TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Ostatní povídky

  ›› jednorázovky
  ›› kapitolovky
    ›› rozepsané

        

9.kapitola - Nemáš tušení


     vloženo: 08.02.2009    aktualizováno: 09.04.2012   
     11.336 znaků / 1.852 slov    počet zobrazení:   

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

   V následujících třech měsících Hermiona poznala, že to není tak těžké, jak si ve skutečnosti myslela, že bude vklouznout do pravidelného systému v sídle Malfoyů. Hlavně to byl fakt, že v jejich domě se zřídkakdy používala kouzla, což bývalo pro Hermionu, coby služebnou, snazší. Zaprvé, byla překvapena poznatkem, že Draco a Pansy, dva lidé, od kterých nejméně čekala, že opravdu nebudou používat kouzla, dokonce vydávali energii ke zvedání vidličky ke svým ústům. Přese všechno, mnoho jejich předešlých zaměstnavatelů dokonce zašlo až tak daleko, že očarovali podušky, aby se mezi nimi vznášely a příležitostně je přenášely z místa na místo.
   Ta lepší stránka nedostatku magické aktivity v panském sídle byla, že Hermiona neměla potřebu ji použít. V předešlých zaměstnáních ji zaměstnavatelé nutili dělat něco tak odporného, jako čistit zbytky jídla z jejich umaštěných brad. Tady s ní však mohlo být zacházeno, jako s rovnocennou, kdyby nebylo k faktu, že stále přijímala rozkazy obou, Draca i Pansy. Naštěstí Draco vypadal, že zapomněl na své výhružky, které vyslovil v den jejího příchodu. Hermiona stále plně nechápala, proč jsou Malfoyovi k ní tak velkorysí nebo proč žijí tak mudlovsky, ale zajisté s nimi o tom nediskutovala.
   Každé ráno vstávala ještě před rozedněním. Vklouzla do svých šatů, příležitostně si udělala čas prohodit pár slov o počasí nebo o poslední večerní události se zrcadlem a poté už se urychleně vyplížila po schodech k zadním dveřím vedoucím do zahrady. Tam sedávala u rybníka a sledovala východ slunce a nezáleželo na tom, jestli je toho rána zima či pochmurně.
   Úderem osmé hodiny se vracela do domu vzbudit děti a pomoci jim s oblékáním na snídani. Tommyho city k ní vypadaly, jestliže to bylo vůbec možné, ještě více nepřátelské. Na druhou stranu, Kathryn se stala k Hermioně více laskavější a vypadalo to, jako by si ji adoptovala, coby druhou matku. Bylo to díky jejímu narůstajícímu přátelství s nejmladší Malfoyovou, že se Hermiona začala na rána těšit, namísto aby se jich bála.
   Po snídani se Draco a Pansy vypravili do práce nebo do společnosti. Občas chodívali Tommy a Kathryn se svými rodiči, zatímco další dny zůstávali doma. Kdykoli zůstali doma, byla Hermiona obvykle Kathryn vytáhnuta ven, aby sledovala malé děvče a jejího bratra, jak hrají famfrpál. Když Hermiona poslušně seděla blízko svahu, přicházela na její mysl stejná myšlenka - bylo to skoro, jako být služebná na Dracově farmě, oslabené krutým jednáním vnějšího světa, a vracela se o 15 let zpět, zpět na dobu před válkou, kdy v jejím životě stále existovalo radostné dětství a nevinnost.
   Jeden pozdní červnový večer se Hermiona potulovala kolem druhého poschodí v domě. Celá rodina byla doma, ale ona neměla ponětí, kde v této chvíli jsou a jelikož měla volno, mohla se tu porozhlédnout. Sídlo bylo tak velké, že ačkoliv tu byla tak dlouho, stále neprozkoumala veškeré pokoje v druhém poschodí.
   Jak procházela po normálně vypadající dřevěné podlaze, uslyšela vyjeknutí z druhé strany. Překvapeně se zarazila, otočila se u dveří a civěla s široce otevřenýma očima. Opět za nimi uslyšela zvuk. V tuto chvíli to znělo spíše jako by někdo šeptal.
   Neměla bych, pokárala se Hermiona pevně, když se pokoušela otočit a odejít pryč. Naneštěstí ji tělo neposlouchalo a její nohy zůstaly neústupně zakořeněné v podlaze. Tiše si povzdechla a dala průchod své zvědavosti a tiše se plížila k zavřeným dveřím.
   Trvalo jí pár sekund, než našla klíčovou dírku, ale když to udělala, cítila vlnu nejistoty, která ji přepadla. Bezohledně se skrčila dolů tak, že její oči byly ve stejné rovině s klíčovou dírkou a s pocitem strachu a narůstajícím vzrušením v žaludku se podívala do pokoje.
   Vše, co mohla udělat, bylo hlasitě nevykřiknout. To, co spatřila, nebylo nic, na co by si dokázala v tu chvíli pomyslet.
   Byla to malá, staromódní ložnice. Nic v ní nebylo, krom postele, ve které byli právě teď Draco a mladá čarodějnice uvěznění v polibku a zcela oblečení, ale vypadalo to, jako by to ten druhý chtěl v příští vteřině změnit. Ta žena, jež byla menší postavy s černými vlasy a prokazatelně to rozhodně nebyla Pansy, se tiše zachichotala a něco zamumlala. Draco byl obrácen zády k Hermioně, ale zdálo se, že poslouchá, když si uvolňoval první knoflík jeho košile.
   Hermiona otupěle zatřásla hlavou, ustoupila zpět a klopýtala ze dveří tak daleko jak jen mohla. Jakmile ji nohy odnesly o několik metrů pryč, skácela se s mírným žuchnutím na koberec, zcela omráčená. Následkem scény, které zrovna byla tak blízko, se v jejím hrdle vytvářela směsice provinění, odporu a nevěry.
   „Oh Merline, to ne,“ zamumlala si polohlasem, stále třesouce svou hlavou, jako by zkoušela ten rušivý obraz ze své mysli vyčistit. „Neměla jsem to vidět.“
   Hermiona skryla svůj obličej do dlaní a zděšeně sténala. Věděla, že by se neměla starat o to, co se stane. Říkala si, aby se nestarala. Proč… proč jsem tak tvrdohlavá, pomyslela vztekle. Nemohu uvěřit tomu, co jsem viděla. Rozhodně to bylo něco, co jsem vidět neměla.
   Následně jí na mysl přišly další myšlenky. Co když jí Draco slyšel odcházet? Zmrazená strachem seděla nyní napjatě za dveřmi a krčíce se čekala, až se otevřou a objeví se Dracův vzteklý obličej
   Po chvilce čekání si s obrovských výbuchem úlevy uvědomila, že jí Draco neslyšel. Avšak nářek a šeptání přicházející z pokoje se stával hlasitějším a Hermiona se rozhodla, že bude lepší, když se tady dlouho motat nebude. Zakopávajíc o své nohy, napůl běžela dolů do haly a namátkou se otočila k pokoji.
   „Oh!“ přišel slabý křik, když Hermiona za sebou zavřela dveře.
   Už podruhé za deset minut byla šokována tím, co viděla.
   Pokoj, do kterého vstoupila, byl o něco větší, než ten první – vysoké police, které byly vyvěšeny na zdi, držíce tlusté, prachem pokryté knihy, naznačovaly, že je to knihovna – a na boku křesla ve středu místnosti seděla Pansy. Nebyla to však ta chladná, snobská žena, na kterou byla Hermiona denně zvyklá. Tahle Pansy byla stočená v ubohém klubíčku, popotahující a utírající své uslzené oči, když spatřila náhlého hosta.
   „Co tady děláš?“ zeptaly se obě ženy současně.
   „Já… já jsem sem právě přišla,“ odpověděla bezútěšně Hermiona. Nebyla si jistá, jak ovládnout tuto situaci; na jednu stranu byla stále velmi rozrušená z toho, jak Draca viděla s jinou ženou a na druhou stranu byla právě tak nešťastná z faktu, že Pansy ukazuje své emoce.
   „No, tak zase odejdi,“ odsekla laxně Pansy.
   Hermiona se rozhodla její komandování ignorovat (Pansy na chvíli vypadala stejně tak hrozivě, jako bývala obyčejně) a místo toho si sama sedla do křesla naproti Pansy. „Co se stalo?“ zeptala se. Překvapeně shledala, že má opravdovou starost.
   „Nic,“ zamumlala v odpověď.
   „To není pravda,“ vynadala jí Hermiona. „Jen mi řekni, co se stalo.“
   Jediná odpověď byla zahalená vzlykem a Hermiona si náhle uvědomila, že jí svítá. „Je to kvůli Dracovi, mám pravdu?“ zeptala se vědomě.
   „Ne,“ odvětila ostře Pansy. Vzhlédla a lupla po Hermioně očima, jež přetékaly slzami. „To není. Nech mě o samotě, Grangerová.“
   Hermiona zatřásla hlavou. Na moment byla její mysl očištěna od vzpomínek na Draca a černovlasou ženu. Byla tak soustředěná na Pansyno trápení. Právě teď až tak nezáleželo na tom, že se obě dvě navzájem nesnášejí. „Nenechám tě o samotě, dokud mi neřekneš, co udělal.“
   „Proč se tak staráš?“
   „Nestarám. Ale nemohu tě právě teď nechat tady, když vypadáš tak pateticky,“ odvětila pravdivě Hermiona. Pansy se zdála být příliš rozrušená z toho, aby zareagovala na to, co Hermiona řekla, takže si to Hermiona přebrala jako pokyn k pokračování. „Plus, je to vždy krásné poslouchat to špatné o něm.“
   "Pansy opět ohrnula nos a zakňourala. „Už o něm nemluv jako teď.“
   Hermiona vyvalila své oči, nicméně podrobila se Pansy. „Takže, řekneš mi to?“
   „Ne,“ odvětila znovu Pansy, ačkoliv nyní působila, jako by to Hermioně říct chtěla. Hermiona to zpozorovala, a tak jednoduše utichla a čekala na Pansy, až se přizná. Jak předpovídala, neuběhlo příliš dlouho před tím, než se Pansy podvolila.
   „Zítra je naše výročí a on mi řekl, že už mě více nechce vidět. Řekl mi, že má schůzku s jedním z rádců Temného Pána, ale já jsem ho zaslechla posílat hlasitou zprávu skrz sovu, říkající něco ve smyslu, že by byl v hospodě zítra odpoledne.“ Pansyn spodní ret se vehementně zachvěl a předstihl ji čerstvý otevřený pláč.
   „Oh,“ zareagovala Hermiona. Nemohla uvažovat o ničem jiném. Obraz Draca a ženy s rukama propletenýma ji opět vyplul na mysl. Bezpochyby je zběhlý v podvádění, uvědomila si zlostně.
   „Jsme svoji už tři roky a ani jednou mi neprokázal kousek citu. Neobětoval svůj zrádný zadek pro mě, Kathryn ani pro Tommyho. Zkoušela jsem všechno, abych ho uspokojila, ale nevím, jak dlouho to ještě vydržím.“
   Poprvé za svůj život Hermiona pocítila upřímné sympatie k Pansy. Nikdy neviděla svou starou nepřítelkyni takhle zlomenou. Právě poznání, že Pansy je schopna upřímných slz, přinutilo Hermionu okamžitě rozbít stěnu, která byla postavena mezi ně po tak dlouhé roky.
   „Moc se omlouvám,“ pověděla jemně.
   „Nemůžeš tomu rozumět,“ zamumlala Pansy. „Nikdy jsi nebyla vdaná.“
   „Ale vím, jak krutí mohou muži být.“
   Teď už Pansy přestala brečet. Nyní se podívala na Hermionu se směsicí hněvu a nedůvěry. „Tak co? Byla jsi nějaký čas fackovaná, byla jsi zatracená pro zábavu, ale to není nic srovnatelného s citovou bolestí. Zvlášť ne, když citová bolest přichází z tvého srdce. Nikdy jsi to nepocítila.“
   „To nemůžeš říct,“ odvětila Hermiona. Skrz její tělo projelo chvění, když si vzpomněla na něj a na to, co udělal. „Nemáš představu, čemu jsem byla podrobena.“
   „Co, byla jsi znásilněna nebo tak něco?“ ušklíbla se Pansy, zřejmě věřila, že Hermionina odpověď bude ne.
   Hermiona ztuhla. Její svaly znehybněly a zoufale se snažila otevřít pusu a říct ne. Ale vše co mohla udělat, bylo bezmocně na Pansy zírat.
   Pansy stále mluvila o tom, jak mudlovští šmejdi, zejména Hermiona, nemohou být citově potlučeni muži. Náhle se však zastavila, když viděla, že Hermiona na to, co řekla, nereaguje.
   „Co?” zeptala se Pansy nasupeně.
   Hermiona zavřela oči. Zhluboka se chvějíce nadechla…
   …obalil svou pravou ruku okolo jejího hřbetu a tlačil jí k sobě v sevření tak silném, že necítila nic jiného…
   …pomalu pozvedla oči k Pansy, jen nejasně…
   “Dnes v noci pocítíš pravou bolest, mudlovská šmejdko,“ zabručel krutě do jejího ucha, když posunoval vlasy, které spadly přes její obličej, zpět a strašně se na ní šklebil, „jsem si jistý, že pravá bolest se ti bude líbit.“…
   …si vědoma fakt, že mluvila o něčem, co stěží mohla vědět, že je…
   … zmocnil se jejích rtů polibkem tak brutálním, že náhle ochutnala měděnou chuť své vlastní krve na jazyce; její křiky byly zahaleny hrubou rukou, kterou přitiskl přes její pusu, když se odtrhl…
   …nejtemnějším tajemstvím, něco, co nikdy nemyslela, že by mohla někomu zmínit…
   …a poté přenesl její boky k sobě a ona pocítila bolest a ponížení jaké ještě nikdy předtím nepocítila.
   …ještě.
   „Co se stalo?“ opakovala Pansy, její hlas pronikl skrz vzpomínky, které zastřely Hermioninu mysl.
   „Já… byla jsem.”
   „Byla jsi co?“
   Hermiona nebyla schopna přimět slova říci nahlas, tak jednoduše zatřásla hlavou a vrhla své oči zpět k podlaze.
   Pansy se náhle hlasitě zajíkla, což signalizovalo, že konečně pochopila, co se Hermiona pokoušela říci. „Kdo?“ zeptala se zděšeným šepotem.
   Hermiona ucítila pohyb rtů; strojeně zformulovaly jeho jméno, ale neunikl žádný zvuk. Polkla a zkusila to znovu. Nyní byla úspěšnější.
   „Blaise Zabini.“

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23