TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
    ›› Něco končí...
  ›› překlady

Komentáře k povídce

        

Něco končí...


    autorka povídky: Catriona Neko
    druh povídky: ze světa HP
    žánr: slash/romantika/tragédie/songfic
    info: příběh o jedné začínající a končící lásce...

     vloženo: 26.12.2008    6.512 znaků / 1.157 slov    počet zobrazení:   

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tak toto je prosím můj druhý a tentokrát vlastní lehký slash, ke kterému mi inspirovala písnička Něco končí od Marka ztraceného už při jejím prvním poslechu... Možná to vystihuje momentálně moji duši, páč byla sepsaná vcelku v rychlém sletu... No snad se vám bude líbit :) Vaše CatNeko
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Běžíme… skrz mrazivý vzduch, který nám zanechává na našich tvářích mrazivé polibky. Běžíme dál, až dokud neuvidíme malou mýtinu skrytou v hluboké tmě uprostřed Temného lesa. Padneme v tu chvíli uprostřed ní do sněhu a držíce se stále za ruce se přitiskneme k sobě…
   Cítím teplo z jeho těla, poslouchám jeho rychlý dech z předchozího běhu a pozoruji jeho tichý úsměv, který má vždy jen pro mě. Sám se usměji při vzpomínce, kdy jsme tu byli poprvé… je to tak příliš dlouho…

A tak končí naše roky,
zahlazuju po tobě tvoje stopy,
a tak končí naše cesta společná…

   Měsíc nám svítí do tváří skrz padající sníh své paprsky, jako by byl půlnoční slunce. V jeho paprscích taje naše nenávist a skrz padající sníh jsou slyšet naše tiché motlitby. Začnu se šťastně smát, když mi namete trochu sněhu do tváře a šťastně mu to oplatím. Užíváme si jednu z posledních chvil štěstí… jak daleko se to jen dostalo? Jak?
   Když ucítím jeho teplý dech na své tváři, obejmu ho tak pevně, jako by to byl poslední záchytný bod před utonutím. Opřu si bradu o jeho hruď a zhluboka se nadechnu toho mrazivého vzduchu spojeného s jeho vůní. Zůstáváme spolu a nevnímáme čas, i když si v hloubi duše uvědomujeme, že se budeme muset ráno vrátit do našich životů mezi ostatními. Žijeme dva životy…

A tak končí naše doba,
nezbejvá, než to zkusit jinde znova…

   Zašeptá moje jméno hlasem plným smutku. Nemusím ale slyšet jeho hlas, abych věděl, co mi řeknou jeho bledé oči, znám ho na to až moc dobře.
   Zašeptám v odpověď jeho jméno, než se mu podívám do tváře, zatímco nám zima dál dává na naše bledé tváře své mrazivé polibky. Jeho šedé hluboké oči mě tiše pozorují, než mě pohladí rukou po tváři. Jeho špičky prstů jsou chladné na dotek a samotný dotek je dost nejistý, ale to je to poslední, co by mě mohlo v tu chvíli vadit. Podívám se nahoru na hvězdami pokrytou oblohu, kterou občas nepatrně poruší začínající padající sníh. Za pád hodin přijde další Nový rok, ale v tu chvíli nás to ani jednoho nezajímá…

   Síní se nese hlučný šepot, zatímco svíčkami osvětlenou chodbou se od ní ženou dvě osamělé osoby, které v bezmocném zoufalství hledají ztracený pár. S vinou v srdcích se zastaví před kamenným chrličem a zašeptají rychle heslo. Moc dobře si uvědomují svou chybu a své chování k nim…
   O chvíli později je už hledají všichni. Učitelé stejně jako studenti všech kolejí. Hledají je ve všech koutek hradu. Hledají všichni, ale dvě koleje přece jenom víc zoufaleji… Jaká je to ironie osudu, že lidé něco přijmou až ve chvíli, kdy je už příliš pozdě…

Něco končí a něco zebe,
je správnej čas začít nově…

   Od chvíle, kdy jsem zjistil, že mě miluje, se pevně přesvědčuji, že bude možná vše tak jak má. Naděje umírá vždy poslední a oba se jí v tu chvíli držíme jak tonoucí stébla.
   Připadám si jak chycený v nějakém mlhavém snu a už se nechci dál schovávat. Už nemůžu bránit tomu, co cítím hluboko ve svém srdci i v duši. Cítím uvnitř sebe teplo a nevnímám chlad okolo nás, ani když mi z ramen stahuje mé šaty. Cítím jen odevzdanost v srdci a vroucně ho v tu chvíli políbím. Sbohem, krutá realito, už se neubráním svému soukromému snu…

Ty beze mě a já bez tebe,
v jinej čas a v jiný době…

   Jak noc pokračuje, chladne má nenávist k realitě. Vnímám jen své špičky prstů na jeho hrudi a své chladné rty na těch jeho. Je tohle snad sen, kam patřím? Být na věčnost v jeho náruči?
   Náš dech se vytrácí v obláčcích páry jako tmavé mraky v temnotě chladné noci. Cítíme jeden druhého. Naše láska přetrpí tu strašnou noc a chlad kolem nás. Z posledních sil ho políbím, než se podívám na noční nebe a zaposlouchám se do zvonění dalekého zvonu…
   Zima nám barví naše líce, zatímco tam spolu ležíme, propletení v konečném snu a pozorujíce půlnoční oblohu. Kde jsou všechny ty hvězdy? Hvězdy, které nám tak krásně svítily na naši lásku. Kde jsou teď? Zmizely. Stejně jako měsíc se zakryly tmou, aby nás zanechali v tichém soukromí naší lásky a již začínajícího hmatatelného vyčerpání…

A v dnešní den a v dnešní noc
já chtěl víc a ty zas moc…

   Prodlužující se stíny hlásí, že není moc daleko ke konci vlády noci. Sleduji v jeho náruči poletující padající vločky. Oba přitom společně udiveně pozorujeme jednu z nich, která pomalu taje na jeho paži. Když se pak znovu podíváme k obloze, objevuje se jich čím dál více… Sněží. Vločky padají jako zázrak z čistého nebe na jinovatkou pokrytou mýtinu, stejně jako na naše obnažená propletená těla. Začíná nás chladit naše kůže a s hrůzou si uvědomujeme, že je pravděpodobně hluboko pod nulou. Přesto se ale cítíme šťastní. Chladný sníh pomalu taje na naší kůži, ale ani jeden z nás se přesto nepohne, aby se oblékl. Cítíme se jako v nekonečně trvajícím snu, ve kterém máme oba vše, co chceme. Vše, kromě pochopení od našeho skutečného světa… Moc dobře vím, že se ho už nikdy nedočkám, ale přesto… stále na něco čekám a tiše se usměju do prvních paprsků slunce, než s poslední myšlenkou na toho, v jehož sem náručí, zavřu na chvíli své unavené oči…

Tak kdo je blázen,
prý se to stává,
když člověk padá ze shora na zem…

   Našli je až v pozdním odpoledni. V objetí leželi na zasněžené mýtině, s propletenými prsty a tichými úsměvy, jakoby nikdy nepoznali chladivý mráz, který se zařezával do jejich těl. Možná byla jejich nenávist a zloba k okolnímu světu tak mrazivě silná, že nic jiného v tu chvíli ani nevnímali. A když přišlo poslední a zároveň nové svítání, zůstali tam spolu… navždy a s láskou spolu… Jen ve sněhu tam zůstaly jejich hůlky pod kamenem, v němž zůstal jen na věčnost vyrytý nápis dvěma spojenými kouzly: Usušte své slzy a netruchlete za nás. Nechte svůj smutek zamčen hluboko ve svém srdci. Už je na ně příliš pozdě. Odpusťte nám, ale dál už sme nemohli žít ve stínu svých životů a skutečnosti vaší nedůvěry v naší lásku…

Tak už to bývá, lidská víra,
nikdo neumírá, jenom jedna láska živá…

   Sníh padající na ně v posledních a zároveň prvních paprscích slunce je nechladil, když nastalo svítání, které vytlačilo jejich tichou hlubokou temnou noc. Zima už nelíbala jejich tak bledé tváře, když je studenti jejich kolejí společně našli a s hrůzou si se slzami uvědomili, co provedli. Bylo to snad poprvé, co se studenti Nebelvíru a Zmijozelu spojili, aby společně hledali dva z nich, aby se nakonec zděsili nad svou chybou…

   … svět nikdy nepřijal naši lásku, a tak sme nepřijali my svět. Miluje mě a já jeho… miluji ho a on mě… jsme teď spolu. Nezapomeňte na nás… vzpomínejte… něco končí a něco začíná, nikdo neumřel, jen jedna láska živá… smrt je jen začátkem konce…

Tak už to bývá jednoznačně,
něco končí, snad něco jinýho zas začne,
aspoň z poloviny tolik krásný.