TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
    ›› Elementy
  ›› překlady

        

25.kapitola - Ples


     vloženo: 11.05.2009    aktualizováno: 18.03.2012   
     20.335 znaků / 3.686 slov    počet zobrazení:   

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
S trochu větším zpožděním tu máte další kapitolu
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Seděly u Ginny na posteli a prohlížely si masky, které si včera koupily, zatímco přemýšlely o dnešním dni. Obě docela zmátlo, když se ti dva rozhodli jít spolu někam ven, ale snad to nakonec přežijí ve zdraví. Od rána už svítilo slunko, a i když stále vcelku mrzlo, nezabránilo to víc jak půlce studentů jít ven, zatímco zbytek posedával v knihovně, balil se domů nebo se připravoval na večerní ples. Obě se proto rozhodly strávit den spolu, což ale vyvolalo docela zajímavé reakce.
   Ginny stále nemohla zapomenout na dnešní snídani, o obědu nemluvě, a zvesela se uchichtla.
   „Co je?“ zeptala se zvědavě Blaise.
   „Ale nic. Stále jen nemůžu zapomenout na ty šokované pohledy, když si si šla během oběda sednout ke mně a pak si se mnou šla sem k nám do věže,“ odpověděla Ginny s úšklebkem, který jí Blaise s radostí vrátila.
   „To jo. Za ty pohledy to fakt stálo,“ řekla, než se opřela o sloupek postele a nepatrně se zamračila. „Docela by mě ale zajímalo, kam šli ti dva. Je to trochu… frustrující. Nějak zvlášť se mi to nelíbí a zajímalo by mě, co dělají.“
   „Já to raději ani neřeším,“ povzdechla si Ginny. „Třeba spolu budou nakonec fakt vycházet. Kromě toho mě stále ještě třeští hlava z jejich dvojhlasného smíchu z oběda, než nám oznámili, že jdou někam ven a skryly před náma své myšlenky.“
   Blaise se nakonec usmála a zvedla se z postele. „Děkuju za odpoledne. Já… nikdy bych nevěřila, že po těch letech strávených o samotě nebo ve společnosti Draca budu schopná se s někým normálně bavit a, no… přátelit se.“ Trochu váhavě se ale po Ginny podívala, když se začala smát.
   „Ježiši, Blaise, diť to bylo bezva a ještě řekni, že ses nebavila.“
   „Ale to ne, bavila jsem se. Jen je to trochu divný. Tvůj pokoj je tak… plný barev. U nás je vše tak ponurý, věčně srovnaný a malichernosti Susan a Abby už mi lezou na nervy. Nedá se s nima normálně bavit. Stále dokola jen řeší kdo z kluků jak vypadá, kdo by byl nejlepší partie, koho by jim rodiče schválili, čím se za rok stanou nebo zda budou jenom holky v domácnosti a podobně. Jednomu by se z toho chtělo zvracet. Tady u vás je vidět, že tu opravdu žijete,“ řekla Blaise trochu zasněně, zatímco přešla k oknu a podívala se do mrazivého, ale přesto slunečného dne.
   Ginny se už ten den musela po několikáté kousnout do jazyka, ale nakonec to stejně nevydržela. „A tobě otec už někoho vybral?“ Když se k ní otočila čelem, mihl se jí po tváři trochu bolestivý výraz a Ginny v tu chvíli její otázka zamrzela. „Promiň. Moc se ti omlouvám. Nechtěla jsem se tě nějak dotknout a vyzvídat. To je tvoje věc.“
   „To je v pohodě, Ginny,“ povzdechla si Blaise. „Jen sem si vzpomněla, jak mě chtěl otec prodat, aby se vetřel do přízně Voldemorta.“ Slovo prodat doslova vyštěkla, až přejel Ginny mráz po zádech. Blaise se ale najednou nepatrně usmála. „Naštěstí mu jeho plán ale nevyšel a Lucius s ním docela vymetl.“ Trochu se ale uchechtla, když se Ginny zamračila a na co pomyslela.
   „Cože chtěl udělat?“ zeptala se šokovaně Ginny. „A přestaň se šklebit. To není vůbec vtipný.“
   „Tak promiň. Prostě a jednoduše mě chtěl prodat, aby získal moc. Nejsem ale čisté krve,“ dodala šeptem, „proto mě pak nenáviděl. Když si matku bral, nevěděl to a po mém narození bylo už pozdě. Ona byla jen napůl čisté krve a já pro něj byla tím pádem jen zmetek. Zprvu se tvářil, že mě mám rád, ale když ho Lucius odmítl, cítil ke mně už jen nenávist.“ Povzdechla si, než se podívala Ginny do očí. „Chtěl, abych se provdala za Draca.“ Ginny v tu chvíli jen zalapala po dechu a chvíli na ní jen vyjeveně zírala, než si všimla jejích slz. „Je mi to líto, Ginny. Draco je pro mě ale něco jako bratr a jsem ráda, že s ním Lucius vymetl. Mám ho ráda. Moc ráda, ale ne takhle. On patří k tobě, změnilas ho. Ne, začal se měnit už dřív, ale ty… Znám ho dobře a vím jaký je. Vždycky se ke mně choval dobře a tohle mi už několik let užíralo…“ Blaise se zlomil hlas, když se sesunula k zemi, dala si hlavu na kolena a rameny jí otřásaly vzlyky.
   Ginny se váhavě zvedla z postele a klekla si před ní. „Je mi to líto, Blaise. Naši rodiče by nikdy nic takového neudělali. Vždycky nám říkají, že volba je jen a jen na nás. Já jsem sice čisté krve, ale nikdy jsem na tom nelpěla jako jiní, pro které jsem jen ta chudá holka milující mudly.“
   Blaise se na ní přes slzy usmála. „Závidím ti.“ Ginny se ale začala zvesela smát, než jí z tváří setřela slzy. „Nemáš už co. Teď máš nás. Máš Harryho,“ řekla s úsměvem, kterým se Blaise hned nakazila. „No tak vidiš. Zapomeň na otce. On si tě nezaslouží. Važ si Dracova přátelství a Harryho. Na něm je fakt vidět, že tě má moc rád. Musim se přiznat, že sem byla několik let do Harryho doslova poblázněná… no ostatně kdo ne. Teď je ale… spíš ho beru jako dalšího bráchu. Je u nás doma tak často, že už mi to ani nepřijde nějak divný a rodiče ho taky tak berou. Jako by top byl jejich ztracený syn.“ Když pak pomohla Blaise vstát a podívala se na hodiny, vykulila trochu oči. Blaise sledovala její pohled až k hodinám a jen si povzdechla.
   „Měly bysme jít dolu na večeři a podívat se po těch dvou, zda to odpoledne přežili ve zdraví a nemusíme je někde sbírat po kusech. Za chvíli přijdou ostatní z vaší koleje a raději nebudu pokoušet štěstí,“ ušklíbla se Blaise. „Kromě toho si musim ještě dojít na kolej a budu to mít na večeři akorát.“
   „Dobře. Tak já tě vyprovodím k Buclaté dámě a sejdeme se pak zase dole.“

   Draco si se zájmem prohlížel Chroptící chýši. „Nikdy bych nevěřil, že to tu vevnitř je tak útulný,“ řekl, než přešel k oknu a podíval se dolů na Prasinky. „Je tu dobrý výhled.“
   „A to si se sem bál jít,“ ušklíbl se Harry. Draco po něm jen střelil pohledem a nikterak to nekomentoval. „No dobře,“ řekl nakonec Harry, než se posadil na zem. „Chtěl jsi o něčem mluvit, tak spusť.“
   Draco se díval stále na Prasinky, než se k němu otočil čelem, opřel se o parapet a dal si ruce v podpaží. „Ty bolesti máš často?“ Když na něj vykulil oči, jen si povzdechl a přejel si rukou po čele. „No dobře. Tak jinak. Cítil jsem včera skrz náš dotek tvou bolest a byla docela solidní. Tohle cítíš často?“ zeptal se váhavě. Harry ale chvíli neodpovídal a díval se do země, proto si sedl proti němu. „Slyšel jsem otce, jak o tom nedávno s někým mluvil přes letaxovou síť, ale dokud sem to neviděl a neucítil na vlastní kůži, nevěřil jsem tomu. On tě fakt zkouší,“ řekl nevěřícně. Konečně se na něj Harry podíval.
   „Jo, zkouší,“ odfrkl si Harry. „Snaží se mi dostat pod kůži a několikrát se mu to už málem povedlo. Nebýt nitrobrany, asi bych neměl šanci. Je ale zajímavé, že když sem s váma třema, tu bolest prakticky vůbec necítím. Jako kdyby vůbec neexistoval,“ řekl zamyšleně. „Někdy pomáhá i když jsem jen s jedním z vás…“
   Draco se trochu nervózně zavrtěl. „Nikdy by mi nenapadlo, že se s tebou budu normálně bavit, natož že s tebou skončím zrovna tady na kus řeči,“ řekl.
   „Chtěl jsi někam, kde by nás nikdo nenašel a kde bysme si mohli promluvit, aniž by nás slyšely holky. A v hradu by nás určitě vyčenichaly,“ řekl prostě Harry s pokrčením ramen. „Nic lepšího mi prostě nenapadlo.“
   „Já si nestěžuju,“ řekl, když se nejistě podíval po místnosti, jako by na něj měla každou chvíli bafnout. „Možná sem ale na něco přišel. Před časem sem našel ve staré části knihovny jednu knihu, která psala nejspíš o nás. Nevím, jak je to možné, ale vše, co tam bylo psané, na nás dokonale sedí. Jen si to spočítej. Za prvé se umíme přeměňovat, za druhé to jsou naše schopnosti a za třetí telepatie. To už přece něco znamená.“
   „No nevím,“ řekl po pravdě Harry. „Já se o to neprosil, ale sem za to vděčný. Už dvakrát mi moje nové schopnosti zachránili život. Při famfrpálu, jak jsi tehdy zachránil Ginny a pak při mojí první neúplné proměně.“
   „Mě taky,“ prohodil tiše Draco. Když ale nic dalšího neřekl, Harry do něj trochu strčil. „Jak?“ zeptal se zvědavě. Když ale viděl jeho bolestivý výraz, trochu ho to zarazilo. Malfoy nikdy neukazoval city a tohle bylo něco… nového. Viděl mu v očích strach a nenávist.
   „Když na mě otec použil Crucio,“ řekl tiše. „Byl rozčílený, už když sem přišel k němu do pracovny a když sem na jeho žádost jít v jeho stopách odpověděl, že zatím nechci, dopálilo ho to. Použil ho tehdy na mě, ale já najednou nic necítil. Jenom to, jak zatínám prodloužené nehty do koberce, jako by to byly drápy a v puse jsem ucítil krev, zatímco sem na otce tiše zavrčel. On byl ale tak šílený, že si toho ani nevšiml. Předstíral jsem proto rychle bolest, aby si ničeho nevšiml, než sem odešel pryč. Matku jsem ale moc neobalamutil. Všimla si mých očí a snažila se něco vyzvídat. Po pár týdnech marného snažení to ale vzdala.“
   „On na tebe fakt použil zakázanou kletbu? No moc mi to nepřekvapuje, ale jsi přece jeho syn.“
   Draco se jen uchechtl, než se mu podíval do očí. „Jak vidíš, ani to mu nezabránilo si na mě vylít vztek.“
   „Hm, hezký,“ řekl zamračeně Harry, než na něj vykulil oči. „Počkej, tím chceš říct, že jsi při té kletbě nic necítil? Jak to? To by pak ale znamenalo… že jsou naše schopnosti silnější než zakázané kletby. No teda až na jednu. Aspoň teda myslím.“
   „Ne. Necítil. Ale zkoušet to znova fakt nechci,“ řekl rozhodně Draco, když se zvedl z podlahy a šel zase k oknu.
   Harry si zhluboka povzdech, vstal a stoupl si vedle něho. „Je to vše, o čem si chtěl mluvit? O mojich bolestech?“
   „Defakto jo,“ přišla pomalá odpověd.
   „Lžeš.“
   „Hm…“
   „Ježiš tak to vyklop. Co se děje?“
   „Nic. Tohle všechno se děje,“ rozhodil rukama rozčileně Draco. „Dozvídám se plno věcí o svém novém životě, stejně jako Blaise. K oběma se k nám vždycky chovali stejně, i když ona to měla o dost těžší, a oba sme tobě a tvým přátelům vždycky záviděli. My sme přátele nikdy neměli. Já měl okolo sebe jen otrapy, kteří šli vždycky po moci a udělali by pro mě úplně cokoli, jen aby z toho něco měli, a Blaise měla defakto jen mě. A teď tu s tebou stojim, zatímco Blaise je u vás na koleji s Ginny. Změnila se…“
   „Všichni čtyři jsme se změnili,“ řekl tiše Harry, zatímco se díval na rozsvěcející se světla v Prasinkách a s hrůzou si uvědomil, kolik je už hodin. „Hele, měli bysme jít zpátky. Za chvíli bude večeře a já bych se ještě chtěl stavit na koleji a dát Ginny tvůj dárek,“ řekl, když se na něj s úšklebkem podíval.
   „Jo. A Blaise by zase mohla dostat ten tvůj,“ zasmál se pro změnu Draco, než popadl z rohu své koště. Ve dveřích se ale zastavil a s rukou v bok se podíval po Harrym. „To tam hodláš zapustit kořeny nebo deme? Pokud si vzpomínám, řikal jsi něco o tom, že bude za chvíli večeře.“ Harry na to jen protočil oči a s úšklebkem si šel pro své koště.

   Scházel zrovna dolů z pokoje, když uviděl přicházet Ginny. „Ahoj, kdepak jsi byla?“
   „Vyprovodit Blaise,“ povzdechla si Ginny, když se sesunula do jednoho z křesel. „Co ty?“
   „Venku.“
   Ginny jen protočila oči. „No to mi došlo. Co ste dělali?“
   „Nebudeš tomu věřit, ale celou dobu sme spolu mluvili. Zajímavá změna,“ zabručel si pod nosem, než si sedl k ní a podával jí nějaký balíček. Když se na něj nechápavě podívala, začal se smát.
   „Co je tu jako k smíchu?“ zeptal se trochu nejistě Ron, který zrovna s Hermionou procházel portrétem a sedl si na gauč proti nim.
   „Ale nic,“ prohodil Harry, když dal Ginny na klín balíček. Ginny se na balíček chvíli nevěřícně dívala, než se na Harryho šťastně usmála a chytla balíček jak největší poklad na světě.
   „No tak, ukaž, cos dostala,“ zeptala se zvědavě Hermiona.
   „Tak jo,“ vykoktala Ginny. Když ale rozbalila papír a v rukou se jí rozprostřely nádherné šaty z výlohy, zalapala jen po dechu. Tos neměl
   Harry se na ní jen usmál. To já ne. Jsou od Draca
   Ginny se sama pro sebe usmála a přitiskla si šaty k hrudi. „Děkuju,“ zašeptala při tom.
   „Nemáš za co,“ řekl prostě Harry, než na ní mrknul. „Na ples jdeme přece spolu a já chci, abys vypadala krásně,“ dodal, než se zvedl z opěrky a zamířil ven z koleje, následovaný Ronem, zatímco Hermiona se rozplývala nad Ginnyinýma šatama.
   „Co se to s váma poslední dobou děje?“ zeptal se váhavě Ron po chvíli tiché chůze.
   „Já nevím,“ povzdechl si Harry.
   „Změnili ste se. Doufám, že to ale není nějaká hra a neublížíš jí.“
   „Tak toho se bát fakt nemusíš, kamaráde. Já jí ublížit nehodlám,“ řekl s úsměvem Harry. „Je to tvoje sestra a věř tomu nebo ne, ale já ji za sestru považuju taky. Mám vás oba rád, jste defakto jedinou mojí rodinou a chci, aby si to taky užila. Zaslouží si to. Hodně dře a dostala se i do našeho týmu.“
   Ron se po pár krocích zastavil a chvíli se na něj váhavě díval, než nad tím jen zakroutil hlavou. „Někdy tě nechápu, Harry. A jí už tuplem ne. Už od prváku do tebe byla poblázněná a nepři se se mnou, protože to je pravda,“ řekl se zdviženým prstem, když se Harry nadechl, aby něco řekl. „Nejsi slepej a my taky ne. Ale tahle změna je… trochu frustrující,“ řekl nakonec.
   Harry se ale začal smát, než opět vykročil směrem k Síni. „Ty mi máš tak co říkat. Tak mi pověz, co ste dělali celé odpoledne s Hermionou a neříkej mi, že ste se učili. Na to ti nenaletím.“ Hravě do Rona ale strčil, když se začal červenat a něco začal koktat. „Ale no tak. Já taky nejsem slepej a už pár dní vidím, jak se po sobě díváte. Tohle by trklo do oka i slepého trola. Chodíte spolu, že jo?“
   Ron trochu nejistě přikývl, než se začal smát taky. „Uhodls. Ale stále mám z toho divný pocity. Pozval jsem jí na dnešní ples. Víš ale, jaký mám z takových akcí strach. Kromě toho nemám nic pořádného na sebe,“ řekl trochu nejistě, zatímco se nervózně poškrábal ve vlasech.
   „Tak s tím ti klidně pomůžu. Můžeš si vzít můj zelenej plášť. Koupil sem si včera v Prasinkách totiž nové oblečené. A když ten můj trochu upravíme, sedne ti dokonale.“
   „Fakt?“ zeptal se váhavě Ron.
   „Ježiš ty se tváříš, jako bych ti nikdy nic nedal. Kuš, Rone. Vezmeš si ho a basta,“ ušklíbl se Harry, než vešel do Síně.

   Když vešla, seděl v křesle u krbu jako vždycky a nepřítomně se díval do plamenů.
   „Ahoj,“ řekla, když si sedala k němu na opěrku jeho křesla. „Tak jak sis užil odpoledne?“ zeptala se se zdviženým obočím.
   „Docela fajn,“ řekl zamyšleně, aniž by odtrhl pohled od ohně. Blaise ho chvíli pozorovala, než si přes jeho klín přehodila po chvíli váhání nohy, aby na sebe upoutala jeho pozornost. Podařilo se. Podíval se jí do očí a… usmál se. On se fakt usmál, což Blaise trochu škovalo. Čekal, že jí vynadá a shodí na zem nebo něco podobného, ale tohle fakt ne.
   Draco se jejímu šokovanému výrazu trochu uchechtl. „Po posledních pár dnech bys mohla vědět, že tímto mě nevytočíš,“ řekl, než se shýbl pro něco vedle křesla a položil jí na klín nějaký balíček. „To je pro tebe pro dnešní večer.“
   Trochu nejistě střelila pohledem po lidech okolo nich, kteří se sice tvářili trochu šokovaně, ale jejich pohledy jasně křičely zvědavostí. Podívala se mu proto do očí, a když nepatrně přikývl, jala se rozbalování balíčku. Když na ní ale z papíru vykoukly ty nádherné šaty z výlohy, nevěřícně zalapala po dechu a neudržela slzu, která jí sklouzla po tváři. Draco se jen usmál a setřel jí ji. Jsou od Harryho.
   Šťastně ho objala, což ho překvapilo nepřipraveného, vyskočila mu z klína a běžela si je schovat k sobě do pokoje, než se vrátila zase k němu dolu. „Půjdeme na večeři?“
   Draco jen nevěřícně zakroutil hlavou a s úsměvem se zvedl.

   Na večeři se všichni čtyři shodli, že se sejdou u vstupu do Velké síně v půl desáté. Ples měl začínat v deset hodin, tak to bude akorát.
   Oba tam už stáli a se zájmem si navzájem prohlíželi své „kostýmy“. Harry měl na sobě černé kalhoty s černou volnou košilí a tmavě modrý plášť, jasně značící jeho element větru. Draco měl naproti němu plášť světle modrý až bílý, jasně značící led a vodu a bílou košili. Oba se na sebe museli přes masky zašklebit, když si všimli zvědavých pohledů přicházejících studentů. Skoro všichni totiž měli masky a nebylo proto tak lehké poznat, kdo je kdo. Když pak na chodbě zůstali jen oni sami dva, Harry si trochu povzdech.
   „Klid. Jsou to přece holky a těm všechno děsně trvá.“
   „Hele kuš z mojí hlavy. Kromě toho jsem docela zvědavý.“
   „Tak to sme dva. Docela by mě zajímalo…“ V půlce věty ale zmlknul, když si všiml dvou přicházejících postav. Vypadaly fakt nádherně a oba na ně jen s otevřenou pusou zírali.
   Blaise se trochu ošila, než se váhavě podívala na Harryho, který jí podal ruku. „Moc ti děkuju za ty krásné šaty. Neměls ale…“ Harry jí ale umlčel polibkem, než se na ní usmál. „Ale ano, vypadáš nádherně,“ řekl, než kývl na Draca s Ginny. „I ty vypadáš nádherně,“ usmál se na Ginny.
   Draco se na něj ale zašklebil, když jí chytil okolo pasu a zatočil se s ní dokola, čímž jí dokonale překvapil. „Ne, Pottere. Nevypadá. Je překrásná,“ vydechl, než jí políbil.
   Ginny se na něj chvíli dívala, než ho objala okolo krku. „Děkuju, děkuju, děkuju…“ šeptala přitom stále dokola, než ho pustila a vyčítavě se podívala na Blaise. „Příště ti budu raději věřit.“ Blaise na ní ale jen vyplázla jazyk a vešla s Harrym do Síně.
   „Tak co, půjdeme?“ zeptal se váhavě Draco.
   „Ale ale, pane Malfoyi, neříkejte, že máte strach,“ prohodila Ginny, zatímco nervózně nakukovala do Síně.
   „Asi stejný jako ty,“ řekl pevným hlasem, než ji chytil za ruku a vešel s ní dovnitř.
   Síň byla nádherně vyzdobená a všichni čtyři zůstali kousek od dveří nevěřícně zírat na všechnu tu krásu, zatímco všichni okolo zírali pro změnu nevěřícně na ně a Síní proběhl šepot, kdo to je. Když se ale zamíchali do davu, nikdo si jich už zas tak moc nevšímal. Nikdo, až na jeden pár usmívajících se očí.

   Jak večer postupoval a pozoroval, jak se všichni studenti baví a ples se blíží skoro už ke konci, přemítal nad těmi čtyřmi. Moc dobře věděl, kdo se pod maskami skrývá a o to víc byl překvapený. O Harrym věděl stejně jako o Blaise, ale ti zbylý dva pro něj byly záhadou. U Harryho si byl jeho projevením schopností naprosto jistý. Zdědil tu schopnost předávanou už od založení po otci a jen díky ní přežil. Jeho otec mu ji ve chvíli smrti předal a spolu s matčinou ochranou přežil.
   U Blaise to tušil také, protože u ní to přeskočilo po jeho pokrevní linii a ona byla defakto jediný žijící potomek své rodové linie s patřičným věkem. U Draca by se tomu ale stalo nejspíš i kdyby nebylo toho Oblouku a i kdyby nezemřela jeho sestra. Voldemort se té legendy tehdy bál a myslel si, že právě ona je tím třetím bodem, ale mýlil se, stejně jako u druhého chlapce, kterého se mu podařilo na rozdíl od Harryho zabít. Stejně jako jeho malá sestra i ten hoch, který měl být jejím manželem, zemřeli zbytečně. Doufal v tu chvíli jen, že se to Draco nikdy nedozví, aby ho nezaslepila pomstychtivost a nenávist.
   Slečna Weasleyová pro něj ale byla až donedávna záhadou, dokud se neprojevily naplno její schopnosti, když se setkala se svým protějškem. Věděl, že to budou dvě dívky jako v každé generaci, ale donedávna neměl vůbec tušení, kdo by mohla být ta druhá dívka. Pátral proto jak mohla zrovna ona své schopnosti získat a byl nesmírně překvapený svými zjištěními. U obou totiž jejich schopnosti přeskočily jednu generaci, což se doposud stalo pouze jednou a o to víc to bylo zvláštní, protože v takové chvíli jsou jejich schopnosti o dost silnější, aby se vyrovnaly zbylým dvěma.
   Musel si sám pro sebe povzdechnout, když pomyslel na to, co je nejspíš čeká. Budou muset pilně cvičit a na něm je, aby je na to nějak ze začátku připravil, protože byl jediný přeživší element z dřívějších dob a spřízněný s krví jednoho z nich. Ano, ostatní zasvěcení mu také pomohou, ale on musí začít, zatímco výcvik nechá na někom jiném. Kromě toho doposud nepřišel na to, kam se ztratila bájná kniha, do které všechny generace psali o svých schopnostech. Vždy měl jeden ze čtyř tuto knihu v držení a putovala tak po celá staletí, než se před 200 lety ztratila a on tak nemohl zapsat jeho příběh a příběh ostatních elementů. Za svůj život se setkal jen s třemi, z nichž ale nakonec jeden podlehl a přidal se k druhé straně, jak tvrdily legendy od věštců tak zvané první opravdové generace zakladatelů.
   Unaveně si povzdechl a sundal si z očí své pulměsícové brýle, aby si promnul oči. Na tohle už je přece jenom starý. Když si pak brýle znovu nasadil, docela se podivil, jak najednou řady studentů prořídly a všichni se pomalu trousí do svých kolejí. Byl tak zamyšlený, že si ani nevšiml, že Minerva zahlásila konec plesu a všem popřála krásné prázdniny za něj. Vděčně se na ni usmál.
   „Já vím, Albusi. Já vím,“ řekla jen, než ho pohladila po ruce a sedla si zase na své místo po jeho pravici. Musel se v tu chvíli sám pro sebe usmát. Měla ho ráda a vždy stála při něm a jako jediná znala nejedno z jeho tajemství.


   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30