TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
    ›› Elementy
  ›› překlady

        

16.kapitola - První lekce


     vloženo: 16.12.2007    aktualizováno: 26.02.2012   
     11.694 znaků / 2.093 slov    počet zobrazení:   

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Unaveně si sedla ke stolu a pustila se do jídla. K večeru už bylo relativně hezky a dokonce se vyjasnilo natolik, že mohli celou hodinu bez přerušení trénovat, stejně jako po nich i zmijozelští.
   Po celou dobu tréninku se sice modlila, aby se na jeho koště nikdo moc nevyptával, ale musela se nakonec pochválit, protože jí to na něm šlo i přes její strach docela slušně. Harry po ní sice párkrát střelil zamyšleným pohledem stejně jako po jejím koštěti, ale nekomentoval to. Naštěstí. Evidentně ale přemýšlel, odkud to koště má… A jak také nakonec slíbila, nechala koště dole u tribuny, čehož si k její velké úlevě taky nikdo nevšiml.
   Teď ale seděla u večeře a byla tak utahaná, že pomalu ani neměla sílu se zvednout. Na rozdíl od ostatních to byl její první trénink, a i když celej rok poctivě dřela, měla co dohánět.
   Tak jaký byl trénink?
   Vyčerpávající. Vždyť jsi tam byl a viděl jsi to. A co ten váš?
   Docela ušel. Máme letos dva nové hráče, takže… Tak co, podnikneme něco večer?
Zeptal se hravě.
   Unaveně napíchla na vidličku bramboru a dala si ji do pusy, zatímco se opřela loktem o stůl a bradou o ruku. Musela se ale slabě usmát tonu jeho hlasu. Jsem grogy. Budu mít co dělat, abych dolezla do postele, a to nemluvím o cestě do věže.
   Dracovi cukaly koutky a měl co dělat, aby se nezačal smát nahlas. Raději si proto rychle strčil do pusy další sousto a zapil ho čajem.
   Co je tu jako k smíchu? zeptala se trochu naštvaně.
   Ale nic. Já jen že po prvním tréninku jsem byl unavený úplně stejně jako ty... Takže platí naše zítřejší… rande?
   Ale ale, mladý pane, snad jste si to nerozmyslel?
   Ani omylem. A co ty?
   A proč? Víš, jak je lákavé jít na rádoby první rande zrovna s tebou? ušklíbla se.
   S bezpáteřním zmijozelákem? řekl a nenápadně po ní mrknul, když se zvedl od stolu.
   To si piš. Vědět to ostatní… Rona nebo Harryho by asi kleplo a Hermiona by tě proklela na deset způsobů.
   Klidně na dvacet. Stojí to za to. Mám tě… rád a… přetrpěl bych to
, řekl trochu zaraženě, než vyšel ze Síně. Sám se tomu, co řekl, divil. Nevěřil, že by byl ještě někdy schopný něco takového říct.
   Páni. Tak to bylo úplně poprvé, co jí to řekl a doufala, že snad ne naposled. Najednou si ale uvědomila, že pomalu přestala dýchat a rychle se nadechla. Teda dneska byl ale den…

   „Slyšel jsem, že tam mají plno nového zboží a je tam i nově otevřená pobočka kratochvílí,“ říkal zrovna s nadšením Ron. „Jo a Fred říkal, že tam maj plno nových knih,“ řekl Hermioně, která hned zazářila a podívala se na něj, že by tím trumfla i štěně. „No jo furt. Diť sem ti to slíbil,“ povzdechl si nakonec rezignovaně Ron.
   „Díky,“ řekla spokojeně Hermiona, mrkla na něj a věnovala se zase jídlu.
   No páni, že by se už konečně dali dohromady? pomyslela si Ginny a usmála se na Harryho, který si vedle ní zrovna sedal a nenápadně se k ní naklonil.
   „Ginny... půjdeš zítra do Prasinek?“
   „Chtěla bych,“ přikývla. „Už kvůli tomu, abych se porozhlédla po novém koštěti. Proč?“
   „Nechci aby to vyznělo hloupě, ale rád bych se tam s někým setkal a no... Rona ani Hermionu u toho zrovna moc nepotřebuju. Kromě toho Hermi udělá určitě nálet na knihkupectví, kde stráví moře času, než ji Ron odtáhne si někam sednout. Tak mě tak napadlo... zda bys nešla naoko se mnou,“ řekl váhavě.
   Ginny poklesla v první chvíli čelist. Když nad tím tak ale přemýšlela, zabila by tím dvě mouchy jednou ranou. No možná i tři, pokud pude Hermiona s Ronem, jako že asi jo! A ona by se tak mohla sejít s Dracem. „Tak dobře,“ přikývla nakonec s úsměvem. „Popravdě si tam potřebuju něco vyřídit a v klidu bych si mohla projít obchody a co je kde nového… Můžu mít na tebe ale dotaz?“
   Harry trochu znejistěl, ale přikývl.
   „Už spolu ti dva konečně chodí?“
   Harry si v duchu oddechl. „Řekl bych, že už je to konečně na dobré cestě. Takže po zítřku snad už jo,“ řekl a šibalsky na ní mrknul.
   „Co po zítřku snad jo?“ zeptal se zvědavě Ron, který zaslechl konec jejich rozhovoru.
   „Ale nic. Jen jsem se ptal Ginny, jestli půjde zítra do Prasinek,“ řekl Harry, zatímco dopil čaj a chystal se k odchodu. „A jelikož pudete…“ Jak odcházel a jeho hlas zanikl do ztracena, musela se Ginny usmát, když vstávala také.

   Když o půlnoci přicházela k hájence, Harry tam už na ní čekal. Vypadal sice trochu utahaně, ale přesto se na ní zazubil a otočil se s ní okolo své osy.
   Cítila se trochu nesvá, když ji pustil na zem, objal ji okolo pasu a dal jí malou kopretinu. Evidentně šlohnutou ze skleníků nebo vyčarovanou.
   „Za co jsem si to zasloužila?“ zeptala se zmateně, když se mu podívala do očí.
   „Za pomoc dnes odpoledne,“ řekl, když ji políbil na tvář.
   „Vždyť jsem nic neudělala,“ odvětila s úsměvem.
   „Kecko. Cítil jsem to a slyšel jsem tě. Vítr mě sice poslechl, ale to počasí jsi z velké části uklidnila ty.“
   Trefa do černého. Teda jak ten kluk je všímavej… „No dobře,“ povzdechla si. „Sama jsem ale byla překvapená, že se mi něco takového povedlo.“
   „Takže můžeš ovlivňovat počasí?“ zeptal se zvědavě.
   „Ano i ne. Trochu. Lépe mi jdou ale jiné věci,“ řekla, sklonila se k zemi a s hůlkou v ruce začala rukou kroužit nad trávou, která znenadání začala růst.
   „To je úžasný,“ vydechl překvapeně Harry, když si klekl vedle ní.
   Když byla tráva okolo nich nakonec vysoká asi čtyřicet centimetrů, sklonila Blaise hůlku.
   „Neříkám, že to je lehké, ale je to to nejjednodušší, co zvládám. Bez hůlky mi to taky jde, ale takhle je to jistější. Zkoušela jsem to i na keře a stromy a docela mi to i šlo. Teda až na jednu výjimku. Pamatuješ asi před měsícem a hodinu Bylinkářství, jak okolo nás začaly najednou růst rostliny, co jsme přesazovali?“
   „Jasně. Prýtová z toho byla mimo ještě dva dny. Prý ještě neviděla, že by po hnojivu začaly takhle rychle růst a měla podezření na nějaké kouzlo,“ přikývl Harry.
   „No… tak trochu se mi to nepovedlo. Chtěla jsem, aby nebyla jedna z nich tak povadlá a trochu se to zvrtlo…“ řekla váhavě.
   Harry se ale začal smát. „Bylo docela zajímavý pozorovat, jak se rozrůstají po celém skleníku. Aspoň jsme měli dva týdny pokoj od přesazování.“
   On z toho má snad legraci? Pomyslela si šokovaně. No bezva!
   Když uviděl její výraz, jen se usmál. „Ale no tak. Nehody se přece stávají.“
   „Jo. Když hodíš do kotlíku něco, co nemáš, a bouchne ti, nebo když tě při Péči přizabije nějaký zvíře,“ řekla sarkasticky. „Tohle je ale přece něco jiného.“
   „Asi máš pravdu,“ připustil nakonec, když se poškrábal na hlavě.
   „Harry, jak jsi to vlastně před chvílí myslel s tím větrem?“ změnila najednou téma.
   Trochu zaváhal, než zavřel oči a rozpřáhl ruce. Nejdřív se nic nedělo, ale pak se najednou začala tráva postupně vlnit, jak se okolo nich začal točit vítr.
   Blaise se okolo sebe jen užasle rozhlédla, než se podívala zase na Harryho, kterému vítr čechral vlasy jak jí. Díval se na ni svítivě modrýma očima a zvesela se smál.
   „No páni,“ vydechla, když sklonil ruce a vítr se zase utišil, stejně jako se opět změnily jeho oči z modré na zelenou. „Jak jsi to udělal? A bez hůlky?“ zeptala se zvědavě.
   Harry jen pokrčil rameny a zvedl se ze země. „Nevím. Jen jsem na to pomyslel,“ řekl, zatímco prohrábl rukou trávu a sebral ze země své koště. „Tak co, půjdeme létat?“ zeptal se s úsměvem a natáhl k ní ruku.
   Trochu zaváhala, ale nakonec se ho chytila a sedla si na koště, zatímco on se posadil za ní, objal ji rukama, chytil před ní násadu a odrazem se vznesl do vzduchu.
   Blaise se ho v tu chvíli ale křečovitě chytila za ruce a zavřela oči.
   „Otevři oči a chyť se oběma rukama násady,“ zašeptal jí do ucha.
   Ani omylem!
   „Ale no tak, nemusíš se bát. Nenechám tě spadnout.“
   Chvíli váhala, ale nakonec ji přesvědčil a oči otevřela. Čekala, že to bude horší, ale to, co viděla, se jí… líbilo? Letěli tak dvacet metrů nad zemí a to, jak okolo nich hvízdal vítr… Užasle se okolo sebe rozhlížela a opírajíc se o něj se konečně uvolnila a dokonce se začala i smát.
   „Není to tak špatné, co?“
   „Ne, to není,“ vydechla užasle.
   „Chceš zkusit sama letět?“
   „Cože?“ vykřikla skoro šokovaně. Rychle ale instinktivně chytila násadu, když jí jednou rukou pustil. „Co blázníš? Víš, že to neumím. Nebudeme mě poslouchat! Spadneme!“
   „Bude, uvidíš. Snažím se tě něco naučit,“ odpověděl jí se smíchem. „Zkus chvíli letět sama a uvidíš.“
   „Po… počkej,“ stačila jen vydechnout, když jí chytil oběma rukama okolo pasu a než si uvědomila, že vlastně letí.
   Byl to úžasný pocit. Pomalu lepší, než samotný let, když jí do ucha říkal, jak má ovládat koště, aby letělo, kam chce ona. Jako by se okolo nich čas najednou na chvíli zastavil, než na ně začaly zvolna dopadat sněhové vločky.
   Harry jen užasle sledoval, jak vše okolo nich dokonale ztichlo. Trochu sebou ale cukl, když mu na tvář dopadla jedna z prvních sněhových vloček. Pustil jí a opět chytil násadu, zatímco ona se ho zase chytila za jeho paže.
   „Asi bychom měli letět zpátky a jít do svých kolejí. Už je docela pozdě,“ zašeptal jí po chvíli do ucha.
   „Ne. Nechci jít zpátky. Koukni pod nás na les. Tady se cítím nejlépe a chci sledovat, jak sněží. Kromě toho, něco jsem ti slíbila.“
   „A co?“ zeptal se zvědavě, zatímco zamířil výš a letěl rychle skrz začínající chumelenici k astronomické věži, kde obratně přistál a doběhli spolu dovnitř do věže, kde naštěstí nikdo nebyl.
   „Že tě naučím se proměňovat,“ řekla ještě trochu zadýchaně, když si sedali na široký parapet u okna a pozorovali sníh.
   „Na to ale máme spoustu času,“ řekl, když si ji přitáhl k sobě a políbil.
   „Dobře. Tak zítra,“ ustoupila nakonec, když se o něj opřela a pozorovala poletující vločky.
   Chvíli tam tiše seděli, než Harry to ticho prolomil. „Blaise, já… můžu se na něco zeptat?“
   Při tónu jeho hlasu jí trochu zamrazilo a podívala se mu rychle do tváře. On ale vypadal... nervózně? Tak to by jí nikdy nenapadlo, že zrovna tento výraz u něj znovu uvidí. „Ano?“
   „No… napadl mě, jestli máš v plánu jít zítra do Prasinek.“
   „Nevím,“ řekla popravdě. „Nechce se mi ale být v hradu.“
   „Tak to nejsi sama. Já… napadlo mě, jestli by tam se mnou nechtěla někam zajít,“ řekl váhavě.
   „Ty mě zveš… na rande?“ zeptala se užasle.
   „Trochu sem doufal, že po včerejší noci… že bych tě pozval na skutečné rande?“
   Tak to fakt nečekala. „Ale ale, pane Pottere, ty, nebelvírák každým coulem, bys šel na rande s holkou ze Zmijozelu?“
   „Ne. Rád bych šel na rande s… mou holkou?“ zeptal se nejistě. Stále pochyboval, ale doufal, že mu nedá košem.
   Užasle na něho zírala, když jí po tváři stekla slza a roztřásla se jí trochu ruka.
   „Omlouvám se. Já nechtěl…“ začal rychle říkat. Ona ho ale přerušila, když ho objala okolo krku. „Moc ráda s tebou půjdu,“ stačila přitom ještě říct, než jí začaly naplno téct slzy. Děkuju ti!
   Za co?
   Já… bála jsem se. Cítila jsem vztek. Já nevím!
„Nikdy jsem před nikým neukázala slabost,“ vykřikla už nahlas, když se od něho trochu odtáhla a setřela mu třesoucí se rukou z hábitu své slzy, než se mu podívala do očí. „Nikdy jsem se k nikomu nevázala, ani k otci, prostě k nikomu. Bála jsem se. Matka byla vždy hodná a nikdy na ničem kromě mě a otce tolik nelpěla, než zemřela. Od otce mi ale byl na druhou stranu od mala mlácen o hlavu jeho původ a kdesi cosi… co zemřela, nepoznala jsem lásku, jen disciplínu a poslušnost. Poznala jsem možná přátelství, ale ne lásku…“
   Harry přikývl. Věděl, že to přátelství možná nějak souviselo s Malfoyem. Neměl ho rád, ale musel uznat, že k Blaise se nechoval tak zle. Navíc s ohledem na to, že vlastně není čisté krve. „A teď?“
   „Mohla by to být… láska?“ zeptala se s úsměvem, když ji políbil.
   „A co na to přijít společně?“ zeptal se. „Já jsem ji jako malý taky nikdy nepoznal. Na rodiče si prakticky nepamatuju a první lidi, co mě ukázali lásku, byli až Weasleyovi.“
   Blaise jen přikývla a znovu ho objala, než ho políbila.
   „Těším se na zítřek,“ zašeptala pak ještě v polospánku, když ji k sobě přivinul a přehodil přes ně svůj teplý plášť.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30