TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

  ›› povídky na přání
    ›› Hrdinové a zatracení

Komentáře k povídce

        

Hrdinové a zatracení


    autorka povídky: Catriona Neko
    druh povídky: jedno ze světa HP
    žánr: romantika/horor
    postavy: Hermiona, Krum, Harry
    info: příběh o tom, jak láska může být dokonale slepá, i když ji máte přímo před očima ;)
    povídka na přání pro: Lucy de Jawill - snad se ti bude líbit ;)

     vloženo: 26.06.2009    13.526 znaků / 2.678 slov    počet zobrazení:    

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Zde máte moji úplně první povídku na přání - tak snad se bude líbit a příjemné čtení jako vždy přeju Vaše CatNeko
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Po obloze se stahovaly hrozivé černé mraky a ozývalo se burácivé hřmění doprovázené blesky, zatímco jsem šla rychlou chůzí skrz tmavý a opuštěný park. Rozhodla jsem se hodit jakákoli varování za hlavu a místo toho se slzami tekoucími po mých tvářích dál. Už sem se je ani neobtěžovala utírat. Nemělo to cenu, protože by je stejně hned v zápětí nahradily nové. Chladný vítr mě bičoval tváře a prolézal mi mým lehkým oblečením, jako bych ho ani na sobě neměla. Několikrát jsem kýchla, než sem si okolo sebe obalila ruce pro zahřátí. Moje nohy ostře protestovaly proti té rychlé chůzi, ale ignorovala jsem je a pokračovala jsem dál ke svému cíli. Když jsem ale zakopla o obrubník a ztěžka dopadla na zem, neobtěžovala jsem se vůbec nějak zakřičet nebo se zvednout. Jen jsem tam seděla, tiše jsem brečela a ze všeho nejvíc jsem si přála, abych nikdy nepotkala toho parchanta, co si říkal Viktor Krum. Otřásla jsem se. Dokonce i jeho jméno mi nahnalo husí kůži a strach, jako kdyby jeho vyslovení znamenalo, že se přede mnou najednou objeví. Jak to mohl udělat? Jak může vůbec někdo něco takového někomu udělat? Vzpomněla jsem si, jak jsem byla nesmírně šťastná, když se mi ozva. Ve skutečnosti jsem ale byla vyděšená. Kdo by si jen pomyslel, že to takhle nakonec dopadne? Byla jsem tehdy tak šťastná, když jsem dostala jeho dopis a doteď si vzpomínám na každé sebemenší slovo i písmenko, které v něm bylo napsané.

   Milá Hermiono,
   budu bydlet nějaký čas v hotelu jen pár hodin cesty od tebe a moc rád bych se s tebou po těch letech znovu setkal. Žádám tě tímto, zda by si nechtěla za mnou přijet. Chtěl jsem tě navštívit u tebe doma, ale nakonec jsem si pomyslel, že by ses mohla podívat do luxusního hotelu, kde budu bydlet. Moc doufám, že tě brzo uvidím.
   S pozdravem Viktor


   Nemohla jsem tomu tehdy vůbec uvěřit a četla jsem ten dopis stále dokola. Mohla jsem opět vidět Viktora! Bylo ale vidět, že to sám nepsal. Určitě musel sehnat někoho s velmi dobrou angličtinou, aby mu to napsal. Myslela jsem si tehdy, že to je ta nejsladší věc na světě. Jak jsem se ale mýlila…
   Nevěřícně jsem s úžasem doslova hypnotizovala očima hotel, kde bydlel. Byl tak obrovský! A když mi tehdy obsluha hotelu řekla, že bydlí až úplně nahoře, byla jsem strašně zvědavá. Byla jsem tak natěšená, že jsem si ani moc nevšímala cedule na klice, která říkala „Nerušit“ a opatrně jsem vzala za kliku. Ani jsem málem nepostřehla, co se stalo. Nebyla jsem ještě ani v pokoji, když mě najednou někdo popadl za pas a políbil mě. Tvrdě a násilně. A než sem se vzmohla na slovo, ležela jsem najednou na posteli.
   „Co to proboha děláš?“ zeptala jsem se trochu vyděšeně, když mi začal rozepínat košili. On se na mě ale jen chladně usmál, až mi přejel mráz po páteři.
   „To je v pořádku, Hermjono. Slibuju, že budu opatrný,“ řekl tiše lámavou angličtinou.
   „Promiň, Viktore, ale já to nechci,“ vykřikla jsem, zatímco sem se ho ze sebe pokoušela shodit. Byl ale silnější a doslova mi přišpendlil ruce k posteli, než se mi podíval do očí. Jeho oči byly tak chladné. Vůbec v nich najednou neměl žádný sebemenší nepatrný náznak soucitu nebo laskavosti jako kdysi. Proč jen jsem si v tu chvíli nevzpomněla na hůlku? S hrůzou jsem si o chvíli později uvědomila, že jsem ji nechala tím nadšením a vzrušením doma. Taková hloupá chyba. Já husa hloupá! Dokud mě tehdy nepřišpendlil k posteli a nezalehl mě celou vahou, do té chvíle sem si vůbec neuvědomila to nebezpečí a v duchu jsem se proklela.
   „No tak, uvolni se trochu,“ řekl chladně, když se ke mně více sklonil. Já mu ale plivla do tváře.
   „To jsi opravdu tak ubohý, že si musíš brát ženu násilím?“ vyštěkla jsem na něj. To byla ale chyba. Chytil obě mé paže jednou rukou a druhou se napřáhl. Kdybych bejvala tehdy tušila, že se tohle stane, zavřela bych oči a zatnula zuby. Ale ano, udeřil mě do tváře a docela silně. A mě stálo veškeré úsilí nedat najevo jakoukoli sebemenší bolest. Najednou ale popadl svou hůlku a… použil na mě zakázanou kletbu! Normálně na mě použil Imperio! A já v tu chvíli v duchu děkovala všem bohům, že jsem se kdysi učila téhle kletbě bránit, i když to nějakou dobu potrvá, než si vzpomenu. A toho jsem se nejvíc bála.
   „Rozepni si košili,“ přikázal mi pevným hlasem.
   Se zavrčením jsem zatnula zuby a pozorovala své roztřesené ruce, jak pomalu poslouchají jeho příkaz.
   Znova mě políbil. Tvrdě a hrubě. V jeho polibku přitom nebyla žádná láska, ale jen chtíč po mém těle. A já si v tu chvíli připadala děsně špinavá. Zvedl se do kleku, aby si mohl rozepnout a sundat kalhoty, které skočily na podlaze vedle mé košile. Klečel teď nade mnou jen v boxerkách. Rychle jsem přemýšlela, zatímco jsem se přesouvala k poslednímu knoflíku své košile.
   „Počkej…“ podařilo se mi skrz kletbu tiše říct a zabralo to. Na chvilku se zastavil a ďábelsky se na mě dolu usmál. To mi ale stačilo, abych se zhluboka nadechla, pokrčila nohy a nabrala ho kolenem mezi nohy.
   Zakřičel šokem i bolestí a mě se ho konečně podařilo shodit z postele, než sem se co nejrychleji zvedla a i skrz bolest jsem se rozeběhla ke dveřím. Zvládl mě ale chytit za kotník a já se sesypala na zem jak hromada kamení. Praštila jsem se hlavou o zem a mohla bych i přísahat, že jsem slyšela, jak mi něco křuplo na pravém boku, než mi do zad vystřelila šílená bolest. Zaťala jsem ale zuby a ignorujíc tu nelidskou bolest jsem trhla kotníkem a rychle se znovu zvedla na nohy. Málem jsem až vytrhla dveře z pantů, jak jsem se snažila dostat pryč.
   Ze zamyšlení mě probrala až první dešťová kapka, která mi přistála na nose. Zvedla jsem ruce, které byly odřené a krvavé od mého pádu, a tupě jsem si pomyslela, že budu žít. Ani nevím, zda to v tu chvíli bylo dobře nebo ne.
   Sevřela jsem si rukou bok a vyšla jsem pomalu cen. Po pár krocích jsem se ale na chvíli zastavila, abych si trochu vydechla a zvykla na bolest, než sem pomalu pokračovala dál. Dělala jsem krok za krokem, aniž bych si to přes bušící bolest v hlavě vůbec uvědomila a musela jsem se hodně přemáhat, abych se udržela vůbec při vědomí.
   Jako další si pak pamatuju, že jsem se rozeběhla. Nikdy v životě jsem nebyla moc dobrý běžec, ale v tu chvíli jsem běžela snad nejrychleji v celém svém životě. Neměla jsem vůbec tušení, kam běžím. Jediné, co sem si uvědomovala, bylo, že se musím nějak dostat pryč. Takto sem vydržela běžet snad věky, nebo mi to tak aspoň připadalo, než sem se nakonec zhroutila vyčerpáním na chodník. A až v tu chvíli sem si uvědomila, že nemám nejmenší tušení, kde to vůbec jsem. Podle nedaleké zatáčky jsem ale nakonec rozeznala své okolí a zjistila jsem, že nejsem tak daleko od Zobí ulice. Vůbec jsem netušila, jak jsem se tam dostala, ale v tu chvíli jsem byla k smrti vděčná, že mě moje podvědomí doneslo právě sem. Celou tu dobu jsem myslela jen na Harryho a já pochopila, proč sem došla až sem. Vždycky tu byl pro mě, byl mým ochráncem. Vždycky jsem si s ním mohla o čemkoli promluvit. Ani jsem si pořádně neuvědomila, když jsem se opět zvedla, až mi z očí vytekly další slzy bolesti a pomalu krok po kroku jsem se vydala k domu číslo čtyři.
   Měla jsem promočené vlasy, zkrvavené ruce a moje šaty byly docela solidně potrhané. Navíc jsem měla velkou odřeninu na tváři, o pocitu na omdlení a vyčerpání sil nemluvě. Unaveně jsem pozvedla ruku a zazvonila na tu kulatou věc u dveří. Uslyšela jsem zevnitř mužský hlas, nejspíš Harryho strýce, jak zařval na Harryho, aby šel otevřít. V tu chvíli se otevřely dveře a měla jsem akorát jen tak tak sílu doklopýtat dovnitř, než mě zachytily nějaké ruce.
   „Hermiono?“ ozval se mi u ucha Harryho vyděšený hlas.
   „Harry,“ stačila jsem vydechnout, zatímco se za ním ozval výkřik jeho strýce: „Kdo to k čertu je?“
   „Kamarádka ze školy… něco se stalo. Vezmu ji do svého pokoje. A ty k tomu nic neříkej ani nic nedělej! A pokud budeš mít nějakou poznámku na mě, na ní nebo na moje rodiče… nechtěj to vidět,“ slyšela jsem ho vážně říct, než mě někdo zvedl do náruče.
   Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a zavřela konečně oči. Sotva jsem pak pocítila, když mě někdo opatrně položil na postel. S hrůzou jsem si pak ale najednou vzpomněla na ten hotelový pokoj ana Viktora s jeho hladovým pohledem, když se na mě díval.
   „Prosím, už se mi nedotýkej,“ zašeptala jsem prosebně.
   „Všechno bude v pořádku, Hermiono. Jsem tady… a neublížím ti,“ řekl blízko mě nějaký tichý klidný hlas. Harryho hlas. A já mu v tu chvíli uvěřila.
   Když sem byla schopná otevřít a zaostřit oči, uviděla jsem ho sedět u stolu a psát něco rychle na kus pergamenu, než přešel pokoj k Hedwičině kleci a přivázal jí pergamen k noze.
   „Dones tohle co nejrychleji k Brumbálovi, Hedwiko. Leť, prosím, jak nejrychleji dokážeš. Ten dopis je důležitý,“ slyšela jsem ho přitom k ní mluvit. Hedwika pak jen tiše zahoukala a vylétla oknem tak rychle, že sem měla pocit, jako by se mi to snad jen zdálo. Takhle rychle přece sovy nelétají…
   Sedl si vedle mě a opatrně mi vzal za ruku. Ani jsem si neuvědomovala tu slabou bolest, dokud jsem se nepodívala na naše ruce a neuvědomila si, proč se třesu.
   „Hermiono?“ Zvedla jsem za jeho naléhavým hlasem hlavu a podívala se mu do jeho zelených očí. „Co se stalo?“ Bála jsem se té otázky, ale když mi stiskl prosebně ruku, byla jsem tak donucena promluvit.
   „Krum… on… snažil se… dotýkal se mě a…“ Nedokázala jsem v tu chvíli snýst zlost v jeho očích a sklonila sem hlavu.
   „A?“ zeptal se po chvíli vážně takovým tónem, že sem až dostala strach. Takový tón sem u něj snad ještě nikdy ani neslyšela.
   „On… použil na mě zakázanou kletbu. Já… postavila jsem se jí a utekla,“ zašeptala jsem a snad jen podvědomě cítila, jak se Harryho zlost ještě zvýšila. Pokud to teda bylo možné.
   „Praštil tě?“ zeptal se tiše, když mě přejel rukou jemně po tváři. Jen jsem přikývla.
   „Zabiju ho,“ procedil skrz skřípající zuby, čemuž sem se i skrz bolest musela maličko usmát.
   „Ne. Nezabiješ. Jsi mnohem lepší než on,“ řekla jsem prostě, zatímco jsem se zase hlavou opřela o postel.
   „Možná udělám výjimku,“ řekl vážně, až mě při jeho slovech i pohledu zamrazilo a z úst mi unikl tichý vzlyk. Harry se v tu chvíli zarazil a vypadal, že pochopil můj strach. „No dobře. Tak mu jen poupravím fasádu,“ řekl nakonec s falešným povzdechem.
   „Moc se bojím, Harry,“ zašeptala jsem po pravdě. Co asi všem řeknu? Co si každý pomyslý, když uslyší, že ta věčně učící, uklízející a klidná Hermiona Grangerová byla skoro znásilněná? Znásilněná! Byla jsem skoro znásilněná. Už jenom ta myšlenka na to mi do očí znovu vehnala slzy a z úst se mi vydral další zoufalý vzlyk.
   „To je dobré…“ šeptal stále dokola Harry, než mě vzal do náruče a objal. A já se ho v tu chvíli chytila jak klíště. Cítila jsem se v jeho náruči víc… bezpečně. Uvolněně. Jako by mě nikdy nic už nemohlo ublížit… Položila jsem se opatrně znovu na postel a chytila se jeho ruky. Držel mi pevně a něco tiše broukal, zatímco mi hladil po vlasech. Neznala jsem tu melodii, ale nakonec mě dokonale uspala.

   Když jsem se vzbudila, stále mi někdo držel za ruku. Cítila jsem se ale o dost líp. Ruce už mi tolik nebolely stejně jako můj bok a modřiny na tváři už nebyly tak nateklé. Když sem otevřela oči, okamžitě jsem poznala nemocniční pokoj. Byla jsem u Svatého Munga. Podívala jsem se na svou ruku a sledovala tu jeho až k jeho klidné spící tváři položené na mojí posteli. Když sem se ale pořádně rozhlídla okolo sebe, byla jsem překvapený obrovským množstvím květin, které byly všude okolo mě.
   Najednou se ale Harry pohnul a s úsměvem se na mě podíval. „Ahoj,“ řekl šťastně. „Už jsme se o tebe báli.“
   „Jak dlouho jsem spala?“ zeptala jsem se.
   „Skoro celý den. Tvoje zranění naštěstí nebyla tak vážná.“
   „Ty jsi tady byl u mě celou dobu?“ zeptala jsem se ho maličko překvapeně, zatímco se ve mě něco jakoby pohnulo. Jako bych se cítila šťastná a znepokojená navzájem. Harry jen přikývl.
   „Hermiono, jak vidím, už si se vzbudila.“ Pootočila jsem trochu hlavou a s přikývnutím jsem se podívala na Brumbála.
   „Co se stalo?“ zeptala jsem se ho.
   „Když jsem dostal Harryho dopis…“ Z mě neznámého důvodu se najednou Brumbál na Harryho usmál, zatímco Harry se trochu začervenal. „…přemístil jsem se ihned k němu domů a našel tě tam. A když mi Harry vysvětlil, co ti Viktor udělal, dopravili jsme tě sem,“ vysvětlil mi Brumbál.
   „Chytili jste ho?“ zvládla jsem se nakonec zeptat, i když sem se trochu bála odpovědi. Brumbál ale k mé úlevě souhlasně přikývl.
   „Všichni byli docela dychtiví za ním zajít. Všichni kromě Harryho samozřejmě. A jako důvod udal to, že plní daný slib,“ řekl s jiskřením v očích Brumbál. Nemohla jsem si v tu chvíli pomoct a mírně jsem se na něj usmála. „Byl obviněn ze sexuálního napadení, za použití zakázané kletby a hrozí mu až 15 let v Azkabanu. Byl také okamžitě propuštěn z bulharského národního famfrpálového družstva,“ dodal Harry.
   Zhluboka jsem si úlevně povzdechla. Konečně. Harry mi stiskl ruku a já se na něj usmála. „Moc ti děkuju,“ zašeptala jsem, když mi úsměv oplatil.
   „Myslím, že ostatní už čekali dost dlouho, tak je pudu informovat, že jsi už vzhůru,“ řekl rychle Brumbál a já bych mohla klidně přísahat na všechny svoje známky, že na nás mrknul.
   „Jsem moc rád, že jsi konečně vzhůru,“ řekl trochu nervózně Harry. Zvědavě sem se na něj podívala, protože takhle se ke mně nikdy nechoval.
   „Co jsi psal v tom dopise?“ zeptala jsem se trochu zvědavě.
   „Psal jsem tam, že jsi nemocná a pokud u nás nebude do minuty od přečtení dopisu, nebudu hrozbou číslo jedna jen pro Voldemorta,“ odpověděl s mírným začervenáním. Na to sme nemohla reagovat jinak než že jsem jen zdvihla obočí.
   „Věř mi, Hermiono. Strašně sem se o tebe bál,“ řekl obratně, čímž mě dokonale rozesmál. Když jsem se mu ale podívala do očí, uviděla jsem v nich něco, co jsem tam doposud nespatřila. Nemluvě o tom, že bych nikdy nečekala, že to v jeho očích uvidím. A najednou mi došlo, proč byl tak nervózní a proč se já cítím najednou tak divně. Jeho zelené oči mě doslova hypnotizovali, když jsme se k sobě trochu naklonili. Harry se v tu chvíli na mě sladce usmál, až jsem cítila, jak mi přeskočilo srdce, než mi políbil. Byl to malý něžný polibek, tak moc rozdílný od těch, co mi kdy věnoval Viktor. Byl plný lásky a vášně a já slastně zvřela oči, když mi tělem proběhla vlna tepla. Takhle mi doposud nikdo nepolíbil a já cítila, jak si mě přisunul blíž a jak se náš polibek prohlubuje, dokud nás nedostatek kyslíku nedonutil se od sebe oddělit.
   Oba jsme se na sebe udýchaně podívali, než mě s úsměvem políbil na tvář. „Moc mi na tobě záleží, vědělas to?“ Tak to opravdu nebyla otázka.
   „A mě na tobě,“ zašeptala jsem, když mi po tváři stekla slza a s úsměvem jsem si ho teď přitáhla blíž pro změnu já.
   Jak jsme se ale znova objali, ignorovali jsme najednou všechno okolo nás a pomalu jsme si ani nevšimli všech lidí, co se nahrnuli do místnosti a užasle nás sledovali. Jejich vyvalené oči a pokleslé čelisti ale nebyly nic proti Ronově prohlášení: „A sakra, nejspíš rušíme.“
   Když sme se tomu všichni zasmáli, nedokázala jsem si pomalu ani uspořádat pořádně myšlenky a musela jsem se na něj stále dívat. Stále jsem myslela na to, že jsem políbila svého nejlepšího přítele. Někoho, na koho jsem se vždycky mohla spolehnout. Svého rádoby hrdinu, který mě zachránil před zatraceným…