TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
    ›› Elementy
  ›› překlady

        

17.kapitola - Přeměna


     vloženo: 01.01.2008    aktualizováno: 26.02.2012   
     9.919 znaků / 1.785 slov    počet zobrazení:   

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Když došla, stále ještě zívajíc, na snídani, už tam byl. V noci jí bylo v jeho náruči tak příjemně, že úplně zapomněla kde je, co mu slíbila, a spokojeně usnula.
   Děkuju, zašeptala v duchu
   Za co?
   Za všechno a za nic. Za včerejšek.
   Není za co, odpověděl, zatímco poslouchal Hermionu, jak básní o novém knihkupectví.
   Kecko. Díky tobě jsem nakonec pochopila, že létání není tak špatné.
   To není. A počkej, až poletíš sama, ušklíbl se.
   „To ne…“
   „Co ne?“ zeptal se jí zmateně Draco, když ho přerušila v půlce věty.
   Blaise v duchu zaklela, protože si vůbec ani neuvědomila, že promluvila i nahlas. „Promiň. Jen jsem si vzpomněla, co jsem zapomněla udělat,“ řekla rychle první, co jí přišlo na jazyk. „To už je ale jedno. Na co ses ptal?“
   „Kam chceš všude v Prasinkách jít,“ řekl, zatímco se mírně zamračil.
   „V Prasinkách? Ráda bych se mrkla do obchodu s knihami a potřebami pro psaní. Dochází mi už inkoust a potřebuju nové pero. Ráda bych se pak ale šla podívat po pár obchodech sama, pokud ti to nebude vadit,“ řekla trochu váhavě, než se napila čaje.
   „Nebude. Do knihkupectví musim taky, ale pak sem se chtěl jít ještě podívat na košťata a taky po pár dalších obchodech,“ přikývl Draco když dojedl nakousanou topinku a začetl se do novin, čímž naznačil, že je to uzavřená věc.
   Blaise si povzdechla. Tak to jí vyšlo vcelku dobře. Příště si ale bude muset dávat větší pozor.
   Harry?
   Hmm?
   Kde a kdy se vlastně sejdeme?
   Sakra. Na to málem zapomněl. Jde se tam ve tři a cesta trvá skoro hodinu. Tak co se sejít v pět u té staré kašny za Medovým rájem?
   Dobře. To vím kde je, řekla s nepatrným a nenápadným úsměvem. Páni, to bude něco. To bude snad poprvé, co nebude v Prasinkách celou dobu sama. Co budeš dělat dopoledne?
   S největší pravděpodobností zevlovat v knihovně. Musím ještě dopsat nějaké úkoly. Navíc nechat tam ty dva samotné se rovné menší sebevraždě, odvětil s povzdechem.
   Jak znám Hermionu, tak tomu věřim, zasmála se.
   Tak v pět u kašny, řekl nakonec, než obrátil svou pozornost k rozhovoru u stolu a k přicházející Ginny.

   Když došla k ostatním na snídani, už seděl u stolu a o něčem se bavil se Zabini. Trochu jí včera lezlo na nervy, že se jí každý vyptávat, proč jde tak brzo spát, ale když je v konečné fázi začala ignorovat, nechali ji všichni být, za což jim byla vděčná. Byla fakt utahaná a dlouhý spánek jí docela pomohl.
   „Tak co, šípková Růženko, jak ses po včerejším tréninku vyspala?“ zeptal se jí Harry, když si sedala ke stolu.
   Musela se usmát tomu, jak ji pojmenoval. To sedělo. Spala skoro 12 hodin, což bylo pomalu jednou tolik, než co byla zvyklá. „Docela dobře. I když nepočítám ten blesk, tak to bylo docela náročný. Ale byla to zase zábava,“ řekla s menším zívnutím, když si nalejvala čaj.
   Opravdu zábava? ozval se jí v hlavě hlas.
   To si piš, odvětila. Obzvlášť pak, když jsem mohla letět na tvém koštěti.
   Na to se jen usmál.
   Draco? Kde se pak vlastně sejdeme?
   Co třeba v Medovém ráji?
   Ginny se v tu chvíli zakuckala, až se na ní všichni okolo sedící studenti podívali.
   „Jsi v pohodě?“ zeptala se Hermiona.
   „Jo, jasně,“ zazubila se Ginny. „Jen mě trochu zaskočilo.“
   „Nemáš tak hltat,“ prohodil Ron s plnou pusou, než si vecpal do pusy další kus toastu.
   „Tak od tebe to teda sedí,“ odfrkla si Hermiona, než se opět ponořila do stránek jedné z jejích početných bychlí, kterou měla před sebou na stole hned vedle talíře s jídlem.
   Ron jen pokrčil rameny a dál se díval do Denního věštce, kterého měl před sebou rozloženého Harry.
   Ginny to raději nekomentovala a zatímco se znovu napila, střelila nenápadně zamračeným pohledem po Dracovi, který se jen zpoza novin omluvně usmál.
   Promiň, nemohl jsem si pomoct a kromě toho, ten pohled stál fakt za to.
   To vůbec nebylo vtipné!“
   Vždyť jsem se už omluvil.
   Těžký to čin, že pane Malfoyi? Trestu ale za to neujdete, řekla šibalsky.
   Páni, tak na to se těšim, ušklíbl se prozměnu on.
   Kušuj. Pevně ale věřím, že ten Medový Ráj byl jen vtip.
   Byl to ale dobrý pokus. No dobře. Tak co se sejít u toho starého dubu za obchodem s hábity? To už bude skoro tma.
   Dobře, to vím kde je.
   Tak dohodnuto. Co budeš dělat dopoledne?
   Ještě nevím, počkej, řekla, než se podívala na Hermionu. „Co máte v plánu na dnešní dopoledne?“
   „Nevím co oni, ale já budu v knihovně,“ odpověděla jí Hermiona, aniž by vzhlédla od knihy. Kluci na to jen protočili oči.
   „No mi asi taky,“ přiznal nakonec Harry. „Máme na příští týden docela dost úkolů a to do toho nepočítám esej pro Snapea,“ odfrkl si a podíval se prosebně na Hermionu. Psí oči hadr proti tomu.
   „No na mě se moc nekoukej, já ti to celé nenapíšu,“ řekla klidně Hermiona, když se na něj podívala, zaklapla knihu, zvedla se od stolu a zamířila ven ze Síně.
   Harry s Ronem si jen povzdechli, sebrali si své věci a šli za ní do knihovny.
   Fíha. Tak to jim teda nezávidim.
   To tě doma nenaučili, že nemáš poslouchat cizí rozhovory? Oni to ale přežijou. Ona není tak špatná. Jen je tak trochu…
   Šprt, dořekl za ní.
   Jo. Ušklíbla se. Tak jak jsi slyšel, nedělám nic. Leda bych šla za nima do knihovny, ale to ani omylem.
   Prozatím. Tak za hodinu u lesa za hájenkou. Platí?
   Dobře, řekla, než se zvedla od stolu a zamířila na kolej, aby se převlékla.

   Když vyšla z hradu a zamířila směrem k hájence, nikdo si jí ani moc nevšímal. A proč taky. Vždyť to byla jen chudá Weasleyová. Nicka žijící ve stínu svých bratrů a přátel.
   Během noci napadl první sníh, díky němuž už byla docela zima. Ginny zaklela, když se jí za krk dostalo pár sněhových vloček. Trochu se otřásla a s plácnutím do čela se zastavila.
   Jsem blbá. Klepu se tu zimou a přitom se můžu zahřát, pomyslela si. Rychle se tedy okolo sebe rozhlédla, než si sundala rukavice, vyndala z kapsy hůlku a vyčarovala si na ruku malý plamínek. Po schování hůlky ho pak sevřela v obou dlaních a vytvarovala z něj ohnivou kouli velikosti tenisáku, která příjemně hřála.
   Už byla skoro na smluveném místě, když jí někdo chytil okolo pasu. Trochu vyjekla a pustila přitom svou kouli na zem, kde se zasyčením zmizela. Vůbec si totiž nevšimla, že by za ní někdo šel. Neztrácela ale hlavu, rychle od něj odskočila a s hůlkou v ruce se k tomu neznámému otočila čelem. Zase jí ale schovala, když se podívala do Dracovi smějící se tváře. Nikdy dřív ho neviděla se takto smát, a když na něj byla trochu naštvaná, musela uznat, že mu ten smích slušel.
   „Omlouvám se, ale jak jsi šla, zcela soustředěná na tu svoji kouli, nemohl jsem si pomoci.“ Rychle se ale sehnul, když po něm hodila pár sněhových koulí. Nedal se však a během chvíle už oba leželi v závěji.
   „Víš, jak jsem se tě lekla? Málem jsem tě už proklela,“ řekla trochu vyčítavě, když ji na usmířenou políbil. „Docela by mě ale zajímalo jak to, že jsem si tě nevšimla.“
   Draco se na to jen usmál a pomohl jí vstát. „Tak to je přesně to, co jsem ti chtěl dneska ukázat. Proto jsme se také sešli tak daleko od hradu. Není sem tak moc vidět a Hagrid je někde pryč.“
   Zas další tajemství? Zdvihla zvědavě obočí.
   Draco se s povzdechem váhavě usmál. „Nikdo to ale neví a doufám, že se to moc lidí ani nedozví. Pamatuješ si, jak tehdy zmizely naše bolesti?“
   „Ano. Nahoře na venkovní věži…“
   „Přesně. Nedalo mi to. Zašel jsem do knihovny a možná už vím, čím to bylo. Je to sice jen nepotvrzená domněnka, ale… Podle jedné staré knihy bychom mohli mít nadání dvou ze čtyř sil, což by souhlasilo. Ty ovládáš oheň a já zase vše, co má co dočinění s vodou.“
   „Nejen oheň, ale cokoli spojené s teplem. Co to s tím má ale společného?“
   „No, psalo se tam, že když se nejméně dvě jakékoli ze sil setkají, jsou silnější, odolnější, z velké části zmizí jejich bolesti a umí ovládat vzájemnou telepatii, protože se jejich síly už umí rozeznat. Nevíc se prý umí proměňovat a po spojení všech čtyř dokonce kombinovat své síly. To poslední sice moc nechápu, ale vše ostatní sedí. Teda aspoň u mě.“
   „U mě také,“ přikývla po chvíli. „Co to je ale vlastně za síly?“
   „Nevím,“ připustil s frustrovaným povzdechem. „V textech je nazývali starodávnými názvy. Víc jsem toho zatím nezjistil. Kvůli tomu zde ale nejsme.“
   „A kvůli čemu?“ zeptala se překvapeně.
   Chvíli se na ni díval, než promluvil pevným hlasem: „Chtěl bych ti ukázat svou přeměnu.“
   „Přeměnu?“ zeptala se zmateně. „Jakou?“
   „Určitě vám už McGonagallová říkala o zvěromázích, že ano?“
   Ginny trochu zatrnulo. „Ano. Zvěromágem se můžeš stát samovolně nebo záměrně. Samovolně se to ale může stát jen v případě, že jsi v ohrožení života. Navíc se tak nepřeměníš ani celý…“
   „Správně. A právě to se mi před pár měsíci stalo.“ Na chvíli se odmlčel. Nakonec se ale rozhodl, že jí zatím neřekne, jak se to stalo. „Shodou okolností se to ale objevilo spolu s bolestmi a mou novou schopností.“
   V tu chvíli už měla úplně jasno. „A v co se teda proměňuješ?“
   „V černého vlka s ledovým dechem,“ řekl prostě, i když Ginny neuniklo, s jakou skrytou hrdostí to řekl.
   Překvapeně se opřela o strom za ní. „Tak proto se ti mění oči při změně nálady ze šedivých na smaragdově zelené a vyhýbáš se pokud možno všem konfliktům?“
   „Ano, ale… počkat, jak to můžeš vědět?“ zeptal se překvapeně.
   „Zkus si vzpomenout jaké mám oči, když se naštvu nebo jsem naopak šťastná.“
   „Zlatavé, ale…“ A v tu chvíli mu to docvaklo. „Ty se umíš přeměnit?“
   S váhavým úsměvem přikývla. „Bála jsem se ti to říct, ale teď… po přeměně je ze mě velká hnědá kočka s plamínkem na konci ocasu. Dlouho jsem nemohla přijít na to, jak se moje zvířecí forma jmenuje. Ale až když jsem se podívala i do mudlovských knih, zjistila jsem, že to je podoba velké pumy.“
   „Páni,“ hvízdl Draco, než se na ní usmál, objal jí a otočil se s ní okolo své osy. „Co kdybychom se proběhli? Aspoň poznáme své zvířecí podoby,“ zašeptal jí při tom do ucha. Než ale stačila odpovědět, o krok od ní ustoupil a během pár sekund před ní stál nádherný velký černý vlk, který ji pozoroval svýma zeleně zářícíma očima. Vypadal opravdu nádherně…
   No tak… ozval se jí v hlavě jeho trochu netrpělivý hlas, když do ní strčil čenichem a zavrtěl ocasem. To jí nakonec probralo a s přikývnutím se proměnila v pumu, která byla jen o půl hlavy menší jak on. A v tu chvíli se oba se smíchem rozeběhli podél lesa.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30