TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
  ›› překlady
    ›› jednorázovky
      ›› "Twilight"

Komentáře k povídce

        

Komplikace


    z originálu: Komplikace
    autorka: Cendrillon
    přeložila: Catriona Neko

    vloženo: 03.01.2009
    aktualizováno: 15.05.2010
    postavy: Bella Swannová/Edward Cullen
    žánr: Twilight - dobrodružství/napětí/špetička romantiky
    info: co když je říct Charliemu o jejich zasnoubení o hodně víc nebezpečné, než Bella s Edwardem kdy předvídali? Ve zlomku vteřiny se může vše zhoršit a díky unáhlené reakci mohou Cullenovi přijít o své nejskrytější tajemství…

    32.734 znaků / 5.594 slov   
    počet zobrazení:    

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Cesta domů byla nesnesitelně dlouhá i přes to, že řídil Edward. A já proti jeho překročení rychlosti neprotestovala. Chtěla jsem se přes to jen dostat. Možná, že až řekneme Charliemu o našem zasnoubení, tak mi ten hrozný pocit v žaludku zmizí.
   Docela by mě zajímalo, jestli by to bylo snazší, kdybychom s sebou přivedli Jaspera s jeho uklidňujícím vlivem. Dokážu si ale živě představit, jak komicky by to vypadalo. Tati, rádi bychom ti s Edwardem něco řekli. A mimochodem, přivedli jsme si Jaspera, aby tě uklidnil – má totiž podivuhodnou schopnost ovládat emoce ostatních. Bezprostředně jsem ten nápad zavrhla.
   Když jsme zastavili u domu, všimla jsem si se zvláštní směsí nedočkavosti a zklamání, že je Charlieho auto pryč. Na jednu stranu jsem mu to chtěla říct, dokud jsem měla ještě nějaké nervy, ale na druhou stranu jsem to chtěla odsunout na neurčito.
   Edward mi pomohl do domu, zatímco mě svým tělem chránil před silným deštěm. Kdyby ho nebylo, pravděpodobně bych se nedostala ani z auta. Posadili jsme se na gauč a čekali jsme na Charlieho návrat, zatímco Edward se pokoušel uklidnit mé pocuchané nervy. Netrvalo to ale dlouho. Po pár minutách jsem uslyšela, jak na příjezdové cestě zastavilo Charlieho auto.
   „Bude to dobré, Bello. Neměj strach,“ utěšoval mě Edward. Když se ale otevřely domovní dveře, zhluboka jsem se nadechla.
   „Ahoj, tati,“ zavolala jsem nepřirozeně bystrým hlasem. Sakra. Musím to propříště zlepšit.
   „Ahoj zlato,“ odpověděl mi Charlie, když vstoupil. Trochu ale zúžil oči, když vedle mě uviděl sedět Edwarda s paží okolo mých ramen. „Ahoj, Edwarde.“ Jeho hlas už nezněl tak radostně. „Proč mě nepřekvapuje, že tě tu vidím?“ zamumlal s hodně potlačovanou nechutí v hlase.
   Tak to by mohlo být těžší, než sem si myslela. Ignorujíc jeho nežádoucí poznámku jsem plácla první věc, která mě napadla. „Myslela jsem si, že jsi dnes nemusel do práce. Nebo ano?“
   „Zavolali mě k nějaké domácí hádce,“ vysvětlil mi Charlie. „Naštěstí s to ale obešlo bez násilí. Docela by mě zajímalo, proč si někteří lidé myslí, že je dobrý nápad se co nejdřív brát.“ Vyměnili jsme si s Edwardem rychlý pohled.
   Přiznávám, že tohle nebyl nejlepší způsob, jak začít naší diskuzi o hrozící svatbě. „To je… zajímavé. Jsem ráda, že nebyl nikdo zraněn.“ Nebyla jsem si tak docela jistá jak pokračovat dál a byla jsem v tu chvíli vděčná Edwardovi za jeho přikývnutí a malý povzbudivý úsměv. „Hm, tati, my… rádi bychom si s tebou s Edwardem promluvili.“
   „Dobře,“ řekl váhavě Charlie, když si nás oba se znepokojeným výrazem prohlédl. Pověsil si na věšák svou promočenou bundu, ale neobtěžoval se se sundáváním pouzdra s pistolí, než k nám přistoupil.
   „Tak o čem?“ zeptal se Charlie, když jsem hned nic neříkala.
   „No… dobře… já…“ Neovladatelně se mi začala třást ruka a bylo by to jasně vidět, kdyby jí Edward pevně nedržel. Ale i přes jeho ovládanou sílu mi ji jemně stiskl, než promluvil svým nejlaskavějším a nejvíc konejšivým hlasem.
   „Charlie, myslím, že Bella chtěla říct, že jsem jí požádal o ruku a ona to přijala.“
   Doslova jsem na Edwarda zírala. Široce se usmíval a zářil důvěrou, která mi chyběla, když zvedl mou ruku – tu s prstenem – a políbil mě na ní. Cítila jsem, jak mě trochu polilo horko, než sem se slabě usmála na Charlieho, kterému se naopak vytratila krev z tváře, a vypadal hrozně nešťastně.
   „Jste zasnoubeni. Tušil jsem, že se něco takového stane. Věděl jsem to,“ zamumlal. „Jste na to ale příliš mladí, Bello.“
   Dotčeně jsem se na něho podívala. „Ty máš tak co říkat, tati. Byl jsi stěží starší než já, když jste se s mámou vzali.“
   „A koukni, jak to dopadlo,“ řekl rozzlobeně. „Nechcete s tím počkat a vzít se až dokončíte vysokou školu?“
   „Vlastně… svatba bude už v srpnu.“
   „Cože?“ Zbrunátněly mu až tváře, když se mu krev nahrnula zpátky do hlavy. „Nemůžeš se vdát tohle léto! Zakazuju to!“
   Před vztekem v jeho hlase jsem se až přikrčila. „Už je to dané, tati. Nemůžeme to zrušit.“
   „Co tím myslíš, že to nemůžete zrušit?“ Samozřejmě že můžete!“ Znenadání se mu ale rozšířily oči, když ho něco napadlo. Edward mně přitom stiskl ruku a zoufale se na mě podíval. Vůbec jsem v tu chvíli nepochybovala, že se mi tím tak snažil něco říct. Něco, co nemohl říct nahlas.
   „Bello…“ Jeho hlas zněl docela nebezpečně. „Nejsi… nemůžeš být… jsi těhotná?“
   „Tati!“ zakřičela jsem šokovaně. Nebral mě ale na zřetel a otočil se k Edwardovi. „Jak se opovažuješ? Vypadni z mého domu!“
   „Charlie,“ řekl klidně Edward, „prosím, uklidněte se a nechte nás to vysvětlit.“
   „Rozumím tomu dokonale. Využil jsi mou dceru. Ty… ty…“
   Zděšeně jsem sledovala, jak Charlie sáhl po zbrani a zamířil s ní na Edwarda. Vypadal rozzlobeněji, než jsem ho kdy viděla.
   „Charlie, schovejte tu zbraň,“ řekl nervózně Edward. „Poslechněte si nás. Já přísahám, že jsme ne…“
   „Na omluvy je příliš pozdě!“ zakřičel Charlie. Pohled v jeho očích byl hrozivý. Zpanikařila jsem. „Ne, Tati, nedělej to!“
   Najednou se ale vše ve zlomku vteřiny zvrtlo. V té jedné jediné vteřině se stalo několik věcí najednou. Charlieho prst stlačil spoušť, zda náhodně nebo uváženě, to jsem nevěděla. Ten výstřel byl ale nejhlasitějším zvukem, který jsem kdy slyšela. A Edward, blázen, který by měl využít svou nadlidskou rychlost a smysly k vyhnutí se výstřelu, se ale jen o kousek posunul, aby byl přede mnou a chránil mě. Jen sebou ale škubl, když kulka narazila do jeho ramene, od kterého se odrazila a rozbila keramickou lampu za námi, než se zavrtala do zdi.
   Edward přitom zle zavrčel. Naštěstí si to ale Charlie vyložil jako výkřik bolesti a okamžitě v další chvíli upustil svou zbraň, která zarachotila, jak dopadla na podlahu. Oba jsme vyděšeně zírali na Edwarda, který si rychle rukou přikryl své zranění. Snad si Charlie nevšiml díry po kulce v jeho košili a nedostatku krve.
   „Ach bože, co jsem to jen udělal?“ zašeptal Charlie.
   „Mohl jsi ho zabít, tati,“ vyštěkla jsem rozzlobeně. „Co sis k čertu myslel?“ Jeho odpověď mě ale vůbec nezajímala. Jediné, co mě v tu chvíli zajímalo, byl Edward, ke kterému jsem se hned otočila. „Jsi v pořádku?“ Logicky jsem věděla, že ano, ale chtěla jsem to ještě slyšet i od něj. Byl celý ztuhlý a na první pohled bylo jasné, že to v něm doslova vřelo. Navíc mu také ztmavly oči.
   Zavřel oči a ztěžka se nadechl. „Chci… budu v pořádku,“ řekl klidně. Vypadal, že má bolesti, ale znala jsem ho natolik dobře, že jsem věděla, že to jen hraje. Byl mnohem víc rozzlobený než zraněný. „Myslím, že to je povrchní zranění, ale přesto by se to mělo ovázat a měl bych se dostat co nejrychleji ke Carlisleovi.“
   Stále svíraje své levé rameno se rychle postavil. Až příliš rychle pro lidské oko. Než se ale vydal do kuchyně, podíval se rozzlobeně na Charlieho. Charlie se otočil, aby mě následoval, ale rychle jsem ho zastavila.
   „Vůbec se k nám nepřibližuj,“ vyštěkla jsem na něj. Při tónu mojeho hlasu se na místě zarazil, než svěsil hlavu a zakryl si rukou tvář.
   Edward stál u výlevky a trhal na kusy jednu z utěrek. Jakmile byl ale Charlie z doslechu, začal mi rychle šeptat instrukce. „Najdi prosím nějaké červené potravinářské barvivo, rychle.“
   „Ty vůbec necítíš žádnou bolest?“ zeptala jsem se znepokojeně.
   „Ano, ale to nic není.“
   „Nech mě se podívat,“ naléhala jsem.
   „Nejdřív najdi nějaké to barvivo. A jestli máte i nějaký sirup. Potřebuju, aby to krvácelo.“
   Spěchala jsem prohledat skříň se zásobami. Naštěstí jsem před časem koupila nějaké to barvivo na koláč k tátovým narozeninám. Štěstí bylo, že byl hned vedle něho i nějaký sirup.
   „Javorový sirup ne, Bello,“ řekl kousavě Edward, zatímco si odtrhl levý rukáv své košile. „Vůně je příliš silná. Nemáte nějaký jiný?“ Rychle jsem teda ten sirup vyměnila za jinou láhev, než sem se k němu vrátila.
   Napřáhl ke mně ruku. „Nemůžeme na smíchání použít žádnou misku. Trvalo by to příliš dlouho a zůstaly by tu důkazy. Nalij mi do ruky sirup a pokap ho pár kapkami barviva.“
   „Když sem udělala, co chtěl, povolil trochu sevření na svém rameni, aby mohl smíchat sirup s barvivem. Tím jsem získala dokonalý pohled na jeho zranění. V rameni měl mělkou rýhu, která vypadala, jakoby se dokonce zmenšovala, zatímco jsem jí sledovala. Nebyla nijak zabarvená a nebyla okolo ní žádná stopa po krvi. Vypadal jako prasklá mramorová socha a já se přistihla, že nesnáším, když vidím, že je nějaká jeho část nedokonalá.
   Namazal vzniklou červenou směsí rýhu na rameni a otřel si ruku do utěrky tak, aby vypadala jak potřísněná krví, než si ji přitiskl k rameni.
   „Svaž mi to kolem dokola, aby mi to drželo na místě,“ poprosil mě, zatímco mi podával utržený pruh z utěrky. „A jde se na to,“ zamumlal pak, chytil se za rameno a nasadil bolestivý výraz, než vešel do obývacího pokoje a zamířil k domovním dveřím. Charlie nás hned následoval.
   „Edwarde, nemůžeš řídit,“ připomněla jsem mu nenápadně, když zamířil ke svému Volvu na stranu řidiče. Jen tiše zaklel a podal mi klíče od auta.
   „Počkejte!“ volal za náma Charlie. Vypadal dost znepokojeně. „Musíš do nemocnice, Edwarde. Nech mě, abych zavolal ambulanci.“
   Edward se otočil a podíval se na něj. „Zranění není tak hluboké. Může mi ho ošetřit Carlisle. Kdybychom šli do nemocnice, musel bych vysvětlovat, jak jsem k tomu zranění přišel. To opravdu chcete, Charlie? Jakkoli jsem na Vás naštvaný, moc dobře vím, že by Vás měla Bella raději na své svatbě než ve vězeňské cele.“
   „Tak s tím nepočítej,“ reagovala jsem hned kousavě.
   Charlie vypadal dost nešťastně. „Omlouvám se, opravdu jsem nechtěl, aby se tohle stalo.“
   Tentokrát jsem to byla já, kdo se na Charlieho podíval. „Na omluvy je příliš pozdě,“ řekla jsem ledovým hlasem, než sem se ohlédla po Edwardovi. „Pospěš si, Edwarde. Měla bych tě dovést ke Carlisleovi,“ řekla jsem, než jsem zapadla na místo řidiče.
   „Počkejte!“ zavolal znova zoufale Charlie. „Nechte mě aspoň, abych vás odvezl svým autem. Bude to o hodně rychlejší.“
   Tak ten názor jsem s ním moc nesdílela. Vypadalo by to ale dost pošetile a nesmyslně, kdybych jeho nabídku nepřijala, i když jsem moc dobře věděla, že bych od něj teď měla držet Edwarda co nejdál. Nakonec jsem ale přišla na kompromis.
   „Tati, být teď s tebou v autě je určitě poslední věc, co by teď chtěl. Jestli nám ale chceš dát policejní doprovod, dostaneme se tam přinejmenším rychleji."
   S tváří plnou viny a zklamání Charlie přikývl. Přesto mi ho ale vůbec nebylo líto.
   „A až se tam dostaneme, můžeš Carlisleovi a Esme vysvětlit co se stalo,“ dodala jsem ještě, než jsem práskla dveřmi a nastartovala motor.
   Sotva jsme ale vyjeli, měl už Edward u ucha svůj telefon. Mluvil s Alicí. Mluvil ale tak rychle, že jsem vůbec nerozuměla tomu, co říká. Soustředila jsem se proto na Charlieho rychlou jízdu. Když jsem jela za tou záplavou blikajících světel majáku a řvoucí sirénou přes všechny ty červené a stopky, cítila jsem, jako bysme byli součástí nějaké automobilové honičky.
   Když Edward zaklapl telefon, rychle jsem se na něj podívala. Vypadal teď spíš víc znepokojeně než rozzlobeně.
   „Alice je připravuje,“ vysvětlil.
   „Na co?“ zeptala jsem se.
   „Protože přijede i Charlie, musí si připravit správné reakce. Dokážeš si představit, jak by asi reagoval Emmett, kdybych mu řekl, že po mě tvůj otec vystřelil? Začal by se smát.“
   Živě jsem si to představila. I když to ale bude vědět předem, moc bych stejně s jeho přiměřenou reakcí nepočítala. „Na to jsem nepomyslela.“
   „A Carlisle, se svou úplně klidnou povahou za jakékoli situace, bude muset jednat rozzlobeně.“
   „Alice to viděla?“
   „Ano, ale jen vteřinu před tím, než se to stalo. Bylo to náhlé rozhodnutí, když Charlie sáhl po zbrani. Neměla vůbec čas mě varovat.“
   „Je mi moc líto, že se to stalo, Edwarde. I když vím, že jsi nerozbitný, měla jsem šílený strach.“
   Edward zavřel oči a potřásl hlavou. „A já měl šílený strach o tebe. Kdyby tě ta kulka trefila, obávám se, že bych asi musel zabít tvého otce.“
   Nedovedla jsem si to představit a jen jsem polkla. „Určitě sám nevěděl, co v tu chvíli dělá. Viděla jsem to v jeho očích.“
   Edward si povzdechl. „Říkal pravdu, Bello. Nechtěl na mě vystřelit. Chtěl mě jen vystrašit. Víc než co jiného chtěl, abych odešel. Už se ale stalo a musíme se teď vyrovnat s následky. Nemůžeme ale odhalit naše tajemství.“
   „Ne, to nemůžeme,“ řekla jsem okamžitě, myslíc na Volturiovi. „Měl nějaké podezření?“
   „Jen krátce. Byl už u několika případů, kde se střílelo a bylo tam mnohem víc krve. Přisuzoval to ale šoku a vypadalo to, že falešná krev taky pomohla. Nemyslím si, že bude pro Carlislea těžké přijít s nějakým rozumným vysvětlením. Máme ale ještě další problém, Bello.“ Tázavě jsem se na něj podívala. „Stále si myslí, že jsi těhotná.“
   Sevřela jsem ruce okolo volantu. Jak si o mně můj vlastní otec může něco takového myslet?
   „O to se postarám,“ pronesla jsem skrz sevřené zuby zrovna ve chvíli, kdy jsem zabočila na cestu k jeho domu. „Na tom všem, co se dnes stalo, ale vidím i něco dobrého,“ řekla jsem ale zamyšleně.
   Překvapeně se na mě podíval. „Co?“
   „Vůbec nemám špatný pocit z toho, že opustím Charlieho.“

   Scéna u Cullenových probíhala přesně tak, jak Edward doufal. Jako vyděšení rodiče byli Carlisle s Esme doslova oslniví. Ihned po prvním šoku a hrůze z toho, že je Edward zraněný, s ním odběhli do místnosti hned vedle obývacího pokoje, kde ho mohl Carlisle „ošetřit“. Když se pak Edward objevil zpátky u nás, zavolali si Charlieho, který tam šel se svěšenou hlavou, jako by šel na popravu. Téměř jsem s ním v tu chvíli soucítila. Téměř.
   Nikdy bych nevěřila, že zvuky, které se z té místnosti ozývaly, jsou hlasy klidného Carlislea a něžné Esme. Hrály své role naprosto dokonale. I když by mě docela zajímalo, jestli to Esme fakt jen hrála.
   Alice si sedla ke mně a k Edwardovi na bílý gauč, zatímco jsme všichni zhypnotizovaně poslouchali hádku ve vedlejším pokoji.
   „Co na světě Vás posedlo, že jste vystřelil na našeho syna?“ křičela Esme.
   „Byla to nehoda!“ hájil se zoufale Charlie.
   „To říkal i Edward,“ přerušil ho Carlisle. Živě jsem si dokázala představit překvapení v Charlieho tváři, že se ho Edward zastal. „Nevysvětlil jste ale, proč jste vůbec měl u sebe nabitou pistoli v přítomnosti našich dětí.“
   Alice se ke mně naklonila. „Začíná to být zajímavé,“ řekla vesele.
   „Vymklo se mi to nějak z ruky, když jsem přišel domů z práce a děti mi řekly o svatbě.“
   Chvíli tam bylo ticho, když si Charlie myslel, že bylo jejich vysvětlení více než dostatečné.
   „A?“ zeptala se Esme.
   „A… já… nemyslete si, že je to nějak uspěchané?“ zeptal se Charlie. „Je jim teprve osmnáct a sotva dokončili střední školu. Když jsem ale požádal Bellu, jestli nechtějí chvíli počkat a posunout datum, řekla, že nemůžou. A víte, jak to chodí. Svatba ve spěchu, jako by tu pro ni byl skutečně dobrý důvod…“
   V jeho hlasu byla jasně slyšet nevyslovená narážka a já si najednou uvědomila, jak o sebe skřípu zubama.
   „Chtějí se vzít, protože se milují,“ řekla rozzlobeně Esme.
   „Takže Vy říkáte,“ prohodil Carlisle mnohem chladnějším hlasem, než jsem od něj kdy slyšela, „že Edward přivedl Bellu do jiného stavu a proto se budou brát. Mám pravdu?“
   „No…“ vykoktal Charlie, „v podstatě… ano.“
   „Edward je lepší, než si myslíte, Charlie. Znám svého syna a vím, že by tohle Belle nikdy neudělal. Je v tomhle ohledu jaksi staromódní a počká, až dokud nebudou svoji. Důvěřuji mu stejně jako Belle a Vy byste měl taky.“
   „To není tím, že bych jim nedůvěřoval…“
   Podívala jsem se na smějícího se Emmetta, který stál za náma spolu s Rosalií a Jasperem. Všichni nadšeně poslouchali, jakoby sledovali situační komedii mého života.
   „Zmlkni, Emmette,“ zavrčel Edward. Měla jsem v tu chvíli pocit, že to je reakce spíš na jeho myšlenky, než na jeho smích. „Nemůžeme tu mít s Bellou taky nějaké soukromí?“
   „Nerozčiluj se, bratříčku. Je to ale docela zábava,“ řekl Emmett, než se s úšklebkem sesunul do velkého křesla vedle nás a pohodlně se v něm uvelebil. V tu chvíli mě opět upoutal Charlieho stoupající hlas.
   „Já vím, že jsou to dobré děti, Carlisle, ale jsou tak… jsou na sebe tak vázaní. On je pro Bellu doslova posedlost a nemyslím si, že by byla schopná říct ne.“
   Doslova mi poklesla čelist, zatímco Jasper s Emmettem se po sobě jen podívali a pobaveně si odfrkli, za což si ode mě i od Edwarda vysloužili zlostné pohledy.
   „Jsem si jistý, že si ještě pamatujete, jaký jste byl v jejich věku,“ řekl prosebně Charlie.
   V tu chvíli jsem byla obklopená symfonií různorodého hlasitého smíchu, přerušeného občas nějakou poznámkou o Carlisleově věku. Jediný Edward se ale nesmál a vypadal docela naštvaně.
   Smích ale okamžitě zmizel, když se zprudka otevřely dveře a vyšel Carlisle s pro mě nezvyklým přísně děsivým pohledem.
   „Všichni nahoru a hned,“ řekl důrazně přesvědčivým a pevným tónem. I když byl jeho hlas mírně zvednutý, byl kontrolovaný.
   Všichni se na něj trochu šokovaně podívali, zatímco mě to dost překvapilo. Čekala jsem, že budou protestovat, ale k mému překvapení se rychle zvedli a zmizeli po schodech nahoru, zanechávajíce nás tam samotné. Věděla jsem, že díky jejich bystrému sluchu v tom nebude moc velký rozdíl, jestli budou dole nebo nahoře. Možná proto odešli tak ochotně.
   Carlisle se podíval na Edwarda, který nepatrně přikývl, než mě vzal za ruku. „Půjdeme,“ řekl tlumeným hlasem, když mě vedl ke stolům.
   Odtáhla jsem se od něj. „Proč? Týká se to přece nás. Chci slyšet co se děje.“
   „Vysvětlím ti to nahoře,“ zašeptal. „O nic přece nepřijdeme, pamatuješ?“ Mírně se usmál a poklepal si na spánek.
   S menším zaváháním jsem ho tedy nakonec následovala do pokoje.
   „Takže?“ řekla jsem se zkříženýma rukama, zatímco za námi zavřel dveře.
   Protočil trochu oči. „Někdy jsi tak netrpělivá. Carlisle chtěl prostě před Charliem demonstrovat sílu své autority. Myslel si taky, že by to mělo i větší smysl, kdybych dole neseděl s tím „zraněním“.“
   Bylo mi jasné, že mi neřekl celou pravdu. „Něco jsi mi zatajil. Je tu snad něco, co bych neměla slyšet?“
   Povzdechl si. „Nic specifického. Carlisle měl jen strach, že některé věci, které by mohly vyjít na povrch, by ti mohly ublížit. V chtěl tě před tím jen chránit.“
   „Ale ty mi řekneš co se děje?“
   „Ano. První ale musím něco zařídit.“ Ještě než domluvil, otevřely se dveře a vstoupila Alice.
   „Jasper je na cestě,“ oznámila nám jednoduše.
   Edward přikývl. „Díky, Alice.“
   Oba jsem si je prohlížela a snažila se pochopit jejich nevyslovenou konverzaci, než se na mě Alice usmála a odešla. „Co to bylo?“
   Edward se na mě ostražitě podíval. „Jasper odešel do vašeho domu najít kulku z pistole. Kdyby měl Charlie nějaké podezření a šel to prozkoumat, nenašel by žádné stopy po krvi.“
   „Tak na to sem nepomyslela. Nebude to ale vypadat podezřele, když nenajde žádnou kulku?“
   „Jasper se o to postará. Bude to vypadat, že se odrazila od lampy k oknu a vyletěl někam ven.“
   Posadila jsem se na černý kožený gauč a vložila si hlavu do dlaní. „Všechno se tak zkomplikovalo.“
   Edward byl okamžitě u mě s rukou okolo mého pasu. „Bude to v pořádku, Bello. Uvidíš.“
   „Můj otec po tobě vystřelil. Jak se mu můžu podívat do očí, natož s ním žít? Co kdybys byl člověk?“
   „V tomhle případě naštěstí nejsem. Takže chceš vědět co se děje dole nebo ne?“
   „Ano,“ odpověděla jsem rychle. „Pořád diskutují o tom, jestli ty a já…“ Celá červená jsem nedokázala pokračovat dál.
   „Ne. Myslím, že Carlisle s Esme už Charlieho skoro přesvědčili. Samozřejmě hodně pomohlo, že je Carlisle lékař. Charlie ale chce slyšet pravdu ještě od tebe. Esme se ho ptá, co má proti mně. Odpověděl jí, že vůbec nic, ale stále nemůže zapomenout na to, že jsem tě opustil. Myslí si to pokaždé, když mě vidí.“
   Tak moc jsem ho toužila utěšit, když jsem poslouchala jeho mrzutý hlas. Obalila jsem proto paže okolo jeho studeného krku a položila si tvář na jeho hruď.
   „Esme správně uhodla, že to má něco společného s naším odchodem. Oba mu teď vysvětlují, aniž by šli do příliš velkých detailů, co pro mě naše odloučení znamenalo a jak můj nynější návrh demonstruje mou věrnost k tobě a že tě už nikdy nechci opustit. Začíná to ale zabírat,“ řekl najednou potěšeně. „Charlie si začíná myslet, že se ve mně možná spletl.“
   Když to říkal, živě jsem si představila svého otce, jak začíná pomalu chápat, že jsem možná netrpěla jen já.
   Edward se usmál. „Přál bych si, abys to mohla slyšet. Esme vysvětluje, jaký jsi měla vztek na mě i na naši rodinu. Říká, že na tebe myslí jako na svou dceru. Carlisle s ní souhlasí.“
   Cítila jsem, jak se mi zamlžily oči. Nemilovala jsem jen Edwarda, ale celou jeho rodinu a fakt, že opustím své smrtelné přátele a svou rodinu kvůli Cullenovým, byl pro mě najednou snesitelnější.
   „Charlie připustil, že se choval špatně a lituje toho. Prosil o jejich odpuštění. Odpověděli mu ale, že by to měl spíš říci nám než jim. A jestliže mu odpustíme, nechají to být.“
   Samozřejmě jsem věděla, že to byl jen nedůležitý akt. Cullenovi by to nikdy nikde nehlásili. Vznesli by tak na sebe příliš mnoho pozornosti a vzešlo by z toho příliš mnoho otázek, na které by nešlo tak lehko odpovědět.
   Edward najednou ztuhl. Když jsem se na něj podívala, zíral na prázdnou zeď před námi a vypadal víc ostražitě. „Co se děje?“ zeptala jsem se netrpělivě.
   „Carlisle přišel s docela dobrou výmluvou. Řekl Charliemu, že jsem před nějakou dobou podstoupil operaci a mám na ramenním kloubu a okolních kostech kovové destičky. Kulka se podle něho musela odrazit od jedné z nich. Charlie mu to uvěřil a myslí si, že by to mohlo vysvětlovat to, proč tam bylo tak málo krve. Ještě štěstí, že ví tvůj otec tak málo o medicíně a o lidské anatomii.“
   Najednou se rychle postavil a vytáhl mě s sebou na nohy. „Přichází,“ vysvětlil mi stručně.
   „Kdo?“ zeptala jsem se zmateně, než se ozvalo tiché zaklepání na dveře a vstoupila Esme.
   „Bello,“ řekla tiše, „tvůj otec by s tebou rád mluvil. Je mu moc líto toho, co se stalo a nechce, aby to ovlivnilo jeho vztah s tebou.“ Podívala se na Edwarda. „Pak by Charlie rád mluvil s tebou, Edwarde.“
   „Děkuju ti, Esme,“ řekla jsem vděčně. „Omlouvám se, že jste do toho byli zataženi.“
   „To nemusíš. Udělala bych pro své děti cokoliv a tebe mezi ně počítám.“
   Nikdo by nemohl zpochybnit upřímnost jejích slov a já ji s úsměvem objala, než jsem přijala Edwardovu ruku a následovala ho dolu do obývacího pokoje. Dole mi pak povzbudivě stiskl ruku, než jsem otevřela dveře do pokoje a vešla.
   Otec se na mě povzbudivě podíval, ale zůstala jsem zticha. Ještě jsem mu neodpustila.
   Rozhlížela jsem se po místnosti, jelikož jsem tu nikdy dřív nebyla. Byl to jasně osvětlený pokoj s draze vypadajícím nábytkem - byl tam velký stůl s vysokou židlí, několik malých knihoven, hnědá kožená pohovka a dvě viktoriánská stylová křesla. Na stole byl pak počítač a Carlisleova otevřená lékařská brašna. Charlie seděl v jednom z křesel a nepřítomně se díval ven. Kdyby to celé nebylo tak vážné, bylo by to asi zábavné.
   Se složenýma rukama jsem se dívala skrz velké skleněné dveře na obrovský dvorek. Pozorovala jsem řeku a vrcholky hor, ale nebyla jsem schopná se otočit ke svému otci. Po chvíli, která trvala snad neskutečně dlouho, si konečně Charlie odkašlal.
   „Takže… Carlisle říká, že by se mělo Edwardovo zranění rychle zahojit.
   Narůstala ve mně zlost. To si myslí, že to omluví to, co udělal? „Jistě,“ vyštěkla jsem na něj. „Mohlo to být ale horší.
   Charlie se na mě prosebně podíval. „Omlouvám se, Bello. Byla to nehoda. Opravdu jsem ho nechtěl zranit.“
   Otočila jsem se a se zamračeným pohledem jsem se na něj podívala. „A tomu mám jako věřit?“
   Povzdechl si. „Nerad to připouštím, ale vím, jak moc pro tebe znamená a že bys mi nikdy neodpustila, kdybych vás dva rozdělil. A nikdy bych už nechtěl, aby ses na mě dívala stejně jako teď.“
   Cítila jsem, jak neochotně měknu a obrátila jsem se k němu zády. Skrz sklo jsem uviděla na kraji lesa jelena. Tak důvěřivý. Docela mě v tu chvíli zajímalo, zda vůbec ví, že zavítal do země dravců.
   „Co říkali Carlisle s Esme?“ zeptala jsem se ho, když jsem se na něj znova podívala, i když jsem to už moc dobře věděla.
   „Byli velmi shovívaví. Víc než jsem čekal a než bych byl já na jejich místě.“
   „Cullenovi jsou dobří lidé.“
   „A ty se chceš stát jednou z nich.“ To nebyla otázka.
   „Ano.“ Mnohem víc než to, pomyslela jsem si.
   „Ale proč tak brzy, Bello?“ V jeho hlase byla slyšet jakási naléhavost. „Je to příliš rychlé. Vím, co říkali Carlisle s Esme, ale potřebuju vědět, proč chcete mít svatbu tak brzy. Ať už je to cokoli, přijde mi to dost šílené.“
   „Bože, tati. Řeknu ti to jen jednou a jestli mě přinutíš mě to opakovat, budu muset najít další terč pro tvoji zbraň.“ Zhluboka jsem se nadechla a pomalu vydechla. „Já. Nejsem. Těhotná. Bylo by to… nemožné… já… my jsme spolu ne… no, víš co. V blízké budoucnosti kromě toho děti opravdu neplánujeme.“ Vlastně ani nikdy.
   Charlie vypadal uklidněně a frustrovaně zároveň. „Ale jestliže to tak není, tak proč nepočkáte? Tohle nejsi ty, Bello. Nerozhodla by ses vdát, ne v tomhle věku.“
   Začala jsem se zprudka smát. On mi snad rozumí víc než jsem mu kdy ukázala.
   „Taky jsem si to nikdy nemyslela. Když mi to Edward nabídl poprvé, odmítla jsem ho. Ne proto, že bych ho nemilovala, ale protože mě mamka vždycky učila, že manželství v mladém věku je chyba. Trvalo mi to nějakou dobu, než jsem se takhle rozhodla. Datum jsem vybrala koneckonců já ve chvíli, když jsem se rozhodla, že je to správná volba.“
   „Edward a já nejsme ty a Renee. Tati, už jsem se musela mnohokrát rozhodovat nad mnohem těžšími problémy, než si dokážeš představit, a vybrala jsem si Edwarda. Patříme k sobě a nic to už nezmění. Ta svatba bude. Mohla jsem si vybrat, že počkám další čtyři roky, než dokončíme vysokou a naši přátelé a rodiny se rozejdou po celé zemi. Nebo jsem si ho mohla vybrat teď, kdy budeme mít okolo sebe naše přátele i rodinu a lidi, kteří by se těšili z naší lásky a šli na naši svatbu. Kdy mě povedeš uličkou a já budu pyšná na to, že je tohle můj domov. Vybrala jsem si to prostě teď a konec konců to nebylo zas tak těžké rozhodnutí.“
   Samozřejmě to byla jen poloviční pravda a přistihla jsem se, že se tím snažím přesvědčit i sama sebe. Cítila jsem, jak mi po tvářích tečou slzy a jak jsou Charlieho oči zase na policejního ředitele až nezvykle červené. Zuřivě jimi mrkal, než to vzdal, postavil se a objal mě.
   „Prosím, odpusť mi, Bello. Nenechej, aby nám ta zpanikařená situace zničila náš vztah.“ Jak mluvil, protíral si zuřivě rukávem košile oči.
   Zhluboka jsem se nadechla, než sem si utřela ty moje usychající. „Dobře, tati. Bude to ale chtít čas. Nemůžu se s tebou vrátit dnes večer domů. Zůstanu tady. Nemůžu teď opustit Edwarda a ty mi musíš začít důvěřovat.“
   Přikývl, i když mi bylo jasné, že z mého rozhodnutí nebyl zrovna dvakrát nadšený.
   „Mohla bys mi sem poslat Edwarda?“ zeptal se. „Rád bych si s ním promluvil.“
   „Chovej se slušně,“ varovala jsem ho.
   „Jak nejlépe dovedu,“ slíbil mě s polovičním úsměvem. „Vždyť jsem na něj vystřelil, co víc bych mohl udělat?“
   Napadlo mi hned několik věcí, které by mu mohl udělat, ale mlčela jsem. Charlie svoje slovo prozatím dodrží. Moc dobře si uvědomuje, že bych to nevzala moc dobře, kdyby se k němu choval špatně.
   Vrhla jsem po něm poslední varovný pohled, než jsem otevřela dveře. „Uvidím, jestli se Edward cítí dobře, aby sešel dolů. Skoro omdlíval bolestí, když jsem od něj před chvílí odcházela.“
   Charlie nepatrně zbledl. A i když bych ho neopustila, znamenalo by to, že by si to furt vyčítal kdykoli by mě viděl.
   Edward čekal s tázavě zvednutým obočím v obývacím pokoji. „Skoro omdlíval?“ vyslovil tiše. Pokrčila jsem jen rameny. Okamžitě byl po mém boku. „Časem z tebe bude prvotřídní lhář, Bello. Tvoje dovednosti se totiž den ode dne lepší,“ zašeptal mi do ucha.
   „Drž se zkrátka a nezapomeň, že jsi zraněný,“ zašeptala jsem.
   Jen na mě s úsměvem mrknul, než odešel za Charliem.
   Na rozdíl od předchozích rozhovorů Edward zařídil, aby byl tento klidný a v nízké hlasitosti. Stěží jsem mohla slyšet co říkají. Snažil se mě snad chránit? Upřímně, nebavili jsme se právě o tomto před malou chvílí?
   Carlisle s Esme se mnou seděli v obývacím pokoji a snažili se mi nějak rozptýlit. Esme mi nabídla nějaké jídlo, zatímco Carlisle zapnul obří plazmovou televizi. Samozřejmě mi bylo jasné, že mohli pravděpodobně slyšet každé slovo rozhovoru mezi Edwardem a Charliem. Vypadalo by to ale asi blbě vzhledem k jejich předchozí konverzaci, kdybych je požádala, abychom naslouchali, co si povídají. Utěšovala mě proto skutečnost, že budu celou noc s Edwardem.
   Edward s Charliem se objevili asi o deset minut později. Oba se přitom šklebili, což vypadalo dost podezřele. Edward ho doprovodil ke dveřím, kde si s ním potřásl rukou, než odešel. Oba jsme mu ještě stačili zamávat, a jakmile Edward zavřel dveře, zvědavě jsem se na něj podívala.
   „Co se stalo?“
   Začal se smát. „Příměří, Bello!“ Podíval se na Carlislea s Esme, kteří ale už byli na odchodu. Zůstali jsme tam sami.
   „To není fér. Já vím, že ty jsi poslouchal, co sme si během našeho rozhovoru s Charliem řekli. Proč jsem teda nemohla vědět, o čem si povídáte vy?“ zeptala jsem se zamračeně.
   Vypadal najednou ostražitě. „Pokud ti to řeknu, obávám se, že ze mě nebudeš mít moc radost.“
   „A ty si myslíš, že bych to už nechtěla vědět, když řekneš něco takového?“
   Neodpověděl, ale odvedl mě k bílé pohovce, kde jsme si sedli vedle sebe.
   „Takže?“
   „Není to tak zlé, opravdu. Charlie se omluvil a pak… omluvil jsem se já.“
   „Proč?“ zeptala jsem se zmateně. „On je ten, kdo po tobě vystřelil.“
   „Omluvil jsem se za to, že jsme se tím nezabývali víc formálně,“ řekl s ostražitým pohledem. „Požádal jsem ho o tvoji ruku.“
   Ta slova zněla tak staromódně, jako z nějakého viktoriánského románu. Zabralo mi to nějakou chvíli, než jsem to strávila.
   „Ty jsi požádal Charlieho o jeho povolení si mě vzít? Edwarde, kdybys už nebyl mrtvý, musela bych tě zabít! Tohle není devatenácté století.“
   „Omlouvám se ti, že jsem tě rozrušil, Bello, ale nelituji toho. Charlie si toho gesta cenil. Zapůsobilo to na něj a je teď víc spokojený s možností, že se vezmeme. Ty bys nechtěla, aby byl Charlie kvůli tobě šťastný? Kvůli nám?“
   „Ano, ale…“ Nemohla jsem najít ta správná slova. Vyhrál jako obvykle.
   „Bello.“ Otočil se a věnoval mi oslnivý pohled. Nahnul se blíž ke mně, až dokud se jeho čelo nedotýkalo toho mého a já cítila jeho chladivý dech na mé tváři. „Nech to být,“ zašeptal, jak se jeho rty sunuly po mé tváři.
   Toužebně jsem vydechla, zatímco vyplnil tu mezeru mezi námi. Stěží jsem mohla myslet, natož protestovat, když mě políbil. Dalších pár minut, nebo možná půl hodiny, jsme si užívali ticha a pohodlí ve společnosti toho druhého. Byl to velmi dlouhý a ohromující den. Vzdát se Edwardovi, když to bude znamenat, že budeme spolu, bylo najednou docela snesitelné.
   „Jsem šťastný,“ řekl, zatímco mě držel v náručí. „Dnešní den nebyl zas taková pohroma.“
   Zmateně jsem se na něj podívala. „Byla to noční můra!“
   „Noční můry takhle obvykle nekončí,“ řekl, než se na mě usmál a krátce mě políbil. „Koukej na to tak, že jsme předešli krizi. Charlie nezná naše tajemství a nemá dokonce ani žádné podezření. A cítí se teď tak vinně, že se ke mně choval vcelku i mile. Kromě toho, dal nám požehnání. Když se tak zamyslím na tím, co se stalo před pár hodinami, řekl bych, že je to podstatné zlepšení.“
   „Ale on na tebe vystřelil a já vím, že tě to zranilo,“ argumentovala jsem.
   Potřásl jen hlavou. „Už je to zahojené a ruka mi přestala brnět už před hodinou.“
   Přemohla mě zvědavost. „Nech mě se podívat.“
   Sundal si obvaz, který mu Carlisle opatrně zavázal okolo ramene. Mramorová kůže vypadala dokonale a nezraněně. Cítila jsem v tu chvíli bláznivou touhu se jeho ramene dotknout. Kůže byla dokonale hladká jako mýdlo.
   „Vidíš?“ řekl. „Všechno se zahojilo.“
   Usmála jsem se na něj a moje zlost pomalu mizela, obzvláště když jsem si vzpomněla na co se mohu těšit - na věčnost s Edwardem.
   „Na dnešku je ale i něco dobrého,“ řekla jsem, zatímco jsem se dívala do jeho očí. „Můžu strávit celou noc s tebou a nemusela jsem dokonce ani lhát Charliemu.“
   „Hm, opravdu velmi dobrý den,“ zamumlal, když se jeho rty sunuly po mém krku.
   Možná měl pravdu. Přesto jsem ale cítila, že i když už Charlie přijmul naše zasnoubení, není to zcela ono. Ten obraz nebyl kompletní. Cítila jsem někde hluboko v sobě hlodavou bolest, jako kdybych na něco zapomněla. Takový ten pocit, jako když jste na cestě na letiště a najednou si vzpomenete, že jste si zapomněli něco zabalit.
   „Edwarde, počkej,“ zašeptala jsem, příliš roztržitá na to, abych si vzpomněla. Pak to do mě ale najednou přímo praštilo, až jsem zanaříkala. „Není to všechno, Edwarde. Musíme to ještě říct Renee.“
   Zasmál se. „Jak znám Renee od tebe z vyprávění, nebude to zas tak těžké.“
   „Tak tím si nejsem tak jistá,“ zavrčela jsem. „Už jsem ti říkala, že má velmi zřetelné názory na manželství.“
   „Všechno bude dobré, Bello,“ řekl povzbudivě. Znovu mě pevně objal a začal broukat mou ukolébavku, zatímco mě hladil po zádech. Byla jsem ale najednou tak unavená, že jsem v jeho náruči začala usínat.
   Než jsem ale ztratila úplně vědomí, slyšela jsem ještě jeho tichou otázku: „Nemá Renee brokovnici, že ne?“