TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
    ›› Elementy
  ›› překlady

        

21.kapitola - Ohňostroj


     vloženo: 20.07.2008    aktualizováno: 18.03.2012   
     13.589 znaků / 2.427 slov    počet zobrazení:   

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Ginny stála před obchodem, žmoulala v ruce kus pergamenu a váhala. V obchodě jí znali, ale moc dobře si uvědomovala, že si budou pamatovat i toho, kdo to, co si má vyzvednout, platil. A toho se docela bála. Nakonec se ale zhluboka nadechla a vešla.
   Prodavač se na ní usmál jen napůl. Moc dobře si pamatoval, jak sem v minulosti vždy zavítala, ale ne vždy si něco koupila. O to víc byl ale překvapený, když šla rovnou k němu a váhavě mu podala kousek pergamenu. Když ho přelétl očima, nedůvěřivě se na ni podíval.
   Ginny se váhavě usmála. „Byla jsem poslána, abych zde něco vyzvedla.“ Znova se podíval na pergamen a na ní. Ginny si v duchu povzdechla a dodala: „Poslal mě Draco Malfoy.“
   Ve chvíli vyslovení jeho jména se prodavač rozzářil jak sluníčko uprostřed pouště. „Ááá… mladý pan Malfoy. Už si vzpomínám. Říkal, že pro to někoho pošle. Hned Vám to přinesu.“ Jen co to dořekl, nečekajíc na žádnou reakci, na patě se otočil a zmizel jí z očí.
   Ginny byla sice trochu překvapená, ale jen si znovu, tentokrát nahlas, povzdechla. Draco Malfoy. Stačilo jen vyslovit to jméno. Jak jednoduché. Jak jen mohla na takovou drobnost zapomenout?
   Rozhlédla se zvědavě okolo sebe. Pro ni bylo tohle místo pomalu rájem. Vždy, když chodila okolo, si představovala, jaké by to bylo, kdyby měla jedno z těch košťat, co tu vždy vystavovali. Do reality jí vytrhlo až netrpělivé zakašlání.
   „Zde to máte, slečno,“ řekl prodavač, zatímco jí podával dlouhý velký balík spolu s dalším menším balíčkem. „Doufám, že je to vše, co chtěl a že bude pan Malfoy spokojený.“ Sice se na ni při svém monologu usmíval, ale svým postojem jí dal po předání jasně najevo, že je jen poslíček a aby už odešla. No jasně. Vždyť ona byla nikým…
   S malým, hodně nuceným úsměvem děkovně kývla a vyšla rychle z obchodu a zamířila k Dřeváku. Vše v ní vřelo a musela se po pár metrech na chvilku zastavit, než zvědavost zvítězila nad ostatními city, které zasunula do pozadí.
   Byla totálně zmatená. Podle velikosti bylo v tom větším balíku evidentně koště. Co tím ale jako zamýšlel? To jí chtěl provokovat? Chtěl jí naštvat?
   Vůbec si neuvědomila, že už stojí před Dřevákem, když jí ze zamyšlení vytrhlo hlasité zahoukání a mávnutí křídly. Trochu se toho zvuku lekla a nadskočila, až málem vše upustila. Následně se ale jen usmála a trochu se uvolnila. Okolo hlavy jí totiž proletěla jen sova s nějakým psaním, které držela v zobáku.
   Nikdy uvnitř nebyla, ale to místo se jí líbilo. Z venku to vypadalo jako úplně obyčejná jednopatrová budova s barevnými tabulkami skel v oknech a jen štít naznačoval, co na tom místě je.
   Zevnitř to ale vypadalo úplně jinak. Bylo to tam o mnoho větší a díky kouzlům to tam bylo i příjemně vyzdobené. Celé přízemí se topilo ve světle mnoha svíček na počest oslav a byla slyšet tichá, ryze keltská hudba. Po celé místnosti byly rozestavěné různě veliké stoly se židlemi, zatímco v zadní části byl taneční parket. Po levé straně ode dveří byl ale barový pult, který se táhl od schodiště do prvního patra, nacházejícího se u dveří, až po taneční parket.
   Byla tu už spousta lidí, ale díky tlumenému světlu si jejího tichého příchodu prakticky nikdo nevšiml. Teda skoro nikdo. Když se totiž otočila k baru, zamával na ní jeden z barmanů a pokynul jí, aby obešla schodiště. Bylo totiž postaveno tak, že nikdo z místnosti neviděl, kdo jde nahoru nebo dolu a po jeho levé straně byl udělaný malý koutek, kde končil barový pult.
   „Mám tu pro Vás vzkaz, slečno,“ řekl barman ve starších letech s mírným a uklidňujícím úsměvem.
   „Pro mě?“ vydechla překvapeně.
   „Ano, slečno. Byla jste mi popsána tak dobře, že bych Vás poznal snad i po slepu.“ V tu chvíli se ale i přes svůj věk začervenal a musel si maličko odkašlat, než pokračoval. „Jeden mladý muž mi tu nechal vzkaz pro dívku v hnědé budě s šálou nebelvírských barev a se dvěma balíčky. A Vy jediná zatím vyhovujete tomuto popisu.“ S tím jí podal přehnutý kus pergamenu a s pokývnutím a dalším uklidňujícím úsměvem zase odspěchal obsluhovat netrpělivé žíznivé a hladové zákazníky.
   Ginny se za ním chvíli zmateně dívala, než nakonec pergamen rozložila. Stála ta jediná prostá věta: Čtvrté dveře vlevo, má žlutoočko.
   Sama pro sebe se musela usmát, když šla po schodech nahoru a než došla k daným dveřím, trochu jí přešel i vztek.

   Chvíli před dveřmi váhavě stála, než je nakonec otevřela. V půli druhého kroku se ale užasle zastavila. Ač to totiž z venku vypadalo velice male a ošuntěle zároveň, vnitřku se to podobalo jak prach stříbru. Pokoj sice nebyl až tak velký, ale byl útulný a k jejímu velkému překvapení plný barev od krbu až k oknu.
   Užasle se na to dívala, než jí někdo zezadu objal okolo pasu a políbil jí ze strany na tvář. „Líbí?“ To jí konečně probralo a s váhavým úsměvem se k němu otočila.
   Musel se jejímu výrazu zasmát. „Tos nečekala, co?“ řekl, než jí vzal z rukou balíčky, položil je vedle otevřených dveří na balkon a zavřel za ní dveře. „Při každém výletu zde trávím většinu dne. Svým způsobem jsem si tento pokoj na nějaký čas pronajal. Dole mě moc dobře znají a vědí, že sem nemají nikoho jiného ubytovávat. O své ztráty nikdy nepřijdou.“
   Zatímco mluvil, prohlédla si celý pokoj. Sice byly napůl zatažené závěsy, venku už byla skoro tma a pokoj osvětlovalo jen světlo od několika velkých svící a světlo od plamenů z krbu, vypadal ale velice útulně, překrásně a zároveň i přes to vše prostě. Malá knihovna s několika svazky tlustších knih vedle krbu a jednoduchá větší postel u stěny u prosklených dveří na balkon spolu s malým stolkem jí bolestivě připomněli domov. Po tváři jí v tu chvíli stekla zbloudilá slza. Ani by si jí nevšimla, kdyby jí ji Draco s trochu váhavým pohledem nesetřel.
   „Co se stalo? Je to…“ Nenechala ho ale domluvit a objala ho tak silně, až se s ní doslova posadil na zem. Připomnělo mi to domov.
   „Opravdu?“ zeptal se překvapeně. Když se od něj trochu odtáhla, byl rád, že se na něj konečně maličko usmála a přikývla. „Tak to je dobře,“ zašeptal, než jí oplatil úsměv a zvedl se, aby přiložil do krbu.
   Zamyšleně si ho při jeho činnosti prohlížela a přemýšlela, zatímco si sundavala bundu se svetrem a šálou. Měla ráda jeho světlé, trochu rozčepýřené delší vlasy bez sebemenší špetky gelu a s černými prameny. A jeho šedivé oči… O to víc ale milovala ty zelené, které se na ni teď od krbu dívaly, zatímco se zvedala. Oproti jeho dřívějšímu vzhledu to byla příjemná změna.
   Stále dokola teď přemýšlela nad jednou jedinou věcí: co ho mohlo tak změnit?
   „Ty.“ Překvapeně nadskočila, když promluvil a musela se usmát nad jeho smíchem. Nikdy dřív by si nepomyslela, že by se tenhle člověk dokázal smát nebo nedej bože milovat. Na vlastní kůži ale právě konečně poznala, že pravý opak je pravdou a on to zvládá bravurně na výbornou.
   „Omlouvám se,“ řekl, když viděl její nic neříkající upřený pohled a než jí chytil jednou rukou okolo pasu a druhou jí zajel do vlasů. „Tvoje myšlenky na m ale doslova křičely.“
   „Omluva přijata,“ zašeptala, když jí konečně políbil a znovu se zadívala do jeho zelených očí.
   Už zase ho pozorovala. Nevadilo mu to, ale v takových chvílích se občas nedokázal soustředit na její myšlenky a pozoroval, jak se mění. Bylo to zvláštní, děsivé a překrásné zároveň, že to skoro vždy překrylo její doslova na něho křičící myšlenky.
   Najednou se ale překvapeně trochu odtáhl.
   Zmateně se na něj podívala. „Co se děje?“
   Draco ale jen nevěřícně pozoroval, jak jí zase pomaličku narůstají vlasy. Jak tmavnou a zase světlají, než se na nich ustálí zase její přírodní zrzavý odstín, který se ale po chvíli zase přemění v další barvy.
   Ginny už nemohla ten jeho užaslý pohled vydržet a podívala se rychle do zrcadla, které vyselo vedle dveří. Zmateně ale zalapala po dechu, zakryla si rukama oči a sesunula se k zemi. „Prosím… já už nechci žádné změny. Prosím… ať to konečně přestane…“ šeptala stále dokola.
   Draco si k ní v tu chvíli rychle přisedl, odkryl jí ruce z tváří a instinktivně ji chytil rukama podél tváře. „Ginny, podívej se na mě, prosím.“ Když vůbec nereagovala a stále dokola jen něco šeptala, chytil jí pevněji a opakoval svou prosbu. Konečně se mu podívala do očí.
   Zase cítila to samé, jako při prvním očním kontaktu ve věži. Nevěděla, jak to dělá a co to vlastně dělá, ale v tu chvíli jí to uklidnilo a cítila si i fyzicky lépe. Už se jí to několikrát stalo, že se z ničeho nic začala takto měnit. Vždy si připadala jak chameleon a po pravdě to nebylo ani moc příjemné. Nikdy ale neměla nikoho, kdo by jí pomohl.
   Sledoval, jak se její vzhled ustaluje. Měla opět dlouhé vlasy, ve kterých jí zůstaly skoro stejné odstíny jako v těch krátkých a opět měla zpátky i svoje oči, i když byly po krajích stále trochu zlatavé a stále svítili jak majáky. „Je ti lepší?“ zašeptal a unaveně si povzdechl, když přikývla a objala ho. „Ginny, co se to před chvílí dělo?“
   „Nevím,“ odpověděla po chvíli pravdivě a váhavě ho pustila, když si uvědomila, že se ho celou dobu drží jak klíště. „Cos to ale udělal ty?“
   „Nemám nejmenší tušení,“ řekl, než si přejel rukou po tváři a unaveně se opřel o nohu postele. „Jako by mi něco říkala, že ti tak pomůžu.“
   „A pomohl. Děkuju,“ zašeptala, než si mu klekla mezi kolena a políbila ho. Tak moc toužila to v tu chvíli udělat, že se tomu začala až smát.
   „Jsem rád, že se ti vrátil tvůj smích, už mi scházel. Budeš se ale muset opět začít naučit žít s dlouhými vlasy.“
   „A ty prozměnu s tím, že za to dostaneš sladkou odměnu,“ řekla s úsměvem, než se mu uvelebila v náruči. Po chvíli si ale najednou uvědomila, že jsou vlastně otevřené dveře na balkon, užasle se zvedla a vešla ven k zábradlí, odkud byl krásný výhled na údolí pod Prasinkami.
   A v tu chvíli najednou začal ohňostroj, který měl trvat bezmála půl hodiny. Podívala se na něj s otázkou v očích, než se otočila zpět k té nádheře venku.
   „Okolo pokoje i balkonu je rozprostřeno jednoduché klimatizační kouzlo. Takže je na balkoně jen o pár stupňů nižší teplota než v místnosti,“ zašeptal jí do ucha, když k ní došel, objal ji pevně okolo pasu a položil jí hlavu na rameno. „Navíc tě tu nikdo díky kouzlu ani neuvidí. Nádhera, že?“
   Ginny jen přikývla a otočila se k němu čelem. „Děkuju.“
   „Za co?“ zeptal se s úsměvem.
   „Za tohle. Je to tu nádherné a donutil jsi mě tak myslet na něco jiného.“ V tu chvíli se jí z očí sraly slzy, i když se usmívala, jejichž stírání pomalu vzdával a vzal ji raději hlavu do dlaní. „Když chodím chodbami hradu a dnes v ochodech jsem si připadala… nevím jak to popsat. V obchodě, kam jsi mi poslal, jsem si připadala jako pouhopouhé nic. Vřelo to ve mně už pár dní a výsledek jsi viděl před chvílí. Prostě jsem bouchla jako už několikrát, ale pomohl jsi mi a teď tahle krása… Nepřijde mi, že to je všechno skutečné…“ V tu chvíli byla přerušena dlouhým polibkem.
   „Neděkuj. Jsi první, koho jsem sem vzal a jsem rád, že ti tak můžu udělat radost. I já se tu cítím šťastně.“
   Štěstí. Tak to tedy právě cítila? Bylo to ale jiné, než když je s rodinou. Jiné, i když tak stejné…
   „Občas mám pocit… že k tobě nepatřím, a že to je jen bláhový sen…“ Znovu ji políbil a pohladil po vlasech. „Připadalo ti tohle jako sen?“ Musela se usmát. Ne, tohle jí tak nepřišlo.
   „Tak vidíš,“ řekl, než jí vzal do náruče a odnesl do místnosti, kde jí položil na postel. Sám si ale sedl vedle ní. „Rád bych, kdybys mi pomohla něco rozbalit,“ řekl v tu chvíli tajemně, než se ohnul pro větší z balíků, které přinesla, a položil ho mezi ně.
   Váhavě se posadila. Neměla vůbec tušení, co má za lubem, ale začala pomalu rozbalovat papír okolo předmětu mezi nimi.
   Měla pravdu, když si myslela, že je to koště. Nemohla si ale pomoct a užasle na něj zírala, než se podívala na něj.
   „Překvapení,“ řekl prostě s úsměvem.
   Nechápala, co tím jako myslel. To jí chtěl naštvat? „Hezké koště. K čemu ti ale bude? Vždyť máš přece mnohem lepší,“ řekla s trochou skepse v hlase.
   Draco si nemohl pomoct, ale musel se začít mát. Ona to nepochopila.
   „Co je tady jako k smíchu?“ zamračila se Ginny.
   „Přece si nemyslíš, že tě nechám jít po tom všem včera a po tvém slibu týmu s prázdnýma rukama zpět do hradu?“
   V tu chvíli jí to došlo a zalapala po dechu, než se podívala na ten poklad ve svých rukách. „Tys… mi koupil koště?“ Když přikývl, nevěřila vlastním očím. Držela v rukou to, co si vždy moc přála a musela by na to šetřit hodně dlouho, než by si to z našetřeného kapesného mohla dovolit. „Ale to je… je to moc drahé. To nemůžeš. Já…“
   Draco se jen usmál, když jí ho vzal z ruky a položil ho na zem vedle postele spolu se všemi papíry, ve kterých bylo zabaleno. „Ale můžu. Jsi dobrá a za tu celoroční dřinu si ho zasloužíš.“
   „Nikdo mi to ale neuvěří. Je moc drahé a…“
   „A nic. Stejná košťata mají i v druhém levnějším obchodě spojeném s bazarem.“
   „To jo, ale to přece každý pozná…“ řekla zoufale, než sebou plácla zády na postel.
   „Věř mi, nepozná. Mají tam na chlup stejná košťata,“ řekl s úsměvem, než se položil vedle ní.
   „Jsi neskutečný vydřiduch. Určitě jsi tohle plánoval už ve chvíli, kdy jsem se dostala do týmu.“
   Draco se trochu uchechtl. „Po pravdě ne. Napadlo mě to až dnes ráno.“
   Na oko šokovaně ho plácla přes ruku, kterou jí k sobě přitiskl, a dloubla ho prstem do hrudi, než jí ruce přitiskl k posteli a políbil ji. „Měl byste se kontrolovat, mladý pane, abyste nepřebral a neutratil poslední halíř za obyčejnou ufňukanou holku.“
   „Utratil bych ho s velikou chutí a šel vydělat další, abych jí snesl modré z nebe,“ řekl s úšklebkem, než jí přetáhl přes hlavu tričko a odhodil ho za sebe spolu se svou košilí.
   Chvíli se jeden na druhého ve světle ohňostroje dívali, než ji něžně políbil. Ona mu ale jeho polibek vrátila s vlastní ohňovou silou a v tu chvíli už pro ně nic jiného neexistovalo. Byli tam jen oni dva, vzájemně spojeni myšlenkami, pohledy i těly…


   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30