TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od Santinan

  ›› vlastní tvorba
  ›› překlady

Komentáře k povídce

        

Kouzlo noci

 
    autorka: Santinan Black
    postavy: Sirius/Luna, Ginny
    žánr: romantika

    11.514 znaků/1.972 slov - vloženo: 05.09.2009
    počet zobrazení: - klasifikace: 96%

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Sirius seděl ve svém pokoji v novém domě a přemýšlel. Hlavou se mu honilo nespočet myšlenek, avšak nejvíce ho drásala jedna, a to ta, která se týkala ženy. Již velmi dlouhou dobu tato jediná žena okupuje jeho mysl a to ho dohání k šílenství. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Nepomohlo to. Otevřel oči a vztekle uhodil do stolu.
   „Siriusi, pojď dolů!“ zavolala Ginny. Byl vděčný za to, že ho osvobodila od jeho myšlenek. Schody dolů seběhl po dvou a do jídelny vtrhl jako velká voda. Ginny se na něj zářivě usmála a začala servírovat jídlo. Jakmile se zakousl do chutného kuřecího stehna, uvědomil si, že na něj Ginny upírá zvědavý pohled.
   „Co je?“ lehce na ni vyjel, když polknul. Ginny se jen usmála.
   „Přijde mi, že to kuře za něco trestáš, jak jsi rval to maso,“ přiznala se. Sirius se usmál, když si uvědomil, že má pravdu.
   „Omlouvám se,“ řekl kajícně. Ginny nad tím jen mávla rukou a dál se věnovala svému talíři. Když dojedli, nastalo ticho rušené jen cinkáním nádobí, které se mylo ve dřezu.
   „Siriusi,“ začala opatrně Ginny. „Zítra přijede mamka a bráchové a s nimi přijedou nejspíš i Hermiona s Lunou, které mne chtějí vidět. Doufám, že tahle inspekce dopadne dobře,“ zakončila svou řeč s pohledem pevně upřeným na své ruce. Sirius si zhluboka povzdechl. Dobře věděl, že Ginny mu tu má pomáhat se zabydlet a dohlížet na to, aby tu sám takříkajíc nezpustnul.
   „Když nic jiného, bude tu alespoň veseleji,“ usmál se Ginnyinu zkroušenému pohledu. Oplatila mu úsměv.
   „Accio máslový ležák,“ řekla a mávla hůlkou. Byl to jejich večerní zvyk, popíjet máslový ležák a povídat si.
   „Stalo se ti někdy, že jsi měla plnou hlavu myšlenek na někoho?“ zeptal se opatrně Sirius. Ginny se na něj zpytavě zadívala. Sirius sklopil pohled a studoval dřevěnou desku stolu.
   „Ano,“ odpověděla prostě. Vyčkávala, co řekne dál. Zhluboka se nadechl.
   „Nemůžu jí dostat z hlavy, i když jsem se snažil, nejde to. Co mám dělat?“ upřel na ni pohled unavených, modrých očí.
   „Siriusi, obávám se, že trpíš velmi vážnou nemocí, které se říká láska,“ upozornila ho jemně.
   „Blbost!“ popřel její tvrzení okamžitě. Pokrčila rameny.
   „Když myslíš.“
   Zvedla se, aby uklidila láhve od ležáku a on si uvědomil, že jeho společnice už dávno není malé dítě, ale mladá a ke všemu ještě krásná žena.
   „Dobrou noc,“ popřála mu nakonec a odešla do svého pokoje. Neodpověděl.

   Pokoj ozařovalo pouze měkké měsíční světlo. Převaloval se v posteli a nemohl usnout. Fantazie mu pracovala na plné obrátky. V představách se jí dotýkal, líbal ji, hladil, miloval. Otevřel oči a plně si uvědomoval, že co se této ženy týče, zůstane jen u představ, což ho ubíjelo. Usnul až někdy po půlnoci.

   Sirius akorát prostíral k obědu, když se domem rozezněl zvuk domovního zvonku. Ginny odběhla otevřít. Sirius věděl, že nyní nastane hromadné vítání, a proto se raději zdržel v jídelně a vyčkával. Slyšel hlas Molly, jež vítala svou jedinou dceru. Čekání začínalo být nesnesitelné. Najednou do místnosti vtrhla dvojčata a za nimi v závěsu Charlie s Billem. Všichni čtyři se k němu vrhli a začali ho objímat. Sirius pod jejich náporem zavrávoral. Jako poslední vplula do místnosti Luna. Stydlivě se pousmála a natáhla k němu ruku. Sirius se oprostil od dvojčat a nabízenou ruku stiskl.
   „Rád tě vidím,“ usmál se.

   Po jídle se vyprávělo a dům ovládl smích a hlahol.
   „Siriusi, co ty a ženy?“ zeptal se rozpustile Fred. Všichni zmlkli a upřeně se na něj zadívali. Sirius se okamžik rozmýšlel, než promluvil.
   „Ty se mi vyhýbají, jako čert kříži,“ prohodil s úsměvem. Všichni se jeho poznámce zasmáli.
   Ginny všem ukázala, kde budou bydlet, zatímco Sirius se opět uklidil do svého pokoje.

   Ozvalo se zaťukání na dveře. Do dveří nakoukla světlovlasá hlava.
   „Pojď dál,“ vyzval ji.
   „Díky,“ šeptla. Posadila se na postel a poněkud nervózně na něj hleděla.
   „Stalo se něco?“zeptal se s nepatrným znepokojením v hlase. Zavrtěla hlavou.
   „Chtěla jsem ti jen poděkovat, že jsi mi pomáhal zachránit otce, i když už bylo pozdě.“ Zadívala se na něj vážnýma očima světle modré barvy. Sirius ji objal.
   „Nemusíš mi děkovat, pro mne to byla samozřejmost,“ upozornil ji jemně. Luna se k němu vděčně přivinula. Cítil její dech na svém hrdle. Nasucho polkl a snažil se sám sobě namluvit, že se nic neděje. Jemně ji od sebe odsunul.
   „Co ty a chlapi?“ snažil se odlehčit nepříjemnou situaci. Děkovně se na něj usmála.
   „S žádným dlouho nevydržím,“ přiznala se. A přitom jsi tak krásná a inteligentní, pomyslel si. Upřeně si hleděli do očí. Ani jeden z nich nedokázal odvrátit pohled. Jemně ji pohladil po tváři. Zavřela oči a vychutnávala si ten dotek jeho teplé dlaně na své tváři.
   Najednou se nad něj naklonila a políbila ho. Nejdříve váhavě, poté naléhavěji. Překvapený Sirius jí polibek oplácel. V mžiku se od něj ale odtáhla. Uvědomila si, co udělala a zrudla jako rudá růže. Otočila se na podpatku a vyběhla ven. Užaslý muž se za ní jen díval neschopen slova či pohybu. Na rtech stále cítil její polibky a v hlavě mu rezonovala jediná myšlenka. Proč?!
   Vyšel ven, kde se natáhl na trávník. Slyšel Charlieho, jak se o něčem baví s Hermionou. Když zavřel oči, cítil Luniny rty stále na svých. Viděl její poplašený pohled, když doslova prchala z jeho pokoje. Stále cítil její jemnou vůni. Nedokázal ji vytěsnit z mysli. Tiše zaúpěl nad svou bezmocí. Vycítil vedle sebe pohyb, avšak neotevřel oči.
   „Víš, někdy máme to, po čem toužíme na dosah ruky,“ upozornil ho ženský hlas. Poznal, že je to Ginny.
   „Myslíš?“ zeptal se unaveně.
   „Nemyslím, já to vím, Siriusi. Nenech si svou šanci proklouznout mezi prsty,“ poradila mu, než odešla pryč. Ačkoli nechtěl, musel se nad jejími slovy zamyslet. Nakonec uznal, že má pravdu.

   Večer se všichni bavili různými triky dvojčat. Sirius seděl venku naproti Luně a potají ji pozoroval. Líbilo se mu, jak se směje, jak jí jiskří oči a líbilo se mu i to, jak jí neposlušná kadeř spadá do obličeje. Zatřepal hlavou, aby alespoň na okamžik vypudil z mysli myšlenky na ni. Ne všechny totiž byly slušné.
   Luna se snažila celý večer nepohlédnout na Siriuse. Dařilo se jí to. Styděla se za to, co odpoledne udělala. Bála se toho, co si o ní asi myslí. Cítila se trapně.

   Večer se pomalu, ale jistě chýlil ke svému konci. Venku už sedělo jen pár lidí a mezi nimi byl i Sirius s Lunou. Dvojčata se odebrala do svých pokojů a zanechala je tu samotné. Ticho viselo ve vzduchu, jako katovská sekera. Nakonec ho prolomila Luna.
   „Já,“ zadrhla se, než pokračovala. „Moc se za to odpoledne omlouvám,“ pípla tiše a urputně se soustředila na své prsty. Zadíval se na ni zvláštním pohledem.
   „Proč?“ zeptal se jednoduše. Zahleděla se na něj. Opětoval její pohled.
   „Cítím se trapně. Nechápu, co mě to napadlo. Připadám si jako blázen,“ přiznávala ke svému činu a svým pocitům aniž by hnula brvou. Natáhl k ní ruku. Chvíli ji nechal viset ve vzduchu, než ji nechal klesnout na stůl. Luna už chtěla podvědomě jeho ruku přijmout, ale v posledním okamžiku se ovládla. Ani jeden z nich nepromluvil. Sirius na Lunu hleděl zpoza clony černých vlasů, které mu spadly do obličeje. Nakonec ruku stáhl.
   „Pojď se mnou, chci ti něco ukázat,“ vyzval ji jemně. Poslušně se zvedla a šla krok za ním. Sirius ji zavedl na konec zahrady, odkud bylo vidět na hladinu jezera.
   Měsíc ozařoval vodní plochu a vytvořil z ní dokonalou iluzi zrcadla. Luna nad tou nádherou zatajila dech. Nikdy takovou krásu nespatřila. Sirius se pousmál. I on měl podobné pocity, když poprvé uviděl scenérii před sebou.
   „Krása,“ vydechla Luna.
   „Já vím,“ přisvědčil tiše, aby neroztříštil kouzlo okamžiku. Stál za ní a bojoval s touhou se jí dotknout, obtočit si pramen jejích vlasů kolem ruky, přitáhnout ji těsně k sobě a líbat ji, dokud jí nedojde dech a nepodlomí se jí kolena. Sevřel ruce v pěst, aby odolal svému pokušení. Otočila se k němu bokem a hleděla na hvězdnou oblohu.
   „Tam někde jsi ty,“ řekla něžně a ukázala rukou k nebi. Usmál se.
   „A támhle jsi ty,“ odpověděl a ukázal rukou k měsíci. „Jsi krásná,“ vyřkl dříve, než se mohl zarazit. Pohlédla na něj široce rozevřenýma očima. Luna si myslela, že se přeslechla, a tak jenom tázavě zvedla jedno obočí.
   „Jsi krásná,“ zopakoval prostě ta dvě slova. Nevěřícně na něj zírala s otevřenými ústy.
   „Víš, že zírat na někoho s otevřenou pusou je neslušné?“ zeptal se se šibalským úsměvem. Okamžitě pusu zavřela, ale nepřestávala na něj zírat. Vztáhl k ní ruku. Ucukla, jako by to byl jedovatý had. Smutně se usmál.
   „Dobrou noc,“ řekl ještě před tím, než se otočil k odchodu. Chvíli ještě zůstala stát na místě a pozorovala, jak se jeho silueta ztrácí ve tmě, poté se za ním rozeběhla.
   „Siriusi, počkej!“ zakřičela zoufale. Zastavil, ale neobrátil se k ní. Nechtěl, aby spatřila jeho oči a tvář, ve kterých se mísil smutek s bolestí.
   „Hrozně moc se ti omlouvám,“ zadrmolila udýchaně k jeho zádům. „Nechtěla jsem ti ublížit. Nevím, co si mám o tobě nebo o sobě myslet. Jsem jako slepec, který bloudí labyrintem. Jenže pro mě je ten labyrint můj vlastní život. Promiň mi to,“ zaprosila úpěnlivě.
   „Ty jsi mi ublížila, Luno. Ani možná sama nevíš jak moc, ale ublížila,“ poznamenal hořce a bez jakéhokoli dalšího slova odcházel pryč. Luna se vyčerpaně sesunula do trávy vlhké rosou a hleděla za širokými zády muže, který právě odcházel. Rozplakala se. Nechala se ovládat vzlyky, dokud se necítila vyčerpaná. Nejraději by se propadla za to, co udělala, avšak nebylo jí přáno.

   Sirius stál u okna a hleděl na stříbrnou tvář měsíce. Nadával si za to, co udělal, za své pocity i za svou zranitelnost. Nechápal, jak mohl být takový blázen. Vždyť je mladá a on podle jejích měřítek už je jistě pomalu stařec. Povzdechl si a nechal volně stékat jedinou, osamělou slzu hořkosti po své tváři. Přejel si přes obličej rukou, aby se vzpamatoval. Musel být nejspíš napůl šílený. Zhluboka si povzdechl.

   Luna stála za dveřmi Siriusova pokoje a nervózně přešlapovala. I přes dveře slyšela, jak tam chodí. Ani přesně nevěděla, co udělá nebo řekne, až ho uvidí. Ale jedno věděla jistě, půjde za ním ještě teď.

   Slyšel, jak se pohnula klika dveří, a jak cvakla západka zámku. Otočil se čelem ke dveřím a napjatě pozoroval, co se bude dít. Ve dveřích stála Luna. Nevěděl, co po něm chce a bylo mu to jedno.
   „Odejdi!“ přikázal. Pyšně zvedla hlavu a napřímila se.
   „Ne,“ odvětila ostře. Zavřela za sebou tiše dveře a popošla o několik kroků blíž k němu. Přišlo jí, že se nad ní tyčí, jako nějaký starověký bůh pomsty. Tentokrát mu nabídla ruku ona. Váhavě sevřel její drobnou dlaň ve své. Prohlížel si ji s pocitem nejistoty a naděje zároveň.
   „Odejdi, prosím,“ zaúpěl.
   „Co když neodejdu?“
   „Pak za sebe neruším,“ přiznal popravdě. Pousmála se koutkem úst. Stáli od sebe na délku svých paží.
   „Siriusi, jsi skvělej chlap a no, když už to musíš vědět, tak mě přitahuješ. Přitahuješ mě stejně, jako světlo můru,“ přiznala to, co jí už Dlouhou dobu vrtalo hlavou. Pohladil jí palcem po vnitřní straně dlaně. Lunou proběhlo příjemné mravenčení.
   „Řekla jsi, že jsi jako slepý v labyrintu, dovol mi tedy, abych tě jím mohl provést,“ řekl a přitáhl si ji o krok blíž k sobě. Hleděli jeden druhému do očí. Sirius v nich měl naléhavou tužbu, zatímco Luna nerozhodnost.
   Naklonili se k sobě a váhavě spojili své rty. Sirius položil svou ruku na Lunina záda a přitáhl si ji blíž k sobě. Nutně potřeboval cítit její blízkost. Chutnala sladce jako víno. Její vůně a chuť ho opájela. Luna ho objala pažemi kolem krku a přitiskla se nejblíže, jak mohla, k jeho pevnému tělu. Najednou si uvědomila, že po tomto okamžiku toužila již velice dlouho. Jejich mysli začala ovládat touha a vášeň. Ve chvíli, kdy se jejich těla spojila, se spojily i jejich duše. Duše hvězdy se prolnula s duší měsíce.