TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

  ›› povídky na přání
    ›› Jedinečný anděl

Komentáře k povídce


        

Jedinečný anděl


    autorka povídky: Catriona Neko
    druh povídky: jedno ze světa HP
    žánr: romantika
    postavy: Draco/Luna
    na přání pro: Lainllietu

     vloženo: 11.07.2009    15.708 znaků / 2.767 slov    počet zobrazení:   

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Moje druhá vypracovaná povídka na přání. Příjemné čtení přeju
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------


   Stál zmateně na nástupišti, a zatímco čekal na vlak do Bradavic, přemýšlel. Letos nastupoval do posledního ročníku, ale za ten poslední rok se toho tolik stalo… Když se tak ohlížel za svou minulostí, věděl, že už nikdy nebude stejný. Rozhodně teda ne po té osudové noci téměř před čtvrt rokem.
   Během války pomáhal Smrtijedům. To ale nebylo to nejhorší. Horší bylo, když mu otec nařídil zabít Brumbála, aby se zbavili jeho ochrany, kterou držel nad Potterem. Brumbála nikdy zrovna dvakrát moc nemiloval, ale rozhodně ho nechtěl zabít. Zlý a vražedný pohled chladných očí jeho otce mu ale nahnal strach. Přesto ale váhal. Byl všechno možné, ale ne vrah!
   Cítil se tak bezmocně, když na něj tehdy otec seslal kletbu imperius. Jeho ruka, teda jestli se tomu tak dá říct, zamířila hůlkou na Brumbála, když se jeho otec přemístil do stínů za něj. Nic jiného se v tu chvíli ale nestalo. Vzdoroval. Nechtěl toho staříka napadnout.
   Otec na něj hleděl ze stínů a on jasně mohl slyšet v hlavě jeho hlas: „Zabij ho. Zabij ho, ty blázne!“ Bojoval, aby získal zpátky kontrolu nad svým tělem, zatímco poslouchal jeho řev ve své hlavě. Bylo to ale skoro nad jeho síly. „Řekni to! Zabij ho!
   Nedokázal vzdorovat a zamumlal smrtící kletbu. Do té chvíle ale získal dostatek sebekontroly a pohnul nepatrně hůlkou tak, že oslnivé zelené světlo o kousek minulo Brumbála a udeřilo místo toho do hrudi jeho otce. Užasle o krok ustoupil, když zmizel z jeho hlavy a že je konečně svobodný. Ten parchant ho nikdy neměl rád a chtěl z něj jen vychovat svou přesnou kopii. Teď byl ale pryč a on už se nebude muset bát žít ve strachu v jeho stínu…
   Očekával, že ho přivítaní jako hrdinu, když Brumbála zachránil, ale nebyl připravený na zlobné a vyčítavé pohledy a všemožný šepot, kterým ho uvítal Bradavický expres. Nakonec našel kupé, kde už seděli Blaise s Pansy a Grabbe s Goylem, a doufal, že mu vysvětlí, proč se k němu všichni tak chovají. K jeho překvapení ale vůbec nevypadali, že ho rádi vidí. Spíš naopak. Když se pokusil vejít do kupé, použila na něj Pansy hůlku, aby nemohl vstoupit.
   „Pansy? Co to proboha děláš?“
   „My se nepaktujeme se zrádci, Malfoyi. Proč si nejdeš sednout k Potterovi a jemu podobným?“ ušklíbla se na něj, zatímco si zkřížila ruce na hrudi.
   „Proč mi to říkáš?“
   „Zabil jsi svého vlastního otce, ale Brumbála jsi zabít nemohl?“ Ve chvíli, kdy domluvila, na něj použila další kouzlo, aby mu před nosem zavřela dveře.
   Neměl moc na výběr a tak šel hledat nějaké volné místo, protože že by bylo volné nějaké kupé, tak v tomto ohledu zas takový optimista nebyl. Všichni zmijozelští se k němu ale chovali úplně stejně jako Pansy a dívali se na něho s odporem a opovržením. Když ale procházel okolo kupé, kde běžně seděl Potter s přáteli, stoupl si mu najednou někdo do cesty.
   „Co chceš, Pottere?“ řekl otráveně Draco.
   „Nedělej hloupýho, Malfoyi. Všichni moc dobře víme, že ses pokusil zabít Brumbála!“
   „Tak to teda ne! Byl jsem pod kletbou…“
   „Nelži, Malfoyi! Pokusil ses ho zabít! Já jsem tam byl a viděl jsem to, vzpomínáš?!“ Harry v tu chvíli už skoro křičel a vzteky vytáhl hůlku, kterou na něj zamířil. Všichni okolo tomu napjatě přihlíželi a čekali, co se bude dít, zatímco Harry znova promluvil. „Jestli se ho ještě někdy pokusíš napadnout nebo se na něj jen křivě podíváš… zabiju tě!“ zasyčel na něj, až mu přejel mráz po zádech. Nebyl to strašpytel, ale ten jeho pohled…
   Najednou se ale vedle nich objevila Hermiona se svým zářivým primusským odznakem připnutým viditelně na své mikině, a podívala se na něj, jako by byl ta největší a nejohavnější špína, než se otočila k Harrymu.
   „Nedělej to, Harry. On ti za to nestojí,“ řekla klidně a hodila po něm vražedný pohled, když Harryho vedla zpátky do kupé.
   V duchu si jen povzdechl, když je ztratil z očí a raději šel dál. Připadal si ale, jako by ho někdo zmlátil hodně velkou palicí a ještě si do něj kopnul. Připadal si… bylo mu na nic. On byl hrdina, ale jeho nejbližší ho odepsali a ti, co by mu měli být vděční, ho ještě víc nenávidí.
   Než došel na konec vlaku, cítil, jak mu z očí uniklo pár slz a vzteky je utřel. Chystal se vejít na záchod, kde hodlal strávit celou cestu vlakem, když ho najednou někdo nečekaně oslovil. Maličko se v tu chvíli lek co to zase bude, protože tady na konci většinou už nikdo nesedával.
   „Draco? Nechceš si sednout ke mně?“
   Když se otočil, stála za ním Luna Lovegood a dívala se na něj smutným soucitným pohledem. Normálně by o takové nabídce vůbec ani neuvažoval. Obzvláště pak u týhletý divný holky se zvláštním módním stylem, o její reputaci nemluvě. Všechno to ale v tu chvíli hodil za hlavu, šťastný, že našel někoho, kdo se k němu jako první v celim tomto dnu i vlaku svým způsobem choval mile a nenadával mu, a s mírným úsměvem její nabídku přijal.
   Seděla v celém kupé sama. Cítil se trochu nesvůj, když od toho svého pozvání ještě ani jednou nepromluvila a mlčky ho jen pozorovala. Nechtěl se na ní moc dívat, ani nic říkat, aby si to svoje pozvání nerozmyslela. Byl vděčný, že mohl s někým sedět v kupé a nechtěl to zkazit, protože samota by ho asi brzo ubila k depresi. Po chvíli se ale v kupé ozval její měkký tichý hlas.
   „Všichni tu o tobě mluví. Víš o tom?“
   „To je senzace, ne?“ zasmál se hořce se stopou sarkasmu v hlase. Ona ale nehnula ani brvou.
   „Oni říkají, že jsi se pokusil zabít Brumbála, ale já jim nevěřím,“ řekla tiše.
   Nevěřícně se na ní podíval. „Co to říkáš?“
   Luna jen potřásla hlavou. „Nevěřím jim. Můžeš mít pověst zrádce a nevím čeho všeho dalšího, ale nezabil bys ho. Můžu se zeptat… co se tehdy stalo?“
   Chvíli se na ní ještě nevěřícně díval, než se zhluboka nadechl a s povzdechem jí všechno vylíčil, zatímco Luna tiše poslouchala. A v tu chvíli si uvědomil, že je mu svým způsobem lépe, že to mohl konečně po těch týdnech někomu říct. Ta holka je prostě neuvěřitelná, pomyslel si, když přemýšlel, jak by asi reagovali ostatní, kdyby jim tohle řekl. Konec konců ostatní mu ani nedovolili jim to vysvětlit. Ale ona… a nikterak ho nepřerušovala a viditelně mu věřila. Jak se tak na ní konečně podíval, poprvé si vůbec všimnul, jak je ta zvláštní holka vůbec hezká.
   Když nakonec dojeli do hradu, zůstala Luna chápavě sedět, když se zvedl k odchodu. Pochopil a s pokývnutím šel.
   Ten večer se k němu všichni ostatní nechovali nějak zvlášť o moc lépe než ti, co potkal ve vlaku, ale někdo tu přece jenom byl. Někdo, kdo se na něj při večeři a zařazování chápavě usmál.

   Po měsíci ve škole si Draco uvědomil, že je Luna vlastně jediným jeho přítelem, kterého tu měl. Nejprve si myslel, že tím ve vlaku to skončilo, ale pletl se. Zmijozelští se k němu sice chovali zase skoro stejně jako po všechna ta léta předtím, ale nechovali se tak jako ona. Oni se ho báli nebo ho prostě přehlíželi. Ale ona, nebála se mu cokoli říct. Cokoli včetně jakéhokoli nesouhlasu, což na něj dost zapůsobilo a den ode dne ji měl radši. Bavila se s ním jak se sobě rovným, což mu dokonale vyhovovalo. Byla to vítaná změna od těch Podlešáků a strašpytlů z jeho koleje, kteří se k němu chovají stejně jako kdysi s vidinou moci. Nikdo z nich neví, co se tenkrát stalo a on to nijak nehodlá měnit. Tahle tajemná holka ho ale nakonec svým způsobem donutila přemýšlet nad svým životem a jeho čím dál víc zajímal ten její. Začínal mít rád ten její nepředvídatelný smysl pro humor, její zvláštní pohled na svět okolo sebe a její obdivuhodnou lhostejnost k názorům lidí okolo ní.
   Po dalším měsíci už byli neoddělitelní jak „Bradavické trio“. Ze začátku nechodili nikomu na oči a myslel si, že je tak spokojený. Opravdu spokojený byl… až do prvního výletu do Prasinek. Ta malá, ryze kouzelnická vesnice zahalená v podzimních barvách v pozdním odpoledním slunci vypadala nádherně.
   Ve vzduchu byla cítit zvláštní kořeněná, ale zároveň sladká vůně, která Draca i Lunu přilákala ke Třem košťatům. Neomylná vůně čerstvě upečených ovocných koláčů, díky které jim už asi půl hodiny oběma kručelo v břiše.
   Celá hospoda byla vkusně vyzdobená na počest Halloweenu. Každý stůl měl na sobě černý sametový ubrus s prostíráním s hvězdami a měsíci a na každém byla přesně veprostřed umístěna malá vydlabaná dýně se svíčkou ve svym středu. A strop byl podobně začarovaný jako ten ve Velké síni.
   Posadili se oba se smíchem ke stolu a zrovna když si vedle sebe poskládali tašky s nákupy a svlékli se z bund, objevila se u nich madam Rosmerta s notýskem v ruce, aby si zapsala jejich objednávku.
   „Moc prosím o horký máslový ležák,“ řekla zasněně Luna.
   „Mě taky,“ řekl pohotově Draco a ačkoli mluvil k madam Rosmertě, nespouštěl oči z Luny. „A dáte nám taky dva talíře vašich ovocných koláčů?“
   Madam Rosmerta se jen široce usmála, když je oba pozorovala a psala si jejich objednávku. „Pokud se na mě nebudete zlobit, musím říct, že spolu vypadáte roztomile. Jsem tak šťastná, když tu vidím mladé páry jako jste vy. Není na světě nic krásnějšího, než být mladý a zamilovaný,“ vydechla jen.
   Draco se na ní podíval s trochou začervenání, zatímco Luna se jen maličko pobaveně usmála. „My ale vlastně nejsme pár. Jsme jen přátelé.“
   Madam Rosmerta se na ně jen chápavě usmála, než se otočila a odešla vyplnit jejich objednávku. Draco se podíval zmateně na dýni na stole, zatímco přemýšlel, proč se cítí tak divně. V hlavě mu stále zněla Lunina slova …jsme jen přátelé. Moc dobře si uvědomoval, že je to jen jeho kamarádka, ale svým způsobem ho bolelo, když jí to slyšel říkat nahlas. A se skrývaným zalapáním po dechu si konečně uvědomil, že k ní najednou cítí něco víc než jen přátelství.
   Když se nakonec vrátili do Bradavic, šli si sednout k jezeru a užívali si posledních slunečních paprsků toho podzimního večera.
   Draco byl opřený o strom a pozoroval nedaleký hrad, a zatímco poslouchal její hlas, přemýšlel o všem od chvíle, kdy odešli ze Tří košťat. Byli ještě v nějakých krámech, které už konečně nebyly tak okupované ostatními studenty a se smíchem se ještě chvíli procházeli po Prasinkách. Když nakonec došli do hradu, nechtěl jít zase mezi ty přetvářky do své koleje, tak jí poprosil, zda by se tu nemohli ještě chvíli vidět. Navíc tak mohl skrz tu záminku i natáhnout čas, který mohli strávit spolu.
   Jezero pro ně bylo zvláštním místem. Mohli si tu cokoli říct a užít si tak svoji vzájemnou společnost. Začal mít rád její vyprávění o nepřirozených místech a kouzelných zvířatech, o kterých pochyboval, že by je kdo vůbec někdy viděl. Nikdy nic takového ale neřekl nahlas a jen s úsměvem poslouchal její, povětšinou tichý hlas. Navíc si moc cenil toho, že kdykoli cokoli potřeboval, byla tu pro něj a s důvěrou ho vždycky vyslechla. Někdy ale ani nemluvili a jen pozorovali jezero nebo oblohu. Často se přitom přistihl, že jí kradmo pozoruje a přemýšlí, proč si téhle holky nikdy předtím nevšiml.

   Po jednom obzvlášť strašném dnu už to v hradu nevydržel a šel ven. Cítil se mimo hrad vždycky lépe a teď to nebylo jiné. Jen si povzdechl, když mu vlasy rozcuchal studený listopadový vzduch a pod nohama mu šelestilo spadané listí ze stromů, když šel k samotnému jezeru. Jezero vypadalo tak klidně…
   Poprvé za celý den se na jeho tváři ale objevil úsměv, když si všiml Luny, která seděla u nedalekého stromu a nevnímala vítr, který jí čechral vlasy, zatímco si četla obrácený výtisk Zpravodaje.
   Když k ní pomalu došel, věnovala mu úsměv, který rozzářil její krásnou tvář a rozehřál jeho rozbité srdce.
   „Jak ses dneska měl?“ zeptala se svým jako vždy klidným hlasem.
   „Jednoduše řečeno… hrozně,“ odpověděl s povzdechem, zatímco se posadil vedle ní. „Co ty?“
   Luna jen pokrčila rameny. „Skoro stejně jako vždy,“ řekla prostě, než se podívala na otevřeného Zpravodaje na svém klíně. „Četla jsem si celý den o covetgrappling.“
   Víc zmateně než pobaveně se na ni usmál. „Covet co?“
   „O Covetgrappling,“ zopakovala. „Jsou to velmi fascinující zvířata. Říká se jim také dráčci štěstí. Celý rok prakticky spí a vylézají jen jeden měsíc v roce, v listopadu, a jen za soumraku. Vidíš?“ V tu chvíli se k němu nahnula a ukázala mu celý článek, který byl doplněný i obrázkem jako hmyz malého stvoření podobného miniaturnímu dráčkovi.
   Když se k ní naklonil a podíval se na stránku novin, zafoukal zrovna vítr a o jeho líci se otřely její vlasy. Srdce se mu v tu chvíli málem zastavilo, než se mu zrychlil tep štěstím.
   Přečetl si pár vět článku, než se na ní z profilu podíval. „Co se stane, když nějakého takového dráčka najdeš?“
   Podívala se mu do tváře, než najednou lehce zčervenala a s posunutím kousek od něj se podívala jinam. „No… říká se, že když nějakého najdeš, prozradí tvé nejskrytější tajemství.“
   Draco se na chvíli zamyslel, než se sám pro sebe usmál. Je skoro večer… bezvadný! Rychle se postavil a natáhl k ní ruku. „Co kdybysme se nějakého pokusili najít?“
   Radostně se na něho usmála, než se ho chytla za ruku a nechala se vytáhnout na nohy, zatímco on bojoval sám se sebou, aby na místě nezačal skákat radostí.

   Dívali se pod každý kámen a spadlý list, za kůru stromů, do škvír ve skále a dokonce hledali i v trávě. Slunce pomalu zapadlo, ale oni stále nic nenašli. Svým způsobem si přál, aby tato zvířata fakt existovala, aby aspoň jedno nalezli a aby jí řeklo jeho tajemství, protože cítil, že snad nikdy nenajde odvahu jí to říct.
   Jak se čím dál víc stmívalo, začalo se vše okolo nich potápět v měsíčním světle a neochotně museli nakonec uznat, že už nemá dál cenu hledat. Luna se přitom tvářila hodně zklamaně, že neodolal a chytil ji za ruku.
   „Omlouvám se ti. Doufal jsem, že aspoň jednoho najdeme,“ řekl váhavě.
   „To je v pořádku. Možná najdeme nějaké zítra,“ řekla tiše a podívala se na něj. V tom měsíčním světle přitom vypadala se svou porcelánovou kůží a skoro stříbrnými vlasy tak křehce a přitom z ní vyzařovala taková síla, že málem zapomněl dýchat.
   Nebuď takový zbabělec! pomyslel si v duchu, zatímco by si nejraději jednu vrazil. Řekni jí to!
   Cítil se tak jak nikdy v životě. Chtěl jí to říct, ale zároveň měl strach jako malý děcko, když něco vyvedlo. Jeho srdce bilo zuřivě jak na poplach, zatímco si nervózně utíral ruce o kalhoty. Zhluboka se proto nadechl, aby se uklidnil. „Chtěla bys znát moje tajemství?“
   Zmateně se na něj podívala. „Žádného jsme přece nechytili, takže mi ho nemusíš říkat…“
   Draco se tiše zasmál, než ji chytil za ruce. „Nepotřebuju nějakého dráčka štěstí, aby řekl to, co jsem měl říct já sám už dávno.“ Podíval se stranou na jezero a zhluboka se nadechl, než se jí znova podíval do tváře. „Jsi jak anděl. Jsi jedinečná a byla jsi tu pro mě, když tu nikdo jiný nebyl. Dala si mi další šanci a já každý den děkuju za to, že jsi tady.“ Hlas se mu třásl a tak se raději rychle znovu zhluboka nadechl ze strachu, že by jinak mohl začít křičet to co má na srdci. „Já vím, že si tě nezasloužím a že nemáš zapotřebí ztrácet čas s takovým blbcem jako sem já. Ale… záleží mi na tobě víc, než by mělo a než bych kdy doufal.“ Tak a je to venku, pomyslel si v duchu, zatímco se zase podíval stranou a čekal na její reakci. Rychle se na ni ale zase podíval, když uslyšel její veselý smích, který byl mnohem hlasitější, než u ní vždy slýchával.
   „A teď mi nech prozradit moje tajemství, Draco. Vždycky jsem tě nenáviděla, protože jsi byl tak zlý. Ty ale nejsi tak špatný a taky mi na tobě záleží. To si nikdy nepoznal?“
   Zmateně se na ni díval, než se mu rozšířili oči pochopením a položil jí ruku na tvář, zatímco si ji k sobě druhou rukou přitáhl. Chvíli se na sebe dívali. Když se na něj ale znovu váhavě usmála, už to dál nevydržel a zlehka jí políbil. Přemýšlel přitom na vše, co se stalo od jeho vstupu do Baradvického vlaku. Nikdy v životě by ho do té doby ani nenapadlo, že bude všemi jednou odmítnut a už nikdy by ho ani ve snu nenapadlo, že se zamiluje do tohoto jedinečného anděla, který ho našel ve chvíli, kdy málem vše vzdal…
   Když ji znovu políbil a šťastně ji objal, musel se sám pro sebe usmát nad svým novým životem.