TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Ostatní povídky

  ›› jednorázovky
  ›› kapitolovky
    ›› rozepsané

        

4.kapitola - Rudá


     vloženo: 27.01.2008    aktualizováno: 09.04.2012   
     8.792 znaků / 1.427 slov    počet zobrazení:   

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Hermiona těžce polkla a následně váhavě zaklepala na veliké dubové dveře, které stály před ní. Ve chvíli, kdy se její ruka dotkla dveří, rázem se otevřely, jakoby pokoj čekal, že přijde.
   Vstoupila, obávajíc se, jaký pohled ji uvítá. K jejímu překvapení byl pokoj prázdný. Třebaže vycházelo z malých třepotajících se svící, spočívajících na okenní římse, řídké světlo, nebyl obrovský kruhový pokoj dostatečně osvětlený. Nemohla rozeznat rysy či tvary. I když ji utěšoval fakt, že Draco prozatím v pokoji není, její nejistotě to moc nepomáhalo. Spíše se prázdnotou pokoje ještě zvětšila.
   “Haló?” zašeptala přidušeným, sotva slyšitelným hlasem.
   “Nazdar, Grangerová,” řekl někdo za ní.
   Hermiona ztuhla při zvuku Dracova hlasu. Ať sebevíc nechtěla projevit svůj strach, nedokázala se otočit a jen zašeptala co nejvíce klidným hlasem byla schopna: “Takže, co se mnou budeš dnes večer dělat?”
   “Otoč se a koukni se na mě.”
   Nevyhověla.
   “Otoč se, hned,” řekl znovu. Jeho hlas byl tvrdší a více dožadující se.
   Hrdost ji už déle nedokázala vydržet neposlouchat, a tak se řídila jeho příkazem. To, co viděla, bylo nahony vzdálené tomu, co předpokládala za možné.
   Draco byl jen tak opřený o dveřní rám a ruce měl zkřížené na holém hrudníku. Jediný kus šatu, který měl oblečený, byly volné kalhoty a ty vypadaly, jakoby se z něj každou chvíli chystaly spadnout. Uchechtl se, když si všiml šoku, který přejel přes její tvář. “Svlékni si šaty, Hermiono.”
   Ačkoliv její tělo přestalo poslouchat všechny příkazy z mozku, Hermiona přece jen zvládla říci: “Odmítám.”
   “Tohle není postoj, který rád vidím v mém domě,” řekl klidným hlasem. “Buď se svlečeš sama, nebo to udělám za tebe.“
   Hermioniny líce hořely, ale odpověděla: “Nebo mě můžeš nechat jít.”
   Chladně se zasmál. “Pojď sem, Grangerová.”
   Stála na svém místě.
   Místo opakování svých rozkazu, jako dělal dříve, Draco přistoupil k ní. Jediným dlouhým krokem stál před ní, držíc její hábit.
   Hermiona zaječela a objala se rukama. Neměla ponětí, jak se mu podařilo zbavit ji svrchních šatů tak rychle, ale nemohla udělat nic, aby mu zabránila v dalším odhalení jejího těla.
   Zatímco byla ponořená do svého údivu, necítila jeho paže, které ji ovinuly a jeho prsty rozepínající její podprsenku. Během několika málo sekund také její spodní prádlo leželo na zemi. Ve chvíli, kdy ucítila, jak padají pryč zbytky šatů, překvapením se rozbrečela.
   Draco se znovu smál. “Šetři své slzy na později,” ušklíbl se. “Budeš je potřebovat.”
   Když vyslovil tato slova, ucítila jeho ruce, jak pevně sevřely její boky a tahají ji k němu. Začala znovu plakat a bojovat s ním, ale jeho vytrvalost byla jako ocel. Surově přitiskl své rty na její, uchytil je krutým polibkem a ona ucítila slzy, jež jí začaly stékat z očí.
   Okamžitě se odtáhl pryč a sledoval, jak směřují dolů přes krk. Otevřela pusu, aby se pokusila něco říci, ale než mohla ze sebe cokoliv vydat, uviděla Dracovu siluetu kroutit a svíjet se. Jeho pleť se změnila na jasně jedovatě zelenou a jeho oči se zúžily do rudých štěrbin. S posledním otočením se před ní zjevil obrovský had, tam, kde ještě před nějakou chvíli stál Draco.
   Hermiona vykřikla zděšením, když spatřila hada zvedat se a švihat kolem sebe svým rudým jazykem. Zvuk uvnitř pokoje rezonoval, sfoukl plameny svící a zanechal ji v dokonalé tmě. Vše, co mohla vidět, byly tyhle dvě rudé štěrbiny, zářící v husté tmě před ní…


   Hermionu vzbudil zvuk malé plačící dívky. Zpočátku byl zvuk smíšený s jejím výkřikem a ona to mohla stěží rozpoznat. Nakonec její vlastní křik a obraz hada pozvolna se ztrácejícího byli nahrazeny žalostným pláčem.
   Její oči se pomalu otevřely. Rychle se posadila, podívala se okolo a její oči rychle spočinuly na Kathryn, Dracově dceři. Překvapená a stále zachycená ve zbytku té noční můry seděla a zírala na malé děvče.
   Zdálo se, že si všimla Hermionina probuzení. Kathrynino kňourání ustalo a ona vzhlédla k Hermioně se širokýma, uplakanýma očima. Vypadala, že se Hermiony bojí a zdálo se, že hledá směr, kudy uniknout.
   “Co tady děláš?” podařilo se nakonec Hermioně vykoktat. Nechtěla nechat to děvče odejít s nesrozumitelným důvodem.
   “N-nic,” zakvičela Kathryn, dívajíce se nyní ještě více vyděšeněji, když Hermiona hlasitě promluvila.
   “Neboj se mě,” řekla jemně, zkoušejíce dívku utěšit.
   “Není tu nic, čeho by ses mohla bát. Křičela jsem?”
   Kathryn bázlivě přikývla.
   “Měla jsem noční můru,” odpověděla Hermiona, pečlivě vybírající svá slova. Váhala, než řekla. “Byl v ní obrovský had.”
   “Hadi jsou děsivý,” zašeptala Kathryn, dívajíce se poněkud klidněji. “Mívám o nich noční můry také. Máma občas přijde a zpívá mi ukolébavky, když se to stane.”
   “Já nemám mámu, která by mi zpívala ukolébavky,” řekla Hermiona rozlítostněně. “Musíš být šťastná, že ji máš.”
   Kathryniny oči zazářily zvědavostí a urychleně se přiblížila. Vypadalo to, že její dřívější obavy jsou ty tam. “Co se stalo s tvou maminkou?”
   “Ona…” Hermiona skousla svůj ret. “Ona zesnula.”
   “Myslíš… zemřela?” zajíkla se Kathryn.
   “Je na lepším místě,” odpověděla se smutným úsměvem.
   “Chybí mi, ale jsem si jistá, že tam, kde se právě nachází, je šťastná.”
   “Omlouvám se,” řeklo malé děvče třesoucím se hlasem.
   Hermiona se pousmála a zareagovala: “To je v pořádku. Chceš se posadit na postel?”
   Kathryn odvážně přikývla a vyšplhala se na matraci vedle Hermiony. “Proč jsi tady? Jsi jedna z dalších tatínkových obchodních slečen?”
   “Ano… předpokládám, že jsi mě měla zavolat. Jsem tady, abych se starala o věci a pomáhala tvému otci s… problémy.”
   “Oh.” Kathryn se podívala s úctou, když právě mluvila s někým, kdo střídavě mluvil s jejím otcem. “Přála bych si, abych mohla s problémy tatínkovi pomoci také.”
   “Nemyslím si, že by jsi chtěla dělat mou práci,” řekla Hermiona, nechtějíce si v tuto chvíli představovat nevinné malé děvče, sedící vedle ní, v její pozici. Rychle změnila téma. “Proč jsi tady dole?”
   Namísto vyhýbání se odpovědi, jako udělala dříve, Kathryn odpověděla, “Tommy mě sem poslal. Řekl, že budu tebou snědena za živa a já řekla, že nebudu, takže jsem přišla dolů, abych to dokázala.
   “No, rozhodně tě nehodlám sníst za živa,” konstatovala Hermiona poněkud pobaveně. “Takže, můžeš říct svému bratrovi, že jsi vyhrála.”
   V tom okamžiku k nim ze shora dolehl zvuk Pansyina hlasu. “Tommy, Kathryn, pojďte na chvíli sem nahoru.”
   Kathryn koukla na Hermionu a následně řekla: “Musím jít. Jak se jmenuješ?”
   “Jsem Hermiona.”
   “Her… myna?”
   “Ano, to je ono,” souhlasila Hermiona s úsměvem. “Můžeš mi říkat Hermyna.”
   “Dobře,” podotkla Kathryn vesele, seskakujíc z postele. “Měj se Hermyno.”
   “Ahoj Kathryn,” odpověděla tiše, když sledovala malé děvče hopsající šťastně nahoru po schodech. Ve chvíli, kdy se dveře za Kathryn zavřely, znovu pocítila sklíčenost pokoje, která se na ni snesla.
   Je dobře, že přišla, kdy přišla, uvědomila si Hermiona, nebo bych nebyla schopná ten sen setřást. Nicméně… můžu se jenom modlit, aby to nebylo předzvěstí něčeho, co se stane dnes v noci…
   Představa hadových blyštících se očí ji opět spalovala za jejími očními víčky. A trvalo to déle než pár minut, než se sebrala.

   Později večer, Hermiona stála před dveřmi identickými s těmi, které viděla ve svém snu. Místo, aby se obtěžovala s klepáním, strčila do dveří a vstoupila do pokoje, čekajíc nejhorší.
   Po hřbetě jí projelo mrazení, když si uvědomila, že uspořádání pokoje je přesně takové, jaké spatřila ve snu. Bylo to, jako by to všechno prožívala znovu. Jenže v tuto chvíli to byla realita. Jemné chlupy na konci šíje se zježily jako strnulé hrůzou a v jejích útrobách začalo vzrůstat nepopsatelné vzrušení. Deja vu.
   “Rád vidím tvou dochvilnost,” řekl zlehka hlas za ní.
   Hermiona se otočila, aby mohla pohlédnout na Draca. Jeho blonďaté vlasy zářily ve slabém světle. Navzdory úsměvu, který se rýsoval na jeho tváři, nemohla v jeho rysech rozeznat žádné emoce. Nevědomě couvala pryč, když za sebou zavřel dveře a udělal krok k ní.
   “No tak, no tak, neměj strach,” řekl jemně. “Nechci ti ublížit.”
   Navzdory rostoucímu strachu se hlasitě zeptala: “Proč mě tady chceš?”
   Místo aby odpověděl na její otázku, začal se nenuceně procházet po pokoji. Jeho oči se zabývaly svícemi, které obcházel, dávající dojem, že byl uchvácen jejich tančícími plamínky. Nakonec se zastavil před rudou svící, přesně takové barvy, jakou měly hadí oči, vyřezanou do tvaru růže. Na jedné straně stékal dolů horký vosk a Hermioně to okamžitě připomnělo krev. Otřásla se a její oči se stočily k podlaze.
   “Můj první záměr byl potrestat tě za všechny mé předešlé neposlušné otroky,” řekl nakonec Draco. Jeho hlas zněl chladně. “Ale,” dodal, když se otočil, aby se podíval na Hermionu, “změnil jsem názor. Dnes večer budeme dělat něco trochu nezvyklého. Budeme… jak bych to měl říct?”
   Na chvíli se odmlčel a následně úsměv – ale to se stěží mohlo rovnat úsměvu, protože jeho ostré lícní rysy postrádaly jakýkoliv druh emoce – pokryl jeho tvář. “Ach ano… budeme dohánět staré časy.”

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23