Zkušenost desátá: až se vám někdy bude zdát, že se váš svět rozbil na kousky, nebrečte. Sesbírejte střepy a začněte se smát!
Vždyť střepy nosí štěstí

   vloženo: 14.09.2010    11.952 znaků / 2.002 slov    počet zobrazení:   

   Zlo bylo zažehnáno, alespoň do doby, než se objeví v nějaké nové podobě. Zatím se však obyvatelé Anglie mohli radovat. Noviny byly naplněny dlouhatánskými podrobnými články s různými úhly pohledu na proběhnutou bitvu, kdy byla ve většině případů vykládána všelijak. Jen minimum se podobalo pravdě, ale tak už to prostě bylo. Bulvár byl plný spekulací o Natalii Blackové a její skutečné úloze. Rozebírali plány AEAC jak zachránit svět, ochránit Bradavice a vyzdvihovali Brumbála, že tento nápad ochotně podpořil. Krásně balamutili obyvatelstvo Anglie, jen co je pravda.
   Ale proč by se v tom někdo víc rýpal, když celá země slavila? A co země, celý svět. Všichni věděli o hrozbě Voldemorta a všichni oslavovali chlapce, který zvítězil. Harryho Pottera. Byl osobnost celého světa, jeho fanoušci zakládali spoustu časopisů, vyráběli se hračky s jeho jménem, panenky Harry Potter, typ koštěte pojmenovaný po Harrym nebo dokonce vesnice Pottervill. Zkrátka nehorázná mediální bublina, jak tomu s radostí říkala Naty a jak doufal Harry, kterému z toho všeho šla už hlava kolem. Měl pomalu větší děs ze svých fanoušků, kteří ho pronásledovali na každém kroku, než ze samotného Voldemorta, který ho tedy už naštěstí nepronásledoval vůbec. I Siriuse přešel brzy humor, když se v jednu chvíli posmíval svému kmotřenci kvůli jeho fanklubům a v tu druhou ho nějaká Harryho fanynka srazila k zemi, že si narazil dvě žebra – to jak se k němu snažila dostat. Naštěstí jeho kmotřenec na rozdíl od Siriuse stihl včas utéct, i když se trochu procvičil v běhu kolem bradavického jezera.
   Ohňostroje rozjasňovaly snad každý den večerní oblohu, podniky měly otevřeno non-stop, jelikož lidé měli neustále chuť se radovat. Připít si na Anglii, na dobro, na národního hrdinu, na život. Bradavice byly plné veselého smíchu jejích studentů, prapory kolejí slavnostně visely ve Velké síni, výzdoba byla přímo slavnostní. A nejen v Bradavicích.
   Všichni se radovali ze života. Všichni, kdo přežili tuhle krutou válku. Mrtví byli pochováni a uctěni. Bílé mohyly na ministerstvu, v Bradavicích a v nemocnici U Svatého Munga připomínaly památku padlých obětí. Nový ministr, kterým byl k překvapení všech zvolen Remus Lupin, za něhož se zaručil sám Brumbál, počal napravovat škody, které kouzelnický lid Anglie utrpěl.
   Ale i přesto existovala jedna osoba, která si neužívala jako ostatní. Vyhýbala se společnosti a přemýšlela. Přemýšlela, co bude dál…
   „Nat!“ přiběhl k ní její otec a přivinul si ji k sobě. Neodháněla ho, i když by raději byla sama. Byla zmatená, její srdce bolelo. Hruď se jí svírala, nemohla se pořádně ani nadechnout. Cítila se zrazená. Měla sice radost, že ho konečně zabila, že se konečně zbavila svého dlouholetého nepřítele, jenže co z toho, když získala nového a ztratila toho, koho milovala jako otce, kdo byl jejím nejlepším přítelem?
   Cítila hořkost v ústech a hrdlo se jí stáhlo, že pomalu nemohla dýchat. Nechtěla plakat, ale její tělo jí neposlouchalo. Slané slzy si hledaly cestu po jejích tvářích, nemohla si pomoct. Cítila, jak jí otec utěšuje a hladí konejšivě po vlasech.
   Mlčel.
   Nevěděl, co by měl říct. Byl nadšený, měl příšernou radost z vítězství, ze svého kmotřence a dcerky, jenže si uvědomil, jak těžké musí být tohle všechno právě pro ni. Pro jeho malou holčičku, která už vlastně není malá. Jenže on v ní stále viděl to dítě, které musí ochránit a nedovolí, aby jí kdokoliv ublížil. Jenže i to už se stalo a on s tím nemohl nic dělat. Tušil, jak moc pro ni musí znamenat ztráta Daniela, přestože ho osobně vůbec neznal. Spíš k němu cítil nevraživost, poté co s jeho dcerou tak neférově zacházel. Proč jí to neřekl sám? Proč jí neřekl, že Alex Rider je jeho syn?
   „Mám tě ráda, tati,“ vydechla Natalia najednou tiše a otřela si slzy z tváří. Zvedla tvář ke svému otci a usmála se. Moc dobře si uvědomovala, co všechno se mohlo stát, kdyby si na sebe nakonec tu neprůstřelnou vestu nenavlékla. Mohla být mrtvá a svého tátu navždy ztratit.
   „Já tebe taky, zlato,“ usmál se Sirius něžně a vlepil jí na čelo letmý polibek. „Jsem na tebe pyšný.“
   Nataly se pousmála. Najednou cítila hřejivý pocit, který ji uklidnil. Milovala svého otce, věděla, že teď už bude s ním. Navíc získá nové přátele. S Dracem si skvěle rozumí a Harry s triem? S těmi se snad taky nějak snese. Teď ale věděla, že musí udělat jednu věc… rozhodující věc, která změní její dosavadní život.
   Vstala a rozhlédla se kolem. Všichni se radovali, smáli se, plakali štěstím. Zahlédla Harryho, jak se objímá se svými přáteli, jak ho Ron obdivně poplácává po zádech a Hermiona dojatě přikyvuje něčemu, co říká. Natalii to nedalo, musela se usmát. Od srdce se nadšeně usmát. Šedé oči se jí rozzářily, když uviděla tolik lásky, tolik optimistických tváří kolem sebe.
   „Musím si něco zařídit,“ usmála se na Siriuse, který jen nepatrně přikývl a trochu starostlivě se na ni díval. Nevypadala ale, že by si kvůli tomu dělala nějaké vrásky, jednoduše se otočila na podpatku a zmizela v jásajícím davu, ke kterému se přidal i on sám.
   Nálada byla fantastická. Brumbál vrátil kolejním stolům jejich původní místo a na jeho pokyn začala hostina. V tu chvíli Naty právě našla toho, koho hledala.
   „Ahoj,“ pozdravila Daniela odměřeně, ten se na ni smutně usmál. Jeho syn Alex stále nedaleko od něj, i on vypadal trochu zachmuřeně, ale to ignorovala. Bylo jí jedno, jak mu je. „Dávám výpověď,“ prohlásila, než stačil její šéf vůbec cokoliv říct. Nakonec se zmohl jen na šokované:
   „Co?!“
   „Slyšels. Už nechci být u AEAC.“
   „Ale Naty, to…“
   „Prostě končím,“ přerušila ho ledově. „V nejbližší době ti to pošlu písemně a pak vypadnu z Ameriky do Anglie.“
   „Prostě zdrhneš před problémama?“ zeptal se uštěpačně Alex, který už to její nesnesitelné chování a příšerně laxní a ledový přístup nemohl vydržet. Lhostejně se na něj podívala.
   „Ne,“ opáčila prostě. „Jen nemám potřebu se s některými lidmi vídat tak jako doposud.“
   „Nataly, prosím,“ začal Daniel téměř zoufale, „přísahám, že jsem ti to chtěl-“
   „Ale neřek kruci!!!“ vyjela na něj prudce se slzami v očích. „Myslela jsem, že mi věříš a ty na mě místo toho pošleš svýho parchanta!!!“
   „Co si o sobě kruci-“ začal Alex podrážděně, ale i toho umlčela jedním mrazivým pohledem.
   „Mysli si o mně, co chceš, to je mi upřímně ve tmě,“ utrousila jedovatě a otočila se k odchodu: „Užijte si to v Americe.“ S tím zmizela opět v davu, jak se objevila.
   Možná, že to neměla až tak dokonale promyšlené, milovala AEAC, ale nesnesla by ten pocit. Nenáviděla Dana a nenáviděla Alexe. Ublížili jí, nic jiného teď necítila. Byla natolik zaslepená bolestí a nenávistí, že si nepřepouštěla, že by k tomu třeba Daniel mohl mít nějaký rozumný důvod. A i kdyby ho měl, nevěděla, jestli by mu dokázala odpustit. Jestli by mu chtěla odpustit.
   Naposledy procházela chodbami, které jí byly druhým domovem. Už ne prvním. Za poslední rok se změnilo tolik věcí, že pomalu přestávala chápat, jak se to vůbec všechno mohla stát tak najednou, tak nečekaně. Tolik zvratů v jejím životě a stačilo přitom tak málo. Jedna hloupá mise pro záchranu světa, aby poznala svého tátu. Jedna hloupá mise, aby ztratila muže, který jí byl oporou, který byl pro ni jako otec. Jedna hloupá mise, aby se zbavila toho, jež nenáviděla už od chvíle, kdy se poprvé potkali, a hlavně zjistila, že to on byl vrahem její matky, po kterém pátrala od jejího pohřbu. Jedna hloupá mise stačila k tomu, aby našla svého nového nepřítele.
   Alexandr.
   Už jen to jméno ji dopalovalo, zvlášť když si vzpomněla, jak ji celou dobu tahal za nos. Nejradši by si z něj udělala boxovací pytel nebo mu rovnou vyškrábala oči, ale to přece nemohla. Byl to milovaný synáček jejího šéfíka.
   „Přesněji řečeno bývalého šéfíka,“ ušklíbla se hořce Natalia, ale ani sebemenším pohnutím mimických svalů v obličeji nedala znát, jak moc se jí vlastně tohle celé dotklo. Získala otce, ztratila nejlepšího přítele, který jí vrazil kudlu do zad, a její „parťák“, kterého ze srdce nenáviděla, mu v tom prakticky pomáhal. Piers byl sice mrtvý, stejně tak i Voldemort, a ona se mohla vrátit zpátky tam, kam vlastně patřila, ale bylo to vůbec tak snadné, když za sebou měla nechat celý svůj dosavadní život a rodinu, co jí byla oporou?
   „Nejsem žádná bábovka,“ zavrčela Naty naštvaně a prudce odbočila do vedlejší chodby, která vedla k východu. Bohužel už se nestačila vyhnout osobě, která měla podobný záměr, jen v protisměru. Zaklela, když se spolu srazili, ale i tak se chystala omluvit, což jí přešlo ve chvíli, když zjistila, co je ta osoba zač…
   „Promiň, měl jsem se dívat na cestu,“ pousmál se smutně Alex, na kterém byly patrné důsledky posledních pár dní. Boj, hádky, rozpadnutí vztahu s Naty… Tedy pokud vůbec nějaký byl.
   „Jo, to měl,“ utrousila jedovatě Nataly, nenávistně si ho přeměřila pohledem a chystala se ho obejít velkou oklikou, když se znovu ozval:
   „Musím s tebou mluvit, jen chvíli, prosím.“
   „Nemáme o čem mluvit. Sbohem.“
   „Naty, prosím. Já-“ zarazil se, ale pak o něco odhodlaněji pokračoval: „Já nechci, abys odešla.“
   „A co je mi do toho, co ty chceš?“
   „Miluju tě.“
   „Ale já tebe ne,“ opáčila zcela bez soucitu a tvrdým pohledem propalovala jeho zdrcenou tvář. „Ušetři se toho ponižování, Ridere, když víš, že to nemá cenu. Nikdy jsem k tobě necítila nic víc, než nenávist a po tom, co se stalo… Nemá to cenu. Jdi si za svým tatínkem a užívej života. Snad už se naše cesty nikdy nezkříží.“
   S tím se přemístila, aniž by se na něj znovu podívala, takže neviděla ani zbloudilou slzu hledající si cestu po jeho tváři.
   Necítila lítost, jen nenávist. Připadala si jako ta největší mrcha, ale líbil se jí pocit zadostiučinění, který v srdci měla. Snad se na okamžik zamyslela nad svým chováním, krutostí a unáhleností, ale i to ji opustilo, když uslyšela známý hlas:
   „Ahoj, Nat,“ zazubil se na svou dceru Sirius a hnal se jí obejmout, zatímco zbytek složený z Rona, Harryho, Draca a Hermiony za ním značně zaostával. Už jen pohled na rozjařeného otce zahnal alespoň na chvíli Nataliiny chmurné myšlenky a od srdce se usmála. Byla tak šťastná, že je konečně doma, přestože rány v jejím srdci byly stále ještě čerstvé.
   „Ahoj,“ oplatila pozdrav a to i směrem k čtveřici, která se s ní taky s radostí přivítala.
   „Jak je ti?“ staral se hned obětavě Ron za což si vysloužil bolestivý šťouchanec do žeber od Hermiony, která, když uviděla krátký záblesk v očích Nat, pochopila, že pro dívku není dvakrát příjemné mluvil o událostech posledních dnů.
   „Skvěle,“ opáčila Naty s trochu nepřesvědčivým úsměvem a nechala se od Siriuse obejmout kolem ramen. Zatímco nechápavě sledovala, jak se čtveřice vzdaluje, ozval se jí u ucha hlas jejího otce:
   „První zákon přátelství vyžaduje, abychom si přátelství hleděli a pečovali o něj. Ten druhý, abychom byli shovívaví, když je první zákon porušen.“
   Dotčeně se na něj podívala.
   „Hezké, jen nechápu, co s tím mám…“
   „Víš, Nat, bohužel jsem s tebou nemohl doposud strávit tolik času, kolik bych chtěl, a doufám, že i to si vynahradíme, ale jako tvůj otec ti z vlastní zkušenosti říkám, že přátelství je druhá nejdůležitější věc, kterou v životě potřebuješ a neobejdeš se bez ní, protože přátelé jsou jako andělé, co vnáší do tvého srdce útěchu, radost, naději a hřejivý pocit, který s tebou bude tehdy, kdykoliv ho budeš potřebovat. Proto bychom o přátelství měli pečovat a nezanevřít na něj, přestože svoje úskalí jistě má. Ale i ta se dají překonat…“
   „Mluvíš jak encyklopedie,“ zašklebila se Naty, ale ne tak kysele, jak chtěla, protože na ní slova a hřejivý hlas jejího táty zapůsobila, přestože si to nechtěla připustit. „A jaká je ta první věc?“ zeptala se jen tak mimochodem a brouzdala pohledem po okolí, jen aby nemusela snášet jeho přemoudřelý pohled.
   „Láska, Naty, láska,“ usmál se přemoudřele Sirius, políbil ji do vlasů a odešel za svým kmotřencem a jeho přáteli zanechávaje za sebou zadumanou dívčí hlavičku, ve které to divoce šrotovalo.
   Neměla ponětí, jak dlouho tam ještě stála, ale když následovala tátu do domu, měla na tváři úsměv, který sliboval nové a lepší zítřky. Zítřky, které by časem třeba mohla znovu trávit i v Americe…

   *K*O*N*E*C*