TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
    ›› Elementy
  ›› překlady

        

20.kapitola - Neúplná proměna


     vloženo: 20.04.2008    aktualizováno: 26.02.2012   
     11.097 znaků / 2.020 slov    počet zobrazení:   

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kdyby někdo náhodou procházel kolem, i když ta pravděpodobnost byla fakt malá, slyšel by přes to všeobecně známé vrzání i tlumený veselý smích.
   Oba seděli vedle sebe na dece s druhou dekou okolo ramen, upíjeli ze sklenice s ležákem a vesele se smáli.
   „Teď lžeš. To si neudělala.“
   Blaise se jen usmála. „A měl jsi vidět, jak narazil do toho stromu.“
   „Tak teď nevim, jestli mám litovat toho papouška, strom nebo ty lidi okolo,“ smál se Harry.
   „No co. Byla jsem malá a on si dovoloval. Na tak Malého opeřence měl plný zobák keců a já se hold neudržela,“ řekla trucovitě Blaise.
   „Takže tvůj první zážitek ze zoo stál za to. A fakt to bylo poprvé, co se projevily tvoje schopnosti?“ zeptal se zvědavě.
   „Ano. Musím ale říct, že u tebe měla návštěva zoo taky co do sebe. Nechat zmizet sklo a pustit toho hada… A navíc pak to s tim bratránkem… Paráda,“ zazubila se Blaise.
   „No mě to taky přišlo skvělý, dokud mi strýc nezavřel na několik dní do přístřešku a spaloval pak mé dopisy.“ Trochu se nad těma vzpomínkama zarazil. Když se o něj ale opřela, usmál se. Nemá cenu myslet na něco, co se už nestane a na někoho, ke komu se brzo nebude muset vracet.
   Oba tam chvíli tiše seděli, než ticho prolomila Blaise. „Pojedeš na Vánoce domů?“
   Harry se s povzdechem usmál. „Ne. Zůstanu tady. K Dursleyům mě nic netáhne a v kmotrově domě bych se asi unudil k smrti. Co ty? Pojedeš k otci?“
   Blaise chvíli zírala do plamenů v krbu, než tiše promluvila. „Ne. Nechci se tam vracet, když nebudu muset. Užila jsem si s ním za celý svůj život své, a i když je to můj otec a cítím k němu svým způsobem určitý respekt, nechci k němu.“
   Harry jí chápal. Zachytil letmo některé její myšlenky, když se dívala do plamenů, a když jí po tváři stekla slza, jen ji k sobě více přitiskl a zkusil změnit téma rozhovoru.
   „Tak mě tak napadá, co začít plnit tvůj slib?“ Musel se usmát, když se na něj zvědavě podívala. „Copak jsi už zapomněla? Měl bych přece cvičit přeměnu,“ zasmál se.
   Blaise se viditelně uvolnila a usmála se. „Teď?“
   „To si piš,“ řekl odhodlaně, zvedl se a natáhl k ní ruku.
   „Tak dobře,“ řekla nakonec rezignovaně. „Raději bychom ale měli jít ven. Po přeměně budeme větší a těžší a nejsem si dvakrát jistá, že by to tahle podlaha mohla vydržet.“ Harry s tím počítal a s přikývnutím jí podal bundu se šálou.
   Když sešli dolů do přízemí a vyšli ven, rozhlédli se okolo sebe. Nakonec se po domluvě rozhodli jít na louku za chýší, která byla ze dvou třetin ohraničena lesem a nikdo je tam tak z města nemůže vidět.
   „Tak fajn. Nejsem si zcela jistá, jestli to u tebe bude fungovat stejně jako u mě. Pamatuju se, jak se ti objevila křídla, takže by to mělo být snazší to znovu zkusit. U mě se první objevily taky.“ Chvíli tiše stála se zavřenýma očima a vypadalo to, že se nic neděje, když jí najednou ze zad vyrostla krásná zlatohnědá křídla. Harry jen užasle zíral na tu krásu. Vypadala jak anděl.
   Blaise se se zamáváním křídly jen usmála, když slyšela jeho myšlenky, které na ni doslova křičely svůj obsah, a zamávala mu rukou před obličejem, aby začal vnímat, co říká.
   „Ze začátku to jde ztěžka a musíš to prostě zkoušet. U mě to funguje dvojím způsobem. První způsob je instinktivní, když se okolo mě vyskytne nějaké nebezpečí.“
   „To si pamatuju. Přeměnila jsi se během skoku,“ přikývl Harry.
   Blaise ale naštvaně máchla křídly. „Byla jsem hloupá. Takže pokud to nebudeš dobře ovládat a nebudeš dostatečně odpočatý, nezkoušej to. Zbytečně totiž vyčerpáš všechny své síly, jako tehdy já, a budeš tak zranitelný.“
   „Fajn. Takže žádné rychlé přeměny po celym dnu, kdy sem vzhůru,“ ušklíbl se Harry.
   „Pochopils. Pamatuj si ale, že v takovou chvíli se vždy proměníš díky strachu. A to nejen strachu sám o sebe. Nejsem si tím tam jistá, ale bylo to psané v jedné z knih s omezeným přístupem, tak to bude asi pravda.“
   Tu knihu mu pak bude muset ukázat, pomyslel si opatrně, aby ho nezaslechla. „A ten druhý způsob?“
   „To funguje podobně jako u patrona. Představíš si něco hezkého. Musíš být přitom ale zcela v klidu. V knize ale také psali, že to může být naopak. Když si představíš nejhorší vzpomínku. Já to ale prozatím raději nikdy nezkoušela. Výsledek se prý může maličko lišit, protože přitom musíš být naopak hodně naštvaný nebo něco takového… Tak co, zkusíš to? Můžeš začít těmi křídly. Nejsem si zas tak moc jistá v co přesně se nakonec proměníš, protože tvůj patron křídla nemá. Že ne?“
   Přikývl. „Ne. Mým patronem je jelen.“
   Takže Draco fakt nelhal… Pár sekund se na něj zamyšleně dívala, než pokračovala. „Myslela jsem si to. Jak jistě víš, já se proměňuju v gryfa, ale můj patron je rys.“
   Zkus to. Za zkoušku to stojí. Viděla, že zaváhal a povzbudivě se na něho usmála.
   Harry jí úsměv vrátil a s hlubokým nádechem a výdechem zavřel oči. Měl pocit, že to trvá snad celou věčnost a cítil každou kapičku potu, která mu stekla po čele, než mu tělem najednou proběhla jakási mrazivá vlna a překvapeně otevřel oči, když se Blaise začala radostně smát.
   Cítil stejný tlak na zádech jako tenkrát a užasle se díval přes rameno na šedobílá křídla, která mu během té chvíle vyrostla ze zad.
   „Páááni…“ vydechl a podíval se na smějící se Blaise.
   „No teda. Vůbec jsem nečekala, že by se ti to hned napoprvé povedlo. Zkus s nima zamávat. Stačí na to jen pomyslet. Mělo by ti to jít samo, protože je to tvoje součást. Musela to být hodně silná vzpomínka. Jaký jsi použil způsob?“ zeptala se zvědavě.
   Smutně se usmál, když instinktivně máchl křídly podobně jako předtím ona. Připadalo mu to, jako by je měl odjakživa. Jako by byly celý život jeho součástí. „Vlastně oba,“ řekl tiše. „Vzpomínal jsem na Siriuse.“
   Blaise se překvapeně zarazila. „Omlouvám se. Nechtěla jsem…“
   Harry ji ale s úsměvem přerušil. „To je v pořádku, Blaise.“
   „Počkej. Možná se ti to díky tomu ale taky tak rychle povedlo a mělo by to tak být. Štěstí a stesk jdou přece ruku v ruce se vztekem a smutkem. Proto mi to možná trvalo o dost déle než tobě,“ dodala zamyšleně.
   „Ale zvládla jsi to. Narozdíl ode mě jsi byla sama a podívej se, kam jsi až došla.“
   Usmála se na něj. „Děkuju. Takže křídla jsi zvládnul na výbornou. Tak co zkusit létání, co říkáš?“
   „Neříkala jsi, že ho nemáš ráda?“ ušklíbl se.
   „Kušuj. Tohle je něco jiného a zvládnu to i bez úplné proměny. A ne že si budeš pomáhat. Zkus vlastní síly,“ řekla trochu varovně, než se vznesla pár metrů nad zem. „Tak na co čekáš,“ zavolala na něj, „poleť!“
   A on poslechl. Máchnutím křídly a odražením se nohama od země se pomalu ale jistě vznesl až k ní. Sám byl až zaskočený, jak daleko se dostal a jak lehko mu to šlo.
   To je…
   Já vím. Jde to samo. Taky jsem měla ten pocit, když jsem to zkusila poprvé. Pracují za nás zvěromágské instinkty…
   Je to neskutečné!

   Blaise se jen usmála, když ho obletěla kolem dokola a on pak prozměnu váhavě obletěl ji, než zase dosedli na zem.
   „Tak fajn. Základ jsi zvládl vcelku rychle. Vůbec jsem nečekala, že ti to půjde takhle rychle a už vůbec ne, že bys to zvládl hned napoprvé. Soustředil jsi se na to jen půl hodiny.“
   „Byl to vlastně svým způsobem druhý pokus. I když… počkat, půl hodiny?“ zeptal se překvapeně.
   Blaise přikývla. „Ale zvládl jsi to. Chceš se ještě proletět nebo zkusíme proměnu zpět?“ Měla z jeho úspěchu radost, ale přece jenom už jí začala být při této neúplné proměně docela zima a doufala, že si ještě užije chvíli tepla u krbu, než se půjdou podívat na ohňostroj a budou se muset vrátit zpět do hradu
   Ta křídla se mu líbila a rád by se ještě proletěl, ale na Blaise bylo vidět, že je jí už trochu zima a koneckonců, mohou se přece proletět později. „Je to skvělý pocit. Cítím, že je to součást, které se nechci zbavit, ale dneska už to snad stačilo. Zkusíme teda proměnu zpět?“
   „Fajn. Pamatuješ si, co jsi udělal, když si se jich snažil poprvé zbavit?“ Přikývl. „Dobře. Tak to zkus znovu. Nevím, jak ti to dlouho trvalo, ale teď už by ti to mělo jít rychleji, když jsi se proměnil sám.“
   Sledoval, jak zavřela oči, než je zavřel taky a soustředil se. Nemusel ale ani slyšet její udivené hvízdnutí, když mu křídla během malé chvíle zase vrostla do zad skoro stejně rychle jako jí. Sám byl v první chvíli dost vyvedený z míry a překvapeně se podíval přes rameno, než ji radostně objal.
   „To bylo skvělé,“ řekla Blaise, když jí konečně pustil. Tou dobou už byla prakticky tma, takže nemohl vidět její prosebný pohled, ale jelikož se jí třásly ruce zimou, docvaklo mu to a běžel s ní rychle dovnitř.
   „Za jak dlouho má být ohňostroj?“ zeptala se Blaise, když konečně stáli u krbu a hřáli si ruce.
   „Za půl hodiny,“ odpověděl Harry po pohledu na hodinky.
   Ona ho ale pomalu ani nevnímala, když odtrhla pohled od plamenů a přešla k oknu. Chvíli jí pozoroval, než si dal okolo ramen a rukou deku a zezadu ji objal.
   „Je odtud hezký výhled na Prasinky i na hrad,“ řekla šťastně s úsměvem, když si o něj opřela hlavu.
   „Já vím,“ zašeptal jí do ucha, než jí políbil na krk. „Mnohem hezčí, než když na to člověk kouká sám.“
   Blaise se jen usmála a otočila se k němu čelem. „Nikdy bych si ani ve snu nepomyslela, že bych sem někdy šla. Měla jsem z tohohle místa vždycky mnohem větší strach než z Lesa. Ale teď… už nemám. Děkuju,“ zašeptala, než ho váhavě objala a políbila.
   „Já si zase nikdy ani ve snu neuvědomil, jak krásné může být mít někoho, na kom mu záleží pomalu víc než na sobě a všechno by mu dal,“ řekl s úsměvem Harry. Začal se ale vesele smát, když do něj dloubla. „Myslím to vážně. Nikdy jsem nic takového necítil. Je to stejné, ale přesto dost odlišné od vztahu k mým přátelům a k jejich rodinám. Já… mám tě z celého srdce rád, miluju tě, ale zároveň mám strach.“
   Já také. „Bála jsem se vždycky někoho pustit k tělu. Jediný, kdo mě kdy trochu poznal, byl Draco. Možná proto, že je z mé koleje, nebo proto, že se se mnou jako jediný baví a chová se ke mně normálně, i když mu občas lezu jistě na nervy. On ale není zas tak špatný a zlý, jak si to o něm všichni myslíte.“ Přes tvář jí začaly téct slzy, když se mu podívala do očí. „Otcové po nás chtěli přísahu, ale oba jsme ji odmítli. Nikdo o tom doteď nevěděl. Nikdo. Nikdy o tom nemluvím, ale je to jen otázka času, kdy se to On dozví. Proto jsem se s nikým nikdy nepřátelila a zůstávala jsem sama. Bavila jsem se jen s ním, protože je jako já. Svým způsobem je taky vyvrženec, i když se tak nechová. Bojím se… o tebe…“ V tu chvíli se jí zlomil hlas a byla vděčná, když ji vzal do náruče a posadil se s ní na deku před krbem.
   Chvíli jí držel v náruči, než jí od sebe kousek odtáhl, setřel jí z tváře tekoucí slzy a s úsměvem se jí podíval do očí. „Věřím ti, že není tak špatný, jak navenek vypadá. Vždycky ale mysli první na sebe, Blaise. O mě se neboj. Dokážu se o sebe postarat.“ Zlehka jí políbil. „Kromě toho, ve vzduchu by nás bez košťat asi těžko někdo hledal a peří nikomu přes noc nenaroste,“ řekl s úšklebkem, což mělo kladný výsledek. Začala se konečně smát.
   V tu chvíli se nad Prasinkami ozvaly o slovo první salvy ohňostrojů. Oba se na to skrz okno chvíli užasle dívali, než ji znovu, ale tentokrát až téměř hladově políbil.
   „Děkuju,“ zašeptala, než mu jeho polibek s vlastní silou vrátila. A v tu chvíli pro ně nic neexistovalo. Byli tam jen oni dva, spojeni, myšlenkami, pohledem i tělem.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30