TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Ostatní povídky

  ›› jednorázovky
  ›› kapitolovky
    ›› rozepsané

        

2.kapitola - Postřehy


     vloženo: 14.12.2007    aktualizováno: 09.04.2012   
     9.098 znaků / 1.464 slov    počet zobrazení:   

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Přesně v šest hodin se Hermiona dostavila do jídelny. Jakmile vstoupila do obrovské kruhové místnosti, uviděla Draca, Pansy a dvě děti sedící u dlouhého stolu.
   Při pohledu na děti si nemohla pomoci a usmála se – byly věrnou kopií svých rodičů. Chlapec, který se zdál být starší, měl matčiny špinavě blonďaté vlasy a světle modré oči. Menší dívka, sedící naproti němu, měla Dracovi čistě blonďaté vlasy a pronikavě šedé oči. Právě teď se obě děti smály a hravě po sobě házely ubrousky.
   Jak odlišní od své matky a otce, uvažovala krutě, jak odvracela svůj pohled k Dracovi a Pansy. Oba seděli strnule na opačných místech stolu a vypadali, jako by se snažili nedívat se navzájem na sebe.
   Když Hermiona lehce zakašlala, aby upozornila rodinu na svůj příchod, všichni zpozorněli. Malý chlapec se podíval na Hermionu se vyvalenýma očima a hlasitě zašeptal Pansy: “Mami, kdo je to?”
   “To je naše nová služebná, Tommy,” vysvětlila Pansy s úsměvem svému synovi. Hermiona pocítila překvapení, jak je její dávná nepřítelkyně schopna zbožňovat své děti. Úplný protiklad Draca, který zcela ignoroval veškeré úsilí své dcery upoutat jeho pozornost. “Sedni si,” dodala Pansy k Hermioně a lhostejně mávla k místu daleko na konci stolu.
   Hermiona udělala krok vpřed, ale Draco ji zastavil zvednutím ruky. “Ne, ta šmejdka bude sedět na zemi.”
   “Jak myslíš, lásko,” odpověděla Pansy a otočila se pomoci své dceři s česáním jejích vlásků.
   Hermioně hořely líce. Rozhodovala se, co udělat. Nemůžu mu teď dovolit, aby mě přivedl do rozpaků, argumentovala jedna část její mysli. Ale jak Draco začal vstávat, rychle si sedla na podlahu podél zdi. Znovu vyhrála praktická část jejího já.
   Večere proběhla v tichu. Hermiona seděla na podlaze a dostala zbytky jídla ve špinavé misce. Úplně celou dobu zírala dolů na svou porci a odmítala jíst, třebaže její žaludek žebral o jídlo. Ne, neudělám mu to potěšení vidět mě jíst jako prostého pouličního troubu.
   “Pansy, vezmi Thomase a Kathryn ven na procházku, rád bych si promluvil s touhle mudlovskou šmejdkou o samotě.”
   Pansy, poslušně přikyvujíc, vzala ruky obou svých malých dětí a všichni tři se odebrali ven z místnosti.
   Jakmile odešli, Hermiona pomalu otočila svou hlavu k Dracovu obličeji a snažila se, aby neodkryla svůj vzrůstající strach.
   Vstal a přešel k ní. Zastavil se jen malý kousek od ní a řekl nebezpečně hlubokým hlasem: “Jez.”
   “Ne”
   “Zopakuj to?”
   “Ne, Malfoyi, nebudu jíst.”
   Draco ji ze zadu uchopil za krk a surově stáhl její obličej k zemi. “Teď už budeš jíst?” zašeptal jí do ucha.
   Hermiona bolestí zaskřípala zuby. Nicméně, vykuckala: “Ne.”
   „No tak teda dobře,” řekl, pouštějíce ji ze svého vězení. “Těším se na zítřejší večerní návštěvu.”
   Luskl prsty a v místnosti se okamžitě objevil malý domácí skřítek. “Ukliď to,” řekl mu jednoduše. Potom, bez dalšího pohledu na Hermionu, opustil místnost.
   Hermiona se strnule dívala, jak domácí skřítek pobíhá okolo, zvedá misku a šálek. Pečlivě se vyvaroval pohledu na ni, jako by to bylo pro ní příliš dobré.
   “…nejnižší stupeň společenského žebříčku, budeš poslouchat příkazy všech v domě…” šeptala si hlasitě Dracova nedávná slova.
   Kam až jsem se snížila? Jsem tak bezcenná, že dokonce i domácí skřítek je lepší než já?
   Hermiona vstala a pomalu se ploužila zpět do svého pokoje. Položila se na tvrdou postel a pokusila se usnout. Po nadměrném převalování a otáčení se konečně unikla do bezvědomí. Dokonce i ve svých snech nedokázala najít únik od myšlenek, které ji sužovaly.

   “Dost!” prosila Hermiona. Po tváři ji stékaly slzy a bolestí semkla více víčka. Snažila se ho odstrčit, ale byla slabá a on ignoroval její úsilí a znovu do ní divoce vnikl.
   “Sklapni, mudlovská šmejdko. Ty víš, že se ti to líbí,” zabručel muž. Rozcuchané vlasy mu spadaly přes oči a na moment si Hermiona představila, že ten, který ohmatával její tělo, jako kdyby bylo rozdělené ve dví, nebyl muž, ale zuřivé zvíře.
   Divoce plakala, když muž pokračoval v osahávání. Jeho necitelné ruce třely po její kůži jako smirkový papír. Bolest, která pohltila její tělo, byla neuvěřitelná. Chvěla se všude, od ramenou až dolů a cítila lepkavost její vlastní krve na stehnech. Nepociťovala rozkoš, jen bolest a nepřekonatelný pocit zhnusení.
   Brutálně popadl její nadloktí a na choulostivé kůži jí ihned způsobil modřiny. Vykřikla bolestí a muž jí vrazil facku, aby ji umlčel. Jeho ruka zůstala červená. Jeho dlaň, která zůstala na její tváři, nesnesitelně pálila a ona se snažila myslet, že je někde jinde, s někým jiným. Jen aby unikla těm mukám.
   Nikdy nebude moc zapomenout na muže, který ji připravil o panenství takovou cestou… Nikdy neuplyne den, aby si nevzpomněla…


   Hermioniny oči se otevřely. Břicho jí bolelo, jako kdyby se všechno, co se jí zdálo, opět stalo. Přetočila se na posteli, zabodla svůj obličej do polštáře a zkoušela zapomenout. Stalo se to před dvěma a půl lety, ale vzpomínky ji neustále pronásledovaly.
   Nakonec se pohroužila do spánku, který byl, pro jednou, nerušený dávno prožitými děsy. Přestala sebou házet a otáčet se a přítomnost někoho dalšího v pokoji zůstala nepovšimnutá.
   Draco stál ve dveřích, dívajíce se na novou mudlovskou služku, která sebou mlátila na posteli. Slyšel její výkřik mučivým hlasem, “Dost!” Zajímajíce se, co bylo to, co tak narušilo její sny, potichu pokračoval v pozorování. Nakonec prudké pohyby ustaly a její tělo zůstalo ochablé. Pozvedajíce obočí, Draco se mlčky otočil a vystoupal po schodišti.
   Hermiona se příštího dne vzbudila časně. Nějakou chvíli ještě ležela, nemajíc potřebu otevřít své oči, ale nakonec se zvedla a opustila postel. Zívajíce se plahočila k zrcadlu.
   Zamračila se, když se do něj podívala. “Zapomněla jsem, jaké to je vstávat a mít ráda svůj odraz v zrcadle,” zabručela, když s obtížemi zatahala za pramen zmuchlaných vlasů.
   “Jsi nová služebná, že?” vyslovil vřelý, mateřský hlas. Hermiona překvapeně vzhlédla a v momentě uviděla malinko zvlněné vlasy formující se na přívětivém skleněném povrchu zrcadla. O zlomek vteřiny později se objevila i tvář.
   “Ehm…jo…” odpověděla Harmiona, poněkud překvapeně.
   Zrcadlo se uchechtlo. “Tuším, že se musíš stát úplně vším?“
   Hermiona přikývla v odpověď.
   “Rádi se ptají na hloupé otázky jako je tato,” řeklo zrcadlo, točící svýma očima. “Od každé nové služebné je vyžadováno projít tím postupem. Ty se přesto od nich lišíš. Jsem si tím docela jistá. Nezmiňuji fakt, že Draco, zdá se, našel v tobě zvláštní zalíbení.
   “Malfoy? Zalíbení ve mě?” odpověděla s odfrknutím Hermiona.
   “Nevěříš mi? Dobrá tedy, jsi zajisté tvrdohlavý člověk. Domnívám se, že budeš muset objevit samu sebe,” odpovědělo zrcadlo s mrknutím. “Vypadá to, že Draco také. Od té doby, co jeho otec zemřel a musel se o sebe postarat sám” – vypustilo něco, co znělo jako soucitné povzdechnutí – “naučil se své city k jiným lidem držet zkrátka a přestal věřit tomu, co mu ostatní říkají. Dokonce jeho nešťastná žena se k němu neumí přiblížit. Oh dobře… dost mých myšlenek. Cop bude nejlepší tip.”
   S tím se dotyčný obličej na skle zrcadla, na Hermionu laskavě uculil a následně zmizel.
   “To bylo zajisté odlišné od všeho, co jsem zažila předtím,” zamumlala si Hermiona pro sebe, když přijala radu zrcadla a svázala své nepoddajné vlasy do chaotického copu. Vypadala slibně ve svém odraze, ale nový účes moc lepší dojem nedělal. “Toliko pro tuhle představu…”
   Slova zrcadla zcela opustila Hermioninu mysl, jak stoupala po schodišti a vstoupila do vstupní haly. Nikdo tam ještě nebyl.
   “Odhaduji, že mám dům pro sebe,” poznamenala, když šla po špičkách vzhůru po schodišti. “Podívejme se, co Malfoyův dům obsahuje…”
   O hodinu později, měla Hermiona prozkoumané celé první a druhé poschodí. Všichni ještě stále spali a ona se začala nudit. Nenašla nic ohromně zajímavého s výjimkou obrovského pokoje plného hodin ve druhém poschodí.
   Zajímalo by mě, co je ve třetím poschodí… přemýšlela, když se přiblížila ke schodišti, jenž k němu směřovalo. Vstoupila na první schod, ale potom se zarazila.
   “Nesmíš,” vyhubovala se. “Malfoy ti řekl, že tam nesmíš. On je nyní tvůj pán; musíš poslouchat, co ti řekne.”
   Avšak, všechny ty roky, coby nejlepší přítelkyně Harryho Pottera, ji nenechaly nepoznamenanou. Její zvědavost vytlačila vše ostatní a ona začala vystupovat po přepychovém schodišti. Jakmile došla nahoru, podívala se s obavami okolo. Nic nenaznačovalo, že by tohle patro bylo odlišné od ostatních, a tak usoudila, že je bezpečné pokračovat.
   Napravo i nalevo od ní se rozprostíraly dlouhé chodby. Kupodivu v dohledu nebyly jednokřídlové dveře. Stěny obou z chodeb byly nicméně utlumené proti výřečnosti nástěnnými koberci, které byly zřejmě prastaré a cenné. Hermiona se začala potulovat úzkým průchodem napravo, zkoumajíce s hrůzou koberce dvou draků chrlící oheň. Jak tak činila, něco přitáhlo její pozornost – malý kousek dřeva, který nevypadal, jako by tam patřil. Se zájmem se začala natahovat a stiskla ho.
   Náhle jí někdo ze zadu popadl za natažené zápěstí a v momentě jej zkroutil za její záda. Předtím, než se mohla podívat do obličeje jejího útočníka, byla hrubě vražena proti zdi. Vypustila výkřik překvapení spojeného s bolestí, když její obličej udeřil do zdi s tvrdým zaduněním.
   “Co tady děláš?” zabručel hluboký hlas.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23