TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
    ›› Elementy
  ›› překlady

        

29.kapitola - Rozhovor, schopnosti a kniha - část druhá


     vloženo: 06.08.2010    aktualizováno: 18.03.2012   
     18.625 znaků / 3.312 slov    počet zobrazení:   

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Vyšla do večerního, stále ještě chladného vzduchu a rozhlédla se po ulici. Nikde ho neviděla, tak se rozhodla jít do nedalekého parku, okolo kterého dneska odpoledne procházeli.
   V parku už moc lidí nebylo. Dalo by se říct, že tam až na těch pár odcházejících lidí nebyl naprosto nikdo. Svítil sice měsíc, ale díky stínům a všemu okolo přece jenom sevřela v ruce hůlku, kterou měla zastrčenou v rukávu. No co, přece jenom, je to holka, a i když umí kouzlit, prevence je prevence.
   Po chvilce ho nakonec uviděla, jak sedí na zemi opřený o kmen stromu a dívá se na měsíc.
   Pomalu k němu došla a klekla si před něj. Chvíli tam pak tiše klečela a čekala, až sám promluví.
   „Víš, co mě nejvíc štve? Že se stále dozvídám nové a nové věci o svém osudu a životě, a naprosto nic s tím nemůžu udělat.“
   Posunula se až před něj a dala mu ruku na tvář, aby se na ní podíval. „Ale můžeš. Podívej se, co všechno jsi už od nastoupení do školy udělal. Co děláš. Podívej se na nás na všechny. Na Draca. Na mě…“
   „V tom to jen není. Připadá mi, jako bych měl život na rozdíl od vás už od narození nalajnovaný a nemůžu se tomu jakkoli postavit a žít si ho podle sebe.“ Trochu si povzdechl, než se na ní usmál.
   „Promiň. Nechci být jízlivý. Jen… moc jsem přemýšlel. Ani jeden z nás to nemá lehké, já vím. A zítra snad přijedou Luna s Nevillem. Co na to říkáš?“
   „Po pravdě ani jednoho z nich moc neznám, jen od vidění ze školy a z pár společných hodin. Ale jsem… zvědavá,“ odpověděla mu popravdě.
   „Tak to jsme dva. Kromě toho, docela mi překvapila Mollyina reakce na vás. Ale ona se tak chová furt. Mě kdysi přijala jak vlastního syna.“ Musel se usmát, když si vzpomněl na jeho první návštěvu v Doupěti. Blaise ho pozorovala. Uviděla jeho vzpomínku a svým způsobem mu záviděla. K ní se takhle nikdy nikdo nechoval… Přesto se nepatrně usmála, než si povzdechla.
   „Víš, trochu ti to závidím. Je to divný. Vždycky jsem si myslela, že jsi jen namyšlený… no, namyšlený blbec, co žije stínem své slávy. Promiň. Právě jsem se ponaučila v tom, že nemám soudit lidi, když je neznám.“
   „Tak namyšlený blbec?“ začal se smát Harry. Blaise se na něj ale zamračila a dala si ruce v bok.
   „Ale no tak, nemrač se,“ řekl s úsměvem, když uviděl její výraz. „Lidi mě už nazvali všemi možnými výrazy, ale tohle slyším prvně.“ Zvedl se od stromu a podal jí ruku. „Je ale zvláštní, jak se všichni doplňujeme. Překvapilo mě, jak jsme vcelku lehko dokázali s Dracem spojit síly a otevřít tu knihu. Popravdě jsem nikdy ani nepomyslel na to, že bych mu mohl jakkoli a v čemkoli důvěřovat. Teď mu ale… svým způsobem věřím.“
   „To já jsem si o tobě přece myslela taky, vzpomínáš? Neměla jsem tě nikdy moc v lásce a teď? Věci se mění, Harry,“ řekla mu s úsměvem.
   Zavrtěl jen hlavou. „To ano. Nejsem si ale jistý, jestli k lepšímu nebo k horšímu.“
   „Nemysli teď na to. Získali jsme knihu a máme celý večer k tomu ji trochu prozkoumat. A navíc, zítra možná s Dracem získáme své paladiny.“
   „To jo. Ale na dnešní večer asi dlouho nezapomenu,“ začal se najednou smát, než jí dal ruku okolo pasu a vydal se s ní zpátky do domu. „Na ty jejich výrazy… S Molly by to asi praštilo, kdyby nás mohla slyšet.“
   „Buď rád, že to neslyšela,“ zamračila se Blaise. „Já se docela bojím, jak to odnese Draco, až se Ginnyina matka dozví, jak jsme se rozmístili do pokojů.“
   Tak nad tím se musel zamyslet. No jo, Molly z toho asi klepne…
   „Doufej, že ne,“ strčila do něj, snažíc se na tváři udržet vážnou tvář. Nakonec to ale nevydržela a začala se smát, což bylo dost nakažlivé. „No vidíš, už se směješ, Harry. Ono to nebude tak zlé… Já…“ Zastavila se před domem a podívala se mu do očí, než sklopila zrak. „Jsem ráda, že jsem tu s vámi. S tebou,“ řekla, než se podívala na dům. „Oni jsou rodina. Opravdová rodina,“ zašeptala s mávnutím ruky k domu.
   Musel se sám pro sebe usmát. Tak přesně tohle cítil pokaždé, když mezi ně přijel. „Já vím, Blaise. A teď k nim patříme i my,“ zašeptal jí do ucha.
   Překvapeně se na něj podívala. „Jak to myslíš?“
   „Tak jak to říkám. Znám už za ty roky Ronovu matku natolik dobře, že to, jak tě přijala… Věří ti, stejně jako Dracovi. Mě bere jak svého dalšího syna a kde si myslíš, že budu po dokončení školy asi tak bydlet? Ke svým příbuzným se opravdu vrátit nechci a kromě toho… část tohoto domu mi patří,“ řekl trochu váhavě.
   Překvapeně otevřela pusu, než se silou vůle donutila jí zavřít.
   Harry se začal smát. „Opravdu,“ řekl nakonec, než se podíval na dům. „Patřil Siriusovi. V závěti měl, že pokud by se mu něco stalo, odkazuje dům mě a Remusovi, každému rovným dílem. Pro nás dva je ale moc velký, tak tu s náma bydlí i Weasleyovi a příležitostně ještě pár dalších lidí.“
   Chvíli ho pozorovala, než ho s úsměvem objala.
   „Za co jsem si to zasloužil?“ usmál se na ní, když ho pustila.
   „Nevím. Jen jsem to prostě chtěla udělat,“ pokrčila rameny. „Asi ti hodně chybí, co?“
   „Moc jsem ho neznal, ale ano. Byla to jediná opravdová rodina, kterou jsem kdy poznal. Weasleyovi mám moc rád, beru je jako svou rodinu, ale on byl můj kmotr a jeden z nejlepších přátel mých rodičů. Měl jsem ho rád.“ Trochu si povzdechl, než se usmál. „A víš co?“
   „Co?“ zeptala se zvědavě.
   „Věřím, že část z něho je jak v Dracovi, tak i v té knize. Cítil jsem ho, když jsme ji otevírali a navíc… Draco se mu v jeho druhé formě docela i podobá.“
   „On byl taky zvěromág?“
   „Jo. Byl to přece taky Element, a ty se mění, vzpomínáš?“
   „A tvá matka byla jedním z paladinů,“ přikývla Blaise.
   Trochu se usmál, když si vzpomněl na její písmo v knize. „Snad se z té knihy dozvíme víc o minulosti a snad i o sobě,“ řekl, než vyšel po schodech k vchodovým dveřím a zhluboka se nadechl. „Tak fajn, snad do zítra všichni přežijeme ve zdraví a Molly taky.“

   Draco seděl nervózně v křesle a přeskakoval pohledem z Hermiony k Ronovi. Oba jim zablokovali své myšlenky, ale bylo jasně vidět, že mezi nima prochází nějaká komunikace. Podíval se na Ginny, ale ta jen pokrčila rameny. Neměla nejmenší tušení, o co mezi nima jde.
   „Fajn, vzdávám to,“ řekl nakonec Ron se sklíčeným výrazem.
   „Co se děje?“ zeptala se zvědavě Ginny.
   „Ale nic,“ usmála se Hermiona. „Tvůj bráška jen konečně uznal za vhodné, že mám pravdu.“
   „Héj, částečně uznal,“ ozval se Ron, než si dal ruce do podpaží. „Byl jsem vydíranej.“
   Hermiona se jen ušklíbla, než se zvedla a šla si mu sednout na klín. „Ale no tak. Měla sem pravdu, ne?“
   „Heleďte, rád bych pochopil, o co tady jde,“ řekl nakonec Draco, když už to nevydržel.
   „Snažila jsem se Rona přesvědčit, že jeho sestra už není tak malá, jak si doteď myslel,“ vysvětlila mu s úšklebkem Hermiona, než na něj mrkla.
   „Chodíte spolu už… od kdy vlastně? Od Valentýna? A nic jsi mi neřekla? Nic jsi NÁM neřekla?“ zeptal se Ron narovinu Ginny.
   „A co bys jako udělal, hm?“ zeptala se Ginny, než střelila pohledem ke kuchyni a opřela se rukama o kolena. „A laskavě se ztiš.“
   „Promiň,“ pronesl už klidnějším hlasem Ron. „Jen mě to prostě… odrovnalo.“
   „Zklidni hormon, Rone. Já si cením tvého zájmu, ale Draco mi pomohl. A to ne jednou. Od koho si myslíš, že jsem měla půjčené koště při posledním tréninku a kdo mi koupil nové koště? To sis jako fakt myslel, že jsem si na něj dokázala ušetřit?“ řekla trochu nakvašeně, než se s odfrknutím opřela zpět do křesla a dala si nohu přes nohu.
   „Je to pravda,“ potvrdil mu to Draco, když se na něj Ron překvapeně podíval. „Hele, koukni, já vím, že jsme se neměli nikdy zrovna dvakrát v lásce a omlouvám se ti… no… za všechno. Na Ginny mi ale opravdu záleží…“ řekl Draco, zatímco se nervózně poškrábal na hlavě.
   Ron na něj zůstal jenom civět. Malfoy se mu právě omluvil za to, že mu dělal ze života peklo? No páni...
   „Zas tak moc si nefandi,“ ušklíbl se Draco, než ho Ginny praštila do ramene. „Au,“ sykl jen, když mu dala v duchu facku, což Hermionu málem složilo a Ronovi začaly nakonec taky cukat koutky.
   „Tak fajn,“ zvedl ruce nakonec Ron. „Fakt to vzdávám. Jak už jsem řekl, tohle je mezi váma dvouma a já… plést se vám do toho rozhodně nebudu. Jestli jí ale ublížíš…“
   „Já vim, já vim, zbiješ mě, uškrtíš mě, donutíš mě žrát slimáky… pošleš na mě matku…“ Při té poslední představě se ale, i když nechtíc, trochu otřásl, než se na Rona zašklebil.
   „A nekoukej mi do hlavy,“ procedil skrze zuby Ron.
   „Promiň, Rone, ale tak si svoje myšlenky příště lépe chraň. Doslova na mě v duchu řveš a kromě toho, některé tvoje představy mi přijdou vcelku i nereálné.“
   Ron se jen zhluboka nadechl, protože v tu chvíli nevěděl, jestli ho má zaškrtit nebo se má začít smát. „Tak fajn,“ řekl nakonec s úsměvem, než k němu napřáhl ruku. „Takže příměří?“
   Draco se na něj podíval, než ruku s úšklebkem přijal. „Příměří.“
   „Fajn,“ řekla Ginny, když na sebe s Hermionou mrkly. „Tak to bychom měli.“
   „To jo. Sem ale zvědavý, jaká bude reakce naší mamky, až zjistí, kde kdo spíme. No, spíš kdo kde s kým spíme,“ ušklíbl se Ron.
   „No moc si nefandi,“ pohladila ho po tváři s úsměvem Hermiona. „Určitě to schytáš taky.“ Ron viditelně zbledl. Tak na to zapomněl, to asi nebude dobrý…
   Ginny se jen podívala po Dracovi, než se k němu vsoukala do křesla. Ten ji jen s úsměvem objal okolo ramen. „Nějak to přežijeme a vaše matka určitě taky.“
   Ginny si jen povzdechla, když pohladila po hřbetu tlustou knihu Elementů, kterou si vzala od Harryho, než odešel. „Nedokážu ji otevřít. Proč?“ zeptala se Draca.
   „Použij na ni svou moc,“ poradil jí. „U mě s Harrym to tak fungovalo.“
   „Dobře,“ přikývla Ginny a zamračila se úsilím na knihu, než ji konečně otevřela. V tu chvíli se ale vrátili Harry s Blaise, která se Ginny zvědavě podívala přes rameno, zatímco Harry odešel do kuchyně.
   Dobrý? zeptala se v duchu Ginny Blaise.
   Jo. Blaise na ni nepatrně kývla. Dělo se tu něco zajímavého, zatímco jsme byli pryč?
   Nic moc. Hermiona se pustila do Rona, který nakonec uzavřel příměří s Dracem.

   Blaise jen zalapala po dechu, čemuž se všichni začali ihned smát, protože svoji poslední myšlenku už nedokázala udržet jen pro ně dvě.
   „Ale jo, je to pravda,“ řekl smějící se Draco, kterému rychle došlo, o čem se bavily, když viděl její šokovaný výraz.
   Blaise se nakonec zhluboka nadechla, než dokázala promluvit. „No tak to je… hustý.“
   „Molly vzkazuje, že už je hotová večeře,“ řekl jim šklebící se Harry, který nakouknul do místnosti a ukázal zdviženým palcem na Rona s Dracem.
   Z povzdálí je přitom po celou dobu sledoval Remus, který se jen šťastně usmíval. No vida. Třeba se nakonec opravdu naučí spolupracovat…

   Večeře proběhla vcelku v klidu a když bylo vše zase sklizeno, posadilo se všech šest studentů spolu s Remusem do křesel a na zem ke krbu, zatímco ostatní se rozešli po domě nebo odešli někam ven.
   „Fajn. Takže základ bychom měli,“ pronesl Harry, který spolu s Hermionou už nějakou dobu listoval stránkami knihy.
   „Podle toho, co tu je, je vidět, že Zakladatelé nenechali nic náhodě,“ pronesla zamyšleně Hermiona. „Vcelku dopodrobna tu popsali vše, co může budoucí generace jejich potomků čekat od jejich dědictví. Jsou tu i kresby jejich přeměn. Brumbál měl pravdu. Podle popisu jste jim byli hodně podobní, ale podívejte na ty kresby.“ Postrčila víc do středu mezi ně knihu a nalistovala na patřičné stránky. Všichni jen překvapeně zírali na své zvěromágské podoby.
   „No máme z nich hodně. Jsme jim dost podobní, i když každý z nás v něčem jiným,“ vydechla Ginny, než strčila do Hermiony. „Četla jsi co je pod obrázky a dívala ses na ty maličké malby pod podobiznami jejich zvěromágských forem?“ Všichni se v tu chvíli víc naklonili, aby si je prohlédli a přečetli si, co je napsáno mezi oběma obrázky.
   „Páni…“ vydechl Ron. „Takže my se také můžeme přeměnit?“ zeptal se překvapivě.
   „No píše se tu, že když najdeme svůj nebo jakýkoli jiný Element, nebude to pro nás těžké. A pokud to chápu správně, budeme přeměnným protikladem… nebo jakýmsi přeměnným protipólem svého Elementu,“ řekla Hermiona, když dočetla, co bylo na další straně.
   „Takže pokud je Ron paladinem Ginny, která se mění v ohnivou kočku, nebo jak to jinak nazvat, tak by měla být jeho zvěromágská forma pes nebo něco podobného?“ zeptal se Draco.
   „Ne tak docela,“ zavrtěla hlavou Hermiona, než ukázala na část textu. „Píše se tu, že jsou formy u všech paladinů jiné, než jsou jejich patroni, což je stejně jako u jejich elementů, a že to je tvor ovládající protikladný přírodní živel, ale stejný element jako ovládá jejich daný element v páru s dalším, aby se mohla celá osmička doplňovat navzájem. Když se nad tím zamyslíš, Harry s Blaise mají své formy určeny pro vzduch, zatímco Ginny s Dracem běhají po zemi. Takže tím pádem, logicky vzato, by měli mít Ron s Lunou formu, co žije ve vzduchu, zatímco já s Nevillem bychom měli běhat po na zemi. No zní to strašně složitě, ale takhle sem to aspoň pochopila.“
   „To jo. Sice se v tom trochu ztrácím, ale asi to chápu,“ přiznala Blaise. „Zítra to každopádně vyzkoušíme, co vy na to?“ řekla nadšeně.
   „Uvidíme, jak na tom s Lunou a Nevillem budeme, pokud měl Brumbál pravdu a jsou opravdu těmi posledními spojovacími články,“ usmála se na ni Ginny.
   „No když ale budeme vycházet z podob paladinů Zakladatelů, mohlo by to být docela zajímavý,“ řekl zamyšleně Harry. „Vždyť my čtyři máme skoro stejné formy jak oni, takže ostatní by se také nemuseli zas o moc lišit.“
   „A v co se měnili?“ zeptal se zvědavě Ron.
   „Tvůj prvotní předchůdce se měnil v koně s křídly a s plameny místo hřívy,“ přečetl Harry z knihy, než se na Rona zašklebil. „Byl to jakýsi létající oheň, jak ho tehdy popisovali lidé.“
   Ron se po všech podíval, než Harrymu kouknul pod ruce do knihy na malý obrázek jeho předchůdce. „Takže to byl pegas ovládající ohnivý živel, stejně jako jeho element?“
   „Správně,“ přikývla Hermiona. „Musel být pro něho protikladem, proto byl ve vzduchu, zatímco jeho element běhal po zemi.“
   „Hustý,“ vydechl jen Ron, než se zašklebil. „To by nemuselo být špatné. A co ostatní?“
   „Paladin ohně byl tedy pegas,“ konstatoval Harry, než zalistoval na stránku dalšího elementu. „Paladin vody a ledu byl… fénix,“ řekl překvapeně, když si prohlížel daný obrázek. „Takového jsem ale nikdy neviděl,“ řekl překvapivě.
   „To je ledový fénix,“ řekl s úctou Remus, když se z křesla natáhl, aby se podíval do knihy.
   „O takovém jsem nikde nečetla,“ řekla překvapeně Hermiona.
   „Ani jsi nemohla. Má se za to, že už velice velice dávno vymřeli. Sem tam se občas najde někdo, kdo prohlašuje, že některého někde viděl, ale poslední dochovaná zmínka o jejich spatření a detailní popis je starý téměř 500 let. V dobách založení Bradavic ale na tomto světě byli vysoko v horách spatříváni běžně jak obyčejnými lidmi, tak kouzelníky. Mívalo se za to, že to byli poslové, kteří nosili do nížin sníh, protože byli spatřeni vždy s prvními vánicemi přilétat z výšin. Už v těch dobách ale byli velmi vzácní. Nikde jsem se doposud ale nesetkal s žádným, byť i starým textem, kde by bylo uvedeno, že by někdo kdy měl jeho zvěromágskou formu. Ledový fénix je mezi kouzelníky považován jen za legendu a nemluví se o něm,“ řekl Remus, než přejel opatrně prsty po obrázku v knize.
   „A co podle legendy dokázal?“ zeptal se Draco.
   „Jistě ze školy víte, co fénixové dovedou. Že unesou těžká břemena a že jejich slzy léčí. Ledový fénix ale okrem toho všeho podle legendy dokázal svým zpěvem přivolat chlad a svým křikem prý dokázal donutit puknout i skálu.“
   „To by byla silná… obrana i zbraň,“ řekla tiše Ginny.
   „Proto se o něm také nemluví,“ usmál se na ní Remus, když vzal Harrymu knihu a zalistoval stránkami na další element.
   „Paladin země měl podobu velkého černého medvěda. Píše se tu, že máchnutí jeho tlap a řev se podobal, jak bychom řekli dneska, menší tlakové nárazové vlně.“
   „A paladin vzduchu?“ zeptala se váhavě Hermiona.
   Když Remus nalistoval na patřičnou stránku, musel se usmát, než obrátil knihu obrázkem k Hermioně. „Podívej se sama.“
   Váhavě si vzala knihu a podívala se na obrázek, než se podívala zpět na Remuse. „Jeho paladin byla liška?“
   „Ano. Ale ne obyčejná. Ovládala teleportace na kratičké vzdálenosti, díky čemuž byla nejen hbitá, ale i rychlá a i díky své nejmenší podobě se ostatním sedmi vyrovnala. Navíc, liška je považována za velmi vychytralé zvíře.“
   Musela se sama pro sebe usmát, když pohladila prsty obrázek, než vrátila knihu Remusovi. Liška… to by nemuselo být špatné, kdyby opravdu získala její podobu…
   „Tak fajn,“ řekl nakonec Harry, než se protáhl a podíval se na hodiny. „Je už docela pozdě, tak co nechat zbytek na ráno?“
   „Dobrý nápad,“ přikývl Remus, když zaklapl knihu. „Když budete odpočatí, bude vám to nejen lépe myslet, ale budete se i lépe soustředit. Navíc až ráno dorazí Luna s Nevillem, budete jim muset vše vysvětlit, což taky zabere nějakou dobu,“ dodal, než natáhl k Harrymu ruku s knihou. Ten ale jen pokýval hlavou.
   „Dávám ti souhlas do ní nahlížet i psát, tak si ji nech u sebe. Až doteď jsi byl jejím správcem, i když nějakou dobu nezáměrně, tak na ní dávej i nadále pozor. Určitě se mnou budou ostatní souhlasit, abys do ní zapsal události posledních let od doby, co tam bylo něco naposledy zapsáno. Jsi poslední, kdo si to pamatuje… a navíc, můžeš psát i o našich osudech,“ zazubil se nakonec.
   Když se Remus podíval po ostatních, kteří jen přikývli, šťastně knihu sevřel v náruči a usmál se.
   „Ani nevíte, co to pro mě znamená. Kdysi jsem jí ochraňoval, když měli James se Siriusem nějakou práci. Dával jsem na ni pozor a s tvojí matkou, Harry, jsme do ní společně psali vše, co se stalo a týkalo se to jejich sil a osudů.“
   „Tak do ní pište i nadále,“ řekla Blaise, když se z Dracem zvedli ze země, a položila mu ruku na rameno. „Jak je vidět, staral jste se o ní dobře a kromě toho, my o tom všem zatím víme tak málo, že nám určitě budete schopný hodně pomoct.“
   Remus se na ní jen usmál, zatímco všem popřál dobrou noc. Díval se za nimi, jak odchází do svých pokojů a sám pro sebe se svým způsobem šťastně usmíval a vzpomínal na své staré přátele, kteří jsou už všichni mrtví. Zůstal už sám, ale kromě rodiny, kterou má nyní okolo sebe, jsou tu i oni. Cítil se po mnoha letech šťastný, a i když je čekalo mnoho práce a boj, zatvrdil se, že jim pomůže, jak jen bude moct, a nenechá je za žádnou cenu umřít. Jsou součástí jeho rodiny a nějaká záhadná hříčka osudu k nim navíc poslala i děti nepřátel… Ne, už to nejsou děti nepřátel. Oni své rodiny už dlouho nenávidí, viděl to oběma na očích…
   S povzdechem se se skříženýma nohama opřel o křeslo, otevřel si na klíně knihu, kterou už mnoho let nedržel v náručí a začal psát o jejich osudech od okamžiku, kdy zemřeli Lilly s Jamesem…
   Byl do psaní v tu chvíli tak ponořený, že si ani nevšiml, kolik bylo hodin, když knihu vůbec odložil. Chvíli tam pak ještě tiše seděl, než ho ukolébalo s myšlenkou na staré přátele teplo z krbu, a než se stačil ze země zvednout, v sedě tam usnul. Brzo ráno ho probudil až křik a kletby z horního patra.


   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30