20.kapitola

   vloženo: 12.12.2011    43.458 znaků / 7.194 slov      

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Druhý den ráno Draco bolestně procitl už kolem sedmé, protože si celou noc ležel na pravé ruce, takže ho probudilo nesnesitelné mravenčení od loktu až po konečky prstů. Několikrát postiženou rukou zatřepal a pak se pokusil ještě usnout, ale jeho mysl stále bloudila mezi událostmi včerejšího dne a skutečností, že toho dne bylo šestého dubna. Tím pádem už mu zbývalo pouhý týden…
   Ležel na zádech se zavřenýma očima a čekal, až se kluci probudí, což netrvalo dlouho, protože v půl osmé se rozdrnčel Remusův starý budík.
   „Poslední den na téhle škole vyhodím ten budík z okna naší ložnice a se zadostiučiněním se budu dívat, jak se roztříští o zem,“ zamumlal James rozespale.
   „Na to zapomeň, pořídil jsem si ho, když jsem si šel kupovat pomůcky do prvního ročníku,“ zaprotestoval Remus. Draco odhrnul své závěsy, aby na všechny viděl.
   „A to má pro Rema určitě velkou citovou hodnotu,“ doplnil Malfoy a mrkl na Lupina, který se tvářil neutrálně.
   „Už jste to mezi sebou vyřešili?“ zeptal se James, když si všiml, že Draco už nevysílá k Siriusovi vražedné pohledy.
   „Ale jo,“ odpověděl Sirius a podíval se na Draca, který na to nereagoval a zmizel v koupelně.

   Když všech pět přátel scházelo o několik desítek minut později dolů do společenské místnosti, okamžitě je upoutal dav, který se mačkal u nástěnky. Visel na ní nějaký menší plakát, který upozorňoval na něco, co vyvolalo všeobecný rozruch. Draco si myslel, že jsou to jen instrukce ke kurzu přemisťování, ale skupinka asi čtyřech prváků, tlačící se na ostatní, aby taky něco viděla, jeho domněnku vyvrátila.
   „Můžou tam úplně všichni?“ vypískla jakási copatá slečna, stoupající si na špičky, aby slyšela své přátele, kteří měli to štěstí a stáli v první lajně.
   „Snad ne další ples,“ utrousil Sirius otráveně, když celá pětice sešla schody a octla se na kraji hloučku.
   „Siriusi, Siriusi, půjdeš se mnou?“ Neznámo odkud se k nim přihnala jakási zrzka, které nemohlo být víc, než patnáct a dožadovala se Blackovi pozornosti.
   „Kelly,“ spustil Tichošlápek, ale dívka mu skočila ho řeči.
   „Jane,“ opravila ho.
   „Jane, už někoho mám,“ řekl bez obalu a Jane se s nešťastným výrazem vytratila.
   „Takže je to pravda?“ zeptal se Remus. „Zase ples? Ale proč teď? To je nějaké výročí, nebo co?“
   „Brumbál prochází asi nějakým rozmarným obdobím,“ ušklíbl se James. „Viděl jste někdo Evansovou?“ zeptal se, a když jeho přátelé zavrtěli hlavami, odkráčel ji hledat.
   „Třeba si Brumbík vzpomněl, že mám narozeniny,“ ušklíbl se Sirius a přesunul se blíž k hloučku studentů, který však postupně rozestupoval, takže se Black nakonec dostal až na dohled k plakátu.
   „Kdy má Sirius narozeniny?“ zeptal se Draco Remuse a Petra, kteří si mezitím sedli do křesel opodál.
   „Ve čtvrtek, myslím,“ řekl Petr a zatvářil se pyšně na to, že si to pamatuje. Malfoy se pro jistotu ještě zkoumavě zadíval na Rema, aby mu to potvrdil. Lupin kývl, takže Červíček tentokrát nezklamal.
   Mezitím se u nich zase objevil zklamaný Sirius. „Buď má Brumbál bordel v datech narození, nebo ten ples nebude kvůli mně,“ konstatoval kysele. „Je naplánován na dvanáctého dubna, od osmi,“ dodal, když si všiml otázky v očích svých přátel.
   Dracovi v tu chvíli vynechalo srdce. Dvanáctého dubna? Je to opravdu ta nejhloupější náhoda, nebo to ředitel dělá schválně?
   „Vychází to na pondělí, to je taky úplně na hlavu postavené,“ pokračoval Black a založil si ruce na prsou.
   „Proč by Brumbál pořádal ples v pondělí?“ Remusovi to vrtalo hlavou ještě víc, než všem ostatním.
   Protože se Pansy vracíme třináctého… odpověděl mu Draco v duchu.
   „Je přece jenom už trochu bláznivý,“ ukončil to Tichošlápek. „Nebudeme to řešit, má proto určitě nějaký důvod. Radši pojďte na snídani, ať na nás zbudou nějaké koblihy,“ vyzval je, i když věděl, že koblih bude tolik, kolik jen každý bude chtít.
   „Tak jdeme,“ přikývl Petr vážně a rychle vstal.
   Velká síň byla narvaná k prasknutí a nad všemi čtyřmi přeplněnými stoly se vznášela dobrá nálada. Brumbál nad svým talířem pozoroval potěšené studenty a s úsměvem si všiml rozpačitých výrazů Pansy a Draca, kteří se na sebe, co chvíli nervózně podívali.
   Téma ples se zdálo nesmrtelné. Desítky dospívajících osobností horlivě gestikulovalo a vyřvávalo svoje poťouchlé názory na všechny strany. Některé však další společenská akce jen pobouřila. Pro ně byl ples jen prostředkem k nesmyslnému fintění kvůli svým idolům. Prostě hloupost.
   Nadšení však ale očividně převažovalo. Jako by snad zatemňovalo mozek, protože většina studentů úplně zapomněla, že je vůbec vyučování a školní zvon, upozorňující na začátek hodiny, pro ně zazněl jako verdikt božský. Vmžiku se všichni začali hromadně valit na chodbu, což se ukázalo jako velice zapeklitý úkol. Několik druhaček upadlo přesně ve dveřích, a proto se postup na několik okamžiků zastavil, aby je někdo neušlapal.
   Tu hodinu se počet drahokamů v přesýpacích hodinách jednotlivých kolejí značně zmenšil. Nejhůř dopadli sedmáci, kteří měli první hodinu s profesorkou McGonagallovou.

   „Provést to neverbálně je o dost těžší, než když můžete formuli vyslovit,“ upozorňovala je profesorka McGonagallová, jakmile se všichni naučili nové kouzlo, s jehož pomocí mohli z vody vykouzlit jídlo, které se dalo normálně pozřít. „Také byste měli pamatovat na to, že nemá takové vlastnosti jako potraviny pravé. Dlouhodobě se jím člověk stravovat nemůže, protože neobsahuje vůbec žádné živiny, kromě minerálních látek, které v sobě měla voda, jíž jsme k přeměně použili,“ doplnila ještě.
   Draca by jindy tato hodiny přeměňování určitě bavila, protože to, o čem profesorka hovořila, ho doopravdy zajímalo, dnes ale nebyl s to se soustředit. Jeho myšlenky se stále ubíraly za plesem a jeho spojitostí s návratem do přítomnosti, pokud se to tak dalo nazvat. Draco se totiž už kolikrát přistihl, že za pravou skutečnost považuje rok 1977.
   Ne, musí se odpoutat od téhle doby, za několik dní se přece vrací! Zatřepal hlavou, aby z ní vyhnal nežádoucí myšlenky a otočil se na Siriuse, který si na začátku hodiny sedl vedle něj. Mladý Black měl ve tváři hluboce zamyšlený výraz, který ovšem neměl nic společného s tím, co profesorka před tabulí vykládala. Hlavu měl opřenou o ruku a očima upřeně pozoroval dívku ve vedlejší uličce několik lavic před nimi. Dlouhé plavé vlasy jí splývaly po zádech jako závoj a rukou, v níž držela barevný brk z ocasu nějakého exotického ptáka, pohupovala na loktu dopředu a dozadu.
   Elizabeth se na ně znenadání otočila. Několik sekund hleděla Siriusovi do očí, přičemž se neznatelně usmála. Pak přeorientovala svou pozornost na Draca, ale na něj se neodvážila udělat žádný přívětivý obličej.
   „Pane bože,“ hlesla profesorka McGonagallová znenadání, až všichni nadskočili. „Copak nemůžete dávat ani chvilku pozor? Chápu, slečno Clarková, že Sirius Black opravdu překypuje osobním kouzlem. Neméně pak pan Martons vedle něj, ale mohla byste si laskavě opustit významné pohledy při mých hodinách?“
   Lizina tvář nabyla jemně purpurové barvy. „Omlouvám se, paní profesorko,“ zašeptala a vrátila se ke svým poznámkám, které si v průběhu hodiny opisovala od Lily. Sirius na ni dál zíral.
   „Kdyby byly všechny holky alespoň zpola takové jako ona,“ pronesl Draco šeptem ke svému sousedovi. Sirius se na něj překvapeně otočil.
   „Pořád k ní něco cítíš?“ zeptal se Black vážně.
   „Je to příliš brzo, aby to všechno zmizelo,“ konstatoval. V tu chvíli se ozval zvon, oznamující konec hodiny. Všichni si začali balit pomůcky do brašen. „Co máme příští hodinu?“
   „Formule. Nepůjdu tam,“ řekl Sirius rozhodně.
   „Cože, proč?“
   „Nechce se mi, půjdu ven na pozemky, trochu se projít. Nechceš jít taky? S Kratiknotem to bude zase nuda,“ vyzval ho Tichošlápek.
   „Tak fajn,“ souhlasil Malfoy a usmál se na něj. Nepozorovaně vypadli ze třídy a rázovali si to rovnou do Vstupní síně, odkud vyklouzli na studené školní pozemky. Na čerstvé trávě ležela rosa a ptáci jin nad hlavami zpívali svoje árie, přičemž létali sem a tam pod bledou oblohou.
   „Pořád se ti líbí, co?“ zeptal se Sirius, když zvolna kráčeli směrem k jezeru.
   „Líbí,“ přitakal Draco. „Jenže mě nechce, což ale nic nemění na faktu, že vám to přeju,“ usmál se.
   „Nevěřím ti,“ přiznal Sirius. „Musíš vůči mně cítit zášť.“
   „Věř mi to, Tichošlápku. Nemůžu ti říct proč, ale je to tak.“ Draco si trpce pomyslel, že by mu to teď všechno mohl říct. Že je z budoucnosti a celou dobu tady hraje úplně nesmyslnou hru, která ho dovedla tolik změnit. Ale neudělal to. Brumbál by se to nejspíš nedozvěděl, ale Dracovi v tom něco bránilo.
   „Jsi asi vážně ten nejdivnější člověk, jakého jsem měl tu čest poznat,“ konstatoval po chvíli chůze.
   „Nevím, jestli bych se měl urazit, nebo ne,“ ušklíbl se Draco.
   „Ne vážně, každý normální kluk by měl chuť mě přinejmenším praštit, ale ty nám to přeješ.“
   „Asi to neřeš, Siriusi, nemůžu ti to vysvětlit,“ odpověděl Draco opatrně, protože mě strach, že se ho začne vyptávat proč. Ale Sirius zřejmě pochopil.
   „Je tu něco, co asi neví nikdo z nás, něco z dřívějška, ne?“ zeptal se, přičemž si ruce zastrčil hlouběji do kapes školního rozevlátého hábitu.
   „Jo,“ přitakal Draco. „Ale to teď němá cenu řešit. Nechci se o tom teď bavit, takže radši změníme téma. Povídej mi něco o sobě, bydlíme spolu přes půlrok v ložnici, bavíme se spolu denně, ale já o tobě nic nevím.“ Malfoy plácl první kravinu, která ho napadla, aby se nějak dostal z bludného kruhu narážek na „jednu neodhalenou skutečnost“.
   „Ale to ti musí být jasné,“ začal Sirius vážně. „Už podle jména, ne? Jsem Black a zařadili mě do Nebelvíru.“
   Dracovi to samozřejmě bylo jasné, ale jenom díky tomu, že Siriuse Blacka docela podrobně probírali doma. Lucius Malfoy využíval každou záminku, aby mohl Siriuse nebo Rema pořádně urazit. James ho nezajímal, byl mrtvý.
   Byli to pro něj přeběhlíci, Sirius zvlášť. Vzpomínal na něj ze svých mladých let s takovou záští, jakoby mu kdysi provedl nějakou nezapomenutelnou křivdu. Malfoy starší navíc zcela nezakrytě záviděl Siriusovi, že mu široká veřejnost připisuje tolik zásluh Pánu Zla, i když sám dobře věděl, že je to všechno jenom ne pravda, a že to Voldemort využívá ku svému prospěchu.

   Sirius dopověděl všechno, co o sobě považoval za zajímavé a hned nato vypálil otázku na Draca.
   „A proč jste se vlastně přestěhovali z Ameriky do Anglie? Myslím, že už jsem mluvil dost, takže teď je řada na tobě.“
   „Ehm…“ Draca to zaskočilo. „No, mamka je Britka, takže ji to sem vždycky táhlo zpátky, navíc otec dostal nabídku na hodně dobré místo u Gringottových, takže jsme tady,“ řekl rychle, aby si Sirius nemyslel, že nad tím přemýšlí.
   „Nemrzelo tě to, že odcházíš ze školy, kde studoval takovou dobu?“
   „Ne,“ odpověděl zpříma, „moc mě to tam nebavilo. Neměl jsem tam moc přátel. Bavil jsem se tak leda s Pansy, ale ta mě vždycky tak zoufale chtěla, takže se nesnesitelně vtírala a nedalo se s ní pořádně bavit.“
   „Ona tě chtěla?“ Sirius překvapeně povytáhl obočí. „Takže jsi s ní něco měl,“ dodal a ušklíbl se.
   „Ne, neměl,“ přiznal Draco. „Pusa možná byla, ale mně se prostě nelíbí.“
   „Jsi vážně pošuk, taková kráska, ke všemu svolná a ty s ní jenom tlacháš,“ spustil Sirius tónem, který se tomu, který v posledních týdnech moc nepoužíval. Najednou vedle Draca kráčel zase ten chlípník. Dracovi bylo jasné, že něco z toho starého Casanovy, kterého vlastně neměl to štěstí poznat, v Siriusovi vždycky zůstane.
   „Prostě se mi líbí jiné typy,“ odsekl Draco uraženě.
   „Však my víme.“ Sirisův pohled zamířil kamsi do dáli. Došli už k jezeru, kde se postavili na okraj jeho ocelově šedé hladiny.
   „Myslím, že Elizabeth byla výjimka. Blondýny pro mě nejsou.“
   „Je krásná,“ zamumlal Sirius pro sebe, jakoby Draca předtím vůbec neposlouchal.
   „Bezpochyby,“ souhlasil Draco.

   „Takže až sem přijde, tak všichni zakřičíme Všechno nejlepší, dobře?“ James právě organizoval výstup malé skupinky lidí, která plna očekávání postávala ve slavnostně vyzdobené Komnatě Nejvyšší potřeby. „Takže se tady nějak rozestupte, už je na patře,“ upozornil je, když mrkl na Pobertův plánek, který měl schovaný v hábitu. Asi dvanáctka lidí popošla někam hlouběji do komnaty. Ozvalo se tlumené zašátrání po klice a vzápětí vstoupil Sirius dovnitř. Dveře se za ním prudce zabouchly a v tu chvíli všichni svorně vykřikli „Všechno nejlepší“. Na Siriusově tváři se usadil pobavený škleb.
   „Co to má znamenat?“ zeptal se potěšeně, když se k němu všichni nahrnuli.
   „Máš přece narozeniny,“ informovala ho Elizabeth a vzápětí ho políbila. Draco upřel svůj pohled na podlahu.
   „Tak to bych si nechal líbit každý den,“ řekl Black a usmál se. „Děkuju,“ dodal. Postupně se všichni vystřídali, aby mu pogratulovali a předali dárek. Mladý Black je všechny ihned rozbalil a rozplýval se nad jejich obsahem. Jakmile byly všechny tyhle rutinní záležitosti vyřízeny, mohla se zábava rozjet naplno. James, který si tuhle podobu místnosti vysnil, pomyslel na gramofon a už jeden ležel na kulatém stolku v rohu místnosti. Z širokého ampliónu se ihned začala linout rychlejší hudba. Uprostřed pokoje vznikl improvizovaný parket, který se zaplnil nadšenými tančícími. Vládla tam příjemná atmosféra.
   S nápadem uspořádat Siriovi oslavu osmnáctých narozenin přišel James, který to nakonec všechno zorganizoval. Pozval jen pár nejbližších přátel, aby se to nerozkřiklo a někdo je tu ještě nenačapal. Přišla samozřejmě Pobertovská parta, Lily, Elizabeth, Amy a ještě několik lidí, které James považoval za důvěryhodné.
   „Jsi si s ní zatancovat,“ vyzval Sirius Draca o několik minut později, když oba stáli u stolečku s občerstvením. Gramofon právě začal vyhrávat nějakou ukníkanou písničku.
   „C-cože?“ Draco se na Blacka překvapeně otočil.
   „Viděl jsem, jak se na ni díváš.“
   „Ale já se jenom zamyslel,“ namítl Draco, ale Sirius ho už postrkoval dopředu. Malfoy jenom rezignovaně pokrčil rameny a vykročil k Elizabeth, aby ji požádal o smířlivý tanec. Nejdřív se na něj nedůvěřivě podívala, ale pak se usmála a odtáhla ho na parket, kde se začali pohupovat v rytmu hudby. Během několika okamžiků se připojili i všichni ostatní, až na Petra, který byl lichý do počtu. Tomu to ale očividně nevadilo, krmil se chuťovkami a pozoroval tanečníky.
   „Už se nezlobíš?“ pošeptala Liz Dracovi do ucha.
   „Měl bych?“
   „Máš na to právo,“ připustila.
   „Můj čas štěstí vypršel,“ odpověděl Draco a trpce se usmál. Na to neodpověděla. Draco se rozhlédl po ostatních, aby přišel na jiné myšlenky. Pohledem se zastavil na Amy, která ho, tančíce s Lupinem, pozorovala. Jakmile si však všimla, že ji Draco přistihl, sklopila pohled.
   Zatracené výkresy! zaklel si pro sebe. Jenom kvůli takové kravině přišel o skvělou kamarádku. Ale omluvit se nedokázal, to nemohl. Byl by klesl na úroveň ostatních, kteří se omlouvají za každou maličkost.
   „A teď si zahrajeme na pravdu!“ vykřikla dívka se střapatými vlasy, když pomalá písnička utichla. Dracovi lezla tahle holka už od začátku na nervy. Její přehnaně srdečné chování a huba plná nejapných vtipů ho rozčilovala.
   „Jak se to hraje?“ zeptal se Sirius nadšeně.
   „Ty to neznáš?“ podivila se Lily. Sirius zavrtěl hlavou. „Nevadí, není to vůbec složitý. Všichni si sedneme do kroužku, doprostřed se dá lahev a tou se točí.“
   „Něco jako flaška?“ ožil Black.
   „Něco na ten způsob,“ ušklíbla se Evansová. „Na koho hrdlo ukáže, ten bude odpovídat pravdu na otázku, kterou mu položí ten, co byl na řadě před ním. Když se dotyčný bojí, že by dostal otázku, na kterou by nechtěl odpovědět, řekne si o úkol,“ vysvětlovala dál.
   „A jak poznáme, že ta osoba mluví pravdu?“ zeptal se Remus, který hru také neznal.
   „Nepoznáme, ta hra závisí na vzájemné důvěře.“ Všichni mlčeli, jak se rozmýšleli nad tím, jestli si vzájemně věří.
   „Tak začneme,“ zavelela ona protivná dívka a jako první zaujala místo na tlustém kruhovém koberci, který se před okamžikem objevil. Ostatní ji napodobili. Prázdnou láhví od máslového ležáku točil James lenivým pohybem své hůlky a hned první, na něhož ukázalo odzátkované hrdlo flašky, se stal Sirius.
   „Ty jsi to vymyslela, Lino, takže pokládej první otázku,“ vyzval dívku Potter.
   „Dobře.“ Lina se usmála tak sladce, až se Draco musel nechutí odvrátit. Kdo tuhle příšeru pozval? „Siriusi, pravda nebo úkol?“
   „Nemám, co skrývat, takže pravda,“ odpověděl sebejistě a přihnul si z lahve Ohnivé whisky, aby získal trochu víc kuráže.
   „ Kolik holek jsi připravil o věneček?“ Otázka zazněla do hrobového ticha. Sirius se zarazil.
   „Takhle zhurta na mě?“ Snažil se jen získat čas a všichni kolem to věděli. Black se nejistě podíval na Elizabeth. „No, já ani nevím,“ vyslovil další vykrucovací odpověď.
   „Siriusi, neprotahuj to,“ vyzvala ho Liz, což Blackovi zřejmě dodalo odvahy.
   „Asi čtyři,“ řekl neutrálně. Jeho odpověď vyvolala všeobecnou debatu, ale James nechtěl nechat kamaráda na holičkách, tak okamžitě roztočil láhev znovu. Další volba padla na Lily.
   „Ne, to né,“ zajíkla se Evansová, když se na ni všichni otočili.
   „Pravda, nebo úkol, Lily?“ zeptal se Sirius se znovu nabranou sebejistotou.
   „Úkol,“ hlesla zoufale.
   „Ale, Evansová něco tají,“ pousmál se Tichošlápek. „Tak teď vstaň a dej pusu jednomu z kluků tady.“
   „Cože?“ Lily zrudla. „A-ale…“ Zoufale přelétla pohledem všechny ostatní.
   „Je to hra, Lily,“ řekla Miriam povzbudivě, ale její výraz nasvědčoval tomu, že by sama trochu povzbuzení potřebovala.
   „Fajn.“ Evansová vstala. Nahnula je k Jamesovi a rychle ho políbila. Ten ji však už nenechal odejít. Chňapl ji za ruku a stáhl ji na zem. „Měla to být jenom pusa,“ bránila se, ale on ji už pevně svíral v náručí. Ještě chvíli kladla odpor, ale opak to vzdala a pohodlně se o něj opřela. „Tohle ti nedaruju,“ stačila ještě zaklít, ale tu už James znovu roztočil flašku. Novou obětí se stal Draco.
   „Úkol nebo pravda?“ Lily si roli kata přímo užívala.
   „Úkol,“ odpověděl Draco. Tuhle odpověď měl už rozmyšlenou od samého začátku hry. Nechtěl jim lhát o své minulosti. Měl strach, že by se toho zapletl, že by to prokoukli. Všechny ty lži, co jim napovídal, už si doopravdy nepamatoval, ale oni určitě.
   „Řekni nahlas to, co ti teď nejvíc leží na srdci,“ rozkázala. Draco nepřemýšlel.
   „Promiň, Miriam,“ hlesl a odíval se jí zpříma do očí před skla jejích brýlí. Už se zase nechoval jako Malfoy!
   Hra pokračovala ještě dobrou hodinu, přičemž se každý přítomný dostal alespoň jednou do nezáviděníhodné situace. James vyznával Lily lásku, Remus zpíval, Petr referoval o jediné holce, kterou kdy měl… všichni si přišli na své. Když se o půl jedné v noci rozcházeli, všichni cítili, že jsou si o něco bližší.
   Draco, posilněn alkoholem, dostal nenadálý nápad. Už potichu kráčeli v hloučku chodbou, když na ni zavolal. Překvapeně se otočila a v očích se pořád zračil ten nevyléčitelný smutek. Ostatní pokračovali v krasojízdě, zatímco oni dva čekali, až zůstanou sami.
   „Máš už…“ Draco nevěděl, jak začít. „Šla bys se mnou na ten pondělní ples?“ otázal se pln očekávání.
   Okamžik se na něj jen tak dívala a Draco měl pocit, jakoby měla rentgenový pohled. Pak téměř neznatelně přikývla, pokusila se o cosi jako úsměv a zmizela za rohem. Draco se ušklíbl. Tak přece jen už nebyla naštvaná.

   Draco ležel tiše na zádech ve své posteli za hradbou rudých závěsů. Byly dvě v noci, pondělí dvanáctého dubna a on přemítal o všem, co se v posledních bez mála osmi měsících událo. Bylo toho tolik, že ani nevěděl, co si s tím vším ve své hlavě počít. Přitáhl si nebelvírskou přikrývku blíž k bradě a pokusil se hlasitě nevzdychnout. Už to, že se sem dostal, do téhle doby, do téhle koleje, do tohoto pokoje byla taková náhoda a štěstí zároveň, že to stále nedokázal pochopit! Poprvé v životě měl skutečné přátele, poprvé měl dívku, kterou doopravdy miloval, a i když ji ztratil, stále si živě v paměti zachovával ty společně strávené chvíle. A pak tu byla samozřejmě Miriam a Lily, dvě skvělé holky, s nimiž by si mohl povídat až do skonání světa.
   Převalil se na bok. A ani ne za čtyřiadvacet hodin celý tenhle neskutečný sen skončí. On se vrátí do roku 1997, který mu najednou připadal tak cizí.
   Skrz zavřená víčka se mu prodrala jediná slza, která mu plynule sjela po spánku do vlasů. Otřel si rukou mokrý kanálek, který po sobě zanechala, a dál se nutil do spánku. Usnul teprve po dalších dvou a půl hodinách.

   Hlavu měl položenou na lavici a překypujíce skrývanými pocity poslouchal neskutečně bezduchý výklad profesora–ducha Binnse.
   „Reme, cítím se nějak divně, tak mě když tak omluv na dalších hodinách, jo? Půjdu na kolej,“ oznámil Malfoy Lupinovi. Remus jenom přikývl a dál se věnoval svým poznámkám. Malfoy beze slova vstal a sledován zkoumavými pohledy spolužáků vyšel z učebny, aniž by si toho však Binns všiml.
   Vlastně mu vůbec špatně nebylo, celé to hrál, jenom aby měl důvod, proč se ulít. Potřeboval si totiž nepozorovaně sbalit věci, když je teď ložnice prázdná. Do konce odpoledního vyučování zbývala hodina a půl a on si cestou do věže nadával, že neodešel dřív.
   V ložnici vytáhl zpod postele svůj kufr, který mu na začátku roku opatřil Brumbál. Vyházel z něj všechny věci, aby je tam potom mohl úhledně zase všechny naskládat. To ale ještě nemohl udělat teď, protože by si večer kluci při přípravě na ples určitě všimli, že má prázdnou skříň. Takže prázdný kufr zase zastrčil pod postel a vyházené věci naskládal do skříně. Zbývající čas běhal po pokoji a všechno, o čem byl přesvědčený, že je jeho a co různě potřeboval a už nevrátil na své místo, skládal do skříně tak, aby je mohl později, co nejrychleji zabalit do kufru. Pořádek ve skříni se však neobešel bez povšimnutí jeho spolubydlících. I když se Draco snažil, aby to nevypadalo podezřele, Sirius na to stejně poukázal.
   „Co to má znamenat tohleto?“ zeptal se Black vyděšeně, když si o půl osmé chtěl vyndat svůj společenský hábit za skříně. „Copak se tu motal nějaký zatracený domácí skřítek?“ Zbytek party se po sobě jenom nechápavě podíval
   „Ne,“ odpověděl Draco a jeho bledé tváře malinko zrůžověly. „Když se mi potom udělalo dobře, tak jsem si řekl, že si dám trochu do pořádku věci.“ Tohle stejně prokouknou, uvědomil si. Ale už bude pozdě…
   „Za posledních několik dní jsem zjistil, že tě vlastně vůbec neznám,“ konstatoval Black a vylovil ze změti ramínek ve skříni to, na němž visel jeho drahý a luxusní společenský hábit. To byla snad jediná věc od jeho rodičů, kterou si nechal. Draco ho napodobil, aby nemusel tohle téma dál rozebírat. Nasoukal se do svého hábitu a pokusil si v koupelně pomocí vody nějak usměrnit svoje vlasy. Šlo to docela dobře, neměl ten problém jako Harry Potter. Vyhlédl z otevřených dveří koupelny a zadíval se na Jamese, který seděl na posteli a zíral do prázdna. Temné vlasy mu trčely do všech stran. Draco se ušklíbl a snažil si v duchu představit, jak by asi jeho téměř zapomenutý protivník vypadal, kdyby zdědil vlasy po matce a ne po otci. Ten obraz mu jasně vytanul na mysli a Malfoy propukl v hlasitý smích. To už by se Harry mohl definitivně přestěhovat k Weasleyům, svou kšticí by tam dokonale zapadal.
   „Co se děje, Draco?“ zeptal se James, protože nechápal, čemu se Malfoy v koupelně tak chechtá.
   „Ale nic, jenom jsem si na něco vzpomněl,“ zalhal, ale úsměv mu na tváři zmrzl. Díval se na sebe do zrcadla. Neviděl ale sám sebe ve skutečnosti. V odrazu zahlédl toho starého Draca Malfoye. Toho s napomádovanou patkou, posměšným úsměvem a zakrouceným hadem na zeleném poli, vyšitém na jeho hrudi. Zatřepal hlavou, jakoby snad myslel, že se té představy zbaví. Vrací se „domů“. Ten fakt ho bodal jako dýka.
   Rozhodným krokem se vrátil do ložnice pln přesvědčení, že tenhle večer si musí pořádně užít.
   „Tak jdeme zažít něco nazapomenutelnýho, ne?“ nadhodil pln naděje. Nahodil svůj samolibý výraz a založil si ruce na prsou na znamení toho, že už čeká jen na to, až se ostatní připraví. Ani ne za pět minut už pětice vymóděných přátel scházela dolů po schodech do společenské místnosti. A hned tam se také rozdělili. Elizabeth už na Siriuse čekala tady a Kate, drobná páťačka s kšticí slámových vlasů, jakbysmet. Draco se pohledem rozloučil a sám spěchal s rukama v kapsách hábitu do Vstupní síně. Tam měla Amy čekat a tak se taky stalo.
   Draco se zastavil na vršku mramorového schodiště, aby se mohl pořádně rozhlédnout. Stálo tam množství studentů, ale jí si všiml okamžitě. Miriam stála jako socha vedle skupinky mrzimorských a očima hypnotizovala dosud zavřené dveře do Velké síně. Draco si ku svému překvapení povšiml, že dnes jí to sluší ještě víc, než minule. Šaty barvy modři stmívajícího se nebe se temně třpytily v mihotavém světle pochodní a zanechávaly na stěnách drobné odlesky. Byl přesvědčený, že má na sobě totéž co posledně, ale dnes její výraz, držení těla, snad všechno v její osobnosti, jakoby se změnilo.
   Draco se usmál, rád, že se nakonec nebál pozvat ji, protože poslední vzpomínku na ni nechtěl mít z té učebny, kdy otevřel ty zatracené desky. Lehkým krokem, plným odvahy, začal sestupovat dolů, a jakmile překonal poslední schod, podívala se na něj. Ve tváři měla takový zvláštní výraz, který u ní mnohokrát vídal v průběhu roku, ale nedokázal ho nikdy rozluštit.
   Několika dlouhými kroky překonal vzdálenost, která je dělila.
   „Tak krásná, až si ostatní musí clonit oči,“ zašeptal Draco a zpříma se jí podíval do očí. Vydržela jeho pohled. Několikrát rychle zamrkala, snad jakoby chtěla skrýt rozpaky, pak vztáhla ruku a nechala ji jen okamžik viset ve vzduchu, než ji za ni Draco vzal.
   V tu chvíli se dveře do Velké síně s mohutným zaskřípěním otevřely a slavnost mohla začít. Všichni se nahrnuli dovnitř a během několika minut se veselý Brumbál ujal slova. Jakmile všichni ztichli, jeho slova pronikla tichem jako hudba.
   „Je pondělí, dvanáctého dubna a každý v téhle nádherně vyzdobené místnosti jisto jistě přemítá nad tím, co tady vůbec dělá. Nikdo–“ na jediný okamžik zaváhal a blýskl jikrnýma očima po síni „–téměř nikdo,“ opravil se, „ netuší, proč jsem tento ples uspořádal. Dovolte, abych to vysvětlil–“ dvě srdce se rozbušila dvakrát rychleji „–vlastně není to zase tak složité. Rád bych, abyste omluvili rozmary starého člověka, které se ve snaze vidět šťastné obličeje svých studentů, pokusí vytvořit příjemnou atmosféru a trochu zábavy.“ Klesl hlasem a bylo zřejmé, že už se svým projevem skončil. Někdo ze zadu začal nesměle tleskat a v mžiku už se celý sál otřásal pod mohutným potleskem. Ples byl zahájen. Z ničeho nic se ve středu místnosti u zdi, odkud profesorka McGonagallová hbitě vyháněla studenty, objevilo malé podium. Za bláznivého potlesku nastoupili na vyvýšený prostor čtyři členové legendární skupiny Zlomené koště, která vystupovala už i na plese Vánočním.
   Jak už je to dávno, uvědomil si Draco. Tehdy poprvé políbil Elizabeth…
   „Půjdeš si zatancovat?“ Miriam ho vytrhla z pozemského meziprostoru prostou otázkou. Draco si uvědomil, že vlastně stojí ruku v ruce s ní na kraji parketu.
   „A-ale já tancuju vážně hrozně,“ zaprotestoval. „Viděla jsi to přece na minulém plese.
   Miriam však zavrtěla hlavou. „Každý umí tancovat. Jen potřebuješ někoho, kdo tě povede,“ řekla sebejistě a poprvé se pořádně usmála. Draco pokrčil rameny na znamení rezignace a odvedl ji doprostřed parketu, kde už tančila asi dvacítka teenagerů. Ostatní zatím jen netrpělivě postávali opodál, nebo se vrhli rovnou na bohaté občerstvení na druhé straně síně. Malfoy si všiml Jamese, který se o několik stop dál pokoušel donutit Lily Evansovou, aby svolila alespoň k jednomu tanci. Evansová očividně také nechtěla předvádět svoje nemotorné pohyby, stejně tak jako Draco, který ještě stále dumal nad tím, jak se vymluvit. Ale Amy už se Draca směle chytala jednou rukou kolem krku, takže neměl na výběr. Druhou mu vložila do jeho o tolik větší dlaně. Draco jí umístil ruku na bedra a od té chvíle byl úplně pod její mocí. Snad poprvé v životě skutečně tančil. Bylo to tak snadné. Miriam korigovala jeho kroky a on se jen nestačil divit tomu, jak lehce mu to jde.
   „Vidíš?“ usmála se na něj a lehce přimhouřila oči za skly hranatých brýlí, které jí tak dokonale slušely. Draco se na ni taky musel zašklebit, protože měla pravdu.
   Strávili na parketě neskutečnou půl hodinu, ale nakonec to Miriam musela vzdát, protože Draco nevydržel její tempo.
   „Kde ses to tak skvěle naučila?“ zeptal se jí udýchaně, zatímco si z velké zdobené nádoby nabíral do skleničky máslový ležák.
   Miriam neodpověděla hned, sklopila oči, aby se mu nemusela dívat do tváře a pak něco tiše zamumlala.
   „Cože?“
   „Sirius si s tím dal dost práce,“ řekla vážně a zvedla hlavu. Snad něco očekávala, ale Draco se jenom usmál.
   „Když jste spolu chodili?“ zeptal se nevinně a usrkl teplého nápoje, který ale dokázal dokonale osvěžit.
   Miriam přikývla a začala se smát. „Stejně už je to dlouho. Dávná minulost, moc nechápu, co mě k tomu vedlo.“
   „Coby? Je to krasavec, pokud to dokážu ze svého úhlu pohledu posoudit,“ řekl prostě.
   „Já nejsem taková,“ ohradila se a zamračila se. „Nekoukám na vzhled.“
   „Ale nech toho, to přece každý.“
   „Máš pravdu, asi jo,“ souhlasila po odmlce, kterou vyplnila rychlá roková hudba z pódia. „Někdo víc, někdo míň.“
   „A já bych se ti líbil?“ zavtipkoval Draco a rozesmál se. Něco v jeho bledých očích prozrazovalo jeho pravou identitu. Miriam neodpověděla. V tu chvíli k nim doslova přitančili Sirius a Ellizabeth s Jamsem, který za sebou táhl Lily.
   „Co tu tak pitomě postáváte?“ vykřikl Sirius ve snaze přehlušit rámus, který se po kratičké odmlce znovu ozval z pódia. „Jdeme tancovat. Jsme v sedmým ročníku, sakra. Tak si pojďte užívat života a rozjímání nechte na potom.“
   „Cože?“ Hluk, který se rozléhal síní, byl opravdu neúnosný, ale tanečníkům to očividně nevadilo. Draco však mohl od Blackových úst leda odezírat.
   „Jde se,“ zavelel Potter a vzal Draca za paži, aby ho donutil se přemístit do středu síně, kde už trsala polovina školy. Malfoy ještě stačil popadnout Miriam za ruku, než ho pohltila vřava. To nadšení bylo nakažlivé. Než si to Draco stačil uvědomit, octl se přímo v centru parketu, kde byla ta nejlepší atmosféra a opravdu ukrutné vedro. Ale nikomu to očividně nevadilo. Tam bylo všechno povoleno a o nějaké strkání, či šlapání na nohy se nikdo nestaral. Tancovalo se tělo na tělo a nadšení sedmáci tvořili ten hlavní šílený proud. Od kulatého stolku v rohu místnosti to všechno s mírnými obavami pozorovala profesorka McGonagallová, ale Brumbál dneska hodlal nechat všemu volný průběh, takže Minervě pouze položil svou dlouhoprstou ruku na tu její drobnou a silou osobnosti a osobním šarmem ji přinutil k tomu, aby se kapánek uvolnila. Ostatní kantoři po několika skleničkách medoviny a ohnivé whisky už nevěnovali studentům pozornost.
   Jakmile písnička utichla, všichni jakoby se najednou probrali ze snu. Dav dospívajících se překvapeně zastavil. Na okamžik se rozhostilo trapné ticho, ale nakonec někoho napadlo je roztleskat, takže za okamžik už studenti bouřlivě aplaudovali. Zlomené koště mělo zjevně vymyšlenou taktiku na to, aby se tanečníci nerozjeli přes míru. Z ničeho nic začali ze svých kytar vyluzovat pomalou klouzavou melodii a zřetelně tak dali najevo, že je čas na trochu romantiky. Draco si k sobě automaticky přitáhl Miriam, kterou po celou tu bláznivou chvíli držel za ruku. Neprotestovala.
   Na ploužáky Draco vést nepotřeboval. To zvládl, takže při té písničce dokonale převzal iniciativu. Ještě celí udýchaní se pohybovali těsně blízko sebe s jakousi nesmělou elegancí. Miriam cítila na svých odhalených zádech jeho rozpálené ruce a klidu jí to věru nepřidalo.
   Draco mezitím propadl do další vlny melancholie, která se v těch posledních dnech zmocňovala tak často. Rozhlížel se po vyzdobené Velké síni a obyvatelích Bradavic, kteří se k sobě všude kolem dychtivě tiskli, a snažil si to důkladně uložit do paměti. Už zase.
   Jak nerad je bude všechny opouštět. Snad vyjma…
   Zachytil ho pohledem, jak se se samolibým výrazem tiskne k Pansy. Najednou dostal ztřeštěný nápad. Pustil se Miriam a zamířil přímo ke zmijozelskému páru.
   „Dovolíš, Pansy?“ zeptal se a vzal ji za odhalené rameno. Pansy se ho přestala držet a Draco svého otce jedním uhodil prudkým pohybem pěstí přímo doprostřed obličeje. Lucius Malfoy se zapotácel a chytl se za krvácející nos.
   „Co blbneš?“ vypískla Parkinsonová a vykulila svoje tmavé oči do nepředvídatelných rozměrů. „Luciusi jsi v pořádku?“ Zmijozelský Malfoy už se pomalu přestal motat a jeho pohled už nebyl tak rozmazaný. Najednou před sebou svého blonďatého protivníka viděl zase docela jasně. Ještě než se však stačil napřáhnout k odvetě, Miriam Draca popadla za ruku a odtáhla ho z Velké síně do malé postranní komnaty vyzdobené podobně jako síň. Amy za nimi hůlkou, kterou vytáhla odněkud zpod šatů, duchaplně zamkla a teprve potom se otočila k Dracovi.

   „Upadl jsi na hlavu, nebo co?“ spustila pobaveně.
   „Zachránila jsi mi život,“ ušklíbl se Malfoy stále ještě překvapení sám sebou.
   „Kdybys mu málem neurazil hlavu, tak bys žádného zachránce nepotřeboval,“ namítla se stejným vysmátým výrazem. „Proč jsi to udělal?“
   „Nevyřízené účty,“ odpověděl jednoduše a propukl v hysterický smích. „Nevěděl jsem, že to bude taková úleva.“ Draco si musel sednout na pohovku, která stála naproti vyhaslému krbu, aby se vůbec udržel na nohou. Miriam také zlehka dopadla do čalounu a neverbálním zaklínadlem zapálila polena v krbu. Místností se ihned ozvalo uklidňující praskání dřeva.
   „Myslím, že si tu nějakou chvilku pobudeme, než se vzdá naděje, že by tě chytil,“ poznamenala a Draco souhlasně přikývl. „Vsadím se, že teď stojí před těmi dveřmi a přemítá nad tím, jak se to všechno mohlo seběhnout tak rychle.“
   „Tak to myslíme na stejnou věc.“
   „Proč jsi to udělal?“ zeptala se znovu, ale tentokrát nasadila vážný tón a přestala se usmívat. Draco neodpověděl. Nechtěl jí lhát, ne teď, když mu mezi prsty protékal poslední čas v téhle době, v tomhle světě. Ta pravda ho však pálila na jazyku jako rozžhavené olovo.
   „Já totiž,“ začal spontánně, ale vzápětí se vyděšeně zarazil. Mám jí to říct? Ta otázka mu duněla v hlavě a on nebyl schopen myslet. Jestli bude mlčet, tak se nikdy nikdo nedozví, že by ze své vůle v žádném případě neodešel. Ale jestli jí to prozradí, tak navždy změní budoucnost! „J-já…“ opakoval znovu, ale nepokračoval. Teď nebo nikdy! Odpověděl rozhodný hlas v jeho podvědomí.
   Draco se na pohovce napřímil a otočil se k vyčkávající Miriam. „To, co ti teď řeknu,“ promluvil smrtelně bledý avšak pevným hlasem, „nesmíš za žádnou cenu nikomu prozradit. Bude to jen mezi námi dvěma, protože já jsem slaboch a nedokážu to v sobě dál dusit.“
   Miriam byla dost taktní, aby vycítila, že teď se nehodí žádná slova. Pouze přikývla a dál ho sledovala tím pohledem, který nikdy nebyl s to rozluštit.
   „Miriam, bude to znít úplně nesmyslně, neskutečně a jako ten nejhloupější vtip, ale věř mi, že všechno, co od téhle chvíle vypustím z úst je pravda.“ Na čele mu vyvstal ledový pot, ale on věděl, že teď už nemůže přestat. „Já jsem z budoucnosti,“ pronesl s očima pevně semknutýma, aby se nemusel dívat na její reakci.
   Po několika sekundách hrobového ticha se je odvážil otevřít, ale díval se stále do té nadmíru chápavé a inteligentní tváře. Na jejím obličeji se nepohnul ani sval. Její sebeovládání bylo obdivuhodné. „Jsem z roku 1997,“ pokračoval šeptem, protože se bál, že by mu hlas selhal. „Nepřešel jsem z americké kouzelnické školy, ale omylem jsem se tady objevil pomocí obraceče času, který Pansy Parkinsonová neuváženě použila v kupé Bradavického zpátečního vlaku prvního září roku 1997.“ Odmlčel se, aby se mohl zhluboka nadechnout. „Dostali jsme se do časové smyčky, takže nemůžeme zpět, dokud nás to samo od sebe opět nevrátí zpátky dvacet let do budoucnosti. Tohle ví jenom Brumbál, který nám umožnil tady dočasně studovat, a také stanovil datum našeho návratu.“ Celou tu dobu, co tohle všechno říkal, zkoumal vzor na čalounění pohovky. Ani teď nedokázal vzhlédnout.
   „A-a k-kdy s-se vracíte?“ zamumlala tak tiše, že Draco měl problém s tím jí vůbec porozumět. Nezaslechl v jejím hlase vzlyky?
   Znovu se zhluboka nadechl, zvedl hlavu a odevzdaně vyslovil to pekelné faktum. „Třicet čtyři minut po půlnoci, třináctého dubna.“
   Plesk!
   Draco se překvapeně chytl za tvář.
   „Tak kdo jsi?“ vykřikla a z očí se jí nezadržitelně draly slzy. „Jmenuješ se vůbec Draco? Je ti vůbec sedmnáct? Kdo je sakra ten člověk, co tu sedí přede mnou?“ Její roztřesený tón začal přecházet do hysterie.
   „J-sem Draco,“ zašeptal. „Je mi sedmnáct, ale moje příjmení bohužel není Martons i když bych ho okamžitě vyměnil za to své pravé,“ mumlal tiše a snažil se udržet alespoň trochu klidný hlas. „Jmenuju se Draco Malfoy a jsem synem Luciusem Malfoye.“
   Znovu ho uhodila, tentokrát však už ne tak prudce, protože síly jí s pláčem ubývaly. Nakonec mu začala pěstmi bušit do hrudi, ale Draco ji skoro nevnímal. Čekal úlevu ve svém těle, ve svém mozku, ale nic se nestalo.
   „Ty pitomče,“ vzlykala dál, ale už nebyla schopna ho fyzicky ohrožovat. Draco jí vzal do náruče a snažil se ji utišit, aniž by si to skutečně uvědomoval. Probral se, až když ho políbila. Několik krátkých okamžiků nebyl schopen pochopit, co se to děje. Pak však najednou jí začalo jeho tělo polibky instinktivně oplácet. Líbal ji s takovou vášní, že nebyl schopen ani racionálně přemýšlet. Teprve, když se od něj odtrhla, vrátil mu někdo do hlavy mozek.
   „Miluju tě, Draco,“ zašeptala zoufale. Po tvářích jí tekly vodopády slz, které jí rozmazávaly líčidla. „Miluju tě, Draco Malfoyi, ať už jsi z budoucnosti nebo ne,“ řekla a znovu ho krátce políbila.
   Seděli na té pohovce proti sobě a zírali na sebe. Draco klouzal pohledem po její pláčem zrudlé tváři. Prohlížel si její rozcuchané vlasy, dokonale padnoucí brýle, až skončil u jejích temných očí. A v tu chvíli mu to došlo. Ten její pohled, chování, dokonce i ty skici tomu nasvědčovaly a on byl takový hlupák, že to všechno přehlížel. Proto se tak rozzlobila, když jí nahlédnul do desek, milovala ho celou tu dobu.
   Tentokrát ji políbil sám a cítil, jak mu v břiše kvetou květiny a létají motýli.
   „Taky tě miluju,“ zašeptal slabě přemožen tím náhlým silným citem jako Goliáš Davidem. Podíval se na hodinky, bylo pět minut po dvanácté. Znovu ji dlouze políbil a snažil se do toho vložit všechno, co teď uvnitř sebe cítil. „Vyřiď klukům a Lily s Liz, že mě mrzí, že jsem s nimi nemohl rozloučit. Je mi to líto,“ řekl a nenáviděl se za to. S námahou vstal a ještě jednou se na ni podíval. Byla tak krásná a on ji teď musel opustit.
   Vytáhl z kapsy společenského hábitu hůlku a otevřel si dveře. Ještě než však stačil vzít za kliku, ucítil její rty na svém krku. „Tohle nejde,“ zamumlal zlomeně a znovu se k ní otočil, aby se jejich rty ještě jednou setkaly. Pak se od ní odtrhl a vyšel do vřavy ve Velké síni. Všechno, co se tady odehrávalo, mu najednou přišlo tak cizí, šlo to úplně mimo něj. Naposledy přelétl pohledem všechny kolem, přičemž se snažil přehlédnout svoje přátele, aby neztratil tu slabou rozhodnost, která mu ještě zbyla. A vyšel z Velké síně.

   Z očí mu nezadržitelně kanuly slzy na všechno okolo, jak házel svoje věci do kufru. Dělal to jenom automaticky, bez ladu a skladu, aniž by to vůbec vnímal. Zvládl to za nějaké dvě minuty, přičemž na sobě měl stále svůj společenský hábit, na nějž ho upozornil pohled do zrcadla. Bleskurychle se převlékl do prvního oblečení, které v kufru vylovil, načež ho definitivně zaklapl a během zlomku minuty už procházel portrétem Buclaté dámy.
   Znovu pohledem zabloudil na hodinky. Za deset půl jedné. Přidal do kroku, protože nechtěl nikoho vyděsit, kdyby zmizel z ničeho nic na chodbě. Musel dodržet Brumbálovu úmluvu, i když tu podstatnější část už stejně porušil. To mu znovu vyhnalo do mysli ji – Miriam.
   Znenadání se mu zazdálo, jak slyší její naléhavý hlas, ale v téhle důležité chvíli odmítal halucinace, i když by mu přinesly alespoň nějakou chabou útěchu.
   „Támhle je!“ vykřikla Miriam v jeho hlavě. „Draco, stůj,“ nakázala mu a on se bůhvíproč zastavil, jako kdyby na něj volala ta skutečná dívka. Pak se něčí ruka dotkla jeho ramena a on s překvapeným výkřikem upustil kufr na kamennou podlahu. Prudce se otočil a málem se mu zatočila hlava. Stála tam a s ní ještě všichni ostatní – James, Sirius, Remus, Petr, Lily i Elizabeth.
   Dracovi stačil jediný pohled do Amyných očí, aby pochopil.
   „Tak tys nám chtěl pláchnout, co?“ spustil Sirius rozverně, i když výraz v jeho tváři a očích napovídal tomu, že nemá daleko k slzám.
   „Bez rozloučení?“ vzlykla Lily a vrhla se kolem krku. „Budeš mi chybět,“ zamumlala dojatě a pustila ho, aby uvolnila místo Elizabeth, které stejně jako oběma dalším dívkám tekly po tváři slzy.
   „Vždycky bude ten první,“ špitla. S Petrem a Remusem si Draco pouze potřásl rukou, ale James ho stejně jako holky pevně objal.
   „Bez tebe jsme s farmpálem v háji,“ pokusil se Potter o žert, ale vzápětí dodal úplně jiným hlasem: „Nezapomeneme.“
   Sirius se objetí neubránil a jak Draca držel, vtiskl mu do ruky zalepenou bílou obálku. „Rozbal to až… no však ty víš.“ Black ho pustil a všech osm jich tam zůstalo zaraženě stát. Draco zíral na Miriam a snažil se přemoct přesvědčení, že když ji znovu políbí, tak to bude potom ještě víc bolet. Ona to však vyřešila místo něj. Z ničeho nic se mu vrhla kolem krku a začal ho znovu líbat. Zbytek party se po sobě zmateně podíval. Tohle jim Miriam nestačila říct.
   „Musím… musím jít,“ řekl Draco, jakmile měl rty zase volné. Znovu se na ně, na všechny se zoufalstvím v očích podíval. Pak se otočil a rozhodným krokem odcházel.
   Když vstoupil do Brumbálovy pracovny, ozvalo se úlevné povzdechnutí.
   „Jdete právě včas, pane Malfoyi,“ poznamenal Brumbál místo pozdravu a obešel svůj masivní stůl, za nímž až doteď seděl. Pansy stála pod obrazem předchozího ředitele Bradavic. „Postavte se sem,“ vyzval je vážně a vrásčitou rukou pokynul doprostřed místnosti. Draco si všiml, že si v dlani pohrává s maličkými přesýpacími hodinami.
   Pansy a Draco si stoupli těsně k sobě, každý s kufrem v ruce. Brumbál si pohlédl na své náramkové hodinky a pak ji přehodil slabý řetízek obraceče času přes hlavu.
   „Nashledanou,“ řekl Draco zdvořile a stačil ještě zaznamenat Brumbálovo přikývnutí, než se všechno propadlo do tmy. Kolem nich se zmateně míhaly barvy. Draco držel Pansy za ruku a byl úplně klidný.
   Z ničeho nic prudce popadli na sedadlo kupé, které však pro jejich dvě těla a kufry k tomu nebylo dost velké, takže se skutáleli na podlahu.
   „Kde… kde? V-vždyť jste teď byli támhle a teď jste tady,“ zamumlal Goyle tupě a mával napřaženou rukou před sebou a pořád dokola ukazoval, kde byli předtím, a kde jsou teď.
   Draco si bolestně uvědomil, že jeho divadlo nekončí.
   „Jak to myslíš, Goyle?“ zaprskal tónem Draca Malfoye, zmijozeslkého studenta, na něž už Draco Martons málem zapomněl. „Byli jsme tu celou dobu,“ odsekl.
   „Ale, c-co ty kufry?“ pokračoval Goyle nechápavě a ukázal na jejich nová zavazadla.
   Draco povzdechl a byl rád, že Crabe spí. Alespoň jeho nebude muset oblbovat. „Copak jsi ještě nikdy neviděl kufr?“ zeptal se podrážděně.
   Pansy už se mezitím usadila na sedačce a svůj další kufr zastrčila do zavazadlového prostoru. Draco ji napodobil a usadil se k oknu. Vyhlédl ven a snažil se nevnímat Goylův upřený pohled.
   „Co je?“ vyštěkl.
   „Máš jiné tričko,“ odpověděl tiše a celý se na svém místě nakrčil, jakoby čekal, že ho Draco uhodí. Malfoy se podíval dolů a s úděsem si všiml, že na sebe ve spěchu oblékl svoje legendární triko I am rebel. Pousmál se a znovu se jal pozorovat ubíhající krajinu kolem vlaku. Chtěl semknout dlaň v pěst, aby nezačal křičet zoufalstvím, když vtom si uvědomil, že v ruce stále třímá obálku, kterou mu dal Sirius.
   Opatrně ji roztrhl a nahlédl dovnitř. Byla tam nějaká fotografie a lístek.
   Navždycky budeš členem naší party se vším, co k tomu patří, Drápe.
   Stálo na lístku.
   Dráp? To měla být jeho přezdívka? Nevesele se ušklíbl a vytáhl fotku. Bodlo ho u srdce. Byla z Vánočního plesu a před vstupní branou stáli oni. Pobertové, k nímž se počítal už i on a tři dívky. Usmívali se a mávali mu.
   Draco si povzdechl, schoval fotografii zpátky do obálky a tu zaklapl do svého nového kufru.
   Nikdy nezapomene. Nikdy.
   Poplácal štkající Pansy po rameni a s úsměvem si opřel hlavu o okenní sklo. Byl doma.

   Kapitoly: Prolog, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, epilog