Epilog

   vloženo: 12.12.2011    18.956 znaků / 3.264 slov      

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Taxík jel krokem. Na silnici ležela několikacentimetrová vrstva čerstvého sněhu, kterou londýnští silničáři ještě nestačili rozhrnout, protože sněhová vánice přišla zcela neočekávaně. Auta jela v kolonách a, kdo se chtěl toho odpoledne někam rychle dostat, udělal nejlépe, když šel po svých.
   Draco ale nespěchal. Býval by radši, kdyby se rozhodl vůbec nikam nejet, ale chmurné počasí s tím nemělo, co dělat. Vytáhl z kapsy ušmudlanou fotografii a snad po sté si ji znovu podrobně prohlížel.
   „I always love you, ůůůů,“ zanotoval si řidič taxíku s radiem.
   „Mohl byste toho nechat?“ obořil se na něj Draco, roztrpčený tím, že ho ten buran vytrhl z melancholie.
   „Pardon, pardon,“ omlouval muž a pokračoval v mžourání do dění před sebou. „Copak sakra někoho přejeli?“ zeptal se nahlas, když se auto už málem minutu ani nepohnulo.
   „Jak to mám vědět? Soustřeďte se na jízdu a mě nechte laskavě na pokoji,“ vyjel na něj Malfoy znovu.
   „Jasně, už mlčím.“
   Draco ho však už neposlouchal. Nadával v duchu sám sobě, že se z něj už zase stává Malfoy. „Tak ať,“ zamumlal si pro sebe nabručeně. Teď už to beztak mohlo být jedno.
   Taxikář se na něj otočil. „Říkal jste něco, mladý pane?“
   Draco na něj hodil jediný malfoyovský pohled a muž za volantem se celý nakrčil. Beze slova se obrátil a dál se věnoval jízdě. Draco si unaveně opřel hlavu o okénko a zavřel oči. Celou noc nespal, protože mu to, co se chystal druhého dne uskutečnit, neuvěřitelným způsobem jitřilo mysl.
   „Tak jsme tady, Šeříková ulice číslo osm,“ upozornil ho taxikář a zastavil u obrubníku. Draco vytáhl z peněženky padesátilibrovou bankovku a hodil ji řidiči přes sedadlo.
   „Doufám, že to bude stačit, drobný si nechte,“ odtušil chladně, natáhl si rukavice a vystoupil do zasněženého dne. Okamžitě ho ovanul ledový vítr, který mu bledé tváře barvil do růžova. Draco si přitáhl svůj dlouhý kabát těsněji ke krku a teprve pak si prohlédl průčelí domu, před nímž stál.
   Dům vypadal značně omšele, i když to Dracovi mohlo tak jenom připadat, protože byl z domova zvyklý na takový luxus. Vysoká okna svědčila o tom, že dům v Londýně stojí už nějakou domu. Malfoy vykročil směrem k vachrlaté brance a trochu od ní strčil, aby ji donutil se skřípavým zvukem se otevřít. Přešel po úzké zasněžené cestičce až ke schodům, po kterých vystoupal ke vstupním dveřím. Natáhl ruku, aby stiskl zvonek, ale v posledním okamžiku se zarazil a spustil ruku zase zbaběle dolů. Stál před těmi dveřmi jako osel a přemýšlel nad tím, proč se vůbec do toho všeho pouštěl. Ten nápad mu ležel v hlavě už od té chvíle, kdy dorazili s Pansy celí skleslí do Bradavic. Slíbil si, že se ji při první možnosti pokusí najít, z toho důvodu také přijel na Vánoční prázdniny domů za rodiči. Otec se tvářil, jako kdyby kousl do citrónu, když se Draco objevil ve dveřích ani ne po půl roce školy. Mladý Malfoy s nadlidským sebezapřením oslavil s ledově chladnými rodiči Štědrý večer a následně Boží hod. Rozplýval se nad všemi dárky, které se štítil pomalu vzít do ruky a čtvrtý den po příjezdu se konečně odhodlal něco podniknout. Lucius se na synovu výmluvu, že jde za přáteli, sice zamračil, ale nakonec nic neřekl. Draco byl rád, protože pak by se se svým otcem musel pohádat a to nechtěl, jelikož by jisto jistě prohrál a ještě by ho Lucius Malfoy zavřel do sklepa, jako to udělal posledně, když Draco zkoušel být drzý.
   Draco nervózně postával přede dveřmi, s rukama v kapsách a přemítal nad tím, kdy si ho někdo konečně všimne a on se tak ztrapní na celé čáře. Před ní. Když před několika dny napsal Remusovi o její adresu, netušil, že to bude tak těžké, ještě než s ní promluví.
   Kousl se do rtu a stiskl zvonek. Z útrob domu se ozvalo standartní ding-dong, a pak se všechno opět pohroužilo do ticha. Draco to zkusil znovu, ale opět mu nikdo neotevřel. Když mačkal ten ohmataný knoflík po třetí, čekal, že se dostaví úleva nad tím, že se vyhne jistému trapasu. Ale místo toho cítil zklamání. Dolehlo to na něj – dneska neuvidí její tvář, její oči, neuslyší její hlas, to jak vyslovovala jeho jméno.
   Nešťastně se otočil a sestoupil těch několik stupňů zpátky na sněhovou pěšinku. Vzhlédl a všiml si nejasné postavy, která se blížila právě k číslu osm. Byla to nějaká žena. Pospíchala, i když jí to ve vysokých kozačkách na tenkém podpatku značně podkluzovalo. Ve zkřehlých rukách obracela svazkem klíčů, aby našla ten pravý. Draco ji udiveně pozoroval, ale ona si ho v záplavě sněhových vloček dosud nepovšimla. Nedbale kopla do vrátek branky a teprve v tu chvíli se překvapeně zastavila.
   Draco strnul. I když měla na hlavě červený baret a k tomu ještě krátký kabát stejné barvy s vysokým límcem, který jí zakrýval část brady, přesto, že měla na nose jiné brýle, i přesto ji poznal. Ten zamyšlený, trochu koketní výraz v očích si nemohl splést.
   „Draco,“ vydechla ohromeně. „K-kde ses tu vzal?“ Bezradně tam stála a připadala si jako pubertální holka, která bez zrychlení tepu nedokáže promluvit na kluka. Malfoy jí hned neodpověděl. Zíral na ni s neskrývaným úžasem.
   „To sis myslela, že na všechno zapomenu?“ zeptal se vážně a oči se mu zaleskly.
   Ještě několik sekund jeden na druhého zkoumavě hleděli a pak Miriam konečně zamumlala něco, co alespoň dávalo smysl.
   „Půjdeš dovnitř na horký máslový ležák?“ zeptala se nesměle a hbitě kolem něj proklouzla ke dveřím.
   „To bych rád,“ vydechl a otočil se na ni. Miriam odemkla dveře, i když jí to trvalo déle než obvykle, protože třas rukou se nedal ovládnout. Draco za ní vešel do prostorné chodby, kde bylo oproti venku příjemně teplo. Sundal si kabát a smetl si z vlasů sníh, který se mu tam usadil. Dneska měl vlasy učesané tak, jak je nosil v roce 1977, ale ve škole tady si je zase pomádoval dozadu, aby jeho celková proměna nebyla ještě patrnější.
   Následoval ji kolem starobylého schodiště do malého, ale vkusně zařízeného salónu.
   „Někam si sedni, hned to přinesu,“ vyzvala ho a odběhla druhými dveřmi ven. Draco odhadoval, že tam bude s největší pravděpodobností kuchyně. Využil její krátké nepřítomnosti k tomu, aby pokusil vymyslet něco, co řekne, až se vrátí. Vrátila se však příliš brzy. Malfoy se s trapným úsměvem usadil v jednom z křesílek a tiše poděkoval za hrnek kouřícího nápoje. Uvelebila se s nohou přes nohu naproti a zvídavě se na něj podívala.
   „Je to tak dlouho,“ hlesla a smutně se usmála.
   „Jak pro koho,“ odpověděl pomalu a usrkl máslového ležáku. Vzápětí však ucukl, protože si spálil jazyk. „Pro mě jsou to necelé čtyři měsíce, co…“ nedokázal pokračovat. Nedovolil.
   „Co jsme se líbali v postranní komnatě u Velké síně, jo,“ navázala a ušklíbla se. Draco si povšiml vějířku vrásek, který se jí při úsměvu vytvořil kolem očí. Pořád byla krásná, i když už trochu jiným způsobem než tehdy. Zavrtěl hlavou, aby přestal vzpomínat na tu původní Miriam. Teď tu byla tahle, už navždy.
   „Měl jsi na mysli něco jiného?“ otázala v reakci na jeho záporné gesto.
   „Ne, neměl,“ odvětil rychle. „Jen jsem se snažil vytlačit jednu myšlenku z hlavy,“ vysvětlil.
   „Vůbec ses nezměnil,“ poznamenala. „Pořád vyháníš myšlenky z hlavy.“
   „Jo, můj zlozvyk.“
   „Mně se to líbí,“ usmála se, ale vzápětí zvážněla a podívala se na podlahu, jako kdyby řekla něco nevhodného. To zafungovalo pro Draca jako impulz. Nevěděl, kde se to v něm v tu chvíli vzalo, ale nedokázal se ovládnout. V mžiku, lidským okem těžko postřehnutelným, byl na nohou, nakláněl se přes nízký stoleček a líbal Miriam takovým způsobem, jako kdyby byli znovu na plese. Překvapeně mu polibky začal oplácet, ale vzápětí se od něj odtrhla.
   „Tohle nejde,“ vyhrkla s očima stále zavřenýma. Jejich tváře se málem dotýkaly nosy, ale Draco najednou pocítil, že mezi nimi vyrostla neviditelná hradba.
   V tu chvíli se ozvalo hlasité bouchnutí domovních dveří a z chodby se do salónu donesly dva hlasy.
   „Miriam?“ zavolal jeden z nich, ale Amy nereagovala. Zůstali s Dracem ve stejné pozici, protože ani jeden z nich nebyl schopen tak rychlé reakce, aby se stačil pohnout.
   „Určitě zase hraje mrtvého brouka, aby mohla nerušeně kreslit,“ odpověděl ten druhý hlas o něco blíž. Pak se prudce otevřely dveře a v nich se objevila nejprve nějaká žena středních let a následně ještě dívka, které nemohlo být víc, než šestnáct. Obě se zaraženě zastavily a snažily se vstřebat nevšední obraz před mini. Draco si decentně odkašlal a napřímil se.
   „Draco,“ vykřikla žena překvapeně a vrhla se mu kolem krku. Draco to nečekal, a tak to málem neustál. Vždyť tu ženu vůbec neznal. Nebo si to alespoň myslel až do té doby, než ho pustila a on si ji mohl pořádně prohlédnout.
   „Lizie,“ oplatil jí překvapený výkřik.
   „Kde ses tu vzal?“ Elizabeth byla tak vyvedená z míry, že se málem neudržela na nohou, takže se radši posadila na Dracovo místo.
   „To jsem se ho taky ptala,“ ozvala se na okamžik zapomenutá Miriam.
   „Copak ani jedna nemůžete pochopit, že se mi po vás úplně neskutečně stýskalo?“
   „A-ale, ale-“ Elizabeth se stále snažila něco namítnout.
   „Nehledej v tom žádné záludnosti, jsou Vánoční prázdniny, tak jsem odjel z Bradavic domů. Sehnal jsem si u Remuse adresu, a tak jsem tu,“ vysvětlil prostě.
   „Takže ty studuješ zase sedmý ročník,“ konstatovala Elizabeth užasle.
   „Jo,“ přitakal Malfoy kysele a přitáhl si ke stolku další křesílko, aby se taky mohl posadit. „Je to otrava.“
   „Tak proč to děláš?“
   „Už tak jsem pro spoustu lidí záhadou, chovám se jinak, vypadám jinak, a kdybych se ještě rozhodnul skončit se školou…“ dramaticky se odmlčel a loupl po všech očima. „Navíc otec by… ehm… mě nejspíš zabil,“ dokončil krkolomně a jeho bledé tváře trochu zrůžověly.
   „Divím se, že tě nepojmenoval jinak, když mu jeden Draco vrazil v roce 1977 na plese pěstí do obličeje,“ ušklíbla se Miriam.
   „Ještě toho trochu,“ zděsil se Malfoy. „Myslím si, že budoucnost jsem už tak dost změnil.“
   „Jo, to určitě,“ přitakala Liz. „Spoustu věcí jsi dohnal tam, kde by se za normálních okolností neocitly. Příklady snad uvádět nemusím.“
   Draco zamyšleně zavrtěl hlavou. Tohle nechtěl už dál rozebírat. Stále měl ještě plnou hlavu toho, jak před několika okamžiky líbal Miriam.
   „Tak vyprávěj, co se dělo celou tu dobu?“ vyzvídala Elizabeth dál. Tváře měla dosud růžové od zimy a za rudými rty jí probleskovaly bělostné zuby, jak se zářivě usmívala. Byla pořád tak vyvedená z míry, že nedokázala své nadšení udržet v mezích.
   „Celou dobu? Už jsem říkal, Miriam –“ při vyslovení jejího jména na ni vrhl rychlý pohled – že pro mě to byly ubohé čtyři měsíce. Ne–“ zarazil se. Nechtěl to vyslovit nahlas, aby nebyl nezdvořilý.
   „Ne, dvacet let, nestyď se to říct. Jsme staré, my to víme,“ řekla Liz spontánně.
   „Tak jsem to nemyslel,“ odporoval Draco a založil si ruce na prsou. „Jste krásnější, než dřív,“ řekl vážně a jeho tváře nabyly lehce purpurové barvy.
   Miriam a Elizabeth se na sebe rychle podívaly, ale neřekly ani ň.
   „Tak povídejte, co jste dělaly vy?“ zeptal se, aby je vytrhl z trapné situace.
   „Všechno možný, znáš to,“ ujala se slova Liz a blýskla svýma modrýma očima směrem k dívce, která dosud stála v kabátě u dveří. Draco na ni docela zapomněl, a když se teď na ni podíval, zjistil, že jí dal dobrou příležitost, aby na něj mohla celou tu chvíli zírat. Teprve, když se jejich pohledy setkaly, podívala se jinam.
   „Nejsem zas tak světaznalý, rád si to vyslechnu,“ odpověděl a uvelebil se pohodlněji v křesle, připravuje se tak na delší povídání.
   Elizabeth vzdychla. „Anne, pojď si sednout, znervózňuje, jak tam tak stojíš. Beztak by sis tohle měla taky poschnout, možná jsem ti úplně všechny detaily neřekla,“ řekla Liz a na několik sekund zavřela oči. „Se Siriusem to nebylo tak vážné,“ začala váhavě, když opět zvedla víčka.
   „Bylo to hodně vážné,“ skočila jí do toho Miriam a ušklíbla se. Za hranatými brýlemi vědoucně přimhouřila oči, tak jak to dělávala celá léta a Draco měl co dělat, aby si vzpomněl na to, že je už o dvacet let mladší, než ona a není normální, aby k ní přiskočil a začal ji zase líbat.
   „Fajn, tak to bylo vážné,“ přiznala Elizabeth rezignovaně. „Vzali jsme se ještě ten rok, co jsi zmizel,“ dodala tiše a usmála se.
   „Je mi to líto,“ řekl Draco stejně přidušeně.
   „Co?“
   „Že to s ním dopadlo, tak jak to dopadlo,“ objasnil.
   „Já jsem s ním tak dlouho nezůstala. Byli jsme do sebe takoví blázni, že jsme to spolu potom už nedokázali vydržet. Znáš to moudro, že by člověk nikdy neměl zůstávat se svou největší láskou?“
   Draco zavrtěl hlavou a vrhl na Amy rychlý pohled plný emocí.
   „No, alespoň se to říká. Když jsi do někoho tak moc zamilovaný, tak nevidíš všechny jeho chyby a všechno je ti vlastně jedno. Jenže pak si uvědomíš, že se k sobě vůbec nehodíte. Působí v tom jenom ta chemie,“ vysvětlovala věcně a zcela očividně si vůbec nepovšimla právě té chemie, která naplňovala salón od podlahy až ke stropu.
   „Rozešli jsme se docela drasticky. Po naší poslední hádce jsem ho už nechtěla nikdy vidět, tak jsem s Miriam odletěla do Ameriky. Potřebovali jsme změnu prostředí a navíc já jsem nechtěla, aby věděl o Anne,“ řekla prostě, ale už se neusmívala. Rukama křečovitě svírala lem svého dlouhého pleteného svetru, jako kdyby měla strach, že jí ho někdo vyškubne. Nejspíš si to však ani neuvědomovala.
   Dracovi trvalo několik sekund, než mu to v hlavě sepnulo.
   „Anne?“ opakoval zmateně a podíval se na dívku, která seděla s nimi. Ta už byla rudá až za ušima.
   „Annie, Draco, Draco, to je moje dcera Annie,“ představila je Elisabeth automaticky a moc si užívala rozpaky obou teenagerů.
   „Ahoj,“ vysoukala ze sebe plavovláska a natáhla se k němu přes stolek s lahvemi od ležáku, aby mu mohla podat ruku. Draco se s ní pozdravil a pak dál zaraženě seděl v křesle.
   „Sirius se o ní nikdy nedozvěděl?“ zeptal se pomalu. Liz zavrtěla hlavou a přes tvář se jí mihl ztrápený výraz. Netrvalo to však ani půl vteřiny a už byl zase pryč.
   Na okamžik zavládlo tíživé ticho, které by všechny zatáhlo do hluboké melancholie, kdyby se Miriam neujala slova.
   „V Americe žádná kouzelnická škola není.“ V jejím hlase byly jasně cítit výčitky.
   „Cože?“ Draco se na ni podíval s vytřeštěnýma očima.
   „Měl by ses teď vidět,“ uchytla se na jeho účet, ale Malfoy tu poznámku přešel beze slova. Vrátil se k tomu, co říkala předtím.
   „Vy jste ji jely hledat?“ zeptal se překvapeně. „Vždyť jsem vám všechno vysvětlil –“
   „Vždyť mi víme,“ přerušila ho Amy. „To bylo jen z toho popudu, že jsi zmizel.“
   „Chyběl jsi nám,“ vyslovila Elizabeth nahlas to, co by Miriam nedokázala.
   „A vy mě,“ řekl vážně a sevřel v kapse kalhot tolikrát zpřehýbanou fotku.
   „Zbyl nám nakonec jenom Remus,“ zašeptala Mriram.
   „Necháme toho, nikam to nepovede,“ prohlásil Draco a nasadil znovu svůj kamenný obličej. „A ty, Miriam? Kde máš ty svou školku dětí?“ zeptal se, aniž by si uvědomil, jak hrubě to vyzní. Chtěl se omluvit, ale ona ho svou odpověď předešla.
   „Nikde,“ usmála se spolu s tím zvláštním pohledem, který pro něj byl tak tajemně přitažlivý.
   „Ani manžel?“ zeptal se nedůvěřivě.
   „Ani manžel.“
   „Ani přítel?“
   „Ani přítel,“ odpověděla tentokrát už pobaveně.
   „Ale měla jednoho,“ prozradila Lizie a ušklíbla se. Miriam k ní vyslala zabijácký pohled.
   Draco si založil ruce na prsou, opřel se vzadu v křesle, aby tím dal dostatečně najevo, že čeká na vyprávění.
   „Fajn, chodila jsem v Americe s jedním klukem. Joseph se jmenoval. Byl to vlkodlak, a když se mě jednou při úplňku pokusil zabít, skončil to se mnou. Měl strach, aby mi neublížil,“ řekla stručně, jako by se v tom nechtěla dál ňoumat. Styl jakým to říkala, napovídal tomu, že to neříká zrovna ráda. „To je celý můj milostný život.“
   „A ten Ir?“ povytáhla Annie pobaveně obočí. Draco se na ni opět překvapeně podíval, protože zase úplně zapomněl, že je tu s nimi.
   „Lukas byl ženatý,“ namítla Amy nerudně. Tohle už jí vážně dopalovalo.
   „A taky nevěrný,“ pokračovala Anne v provokaci.
   „Nany, už toho nech,“ usměrnila svou dceru Liz, když si všimla výrazu své kamarádky.
   „Neříkej mi Nany,“ procedila dívka skrz zuby, ale dál už mlčela.
   „Kde je tu –“ začal Draco.
   „Na konci chodby doleva,“ odpověděla Liz ještě dříve, než stačil svou otázku doslovit. Draco se na ni vděčně podíval a vyšel z místnosti. Jakmile překročil práh, ta tíživá atmosféra, spojená s její přítomností byla tatam. Došel do koupelny, kde se opřel o umyvadlo a podíval se na sebe do zrcadla.
   „Sluší ti to.“
   Draco se prudce otočil, jak se vyděsil. Srdce mu v hrudi horečně poskakovalo, ale už si v tu chvíli ani nebyl jist, jestli je to její přítomností, nebo tím úlekem.
   „Omlouvám se, jestli jsem tě vyplašila,“ řekla tiše. Stála tam bezradně jako malá holka, která rozbila maminčinu nejoblíbenější vázu. A Draco nemohl jinak, než k ní přistoupit tak blízko, že cítil teplo jejího těla na svém. Koukal jí do očí a musel ji políbit. Neprotestovala, ale ani to neopětovala. Oči měla zavřené a snažila si uložit ten pocit do paměti. Pak se od něj odtrhla.
   „Tohle nejde,“ řekla tiše, ale pevně. Draco tak nějak podvědomě věděl, že to řekne, ale když to vyslovila nahlas, zabodlo se to do jeho mysli jako tisíce ostrých nožů.
   „Miluju tě, bez ohledu na to –“
   „Je mi třicet sedm,“ řekla a o krok od něj odstoupila.
   „Mně je sedmnáct a jsem dospělý,“ odporoval. „Můžu si dělat, co chci.“
   „To nejde,“ opakovala. Dlouho se jí díval do očí, ale pak svůj pohled přesměroval jinam.
   „Chápu,“ hlesl a na sucho polkl.
   „Není to tak, jak si myslíš,“ namítla. „Ale stejné jako tehdy už to nebude,“ dodala.
   „Ne, ale může to být jiné.“
   „Tak krásné už ne,“ špitla s náznakem pláče v hlase. „Já už jsem si tím prošla a nechci do toho spadnout znova, když teď stojím na laně nad vysokou propastí. Vyhrabala jsem se z toho, že jsi zmizel jako pára nad hrncem, ale mám takový pocit, že znova už to nedokážu.“ Teď už brečela.
   „Nebudeš to muset dělat znovu.“
   „Draco, jsem stará a ty máš ještě celý život před sebou. Kdy tě omrzím, za dva, za tři roky? Nebo za pár měsíců?“ Dospělá racionalita teď v její hlavě jasně vítězila nad citem.
   „Nikdy.“
   „Ne, Draco, nechme to tak jak to je –“
   „– a buďme přáteli, jistě,“ dodal sarkasticky.
   „Ano.“
   „Ne, já nemůžu,“ pokusil se o další vzdor, ale její pohled ho umlčel. Myslela to vážně i přes všechnu tu něhu, která na něj dýchala celým jejím tělem. „Tak sbohem,“ řekl zase pevně a chystal se k odchodu.
   „Nezlob se,“ prosila.
   „To bych nedokázal,“ řekl ještě a vyšel z koupelny. Nahlédl do salónu. „Už budu muset jít, Lizie,“ oznámil Elizabeth.
   „Cože? Vždyť jsi tu teprve takovou chvilku.
   „Navštívím vás zase někdy příště,“ slíbil, ale byl si jist, že to už neudělá. Na Liz bylo vidět, že ji to mrzí, ale nechala ho jít. Zavřela za ním domovní dveře, aby sníh nenalétal do chodby. Draco se zachumlal do kabátu a vydal se po štěrkové cestičce zase zpátky.
   „Draco?“ zavolal za ním ještě někdo. V silné naději se otočil, ale byla to jenom Anne. „Zapomněl sis tohle,“ řekla a podala mu nebelvírskou červeno-žlutou šálu. Draco tu svou měl uloženou v Bradavickém kufru v sídle Malfoyových, ale přesto tuhle bez jediného slova přijal. Věděl od koho je.
   „Díky.“
   „Tak se měj, uvidíme se ve škole. Nastupuju po Vánočních prázdninách,“ usmála se na něj mile a odpelášila zpátky do domu.
   Draco se musel také usmát. Tak přece bude mít na ten poslední půlrok nějakého skutečného přítele. Ale jenom kamarádku, ne dívku.
   Přitáhl si šálu k nosu a nasál její vůni. Pak vyšel brankou na ulici a zabočil na hlavní ulici.

   Kapitoly: Prolog, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, epilog