8.kapitola

     vloženo: 12.02.2012    aktualizováno: 09.04.2012   
     15.089 znaků / 2.596 slov    počet zobrazení:   

   Regulus se probíral Hermioninými vlasy a podivoval se nad hebkostí těch pramínků. Navzdory vzhledu štětin, byly celkem zvládnuté, s výjimkou případů, kdy se zrovna probudila. Miloval ten pocit, když mu prokluzovaly v ruce. Když o tom tak přemýšlel, bylo to divné. Nebylo to nic, jako to, co mu vštěpovali ohledně ženských – čistokrevných ženských – vlasů, které měli být podobné.
   Hermiona si zvykla na tento drobný úkon, když ležela s hlavou v jeho klíně. Zatímco si četli, probíral se jejími vlasy. Svým způsobem to bylo uklidňující a příjemné. Nedokázala pochopit důvod, proč by se jí ještě chtěl dotýkat. Měla své krysí hnízdo na hlavě ráda, ale vyrovnala se i s tím, že mnoha jiným přišly příliš divoké a už vůbec ne takové, jak by vlasy měly vypadat.
   Její oči opustily knihu, zatímco jeho ruka se opět ponořila do husté masy. Zachvěl se. Četl si svou vlastní knihu a úplně zapomněl na to, jak moc se jeho reakce dotýkají i jí. Otočila stránku ve své knize, ale oči stále zůstávaly na něm.
   On byl od svého bratra tak odlišný. Jistě, měl v sobě stejnou hravost a zlomyslnost, jakou měl i Sirius a mohl i stejně našpulit pusu, jako jeho bratr. Pokaždé v jeho oku mohla zahlédnout jiskru, když ji vtáhl do vášnivé debaty, stejně jako Sirius, když vyhledával diskuze s ní.
   A pak tam byly chvíle, kdy nevěděl, že se dívá. On nosíval beznadějný výraz, ale jako by někdo přepnul u některých věcí, které získala z domu Blacků. Hleděl na svůj majetek a ona uvnitř viděla ztracené dítě, které chtělo najít svou cestu domů. Usiloval o uznání jakéhokoliv druhu a nakonec ztratil sám sebe na té cestě.
   Záhy si uvědomila, že oni viděli jen Siriuse. I když se starší z bratří Blacků otočil k rodině zády a Regulus udělal krok zpět, aby se stal dokonalým synem, oni stejně viděli jen Siriuse. Nezáleželo na tom, že Regulus vstoupil do Voldemortových řad. Nezáleželo na tom, že on držel příjmení před špínou mezi čistokrevnou společností. Nezáleželo na tom, že se vzdal svého mládí pro něco mnohem většího.
   Sirius byl považován za ideálního syna. On byl ten, s kterým se chlubili mezi rodinami, stejně jako byl i ten, kdo povede jejich rodinu k úspěchu. Místo toho popírali všechno, co o nich oznámili. Oni dovolili, aby rána začala hnisat a neměli ani čas si všimnout svého nejmladšího, který se tak moc snažil, aby byl synem, kterého vždy chtěli.
   Usiloval o uznání, které Sirius nikdy nežádal nebo nepotřeboval.
   Hermiona se zvedla z jeho klína, když jeho ruka opustila její vlasy a obrátila se, aby na něj viděla. Zvědavě se na ni zadíval, když se váhavě dotkla jeho tváře, přejíždějíc prstem po strništi na bradě.
   „Hermiono…“
   Dala mu na rty prst, aby ho zastavila. Nechtěla po něm, aby mluvil, ne teď. Nechala prst, aby se toulal po jeho dolním rtu a dolů k jeho bradě. Byla tam malá jizvička, sotva znatelná pouze díky lehkým barevným rozdílům mezi ní a kůží.
   „Jak jsi k ní přišel?“ zeptala se jemně, rychle přejíždějíc prstem přes jizvu.
   „Sirius.“ Polknul. Když to udělal, brada se mu lehce zachvěla. „Bylo mi tehdy šest. Chytil mě venku s jeho koštětem. Naši rodiče mu ho dali den předtím a já si ho prostě chtěl jen vyzkoušet. Praštil mě s ním přes hlavu, a když jsem spadnul, udeřil jsem se o ostrý roh kamene.“
   „Hmmm.“ Pokračovala v cestě přes jeho tvář, kde se setkala s další malou jizvou, tentokrát byla těsně pod levým uchem.
   „A tahle?“
   „Taky Sirius.“ Líně se na ni usmál. „Tenkrát mi bylo tuším osm. Ano, domnívám se správně. Nachytal jsem ho, když se tajně vykrádal jednou v noci z domu, jen Merlin věděl kam. Jednoduše mě ignoroval, když vylézal z okna, a když jsem ho následoval, strčil mě zase zpátky dovnitř a přímo na roh nočního stolku.
   Jeho oči byly nepatrně nepřítomné, když se v myšlenkách vrátil k této noci.
   „Nikdy jsem ho neviděl se pohybovat tak rychle. Proskočil oknem tak strašně rychle a byl zase zpátky. Já ani nevěděl, že jsem začal krvácet, dokud on nezačal nadávat a nepřitiskl mi k hlavě jednu ze svých košil.“ Zazubil se na ni. „Řekl, že jsem pitomý fracek, který by si měl všímat spíše svého zatraceného života, místo toho abych ho sledoval. Ale neopustil mě, dokud se krvácení nezastavilo. Tehdy mi pomohl do postele. Zůstal se mnou celou noc, místo toho aby šel ven.“
   Hermiona mu navrátila úsměv, zatímco se přesunovala blíž. Našla další jizvu, která ležela souběžně s linií vlasů. Tahle byla větší, než ty dvě ostatní.
   „Co se stalo tady?“
   Zasmál se. „Sirius, zase.“ Natáhl se. Dotkl se staré jizvy z bitvy a jeho prsty přejely po jejích. „Bylo to můj první rok v Bradavicích a já jsem den předtím byl zařazen do Zmijozelu. Když klobouk určil kolej, do které mě zařadí, tak jediná osoba, kterou jsem viděl, byl Sirius a jeho zklamaný pohled.“
   „Byl jsem s bandou Zmijozelských, když jsme druhý den narazili na něj a jeho partu,“ pokračoval. „Naprosto mě ignoroval, dělal, jako kdybych tam vůbec nebyl.“ Hermiona mohla při pohledu na jeho tvář vidět, jak ho tahle prostá reakce bolela. „Nadával mi, jako bych byl jen další Zmijozelák a ne jeho bratr. Nemohl jsem proti tomu nic dělat.“
   „Proklel tě?“ zeptala se jemně, laskajíc ten kousek kůže.
   „Ne,“ řekl hlasem, v němž zaznívala hořkost, „ale stejně tak dobře mohl. Zmijozelští, se kterými jsem byl, byli ve čtvrťáku a nenáviděli mého bratra, který se otočil zády ke své „povinnosti čistokrevného“. Šli ho proklít, zatímco on se svými přáteli odcházel. Smáli se a já je zastavil. Zahnali mě do společenské místnosti s několika dalšími a naučili mě, co se stane, pokud bych znovu zasáhl.“
   „Omlouvám se, Regulusi,“ zašeptala, dotýkajíc se jeho ruky, kterou měl na čele.
   „Nemusíš,“ odpověděl s krutou upřímností. „Ten den jsem se toho hodně naučil a mnoho z toho nikdy nezapomenu. Bratr mě zavrhnul, jako ostatní členy rodiny, bez toho, že by mi ten den dal šanci. Vtipné bylo, že bych udělal pro jeho uznání cokoliv.“
   Hermiona se usmála, zatímco ho držela za bradu, rozhodnutá přitáhnout se blíž k němu.
   „Jistě, že bys ho měl, tohle děláme jen s lidmi, které milujeme.“ Palcem laskala jeho kůži, zatímco hleděli jeden na druhého. „Nicméně ty víš, že on tě miloval,“ zašeptala po chvíli. „Neuměl ti to dát najevo, ale bylo to tak.“
   Lehce se ušklíbnul, ale neodtáhl se od ní.
   „Ne, Hermiono. Pro něj jsem byl jen další Black, který měl svůj způsob, jak být stejný jako všechny ostatní čistokrevné klony.“
   „Ty hloupý Blacku, on se bál, že by ses v jednoho z nich mohl změnit. On tě miloval, tak strašně moc tě miloval, že tam nemohl zůstat a vidět tě s nimi. Neznala jsem Siriuse velmi dlouho, ale rychle jsem se naučila, že se pasoval na strážce ve chvíli, kdy se obával, že někdo, koho měl rád, si ublíží, nejčastěji o tom žertoval. Zvedla druhou ruku a utvořila z nich misku, do které umístila jeho obličej.
   „Zraňovalo ho to stejně jako tebe.“
   „Siriuse nedokázalo zranit nic.“
   „V tom se mýlíš.“ Něžně se na něj usmála, naklánějíc se dopředu k němu. „Víš, on se vyhýbal rozhovorům o tobě.“
   „Jak ti dokázal, že mě má rád?“ zeptal se s protočením očí.
   „Mlč,“ řekla s uchechtnutím,“ a nech mě to dokončit.“ Usmála se, když udělal malé představení a překryl si pusu rukou. Hleděl na ni s nevinným výrazem. „Jak jsem říkala. Vyhýbal se rozhovorům o tobě po celou dobu. Ale vždy, když někdo vyslovil tvé jméno, okamžitě ztuhnul a jeho oči se dívaly na všechny a všechno v místnosti. Víš, co jsem viděla v těch očích?“
   „Zklamání? Vztek? Nelibost?“
   „Ne,“ řekla se zavrtěním hlavou. „Byl to ten samý pohled, který se ukázal pokaždé, když někdo mluvil o Jamesovi. Oplakával tě mnohem víc, než kdy budeš vědět.“
   Neříkal nic, jen zavřel oči. Byla zticha, její ruce zůstaly na jeho tváři, zatímco ho sledovala a čekala na jeho reakci. Jakoukoliv reakci. A pak se jeho oči otevřely. Natáhl se směrem k ní. Odstranil její ruce jednou rukou, zatímco jeho druhá přebíhala po jejím obličeji. Naklonila se k tomu doteku, zavírajíc oči s jemným povzdechem, který jí vyšel ze rtů.
   Prstem opisoval linii její čelisti, zatímco jeho ruka sjížděla dolů k jejímu hrdlu. Přitáhl si ji za krk dopředu. Světlý poprašek strniště na jeho bradě ji zaškrábal na kůži, když se jeho obličej usadil vedle jejího. Jeho rty se vznášely těsně nad jejím uchem, když vdechoval její vůni.
   „Pověz mi to, Hermiono,“ šeptal a jeho dech se jí rozléval na krku a ramenou. „Pověz mi to.“
   Nadechla se. Uklidňovalo ji, jak jedna jeho ruka přejížděla podél jejího boku a po jejích zádech a ta druhá byla stále položená na jejím krku.
   „Ron, zemřel ve válce,“ slyšela se, jak to říká trochu se lámajícím hlasem. „Byl to můj a Harryho nejlepší přítel. Byl třetím v naší partě.“
   „Musela jsi ho milovat.“
   Usmála se při vzpomínce na Rona v celé jeho kráse – s pusou plnou jídla a jak ji úpěnlivě prosí o pomoc s domácím úkolem.
   „Ano. Byl pro mě jako bratr. Nikdy jsme neměla žádné vlastní sourozence. Pro mě jimi byli Harry s Ronem.“
   „Hmmm.“ Naklonil mírně hlavu, takže jeho rty se vznášely nad prohlubní jejího krku. Mohl z její kůže cítit vanilku. Vždycky se natřela troškou vanilkového extraktu, místo aby si kupovala parfém. Způsobovalo to, že voněla jako sušenky.
   „Mnoho lidí, mnoho z mých přátel zemřelo ve válce.“ Její hlas zakolísal, jak se jí oči zamlžily. Založila si ruce za zády. „Viděla jsem je umírat. Viděla jsem jejich neživé tváře, když jsme procházeli skrz bitevní pole, abychom identifikovali těla. Někteří z nich byli tak mladí. Neměli ani ponětí, do čeho se to dostali“
   „Věřili v cíl,“ zašeptal jí do ucha, jeho rty se pásly na jejím lalůčku. „Bojovali za něco, v co věřili.“
   Souhlasila s ním, ale nedokázala najít slova, aby to řekla.
   „Ještě stále někdy vídám jejich tváře,“ svěřila se, „když zavřu oči. Harry je také vídá. Ani s koncem války to v nás nikdy neskončí.“
   „Jednoho dne ano. Jednoho dne pochopíš, proč se to všechno stalo zrovna takhle a najdeš odpuštění ve všech těch tvářích.“
   Hermiona pevně zavřela oči, když se z nich skutálela slza, stékající dolů po její tváři a rozplynuvší se na její kůži. Kousala si spodní ret, aby zastavila vzlykot, který se z ní dral ven. Ona nepotřebovala jejich odpuštění. Doopravdy totiž chtěla jejich odpuštění. Chtěla jejich odpuštění, protože je nedokázala zachránit, a také proto, že jim nedokázala poskytnout pomoc, když ji potřebovali nejvíce.
   „Jsi jen jediná osoba,“ řekl jí Regulus, jako by vytušil, kterým směrem se ubírají její myšlenky.
   „Měla jsem se snažit nějak je ochránit. Všichni se mě vždycky ptali, protože jsem byla bystrá. Tak proč jsem nedokázala vymyslet způsob, jak je ochránit?“ dožadovala se, když se k němu tiskla, zatímco brečela.
   „Měla jsem být schopná je ochránit.“
   Pokračoval v tom, že ji držel, když mu plakala na rameni. Jednou rukou ji laskal na zádech v uklidňujícím gestu. Potřebovala tuhle úlevu, jako ji potřeboval i on, když mu ji dříve poskytla. Ona dovolila svým ranám, aby hnisaly příliš dlouho. Každá emoce navazovala na tu předcházející, dokud je už neměla kam ukládat.
   „Je to v pořádku, lásko,“ zašeptal, „všechno je v pořádku.“
   „Ne, není,“ zašeptala. Nakonec se jí podařilo zklidnit hlas, když se jí podařilo alespoň trochu dostat emoce pod kontrolu.
   „Chceš vědět něco zábavného?“
   Sjel pohledem do strany, dívajíc se na ni jen koutkem oka, takže vše, co z ní viděl, byly jen vlasy. Cítil, jak ztuhla, když se přehoupla přes paměť.
   „Co, lásko?“
   „V průběhu války jsem si dělala starosti akorát o své rodiče. Byla jsem přesvědčena, že by je Voldemort mohl použít, aby se ke mně dostal. Což bylo velmi pravděpodobné. Tak jsem jim vymazala vzpomínky, vytvořila z nich nové lidi a odeslala je pryč s odlišnými jmény.“ Hořce se zasmála. „A na konec to byla mudlovská smrt, která je dostihla.“
   Nutil sám sebe, aby neukázal svůj šok, pomocí řeči těla. Přitiskl si ji blíž, když mu to oznámila. Dovolil si strávit tyto novinky, avšak celá jeho bytost dýchala lehce přerývaně.
   Nyní už věděl, co znamenalo to tvrzení o tom, že byla osamělá.
   „Hermiono, já jsem…“
   Přerušila ho s malým stisknutím. „Prosím, neříkej, že se omlouváš,“ zašeptala chraplavým hlasem, jeho vlasy jí přejížděly po rtech, když mluvila. „Nenávidím, když lidé říkají, že je jim to líto.“
   Chtěla brečet. Chtěla se zkroutit v posteli a jenom tam ležet dokud se z ní všechno – všechny emoce, všechny pocity, všechny vzpomínky – neodplaví. Chtěla se pohybovat okolo smutných scén, ale přesto se stále zoufale držela naděje, že to všechno byl jen sen a až se probudí, bude na ni dole čekat stůl se snídaní.
   „Je v pohodě, že jsi skoro zešílela, když tě opustili, lásko.“ Ucítil, jak její tělo ztuhlo. Nehty se mu zarývala do kůže skrz košili. „Rozuměli by tvému šílenství.“
   „Ale já bych kvůli nim neměla zešílet.“
   „Nicméně je to v pořádku,“ říkal jí, ruku z jejího krku přesunul nahoru a hladil její hřívu. Odtáhl se jenom o zlomek tak, aby se svými rty otřel o vnější část její tváře.
   „Pochopili by to.“
   Její tělo se otřásalo díky emocím, které držela v sobě, a přemáhali ji. Přitiskl znovu rty na její kůži, a lehce pootevřel ústa, aby mohl vdechovat její vůni.
   „Milovali tě, a jsem si jistý, že by nechtěli, aby ses zdržovala vším tímhle tím a obviňovala se z jejich smrti.“
   „Já vím,“ připustila tiše. Mohl cítit, jak její slzy narážejí do jeho obličeje. Pohnul rukou, aby jí z tváře mohl stírat slzy. Obdivoval měkkou texturu její tváře a horkost pod konečky prstů.
   Odhrnul jí z pravé strany tváře své vlasy a přitiskl svou tvář na její levou. Odtáhl se tak, aby jeho tvář byla přímo před ní, jejich dech se smísil.
   Ruka na jejích zádech se posunovala nahoru, prsty lehce tančily po její páteři a vysílaly mrazení do celého těla. Nechtěla, aby jí oči zabloudily od jeho, protože uvnitř nich hořely ohně, vyvěrající na povrch.
   „Jsem vystrašená,“ zašeptala znenadání s rozšířenýma očima, zatímco on se posunul o něco blíž. Položila ruku na místo okolo jeho srdce, kde s potěšením zkonstatovala, že bije stejně rychle, jako v tento okamžik to její.
   „Já také,“ řekl jí a roztaženými prsty jemně masíroval kůži jejího líčka. Usmíval se na ni. Rty téměř přejížděl po jejích, zatímco jejich nosy do sebe jemně narážely.
   „Ale jsou okamžiky, kdy ti nezbývá nic jiného, než se zhluboka nadechnout a skočit.“
   Její úsměv se pomalu rozléval. Přišlo to, když lehce vystrčila bradu tak, že narazila do jeho úst, ale ani jeden se nepohnul dále.
   „Moudrá slova, pane Blacku.“
   Ušklíbl se. „Pocházejí od jednoho velmi moudrého člověka, kterého jsem nedávno začal respektovat více, než svého bratra.“ Pohnul se tak, že její horní ret byl v tuto chvíli chycen mezi těmi jeho. Chutnal po vanilkovém balzámu na rty, který používala. Zavřela oči s tichým povzdechnutím.
   „Co když jednoho rána prostě jen tak zmizíš?“ Vyjádřila své obavy, které se nyní zdály reálnější, a mírně sebou při tom trhla. Už dále nechtěla hledat způsob, jak ho poslat zpátky. Ve skutečnosti by pravděpodobně klidně zničila všechny prostředky k tomu, aby ho odstranila z této doby a vrátila ho do jeho vlastní. Ale nemohla popřít, že tam byly některé tahy víry, že by se to nemohlo změnit.
   „Nechci.“
   Otevřela oči a našla ho, jak na ni vážně hledí. Téměř jí z toho přecházely oči, jak byl blízko, ale ona nechtěla, aby odešel.
   „Jak si tím můžeš být tak jistý?“
   Usmál se. Tentokrát jeho ústa byla v jedné rovině s jejími, škádlil ji. Rozevřel rty a dovolil svému jazyku, aby ji rychle ochutnal.
   „Řekněme, že jsem dostal osobní slib od Amora.“