TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
  ›› překlady
    ›› jednorázovky
      ›› "Harry Potter"

Komentáře k povídce

        

Identická krize


    z originálu: Identity Crisis
    autorka: Angelgrl185
    přeložila: Catriona Neko

    vloženo: 28.05.2006
    aktualizováno: 03.10.2008
    postavy: Draco, Ginny, Brumbál
    žánr: romantika/humor
    info: co vše může způsobit exploze při výrobě jednoho lektvaru?

    21.880 znaků / 3.791 slov   
    počet zobrazení:    

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Ginny běžela na hodinu lektvarů už skoro bez dechu. Všichni se na ní podívali, když svým příchodem přerušila hodinu. Raději si teda rychle sedla na své místo, ještě udýchaná z běhu a začala si vytahovat svoje učebnice, pergameny a brk.
   „Velmi milé, že jste se k nám připojila, slečno Weasleyová,“ řekl sarkasticky Snape.
   „Moc se omlouvám, pane profesore, ale narazil do mě nějaký prvák a mě se rozsypaly všechny knihy. Musela jsem si je sesbírat a ještě k tomu přišel Malfoy...“ Ginny mu začala rychle vysvětlovat situaci, ale Snape ji přerušil.
   „Slečno Weasleyová!“ zaduněl nad ní jeho hlas. „Nechci slyšet žádné Vaše výmluvy. Ubírám Nebelvíru 5 bodů a uděluji Vám školní trest, který si dnes večer odpykáte v mém kabinetu.“
   Ginny se na něj nasupeně podívala a chtěla mu něco odpovědět, ale Colin Creevey ji pod lavicí nakopl, aby byla raději zticha.

   Když Ginny přicházela ke snapeově kabinetu, stále to v ní ještě vřelo. Vzpomínala na to, co se během dne stalo. Jak se kvůli jednomu blbýmu zmijozelákovi opozdila a ještě k tomu jí Snape tak sjel. No prostě peklo! Povzdechla si a se zaklepáním zdráhavě vešla.
   „Á, slečna Weasleyová. Jsem rád, že jste přišla,“ řekl Snape s afektovaným úsměvem. Ginny se na něho jen odevzdaně podívala a kousla se do rtu, zadržujíc tak peprnou odpověď, která by stála Nebelvír další body. A krom toho neměla zapotřebí, aby ji tu mučil ještě další den.
   Najednou se ale jeho pozornost obrátila k dalšímu příchozímu.
   „Pane Malfoyi, vidím, že jste se rozhodl přijít. Tady slečna Weasleyová si má odpykat školní trest a předpokládám, že bude ochotna Vám pomoci s výrobou Vašeho lektvaru.“
   Ginny se celá překvapená podívala na učitele lektvarů a poté na světlovlasého chlapce, který se na ni jen zašklebil.
   „Cože? To nemůžete myslet vážně?“ zaprotestovala.
   „Zřejmě ano, Weasleyová. Budeš to muset překousnout,“ řekl povýšeně Malfoy, zatímco mu Snape podal přísady a odešel pryč, zanechávajíc je tam samotné.

   „No to je skvělé!“ zanaříkala Ginny. „Kvůli tobě přijdu pozdě do hodiny a ještě s tebou musím pracovat!“ Ginny se na něho zamračila a bodla ho prsten do hrudi.
   „A ty si myslíš, že mě to těší? Krom toho to nebyla moje chyba, že se ti rozsypaly knihy. To ale muselo být něco, narazit do takovéhle zrzky s hromadou pih na tváři,“ řekl a ušklíbl se na ni.
   „Trhni si nohou,“ odsekla mu a šla si sednout do jedné z předních lavic.
   „Co si myslíš, že děláš?“ zeptal se jí, když si vytáhla pergamen a brk.
   „Já mám své práce dost a ty se laskavě věnuj té své.“
   „To ale nemůžeš!“
   „A proč ne?“
   „Protože musíš dělat můj lektvar.“
   „Prosím? Asi jsem se přeslechla! Já že musím dělat tvůj lektvar?“ odpověděla mu Ginny s notnou dávkou sarkasmu v hlase a s rukou u ucha.
   „Snape to tak řekl a navrhuju, aby ses do toho raději pustila. Nebo tu chceš celý příští týden trávit každý večer?“ řekl jí samolibě a sledoval, jak se Ginny zastavila ruku v půlce tahu.
   „Jak milé od tebe. Ale pokud si dobře vzpomínám, řekl, že ti mám PO-MO-CI! A ne že to mám udělat za tebe.“
   „Fajn. Pojď mi teda pomoct, Weasleyová,“ řekl vztekle a přešel ke kotlíku, který byl o pár lavic dál. Ginny si jen povzdechla a se zkříženýma rukama ho následovala.
   „Co mám teď dělat?“ zeptal se jí.
   „Nebuď hloupý a sleduj pokyny na pergamenu vedle kotlíku,“ odpověděla mu znuděně, zatímco si prohlížela nehty na své levé ruce. Malfoy po ní jen šlehl pohledem, ale udělal, co řekla.
   Po přečtení pergamenu se na ni znovu podíval. „Dobrá. Ty dostaneš a připravíš přísady a já budu dělat lektvar. Dohodnuto?“
   „Fajn, ale co nejrychleji. Ráda bych se ještě došla navečeřet,“ řekla a vytrhla mu pergamen z ruky.
   „Tak se dobře koukej, jestliže chceš ztichnout i tu další.“
   Ginny ta jeho poznámka rozčílila. Podívala se na něj svýma oříškově hnědýma očima, které by v tu chvíli mohly metat i blesky a zamířila na něj hůlkou.
   „Engorgio!“
   Z ginnyiny hůlky vytryskl stříbrný paprsek, který se zastavil až o jeho nos. Jeho šedé oči se rozšířily překvapením a automaticky si sáhl na nos, který mu začínal narůstat do zajímavých rozměrů. Začínal vypadat pomalu jak Pinochio.
   „Weasleyová! Koukej mi ho dát zase do normálu!“ zakřičel na ní hlasem o oktávu vyšším než normálně.
   Ginny to nevydržela a vybuchla v záchvatu smíchu nad pohledem na ten nos, k čemuž velmi přispěl i jeho hlas. Po chvíli se ale natolik uklidnila, že byla schopná odhláskovat další kouzlo.
   „Finite Incantatem,“ řekla a růžový paprsek mu ten nos zase spravil.
   Malfoy si ohmatal svůj už normální nos a podíval se na ní vražedným pohledem. „Pojďme raději udělat ten lektvar.“
   Ginny se jen škodolibě usmála a začala připravovat přísady.
   Pracovali dlouho mlčky. Poukázala občas na věci, které mu dělaly potíže a s kterými si občas nevěděl rady. K jejímu potěšení hodně chyboval.
   Tak pokračovali stále dál až do chvíle, kdy v kotlíku bublal sytě zelený lektvar.
   „Tak a než se tam vloží poslední přísada, musí se teplota zvýšit o 50°. Pak se to musí vařit ještě třicet minut, než se to přelije.“
   „Třicet minut? To je tak zdlouhavý a nudný,“ zabručel Draco, vytáhl hůlku a zamířil s ní na kotlík. V tu chvíli teplota stoupla skoro o 100° místo o 50°.
   „Malfoyi! To nemůžeš!“ zapištěla na něj Ginny, když vzal do ruky poslední přísadu.
   „Všechno je pod kontrolou. Jen jsem to trochu urychlil,“ oznámil jí konejšivě.
   „Počkej! Jestli to uděláš, lektvar exploduje!“ zaječela na něj a chytla ho za ruku. Malfoy ji ale ignoroval a vhodil do kotlíku pero z hipogryfa.
   Ginny pero jen sledovala a děsila se toho, co se stane. Jakmile se totiž pero dotklo hladiny lektvaru, ozvalo se vysoké zasyčení a kotlík bouchnul. Malfoy stačil ještě Ginny chytit okolo pasu a odskočil s ní stranou.

   Když se Ginny pohnula, zjistila, že leží na chladné podlaze sklepení. Otevřela oči a všimla si šedého kouře, který zaplňoval celou místnost. Zvedla se ze země, ale škubla sebou bolestí, která jí vstřelila do zad.
   Stupidní Malfoyi, pomyslela si, vzpomínajíc na to, co se stalo. Vedle sebe mohla slyšet Malfoye, jak zalapal po dechu bolestí, ačkoli to neznělo jako jeho hlas a připadalo ji to nějak důvěrně známé. Pak ale jen v duchu pokrčila rameny. Asi to způsobilo to její kouzlo, díky kterému mu narostl ten nos.
   Kouř se po chvíli začal rozptylovat a Ginny konečně rozeznávala jeho obrysy, jak leží na podlaze a dávivě kašle. Obrátila se k jeho tváři a chystala se mu peprně vynadat, ale to, co spatřila, z ní vydralo výkřik.

   „Toto je zajímavé, vskutku zajímavé. Nemohu říci, kdy jsem toto viděl naposledy.“ Brumbál trochu kroutil hlavou, ale oči se mu šibalsky leskly.
   „Jde to nějak spravit?“ zeptal se Draco.
   „Ano, ale jsem ochotný vám to říci až později. Myslím si, že by bylo dobré to chvíli nechat tak jak to je. Bude to pro vás oba jedinečná zkušenost,“ řekl rozhodně Brumbál.
   „Ale pane, to nemůžete myslet vážně?“ zapištěla v protestu Ginny a podívala se na sebe zběžně do zrcadla na stěně. Stále totiž ještě nemohla uvěřit tomu, že je v těle Draca Malfoye.
   „Jaký hloupý nápad. Nemůžu uvěřit tomu, že ten lektvar vyhodil do vzduchu a ještě k tomu si se mnou vyměnil tělo,“ reptala si sama pro sebe a prohrábla si nervózně prsty světlé rovné vlasy místo těch svých zrzavých vlnitých.
   Pohlédla na Malfoye, nebo lépe řečeno spíše na svou tvář. Vypadalo to opravdu nepřirozeně, když se na ní její vlastní tvář zamračila.
   „Pane řediteli, nemyslím si, že to je dobrý nápad,“ zaprotestovala znovu a podívala se na Brumbála.
   „Já si ale myslím, že to je podivuhodný nápad. Možná se navzájem lépe poznáte a porozumíte si,“ vysvětlil jim Brumbál.
   „Já jí ale nechci rozumět. Chci jen zpátky své tělo!“ zastěžoval si Malfoy.
   „Omlouvám se, pane Malfoyi, ale zdá se, že nemáte na vybranou. Jsem totiž jediný, kdo ví, jak to vše spravit a jsem ochoten vám to říci až ve chvíli, kdy si oba pobudete doslova v „kůži“ toho druhého,“ odpověděl mu se škodolibým úsměvem Brumbál.
   „Tak a jestli se nemýlím, už je čas večeře.“
   Draco ani Ginny mu ale neodpověděli a po chvíli rezignovaně odešli do Velké síně.

   Ginny ještě celá podrážděná a rozzuřená sebou hodila na své místo vedle Hermiony a dramaticky si povzdechla. Celý stůl v tu chvíli ztichl a všichni k ní otočili své udivené pohledy, zatímco na ni Ron, Harry a Hermiona civěli s otevřenými ústy.
   „Co si myslíš, že děláš?“ zeptal se Ron hlasitě, když se na něj Ginny celá popletená podívala.
   „Co myslíš?“ odpověděla mu, ale očí se jí rozšířily zděšením, když uslyšela mužský hlas a dala si rychle ruku před pusu.
   „Co děláš na mém místě, Malfoyi?“ Další hlas pronikl do jejich konverzace.
   Ginny se otočila a v duchu zanaříkala. Náhle si vlastně uvědomila, co se stalo a začala sama sobě nadávat, jak na to mohla zapomenout. A že vlastně nemůže sedět u nebelvírského stolu.
   „Co si myslíš? Vypadni,“ řekl Malfoy, chytil ji za ruku a vyhodil ji ven z jejího místa. Ginny po něm jen střelila nenávistným pohledem před tím, než se na patě otočila a odešla směrem ke zmijozelskému stolu. Její srdce jí v tu chvíli kleslo skoro až do žaludku, když si uvědomila, kam vlastně jde.
   Všechno bude v pořádku. Oni si všichni myslí, že jsem Malfoy. Budu se chovat domýšlivě a snad nikdo nic nepozná... Pomyslela si a posadila se vedle Pansy.
   „Ahoj Draco,“ uvítala ji Pansy s úsměvem. „Dnes vypadáš hezky.“
   Ginny spolkla odpověď namísto níž na Pansy jen zavrčela a obrátila svou pozornost k jídlu.
   Úspěšně po celou večeři ignorovala celý zmijozelský stůl. Všichni okolo si jen vyměňovali oplzlé komentáře a sarkastické poznámky o lidech z jiných kolejí. Nakonec s ní ale přestali mluvit v domnění, že má „Draco“ špatný den. A Ginny v duchu proklela toho idiota, který ji dostal do těchto nesnází.

   Draco následoval ty tři a napůl ucha poslouchal, co říkají. Oni ho spíše obtěžovali. Sám sebe musel při večeři přemlouvat, aby neutekl někam pryč. Oni byli tak směšní a z té Grangerové byl celý nervózní. Jediný důvod, proč se za nimi vlekl byl ten, že nevěděl heslo a musel se přece nějak dostat do nebelvírské věže.
   Trochu nadskočil, když ho najednou vzala Grangerové za paži a začala žvatlat něco o tom, jak dnes vypadal Ron rozkošně. Draco se jen neklidně usmíval, když se na něj dívala, a sám sebe v duchu nenáviděl, že tu malou Weasleyovou neposlechl.
   „Chováš se dneska trochu divně,“ řekla mu Hermiona, když přišli do nebelvírské společenské místnosti.
   „Jsi v pořádku, Ginny?“ zeptal se Ron a položil mu ruku na rameno. Draco ze sebe rychle vysoukal tu nejupřímnější a pomalu nejpravdivější omluvu, co v tu chvíli dovedl vymyslet – že byl u Snapea kvůli školnímu trestu. Zdálo se, že to ti tři přijmuli a Ron ho soucitně „bratrsky“ obejmul. Draco se rychle vysoukal z jeho sevření a odešel rychle, mumlající si nějakou kletbu, do dívčích ložnic.
   Klesl do její postele, zatáhl okolo sebe závěsy a položil si hlavu na polštář. Po chvíli ale zjistil, že ho něco tlačí pod hlavou. Sáhl tedy pod polštář, kde objevil deník zabalený v červené kůži.
   To musí být její deník… Zašklebil se a náhodně ho otevřel.

   No ne! Z Hermiony a Rona asi brzo zcvoknu. Od té doby, co si vzájemně „vyznali lásku“, spolu furt někam chodí a polepili si okno stejnými hvězdami a měsícem co koupili v Prasinkách. Hermiona teď stále mluví o tom, jak je Ron rozkošný a jak skvěle líbá. Brrrr. Opravdu nepotřebuju vědět, jak můj bratr líbá apod. Je to nechutné!
   Dnes jsem se s Harrym docela pobavila. Mluvili jsme spolu, žertovali a škádlili se trochu navzájem. Byla to docela legrace, ale stejně si myslím, že mě bere spíše jako mladší sestru, než aby se mnou flirtoval. No dobře, myslím si to, ale moc to nechápu. Ale časem na to snad přijdu.


   Draco zanaříkal a položil deník vedle sebe. Neměl potřebu vědět takové věci. Byl ale docela překvapený, že není Ginny zrovna dvakrát nadšená z toho nového páru. A on sám se cítil trochu lépe při zjištění, že Weasleyova vlastní sestra ho má dost i s tou jeho mudlovskou šmejdkou. Vzal tedy deník znovu do ruky, prolistoval pár stránek dopředu a dal se opět do čtení.

   Draco Malfoy je ten největší blbec a idiot, který snad po chodbách v Bradavicích kdy chodil! Díky nějakému prvákovi, který do mě vrazil, se mi rozsypaly knížky spolu se všemi poznámkami, přičemž se mi ani neobtěžoval omluvit, natož pak pomoci. A k tomu se tam ještě připletl ten arogantní Malfoy, kterému připadalo velice legrační, že mi je mohl odkopnout o patro níž a tím mě i zdržet. Kvůli němu mi pak dal vlastně Snape trest! A to jsem se opozdila jen o pár minut! Bože, jak já ty zmijozelské nesnáším. Kdo je potřebuje? Vždyť jsou to jen budoucí chodící Smrtijedi. Správně by je neměli ani přijmout do Bradavic… možná by to bylo pro všechny lepší.

   Vztekle zavřel deník a odhodil ho na druhý konec postele. Bylo patrné, že Ginny neměla lidi ze Zmijozelu moc v lásce a podle toho, co si přečetl v deníku, ji začal i opravdu chápat. Trochu supěl, když si vzpomněl na tu část, kde mluvila o těch budoucích Smrtijedech. Kdyby tak jen věděla...
   Ten poslední záznam mu ale připadal nějak povědomí. Pak mu to ale došlo. Musela si to zapsat ještě během dne, než odešla za Snapem. Po tom, co si přečetl ale začal mít trochu výčitky...

   Kámen se zdál být proti ruce dost studený, když Ginny sestupovala tmavou chodbou do sklepení a musela se přidržovat zdí kvůli rovnováze.
   Zmijozelská společenská místnost byla sice dost tmavá, ale díky krbu s ohněm tam po zdech tančily stíny.
   Ginny tiše vstoupila, vděčná za ticho, které tam panovalo. Byla ráda, že se konečně zbavila těch stále žvanících zmijozelských. Přešla k pohovce umístěné co nejblíže u krbu a posadila se strnule hledíc do červených a pomerančových plamenů. Chvíli tam tak seděla a rozjímala o celém jejím dnu.
   Po nějaké době ale byla vyrušena, když sešla dolů z dívčích ložnic Pansy Parkinsonová a sedla si vedle ní.
   „Ach Draco. Zdá se, že jsi měl dnes špatný den,“ zamumlala Pansy, přivinula se jí k hrudi a opřela si o ni hlavu.
   Ginny ihned ztuhla v protestu, v duchu začala křičet a snažila se dostat u jejího dosahu. Pansy to ale postřehla a se zdáním, že je to Dracovi nepohodlné se jen usmála a pohladila ho po ramenu.
   „Nedělej si starosti lásko. Budu se snažit tě rozveselit,“ řekla a obejmula Ginny kolem krku, zatímco Draca dlouze políbila.
    Ginny se ani nestačila nadechnout a pokusila se z jejího sevření, i když trochu nešikovně, rychle dostat. Polibek ale přerušilo až hlasité zahoukání sovy, která na sebe tak hlučně upozornila..
   Pansy Draca neochotně pustila, když mu sova přistála na levé noze a natáhla k němu nohu s dopisem.
   Ginny ho z ní opatrně sundala a prohlížela si zelenou voskovou pečeť se symbolem značícím hada omotaného okolo písmena M.
   „Co se stalo, Draco?“ zeptala se Pansy a pokoušela se Ginny dívat přes rameno a upozornit tak i na sebe.
   „Odejdi,“ řekla chladně Ginny.
   „Ale Draco...“ začala koktat dost překvapená Pansy.
  „Řekl jsem ODEJDI!“ zakřičela na ní Ginny a ukázala rukou směrem ke dveřím. Pansy se v očích objevily slzy, když náhle vyskočila z pohovky a běžela pryč. Ginny si trochu povzdechla a rozlomila pečeť, která jasně značila rod Malfoyů a že je dopis skutečně pro Draca.

   Ginny se po přečtení dopisu jen rozšířily oči překvapením a poklesla jí v šoku čelist. Nemohla tomu věřit a musela si to přečíst znovu. Malfoy odmítl být Smrtijedem a postavil se na stranu Brumbála? To přece nedává smysl! Byla si ještě donedávna tak jistá, že bude následovat svého otce. Proto jí tento malý kus pergamenu, který zastrčila opatrně do kapsy u kalhot, dost překvapil.
   „Ten se ale vybarvil. Nemůžu tomu uvěřit,“ přemýšlela potichu nahlas. „Nemusela jsem ale na Pansy tak vyjet.“
   Proč jsem si ale byla tak moc jistá, že se chce stát Smrtijedem? Pomyslela si po chvíli. No jo, neměla bych ho soudit podle jeho pověsti a rodiny, ale podle toho, jaký je... Možná měl ale Brumbál pravdu...
   Pak si ale vzpomněla na polibek s Pansy a rychle tu poslední myšlenku zavrhla. Možná ale taky ne.

   Když se Draco ráno probudil a vylezl z postele, cítil se mírně dezorientovaný. Chtěl si v pase trochu popotáhnout své hedvábné boxerky, ale namísto nich tam jeho prsty nahmataly dámské kalhotky. Trochu zanaříkal, když si po chvíli vzpomněl na vše, co se včera stalo.
   Svlékl si šaty, které měl včera na sobě a ani si je na noc nesundal. Když ale vysoukal z košile a pohlédl na svůj hrudník, zbledl. Tvář mu ale po chvíli trochu zčervenala a rychle se rozhodl, že si na sobě radši nechá věci, které měl včera.
   Odešel do koupelny vyčistit si zuby. Podíval se na sebe do zrcadla a začal studovat svoji tvář, nebo lépe řečeno tvář Weasleyové. Po ránu vypadala dost nepřitažlivě. Tvář měla celou bledou a vlasy trčely všemi směry. Oči vypadaly dost unaveně a tváře měla zašpiněné od neodlíčeného mace-upu.
   Znovu zanaříkal a trochu váhavě si umyl tvář pod proudem tekoucí vody.
   Vytáhl černou tužku, na kterou se dost skepticky podíval před tím, než ji pozvedl k tváři. Trochu nemotorně udělal linku okolo oka a mrsknul s tužkou vzteky do umyvadla. Vzal raději do ruky líčidlo. Pokusil si namalovat řasy, ale dopadlo to podobně jako před chvílí a řasenka letěla za tužkou.
   Opět zoufale zanaříkal a podíval se na sebe do zrcadla. Ginny v tu chvíli vypadala, jako kdyby jí někdo pohladil oko pěstí.
   Draco se začal vztekat. „Holky jsou tak směšný. Jak to mám všechno dostat na ten obličej?“
   Nakonec si znovu umyl tvář pod proudem vody a rozhodl se jít do Velké síně na snídani.
   Cestu našel vcelku rychle a vyšel do chodby vedoucí k Síni právě ve chvíli, kdy šla okolo Pansy s Blaise a s někým v těsném závěsu.
   Draco se rychle ale opatrně přiblížil, chytil Ginny za paži a odtáhl jí pryč.
   Ginny začala protestovat, ale když si uvědomila, kdo to byl, uklidnila se.
   „Draco, proč vypadám tak ošklivě?“ rozkřičela se na něj, když uviděla své zmačkané šaty a neupravenou tvář.
   „Nebyl jsem schopen to vše spravit a nechtěl jsem...“ Dracův hlas se vytratil, když se podíval do země. Ginny jen trochu pozvedla obočí a začala se smát.

   „Opravdu velmi vtipné, Weasleyová,“ zamumlal Draco a zamračil se na ní.
   „No dobře. Mě už taky nebaví, jak se na mě Pansy pořád lepí. Kromě toho ještě ta věc s tvým otcem...“ Ginny se rychle chytla za pusu, když si uvědomila, co řekla.
   „Co se stalo?“ zeptal se trochu rozčileně. Ginny jen na sucho polkla a podala mu dopis. Draco si ho rychle přečetl a tvář mu ještě více zbledla.
   „Neměla bys tohle číst,“ řekl tiše.
   „Já vím,“ odpověděla mu. „Proč to ale děláš? Proč se stavíš proti svému otci?“
   „A proč ty automaticky předpokládáš, že jsem špatný a zlý,“ zaprotestoval Draco na její dotaz.
   „Nemyslím si, že jsi zlý a špatný,“ řekla váhavě.
   „Á, opravdu? Dobře. A co teda znamená to, že jsou ,všichni zmijozelští budoucí Smrtijedi´? To je přece nesmysl!“ odsekl jí a dal si ruce v bok.
   „Odkud tohle víš?“ zeptala se ho a dala si také ruce v bok.
   Draco se ušklíbl. „Z tvého deníku.“
   „Draco!“ zapištěla na něj. „Co si o sobě myslíš? To je soukromé!“
   „A co je pak tohle?“ řekl jí a zamával jí před očima dopisem.
   „No dobře. Pojďme teda raději najít Brumbála a dát vše do původního stavu.“
   V tu chvíli se ale otočili, když za sebou uslyšeli známý hlas.
   „Měl jsem pravdu, slečno Weasleyová, nebo bych měl říci slečno Malfoyová?“
   Za nimi se neobjevil nikdo jiný než Brumbál s mírným úsměvem na tváři.
   „Tak ať! Jak dáme tohle vše do pořádku? Máme udělat další lektvar?“ odpověděl mu trochu naštvaně Draco, aniž by si uvědomil s kým vlastně mluví.
   „Ne, nic takového, pane Malfoyi. Ale je to velmi jednoduché,“ řekl Brumbál a šibalsky se usmál.
   „No dobrá... A co tedy máme udělat, pane?“ zeptala se pro změnu teď jíž netrpělivá Ginny.
   „Musíte se políbit.“
   „Cože?“ vykřikli oba téměř současně a zhnuseně se na sebe navzájem podívali.
   „Lituji, ale je to jediná cesta. Když si dva lidé vymění identity, je nejsnadnější a nejvíce praktickou cestou pro návrat polibek,“ vysvětlil jim Brumbál.
   Ginny se jen rozšířili oči překvapením, když se Dracovi na obličeji objevil rezignovaný úsměv.
   „Tak se do toho raději dáme, ne? Ať to máme za sebou,“ zamumlal směrem ke zmatené Ginny.
   „No, myslím, že raději půjdu. Přeji vám oběma hodně štěstí,“ promluvil do následného ticha Brumbál a odešel na snídani.

   Ginny vypadala dost nervózně, když si ji Draco přitáhl blíž k sobě a váhavě se dotkl jeho vlastní tváře. Ginny jen zavřela oči a položila mu ruce na hruď. Rychle se ale omluvila, když Draco trochu zalapal po dechu a přesunula je do pasu.
   Přiblížil tvář k té její a opatrně jí políbil na rty.
   V tu chvíli si oba připadali, jakoby v nich něco doslova vybuchlo. Začaly se okolo nich točit žluté a oranžové paprsky a chodbou najednou začal foukat silný vítr, čechrající jim jejich vlasy. Ginny se ho chytila okolo krku přesně ve chvíli, kdy on ji chytil okolo pasu. Všude, kde se jí dotkly jeho ruce a rty se cítila jako v ohni. Tak moc najednou toužila po jeho polibku, když jí váhavě pohladil po tváři. Bylo to tak dokonalé. Ještě nikdy nic podobného necítila.
   Jejich polibek se postupně prohluboval až do chvíle, kdy skončil stejně rychle jako začal. .
   Ginny se cítila jak omámená, když pomalu otevřela své oříškově hnědé oči a podívala se na trochu roztržitého Draca.
   „Myslím, že se to povedlo“ řekla po chvíli a trochu nemotorně se vymanila z jeho dotyků a opojné vůně.
   „Ano. Myslím, že ano,“ odpověděl, ale stále ji pozoroval.
   „No tak... měj se,“ řekla po chvíli, když už nebyla schopná vydržet jeho pohled a své pocity, které v ní vřely a dost jí mátly. Vždyť je to přece Draco Malfoy, tak proč jí ten polibek tak rozhodil?
   „Počkej Ginny,“ řekl jí, když se od něj odvrátila.
   „Ano?“ odpověděla váhavě.
   „Myslíš... že bychom mohli být přáteli?“ zeptal se rychle.
   Ginny cítila, že se jí na tváři rozsvítil úsměv a ostýchavě přikývla. Draco v tu chvíli vypadal, jako kdyby mu spadla ze srdce snad hora kamení. Usmál se na ní a odešel.
   Ačkoli by mněla, nemohla Ginny svůj zářivý úsměv dostat z tváře. Hlavou jí proudilo tolik myšlenek rychlostí blesku, když si snažila vyjasnit, co k němu vlastně cítí. Na druhou stranu si ale uvědomila, že by nakonec mohla dosáhnout i toho, aby se změnil on sám i jeho chování vůči jejím přátelům. Znovu, ale tentokrát šibalsky, se usmála a rozešla se směrem k Velké Síni.
   Ano, to by mohla zvládnout...