TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
    ›› Elementy
  ›› překlady

        

14.kapitola - Snídaně a knihovna


     vloženo: 30.10.2007    aktualizováno: 26.02.2012   
     10.574 znaků / 1.862 slov    počet zobrazení:

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Když zjistil, že na chodbách nikdo není, dotlapkal rychle až k Síni, kde se nenápadně přeměnil zpátky. Nemohl si pomoct, ale když vstupoval dovnitř, musel se usmát.
   Moc lidí tam zatím nebylo, ostatně jako každou sobotu. Všichni si rádi přispali a pak se sem postupně trousili. Docela ho ale překvapilo, že tam ještě není Zabini. Většinou tu byla dřív jak on. Pak nad tím ale jen pokrčil rameny a pustil se do jídla.

   Do pokoje převléct se jí moc nechtělo, tak šla rovnou do Síně. Přece jenom měla docela hlad.
   Když šla okolo jeho stolu, musela se sama pro sebe usmát. Docela se ale divila, že byl u stolu už Draco. Většinou vstával až okolo osmé...
   „Ahoj, kdepak jsi byla?“ zeptal se s úsměvem Draco.
   Teda tak tím ji dostal. Ani ne tak tou otázkou, jako svou náladou. Docela změna po těch posledních pár dnech, co chodil po hradě spíš jako duchem nepřítomný… Ale ten úsměv vypadal upřímně…
   „Trochu jsem si přispala.“ Ale jen trochu, trošičku.
   „To vidim,“ okomentoval její odpověď s úsměvem, zatímco si naložil na talíř další várku jídla.
   Tak to už je něco. Co to s nim je? „Zato ty jsi tu nějak brzo. Touhle dobou většinou ještě vyspáváš.“
   „Šel jsem spát docela brzo, tak jsem se byl ráno trochu projít,“ pokrčil rameny.
   Lež. Vždycky na něm poznala, že lže. Proč mi zase lže?
   Ty máš tak co říkat, ozval se jí v hlavě hlas.
   Chvíli jí trvalo, než jí docvaklo, kdo to je. Hele, neměli jsme dohodu?
   Promiň, ale nemohl jsem odolat.
   Podívala se na něj, když se natahovala pro konvici s čajem. Tvářil se docela nevinně, zatímco odpovídal něco Grangerové.
   Půjdeš se odpoledne podívat na náš trénink? Nezapomeň na svou lekci.
   Hele hleď si přátel a nekomanduj. Už se k tomu dostávám. Trochu se zamračila.
   „Co je?“ zeptal se Draco, když viděl její výraz.
   „Ale nic. Jen jsem na něco zapomněla,“ odpověděla skoro nepřítomně.
   „Na co?“
   „To už je fuk,“ řekla a nahodila na tvář lehký úsměv. „Co budeš dělat odpoledne?“
   „Chtěl jsem se jít podívat na hřiště, jakou vymysleli novu taktiku. Ještě letos moc pořádně netrénovali a možná jsou to všechno už poslední tréninky před sněhem. Kromě toho máme trénink po nich. Proč?“
   „Jen mě tak napadlo, že když nemám co dělat, že bych se tam taky zašla podívat.“
   Přestal kousat a podíval se na ni. „Ty?“
   „Proč ne?“ odsekla naoko naštvaně.
   „Celé ty roky tu hru téměř ignoruješ. Tak mi to přijde trochu divný,“ řekl váhavě.
   Odkdy je opatrný nato, co říká? Povzdechla si. „No a co? Sám mi furt říkáš, že jsem divná, a když dělám něco divného, tak se tomu ještě divíš.“ Teda to jsou zase myšlenkové pochody, pomyslela si.
   Jde ti to ale dobře.
   Kušuj!
   Omlouvám se, řekl jí po chvíli provinile.
   „Fajn,“ řekl nakonec Draco, když se zvedal od stolu. „Tak buď ve čtyři u tribuny.“ A s tím odešel, zatímco trochu zamyšleně pozorovala jeho vzdalující se záda.

   Co děláš dopoledne?, ozvalo se Ginny v hlavě, když procházel okolo jejího stolu.
   Proč? zeptala se zvědavě.
   Jen tak, prohodil.
   Budu asi v knihovně. Dostali jsme zase moc úkolů…
   Fajn. Tak já okolo desáté přijdu. V zadní části většinou tou dobou nikdo nebývá... Uslyšela jeho vzdalující se hlas. Tak to je zajímavé. Že by ho fakt změnila, jak tvrdil?
   „Harry, od kolika máte dneska trénink?“ zeptala se, když dojedla.
   „Od čtyř, ale budeme tam už o hodinu dřív.“
   „Proč?“
   „Stále ještě hledáme někoho na místo střelce. Ty asi moc nečteš kolejní vývěsku, co?“
   Hups. „No... po pravdě jsem se na ní už dlouho nekoukala,“ řekla s menším začervenáním.
   „Tak se přijď podívat,“ zazubil se.
   „Zrovna jsem na to myslela,“ odpověděla se zívnutím.
   „Půjdeš dneska do knihovny?“ zeptala se Hermiona, ostatně jako každé ráno, a zpražila pohledem Rona, který už ze zvyku protočil oči. Zažitá klasika.
   „Možná později. Jsem trochu utahaná, tak si pudu ještě na chvilku lehnout,“ odpověděla rychle Ginny, než se ti dva do sebe zase pustí, zvedla se od stolu, usmála se na ně a odešla.
   Cestou se ale ještě radši zastavila u vývěsky, co je nového. Na neděli byl naplánovaný výlet do Prasinek a v pondělí jim odpadala dopolední výuka. No páni. Něco o tom už slyšela, ale nebrala to moc na zřetel. Takových fámů se už po hradu pohybovalo… No super. Aspoň bude mít další dopoledne navíc na učení.

   Se zívnutím vešla do knihovny a nenápadně se podívala okolo sebe. Měl pravdu. Moc lidí tu opravdu nebylo a těch pár studentů byli většinou prváci. Díky bohu, že tu není Hermiona, oddechla si unaveně a šla do zadní části k oddělení s knihami pro dějiny. Nikdo sem prakticky nikdy nechodil a jak předpokládala, bylo tu opět prázdno. Prakticky sem také nebylo moc vidět, takže tu bude mít klid.
   Položila si na stůl tašku se sešity a šla si do vedlejšího oddělení pro jednu z knih, které by jí mohly pomoct s úkolem.
   Když si ale četla názvy, objal ji najednou někdo okolo pasu a uslyšela veselý tichý smích, když překvapeně nadskočila.
   „Tak to mi už nedělej. Takhle se plížit jak had a lekat lidi jak nějaký strašidlo...“
   „Sem už hold takový,“ ušklíbl se, když se otočila čelem k němu a váhavě si ho prohlížela.
   „Co je?“ zeptal se nejistě.
   „Opravdu ses změnil,“ řekla zamyšleně.
   „A proto na mě koukáš jak na nějaké zjevení?“
   „Spíš sem nečekala, že opravdu přijdeš a...“ Byla ale umlčena polibkem.
   „Stačí to jako důkaz?“ zašeptal, než ji políbil na tvář a pustil z náruče.
   „Možná,“ usmála se, otočila se a vyndala z regálu knihu, kterou našla zrovna ve chvíli, kdy ji objal. „Ale spíš je to rozptyl,“ řekla hravě, když si šla sednout ke stolu.
   Na to se jen ušklíbl. „Co ses chtěla učit?“ zeptal se zvědavě, když si přetáhl přes hlavu tašku, dal ji na stůl vedle té její a sedl si proti ní.
   S loktem na stole a s hlavou opřenou o ruku si ho zase prohlížela. Teda ne že by mu to vadilo, ale copak je snad nějaký exot, kterého vidí poprvé v životě?
   „Co se děje?“ zeptal se po pár minutách.
   „Snažím se ti porozumět. Proč se najednou chováš jinak? Vždyť jsi... no... Malfoy. Nikdy si mě neměl rád, stejně jako moji rodinu a přátele.“
   Jo tohle. „Po pravdě jsem teď takový, jaký jsem a jaký chci být.“ Překvapeně zvedla obočí, a tak s povzdechem pokračoval. „Kdybych se nechoval jak otec a nejednal bych podle jeho představ a přání, asi bych byl ve Zmijozelu brzo a navždy vyřízený. A to nemluvím o domově. Nikdy není nic takové, jak se zdá, což platí i o lidech. S tebou je to ale jiné... Už chápeš?“
   I když se jí v očích odrážela váhavost, nakonec chápavě přikývla. „Stále ale čekám, kdy se vzbudím,“ řekla zamyšleně. Najednou ale znovu nadskočila, když ji štípl do ruky.
   „Stále si myslíš, že spíš?“ zazubil se.
   „Jen trochu,“ procedila naoko naštvaně skrz zuby, když si třela ruku, kam ji štípnul.
   „Tak jo. A co má otázka?“
   „Jaká?“
   „Co ses chtěla učit?“
   Otráveně si povzdechla. „Lektvary. Ten slizoun nám dal zase hromadu úkolů. Asi si totiž myslí, že nemáme nic jiného na práci, než se zabývat lektvarama...“
   „Chceš pomoct?“
   Tak tím ji dostal. „A ty bys chtěl?“
   „Pochybuješ snad o mé nabídce?“ prohodil, zatímco vytahoval z tašky hromádku sešitů. „To jsou mé poznámky z loňska. Myslel jsem, že by se mohly hodit.“
   Ginny na něho jen překvapeně zírala. Teda když jí zaskočil s takovou prkotinou, co to bude příště?
   „Díky,“ vydechla nakonec. „S takovou pomocí bych to mohla do tří v pohodě zvládnout a nesedět nad tím až do noci.“ Pak se ale zvesela zazubila. „Teda vědět Snape, že mi pomáháš zrovna ty, asi by ho kleplo.“
   Draco se uchechtl. „Tak to máš pravdu. Hele, když už je řeč o zítřku, co máš v plánu?“
   „Ještě nevím. Nechce se mi být ale celý den tady.“
   „Tak to jsme dva. Já... no... napadlo mě, jestli by jsi se mnou nechtěla v Prasinkách někam zajít,“ řekl nejistě.
   „Ty mě zveš na rande?“ zeptala se překvapeně.
   „Jo. Na pořádné rande, protože to včera se asi nepočítá,“ řekl, zatímco se nervózně poškrábal na hlavě.
   Zírala na něho s otevřenou pusou. Cože? Jak nepočítá? „A proč?“ vykoktala nakonec tiše zastřeseným hlasem.
   Sakra, zaklel, rychle se zvedl a sedl si vedle ní. Tak to se mu fakt nepovedlo. „Já to tak... Omlouvám se. Nechci aby...“
   „Ráda s tebou půjdu.“
   „... sis myslela... Cože?“ Podíval se jí rychle do tváře. Po tváři jí sice stékala slza, ale usmívala se. Musel se usmát taky, když jí tu zbloudilou slzu utřel. „Jsem blbec.“
   „To sice jo, ale... můj?“ Stále trochu pochybovala. To, co bylo v noci je jedna věc, ale láska, to je něco, co se s tím ostatně ne vždy spojuje.
   „A ty bys chtěla být holkou bezpáteřního zmijozeláka?“ zeptal se pro změnu váhavě on.
   „Ale ale, pane Malfoyi, Vy přece s nikým nikdy nechodíte,“ ušklíbla se.
   „Všechno je jednou poprvé,“ pokrčil rameny, než byl přerušen jejím polibkem. „Stačí to jako odpověď?“ zašeptala. Když se na ni ale usmál a objal ji, tiše se zasmála. „Takže jsem tvá holka?“
   „To si piš,“ řekl, když ji píchnul prstem do nosu, zatímco jí druhou rukou znovu objal okolo pasu a s dlaní na jejím břichu si ji přitáhl blíž.
   Hravě ho plácla přes ruku a otevřela sešity, co před nimi ležely na stole. „Jestli mi chceš teda pomoct, asi bychom se do toho raději měli dát, abych to vše stihla.“
   „Proč to chceš mít vlastně do tří hotové?“ zeptal se, když si četl zadání jejích úkolů.
   „Ráda bych se šla podívat na trénink našeho týmu a na konkurz na střelce.“
   „Půjdeš to také zkusit?“
   Povzdechla si. „Už jsem o tom několikrát i přemýšlela.“
   „A?“
   „Vždyť bych neměla šanci,“ zasténala, když se opřela čelem o knihu před ní. „Nemám dostatek peněz na nové koště a se školním toho moc nenahraju. Moc dobře to víš,“ řekla, zatímco po něm hodila vyčítavý pohled.
   „A co kdyby sis zítra přece jenom nějaké koupila?“
   „Nemám na něj dostatek peněz a...“
   „A žádá snad někdo o peníze?“
   „Jak to myslíš?“
   „Uvidíš zítra,“ řekl, zatímco se usmál.
   Opravdu nevěděla, co si má v tu chvíli myslet a tak to raději nekomentovala. „Ty jsi si ale nějak jistý mou výhrou.“
   „Létáš docela slušně a mušku máš taky docela dobrou,“ prohodil, když se znovu podíval do jejích sešitů.
   „A jak to můžeš vědět?“ zeptala se klidným hlasem. Určitě totiž blafoval.
   „Protože chodíš každý týden létat na vypůjčeném koštěti.“ Nemohl si ale pomoct a vítězně se usmál, když viděl její výraz.
   No tak neblafoval, no. Co ona se ale ještě nedozví...
   „Tak fajn,“ povzdechla si nakonec rezignovaně. „Tak já to tedy zkusím. Ale jestli to vládnu a Nebelvír vám pak nakope prdel, na mě to nesváděj.“ Nemohla si ale pomoct a zlomyslně se ušklíbla, zatímco se s úsměvem zaposlouchala do jeho veselého smíchu a přemýšlela o dané situaci.
   Nikdy v životě by si nepomyslela, že s ním bude někdy sedět u jednoho stolu, zatímco jí bude pomáhat s jejími úkoly. A nemohla si při tom vzpomenout, jestli kdy mimo jeho ponižující úšklebky vůbec někdy slyšela jeho smích... Ale ano slyšela. Před pár hodinami v astronomické věži, kde se mísil s jejím vlastním...

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30