít dneska trénink, tak se budeš hezky dívat.“
   „Tak fajn. To abych si vzala deku, co?“
   „Proč?“ zeptal se nechápavě.
   „U lesa bude docela zima, když tam budu dobrý dvě hodiny.“
   „Ee. Budeš hezky sedět nahoře na tribuně. Pár zmijozelských ze zvědavosti pokaždé přijde, tak to nikomu nebude moc divný.“
   „Myslíš?“ zeptala se se zdviženým obočím. „Zapomínáš se. Já přece na famfrpál skoro nechodím a vyjma úklidu se koštěti vyhejbám jak čert kříži.“
   „Vsadím se, že přijde i Malfoy, tak můžeš jít s ním. Však ty na něco určitě přijdeš,“ řekl s úsměvem a opět vykročil k hradu. Ona se ale zase zastavila. „Asi bychom tam neměli jít spolu,“ odpověděla hned na jeho tázavý pohled.
   Plácl se do čela, zatímco se Blaise snažila udržet smích, když uslyšela jeho myšlenky. „Hups. Úplně jsem zapomněl. Víš co? Jdi sama a já k hradu doletím. Nechal jsem si v hájence koště,“ řekl a políbil ji na rty.
   Jen těžko se ho pouštěla. „A jak se domluvíme?“
   „Tys už zapomněla i na to, že můžu slyšet tvoje myšlenky a ty zase ty moje?“ zašeptal jí do ucha a byl pryč.
   Ještě chvíli tam stála a přemýšlela o všem, co se za posledních pár hodin a týdnů přihodilo a sama pro sebe se musela usmát. Po hodně dlouhé době se cítila zase... šťastná.
   Je zajímavé, jak může taková banální věc, jako je bolest hlavy, svést dohromady dva rozdílné lidi. A nejen je...

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30