TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Ostatní povídky

  ›› jednorázovky
  ›› kapitolovky

Komentáře k povídce

        

Každý máme svoje viny

    autorka: Emmilly
    postavy: GW, HG, HP
    žánr: romantika/temné
    info: jak se se svými chybami dokážete vyrovnat vy?

    6.834 znaků/1.154 slov - vloženo: 04.12.2010
    počet zobrazení: - klasifikace: 75%

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Probudila se v temnu na studené podlaze. S pocitem tolik odlišným od toho, s kterým slastně usínala. Zamrazilo ji, když si uvědomila, co tohle nevyhnutelně znamená. Chytili ji.
   Z jejích, sice chmurných, nicméně přesných myšlenek, ji vytrhl šílenstvím zastřený hlas. Někde hluboko uvnitř sebe věděla, že ten hlas zná. Ale jiný, ještě čistý, nepokřivený zlobou a nenávistí. Zaboha si však nemohla tu osobu vybavit.
   „Konečně vzhůru.“ Vážně jí z toho přebíhal mráz po zádech.
   „Kde jsem?“
   „Opravdu se musíš ptát? Ale Hermiono, kde jsou tvé vždy výborné dedukce?“ Posměšný tón, a právě v něm zachytila svoji odpověď.
   „Ginny?“
   „Došlo ti to rychle.“
   „Jak nás dostali?“ Ať přemýšlela, jak chtěla, vzpomínky na nějaký únos nebo boj nepřicházely.
   „Ne nás. Tebe.“
   „Jak to myslíš?“ Nechtěla si připustit, co tušila.
   „Nehraj překvapenou. Víš stejně dobře jako já, že už jsi nějakou dobu měla podezření.“ Červenovláska díky tmě jen vytušila její přikývnutí.
   „Měla. Přesně od… no, měsíc.“ Mírně se zarazila.
   „Ale, copak? Cítíme vinu? Proč to nedokážeš říct?“
   „Pravda. Cítila jsem vinu.“ Nerada to přiznávala, ale bylo to tak. Svým způsobem mohla za to, co se s touhle dívkou, její bývalou přítelkyní, stalo.
   „Na co ten minulý čas?“ Její slova byla tak ledová, tak neosobní.
   „Už nejsem vinná. To ty jsi. Já cítím jen lítost. Nad tebou.“
   „Zmlkni!“ Ale ona nehodlala přestat. Cítila, že brzo přijde její konec. A pokud to tak opravdu mělo být, nezabije ji Ginny bez své vlastní vinny.
   „Pročpak? Nedokážeš snad připustit svůj podíl? Tohle totiž není moje vina. To ty sis to pokazila. Tys ho ranila první. A že to celé hážeš na mě, to je jen pokus o to, aby sis to před sebou odůvodnila.“
   „Drž hubu!“ Už se jen stěží ovládala. Hermionina slova zasahovala přesně.
   „Chceš se sama před sebou ospravedlnit. Ale to nejde. Zradila jsi všechny. Rodiče. Bratry. Harryho. A proč? Protože jsi slaboch. Nedokážeš připustit svoje chyby. Hodila jsi je na mě. Na Harryho. A teď si myslíš, že když zemřu, budeš se cítit volná. Že to Harryho zlomí. Že ho utěšíš. Jen si to přiznej. Jsi zbabělec. Dokonce mě nedokážeš zabít sama. Předáš mě jiným. Malfoy se už určitě těší. Vydráždíš ho, ty nechceš mít moji krev na svých rukách. Jsi zbabělec,“ poslední slova už syčela. Vztek v ní dosáhl nové úrovně. A druhá dívka na tom byla podobně. A to bylo přesně to, co Mia chtěla. Pokud zemře, vezme Ginninu nevinnost s sebou.

   Hermiona seděla ve společenské místnosti a v klíně držela knihu. Nečetla ji, byla to spíš zástěrka pro nerušený tok jejích myšlenek. Ve svém zamyšlení ani nepostřehla, že už to dávno není potřeba, byla v místnosti sama.
   Dnes to byly přesně čtyři měsíce, kdy začal Harry chodit s Ginny. Čtyři měsíce, kdy se její láska k jejímu nejlepšímu příteli stala nadobro zakázanou. Dlouho jí vzdorovala, dlouho si ji nepřipouštěla. A když ji konečně zasáhla plnou silou, bylo pozdě.
   Nejdříve ji to děsilo, cítila se jako Harryho sestra. Jejich nesmělé dotyky, smích, držení za ruce – to vše bylo přátelské. Ani nepostřehla, kdy to začala brát jinak. Kdy se ten vztah, alespoň z její strany, přehoupl do něčeho hlubšího. Polekalo ji to. Nechtěla ztratit to přátelství jen proto, že si nedala pozor.
   Naučila se kontrolovat, nepřipouštět si to. Stranit se ho. A, musela se ušklíbnout, to se dařilo dokonale. Už si nepamatovala, kdy spolu byli sami. Bylo to dlouho, ještě před Ginny. Bolelo to, jenže ona si nemohla dovolit být s ním sama. Právě v těchto chvílích její ostražitost polevovala a ona se několikrát přistihla nad touhou mu o všem povědět.
   Zatřepala hlavou. Se zděšením si uvědomila, že nechtěla zkazit jejich přátelství a přesně toho svým odstupem docílila. Zavinila jeho postupný rozklad. Život je rád ironický.
   „Hermiono.“ Tiché pronesení jejího jména ji donutilo povyskočit.
   „Merline, málem mě z tebe ranilo,“ pokárala ho a smutně se usmála. Je to zase tady. Zajímalo jí, jak dlouho bude trvat, než se z tohohle rozhovoru posbírá.
   „Promiň.“ Zase tiše odvětil. Tak moment, tady něco nesedělo.
   „Stalo se něco, Harry?“ tohle není on, něco není v pořádku.
   „Vlastně stalo. Jde o Ginny.“ Sbírala v sobě poslední síly, aby mu mohla poradit s jeho láskou. Zjistila, že tohle bude ta poslední kapka. Trpělivě čekala na svůj konec.
   „Chybíš mi.“
   „Cože?“ Nějak nedokázala najít souvislosti.
   „Slyšela jsi. Chybíš mi.“
   „Nějak nechápu…“
   „Proč už se nedokážeme bavit jako dřív? Uvolnit se u sebe? Jsi moje nejlepší přítelkyně a prostě mi to chybí. A neříkej, že se nic nezměnilo.“
   „Já nevím.“ Za tu dobu se naučila obstojně lhát, ale trpkému úsměvu zabránit nedokázala. Povzdechl, posadil se vedle ní a chytil ji za ruku.
   „Včera jsem načapal Ginny s nějakým klukem z Havraspáru.“ Sledoval, jak jí zablýsklo v očích.
   „Ta… Ta… Mrzí mě to.“
   „Mě taky. Ale víš co je nejhorší?“ Němě zavrtěla hlavou.
   „Mě to nevadilo.“
   „Cože?“
   „Jasně, byl jsem naštvanej. Ale ne proto, že mě podvedla. Spíš, že mi to nedokázala říct,“ odfrkl si. „Není to trošku divny?“
   Nějak nevěděla, co odpovědět. Co po ní vlastně chce? Rozhřešení? Soucit? Ani jedno očividně nepotřeboval.
   „Co se s náma stalo, Mio?“ Žasla, jak jeho tón dokázal od unaveného dojít k tak naléhavému.
   „Co vlastně chceš, Harry?“ začala mít strach, kam tenhle rozhovor spěje.
   „Chci zpátky naši nenucenost. Naše dovádění. Naši upřímnost. Chci tebe.“ Náhle neseděl vedle ní. Klečel, její ruce v dlaních, prosebný pohled v jeho očích.
   „Jenže já si nejsem jistá, jestli to ještě půjde,“ chtěl upřímnost, má ji mít. „Nevím, jestli už není pro naše přátelství pozdě.“ Hrozně jí bolelo tohle říct, ale byla to pravda. Nedokázala by to.
   „A kdo tady mluvil o přátelství?“ Kdyby si neuvědomoval závažnost situace, musel by se snad i zasmát nad jejím naprosto šokovaným výrazem.
   „Já to asi nechápu,“ dostala ze sebe po chvíli. Povzdychl si, jak je možné, že s jejím mozkem jí to nedošlo? Místo složitého vysvětlování se k ní naklonil. Čím byl blíž, tím víc si uvědomoval strach v jejích očích, ale neucukla. A to bylo to jediné, na čem záleželo.


   Ginny použila Lumos a Hermiona sebou cukla. Nejen náhlým přívalem světla, ale i nad šíleným leskem v Ginniných očích.
   „Seš děvka! To ty si my Harryho vzala. Dokázali by sme to urovnat, dokázali. Ale musela ses do toho vecpat!“
   Hermiona po ní hodila jen opovržlivý úsměv. Ona tomu vážně věří.
   „Kolik lidí už jsi zaprodala?“
   „Pár už jich bylo.“
   „Potřebuju vědět jen jedno,“ Mia semkla víčka.
   „Jo, i Draca,“ došlo jí, co chce slyšet.
   „Ale proč? Proč i všichni ostatní? To jsem ti nestačila já?“
   „Nějak sem za tebe musela zaplatit. Nechápeš to? To jsi moje odměna za ně.“
   „Jsi šílená,“ klidně jí oznámila.
   „Jistě,“ nesnažila se to Gin popřít. „Dost už řečí. Uvidíme, jestli tě bude ještě chtít, až s tebou skončím. Crutio!“
   Hermiona si v tom přívalu bolesti uvědomila jedno. Stále celou dobu věřila, že ta stará Ginny tam ještě někde pod povrchem je. I přes svoje smíření s budoucím doufala, že se jí podaří probrat ji k životu.
   No, očividně se pletla.