TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Ostatní povídky

  ›› jednorázovky
  ›› kapitolovky
    ›› rozepsané

        

3.kapitola - Do určité míry


     vloženo: 02.01.2008    aktualizováno: 09.04.2012   
     8.118 znaků / 1.330 slov    počet zobrazení:   

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

   „Odpověz mi!” ječel hlas za ní. Obrátil ji obličejem k sobě, avšak stále ji tiskl proti zdi.
   Draco stál před ní, spalujíc jí pohledem plným hněvu. Hermiona tam stála, neschopna cokoliv říct a třásla se strachem. Neměla žádnou představu, co s ní chce udělat – právě teď se smrt zdála nejlepší možností. Nakonec se jí podařilo vypísknout: „Já… Já se moc omlouvám.”
   „Co jsem ti včera řekl, Grangerová?”
   „Já si nepamatuji…”
   „Zřejmě ne. ŘEKL JSEM, že sem nesmíš chodit. TAK CO TADY SAKRA POHLEDÁVÁŠ?” Jeho obličej se zdál být ještě bledší než obvykle a ve svých očích měl poblázněný pohled.
   „Nezpůsobila jsem tady žádnou škodu,” odpověděla s náznakem vzdoru ve svém hlase. Okamžitě zalitovala tónu, který použila.
   „Ale neposlechla jsi mě.” S odporem ji hodil na zem. Silně upadla a kvůli tomu cítila velkou bolest, která jí vystřelovala z páteře. Bez přemýšlení vypustila výkřik bolesti. Draco ignoroval její bolest a místo toho řekl: „Jdi mi doprdele z očí, hned teď.“
   Hermiona se roztřeseně zvedla na nohy a začala se odkulhávat pryč, ale on ji znovu shodil na zem. Klekl si k ní a podíval se jí přímo do obličeje. Její líce byly poškrábané od neustálého narážení do zdí. „Ty jsi tvrdohlavá mudlovská šmejdka, Grangerová. V tomto domě není místo pro otroka jako jsi ty.”
   Zajíkla se. Okamžitě usoudila, že jí pošle zpět. Tolik nenáviděla zneužívání, ale práci potřebovala více, než cokoliv jiného.
   „Ne, nedám tě zpět do UPNK,” dodal, jako kdyby četl její myšlenky. „Budu se krocením tebe bavit. Budeš pro mě menším sportem. Uvidí se, jak se za měsíc osvědčíš.” Obdaroval ji svým chladným úsměvem, následně si stoupl a kopl ji do boku. „Vstaň a odejdi.”
   Ačkoliv Hermionino celé tělo bylo bolavé z neustálého házení okolo, přesto se namáhavě zvedla na nohy a belhala se zpět dolů po schodech, aniž by se podívala za sebe. Jak vstoupila do svého pokoje a zřítila se na postel, bojovala s nutkáním nechat slzy vytrysknout ze svých očí.
   Bolest byla zdrcující, ale ne tak moc, jako ostuda. Nevěřím, že jsem se od něj nechala takhle komandovat, uvažovala, když zavírala své oči a zkoušela zapomenout, co se právě stalo. Fyzickou bolest může ustát, ale ne duševní. Když vstoupila do tohoto domu, byla její důstojnost všechno, co jí zůstalo a nyní to vypadalo, že bude ztracena i ta. Ne. Přemýšlela pevně. Nedovolím mu to. Budu s ním bojovat.
   S tou myšlenkou, kterou vštípila své mysli, vstala a kulhala se k míse s vodou, která stála na podlaze vedle její postele. Opírajíc se o zeď, začala ze sebe splachovat bolest.
   O několik hodin později vzbudil Hermionu hlasitý, uječený hlas Pansy, přicházející ze shora.
   „Mudlovská šmejdko, pojď nahoru,” zazněl rozkaz.
   Shrbujíce se, Hermiona opatrně vstala a opustila svůj pokoj. Jak vyšlapovala k hlavnímu poschodí, uviděla Pansy, stojící nedaleko schodů.
   „Pojď sem,” zavolala Pansy.
   Hermiona tak učinila.
   „Draco požaduje, abys nosila toto,” řekla, jakmile se Hermiona postavila před ní. Zvedla plochý balík střední velikosti.
   „Co je v tom?” zeptala se s pozvednutým obočím.
   Pansy jí věnovala opovržlivý pohled a odpověděla: „Nevím. Jsi Dracova otrokyně, ne má.”
   A bez dalších slov se otočila a odešla po schodišti.

   „Tolik pro její změnu,” zabručela si Hermiona šeptem.
   Pozorně poslouchala a jakmile Pansiny kroky utichly, pospíchala zpět do svého pokoje, nesoucí balík s sebou. Zvědavá, co je v něm, byla na posteli s balíkem před sebou během sekundy.
   Hermiona opatrně rozvázala bílou šňůru, kterou byla krabice svázaná. Jakmile otevřela víko, zalapala po dechu. Uvnitř ležel úhledně složený, překrásný, blankytně modrý hábit. Hermioniny ruce se chvěly, když sáhly do krabice a vytahovaly nádherný kus oblečení. Ani si nemohla vzpomenout, kdy se dotkla něčeho tak jemně provedeného. Látka byla tak hebká a jemná, že s lehkostí prokluzovala skrze její prsty. Nebyly na něm ozdoby a samozřejmě nebyl tak hezký, jaké čistokrevní kouzelníci nosili, ale stále bylo daleko víc výmluvné, než všechno, v čem Hermiona kdy mohla chodit, mnohem méně nosit.
   Pod složeným hábitem byla jedna souprava spodního prádla – černá podprsenka a prosté černé kalhotky. Nepatrné svraštění čela se objevilo na Hermionině obličeji, když si uvědomila, že tohle bude vše, co bude mít pod šaty oblečené.
   „Skvělé,” řekla si pro sebe tiše. „Jen pomysli, jak jsi šťastná, že jsi dostlala k nošení tenhle hábit.”
   Hermiona opatrně odložila její vlastní roztrhané šaty a potom si oblékla spodní prádlo. Zhluboka se nadechla a vklouzla do nových šatů. Následně přispěchala k zrcadlu, podívala se na sebe a na obličeji se jí okamžitě rozlil široký úsměv.
   „Ale proč mi dal Malfoy něco takového?” ptala se sama sebe nahlas, když její prsty klouzaly po hábitu, hladíce tam nepatrné záhyby na hedvábné látce. „Vždyť jsem pro něj jen další mudlovský šmejd… proč za mě utratil tolik peněz?”
   Odpovědí jí bylo ticho a povzdychla si. „Doufám, že Draco není na něco…”
   V tom uslyšela zaskřípat dveře do svého pokoje. Otočila se a uviděla Draca, jak stojí na konci schodiště.
   „Co tady děláš?” zeptala se chladně.
   „Tohle je můj dům, Grangerová.” Jak řekl tato slova, začal pozvolna sestupovat po kamenných schodech. Jakmile sestoupil z posledního schodu, lesk něčeho nepoznatelného se objevil v jeho šedivých očích a ledově se usmál. Hermiona se zachvěla a udělala krok dozadu. Všimla si jeho pohledu, cestujícího po dolní oblasti jejího těla, které nebylo pokryto hábitem a opět nabyla dojmu, že ji svléká pohledem.
   „C-co chceš dělat?” vykoktala. Rukama se instinktivně objala kolem hábitu.
   „Nuže, přišel jsem se podívat, jak vypadáš ve svých nových šatech. Samozřejmě velice dobře,” řekl s afektovaným úsměvem.
   Hermiona zrudla vzteky. Co to k čertu dělá?
   „Rovněž jsem přišel dolů,” pokračoval, „abych ti připomenul tvoji schůzku nahoře v mé ložnici, dnes večer. Buď tam v deset hodin, přesně. Vyjádřil jsem se jasně?”
   „Ano, budu tam,” zamumlala, nepřemýšlejíce o ničem, jen o touze být sama.
   „No tak, Grangerová… takovéhle mumlání nestrpím. Zkusíme to znovu. Buď tam v deset hodin přesně. Vyjádřil jsem se jasně?”
   „Ano, pane,” zabručela Hermiona skrze zaťaté zuby. „Budu tam.”
   Pozvedl obočí a řekl: „Rád vidím, že je v tobě něco bojovného.”
   Hermioně nepřišla na mysl žádná odpověď na jeho poslední slova, tak na něj jen zírala s otevřeným odporem.
   Udržujíce svůj pohled, Draco překřížil ruce a poznamenal: „Víš, že máš velice roztomilé oči? Miluji pohled tvých očí strnule hledících do těch mých, když je v nich znát bolest.”
   Hermiona sevřela ruce v pěst. Proč jí to dělá? „Co tím myslíš, když je v nich znát bolest?” odpověděla pomalu.
   „Uvidíš,” odpověděl prostě. „Prozatím si šetři svou fyzickou sílu.” Přistoupil k ní a krátce se dotkl modřiny, kterou zanechal na její tváři předešlého dne. Ještě nebyla zahojená, proto i jeho lehký dotek jí způsobil bolest, že musela ucuknout.
   Civěla na něj a odstrčila jeho ruku pryč. „Proč?”
   „Takových otázek,” řekl, kroutíce pobaveně svou hlavou. Pro jednou se nezdál být rozhněvaný jejím vzdorovitým jednáním. Namísto toho se zdálo, že jej, podivným způsobem, ty důvody těší.
   „Pro tuto chvíli nemohou být zodpovězeny. Mám nyní schůzku s Pansy, tak si užívej svůj volný čas. Budeme zpět na večeři. Oh, a nikde se nepotuluj, dokud jsi zde,” dodal, jakmile se otočil k odchodu. „Ačkoliv, po dnešní noci… pochybuji, že dostaneš nutkání k čemukoliv.” Zlehka se zasmál a potom odešel.
   Chvění se přesunulo na Hermionin hřbet, protože myšlenka, že Draco odešel, nemohla úplně setřást jeho ledovou blízkost. Pokaždé kdy na něj pomyslela, chomáč strachu rostl v jejím břichu – nevěděla, co to bylo, nebo co to mohlo být, protože z něj nikdy během školních let neměla strach. To bylo před tím, než se stal tvým pánem, Hermiono, přela se sama se sebou. Nyní je… tak už dost přání vrátit se zpět v čase.
   „Co chce se mnou dělat dnes v noci?” zeptala se sebe nahlas. Překvapeně zjistila, že její hlas se zachvěl. Jestli to bude něco jako dnes ráno…
   Zašklebila se při té vzpomínce, sedla si na postel a skryla svou tvář do dlaní. Vypustila unavený sten, jak se snažila potlačit ohromující strach, který se zahnízdil v jejím žaludku. Myšlenky v její hlavě běhaly divoce tam a zpět, ale jedna otázka vyvstávala nade všemi – co s ní bude tento večer dělat?

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23