TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Ostatní povídky

  ›› jednorázovky
  ›› kapitolovky
    ›› rozepsané

        

5.kapitola - Žádné nátlaky


     vloženo: 22.03.2008    aktualizováno: 09.04.2012   
     9.058 znaků / 1.470 slov    počet zobrazení:   

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Hermiona zamrkala, nejistá, zda-li slyšela správně. Když spatřila, že Draco nehodlá udělat žádný pohyb směrem k ní, trochu uvolnila své napjaté svaly.
   “Co… co myslíš tím, že budeme dohánět staré časy?” zeptala se zmateně.
   “Přesně to, co jsem řekl,” odpověděl. “Neviděl jsem tě od té doby, co jsme odešli z Bradavic a myslím si, že nějaké to vzpomínání neuškodí.“ Tato slova vyslovil tak tiše a objektivně, že Hermioně zpočátku činilo potíže hned jim uvěřit. Nicméně, brzy si uvědomila, že Draco byl, navzdory její nedůvěře, vážný co se týče jeho slov.
   “Proč to chceš vůbec dělat?” zeptala se s úlevou. Teď, když si byla jistá, že nemá v plánu jí ublížit nebo dokonce znásilnit, opět dostala odvahu pronášet své myšlenky.
   Povzdychl si a odpověděl: “Domnívám se, že jsem ti řekl, aby ses neptala na mé úmysly. Nyní si můžeš buď sednout a zdvořile přijmout mou štědrost nebo pokračovat v tom stání a drze se mnou diskutovat.“
   Hermionu mrzela její drzost, protože věděla, že Draco říká pravdu. Byla si dokonale vědoma toho, že byl daleko více laskavý, než by mohl být, takže si poslušně sedla na postel s nebesy, která byla skrytě umístněna ve stínu naproti západní stěně. Po celou dobu její oči zůstaly sklopené, částečně kvůli její nejistotě a částečně proto, že se obávala toho, že kdyby vzhlédla, uviděla by v místě Dracových očí hadovy rudé štěrbiny.
   “Takže, Grangerová,” zamumlal.
   Slyšela jej, jak se znovu prochází a brzy spatřila uhlově černé špičky jeho vyleštěných bot, jak zastavily několik palců od ní.
   “Tři roky jsou delší doba, než by si člověk myslel. Řekni mi, jaký byl tvůj život od té doby, co jsem tě naposledy viděl na naší promoci.“
   Hermiona zrudla nad podlostí jeho otázky. Byla si jistá, že se jí ptal jen proto, protože věděl, že minulost by pro ní mohla být bolestivá. Nenávidím ho, pomyslila si rozhněvaně. “Dobře,” zamumlala tiše v odpověď.
   “Dobře? Je to tak? Protože já měl dole dojem, že jsi zažívala poněkud drsné časy se svým předchozím pánem. Ale mohu se plést.” Zlehka se pousmál.
   “Není má chyba, že jsem byla pokaždé strčena k takovým bastardům,” vyhrkla vztekle. “Ale naproti tomu, není tady právě velká naděje, že někdy najdu zaměstnavatele, který bude jakýmkoliv způsobem důstojný a laskavý.“
   Draco klapal svým jazykem. “S tímto postojem nejsem překvapen, že jen nejnižší z našich vrstev by tě chtěly za svého otroka.“
   “Já nejsem otrok,” odpověděla, pomalu vyslovující slova skrz zaťaté zuby. Vřela v ní zlost a veškerou svou energii soustředila na to, aby se kontrolovala.
   “Jsi,” řekl tiše. “Samozřejmě ses moc nezměnila od té doby, co jsem tě viděl naposled. Jsi stejně tvrdohlavá a domýšlivá čarodějnice. Možná přílišná tvrdohlavost a domýšlivost nedovolují přijmout tu patetickou stranu tvé situace. Jsi špinavý otrok. Nejnižší stupeň společenského žebříčku, nejodpornější rasa na tomto světě.”
   Hermiona bez přemýšlení vstala a civěla na Draca. Její tmavě hnědé oči jakoby vystřelovaly dýky do těch jeho světle šedých, když odpověděla: “A je tvá vrstva o něco lepší než naše? Přinejmenším kouzelníci narození mudlům mají svou hrdost. Můžete s námi zacházet jako se špínou na čisté kuchyňské podlaze, ale my máme důstojné chování, jednáme se všemi stejně, ať jsou to naši nadřízení nebo podřízení. Nemohu to samé říci o tobě a ostatních čistokrevných kouzelnících.”
   Místo, aby poodešel pryč, zůstal Draco stát na svém místě. Hermionin náhlý výbuch jej netrápil; vlastně ho očekával, možná i vyprovokoval. V odpověď pronesl: “Hrdost? Řekni mi, na co jsi hrdá? Uvědomuješ si skutečnost, že bys mohla spát v hromadě smetí se zablešeným troubou ležícím vedle tebe, kdybys nepracovala pro mě?”
   Své ruce dala v bok. “Myslím, že trouba by v porovnání s tebou nebyl žádný rozdíl,“ reagovala vztekle.
   Draco se tiše pochechtával. “Naznačuješ, že bys se mnou ráda spala? Moje drahá, nedostáváme se sami trochu vpřed?“
   Hermioniny, už tak zrudlé líce pálily ještě více, jak byla v rozpacích. “Raději budu spát s tlustočervem. Samozřejmě muž, který mě naneštěstí dostal do postele a mohl by být s tím jediným porovnán, tak by to vlastně nebylo nic nového. Je legrační, jak vy čistokrevní o sobě smýšlíte, jako o nejvyšší příčce společnosti, přesto nalézáte potěšení ve znásilňování malé špinavé mudlovské šmedky. Nevidím, že by vám někdo dal důvod vychloubat se vaším postavením.”
   Pozvedajíce obočí, Draco tiše odpověděl: “Nemám žádný důvod jednat s tebou nebo s kýmkoliv dalším tvého kalibru s respektem.”
   “A my snad máme důvod jednat s tvou třídou s takovým respektem?”
   Nato se Draco, poprvé toho večera, zarazil. Žádná odpověď mu bezprostředně nepřišla na mysl, takže tam zkrátka stál a chvíli na ni zíral. Nakonec světlo v jeho očích vyhaslo a bylo nahrazeno chladnou září. “To stačí,” vykřikl, jeho hlas byl tvrdý. “Nepři se se mnou nebo si budeš přát, abys to neudělala.”
   Hermiona zavřela pusu. Teď si uvědomila, co udělala a rychle se posadila zpět na postel. Sklánějíce svou hlavu, zavřela oči a hluboce se nadechla, zkoušejíce uklidnit své nervy.
   “Podívej se na mě,” řekl náhle, jeho hlas zněl zvláštně přidušeně. Místo, aby čekal na to, než pozvedne svou hlavu, přikrčil se a surově její hlavu stáhnul tak, že její oči byly opět upřené přímo na něj. “Kdo to byl?”
   Znovu na něj zírala nerozumějíc tomu, co právě řekl. “Kdo byl co?” zakňourala, když pevně sevřel její vlasy, způsobující jí tím slzy bolesti, které tryskaly z jejích očí.
   “Kdo tě znásilnil?”
   Hermiona byla šokovaná jeho otázkou, takže přestala bojovat proti smrtícímu sevření jejich vlasů. “Co jsi to řekl?” zašeptala, její oči se rozšířily.
   “Slyšela jsi mě prvně. Řekni mi to.”
   Zatřásla hlavou. Netuším, jaké peklo se mi pokusí udělat, ale neřeknu mu to, pomyslela si odhodlaně, když se pokoušela vyhnout intenzitě jeho ledového pohledu. Není… není důvod, aby to věděl. Nerozumím, proč by se měl jakkoliv starat.
   “Řekni mi to, hned,” zasyčel, jeho obličej byl nyní centimetr od toho jejího. Byly tak blízko, že kdyby Hermiona zkusila dýchat, jejich rty by se pravděpodobně dotkly. Jeho oči se nebezpečně blýskaly, když ještě více hrozivě přitáhl svou pozornost na její kadeře.
   “Nemůžu ti to říct,” řekla, její hlas se zlomil napětím z toho, jak byla její hlava stále stažená. “Já… nemůžu…”
   Draco zúžil své oči. Otevřel pusu, aby něco řekl, avšak v té chvíli se ozval skřípot otevírajících se dveří od schodiště a z hlavního poschodí zazněl Pansyn hlas, volající na svého manžela, aby mu oznámil, že zbytek rodiny je již doma. Překvapen, Draco uvolnil své sevření a napřímil se. Hermiona okamžitě začala lapat po dechu a třela svou pokožku hlavy.
   “Budeme v naší konverzaci pokračovat příště. A jednou mi to řekneš,” řekl Draco tiše před tím, než se otočil, opustil pokoj a sešel ze schodů pozdravit svou ženu a děti.
   Hermiona sjela po zdi, když sledovala Dracův odchod. Jakmile už delší neslyšela jeho kroky, které se rozléhaly v hale, stočila svůj zrak ke stejné svíčce, u které stál před chvílí on.
   Co po mě chce? Divila se, když sledovala dohasínající tančící plameny, které téměř vyhasly, když jemný vítr proplul skrz otevřené okno. Když ho to nezajímá, tak proč se ptá?
   “Šmejdko, pojď sem dolů!”
   Hermiona zasténala. Nejistě se postavila na nohy, naposledy se rozhlédla po pokoji a poté se plahočila ke schodišti. Když došla na konec schodiště, utěšila ji skutečnost, že Draco tam není. V hale stáli jen Pansy, Tommy, Kathryn a komorník Bingley.
   “Ano?” řekla tak zdvořile, jak jen mohla.
   “Vezmi děti nahoru a ulož je do postele,” odvětila ledabyle Pansy, když svlékala svůj kabát a požadovala od služebné, aby jej odnesla. “Jejich chůva odjela tento týden na dovolenou, takže na ně budeš dohlížet.”
   Hermiona překvapením povytáhla obočí. “Proč odjela?”
   “Na nic se nevyptávej,” odvětila Pansy popudlivě. “Prostě to udělej.” Poté se otočila a vystoupala po schodišti naproti místu, kde prvně stála Hermiona.
   Přikyvujíce, Hermiona gesty naznačila dětem, aby ji následovaly po schodišti. Mlčky vystoupala schody s Kathryn poskakující za ní a Tommym plazícím se vzadu. V momentě, kdy došli až nahoru schodiště, zaslechla za sebou ránu a následné naříkání. Otočila se a uviděla Tommyho, který ležel na spodku schodiště, jak drží své pravé zápěstí v levé ruce a úpěnlivě naříká.
   Lapajíce po dechu, Hermiona spěchala dolů. Sklonila se k boku malého chlapce a opatrně uchopila jeho zápěstí. K její úlevě na něm byla jen malá modřina.
   “Co se stalo?” zeptala se ustaraně, když dorazila Kathryn, funící na její bok.
   “Nic,” osočil se Tommy, vykrucujíce svou ruku z Hermionina sevření. “Nedotýkej se mě.”
   Hermionu zarazila ta nelítostná slova. Vzpamatovala se, otřásla a bezmocně se podívala na Kathryn. Malé děvče na ní zíralo širokýma očima, poté se otočilo ke svému bratrovi a povědělo mu, že bude v pořádku. Bez dalšího pohledu na Hermionu, Tommy začal dramaticky vyprávět Kathryn o tom, jak jej Hermiona proklela, zatímco se nedíval a způsobila jeho pád ze schodů.
   Jak Hermiona sledovala Tommyho nesmyslné mávání rukama okolo a Kathryn urychleně se sklánějící hrůzou, opřela se opět o zábradlí schodiště a hlasitě si povzdechla. Zdá se, že tohle bude opravdu dlouhý týden.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23