TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Ostatní povídky

  ›› jednorázovky
  ›› kapitolovky
    ›› rozepsané

        

11.kapitola - Moje láska Iris


     vloženo: 26.04.2010    aktualizováno: 09.04.2012   
     9.097 znaků / 1.538 slov    počet zobrazení:   

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Tu noc Hermiona seděla venku na zahradě a přemýšlela nad příběhem, které jí vyprávělo zrcadlo. Celé odpoledne na to nemohla přestat myslet. Vše okolo té události ji šokovalo. Bylo to nejen pro to, že teď věděla, jak mizerný Dracův život byl, ale hlavně proto, že byl zamilovaný do sestry Blaise Zabiniho.
   Vědomí, že je vůbec schopný milovat je pro mě novinkou, přemýšlela sarkasticky. Ale Zabiniho sestra? Ze všech zatracených lidí tam venku to musí být právě ona. Rázem utrhla hrst trávy z místa vedle sebe a mrskla ji do rybníku. Drobná stébla se lehce vyrovnala na hladině vody a vytvořila jen nepatrné vlnky. Několik minut sledovala, jak se pohupují sem a tam.
   Trpce se usmála. Alespoň něco máme společného. Obě jsme unikly ze setkání se Zabinim s modřinami. Jak se tyto myšlenky nesly její myslí, cítila své srdce nadouvat se vinou. Bylo to, jako by se dopustila hříchu, když takhle smýšlí o Dracově první a jediné lásce.
   Přesto to není takové, jako kdybych ji znala. Mám právo věřit, že byla špatným člověkem potom, co mi její bratr provedl. Hermiona se zamračila a skousla si ret. Nikdy mu neodpustím, co udělal i kdyby to znamenalo obviňovat z toho jeho rodinu, budiž.
   Možná bys ses měla více snažit zapomenout
, zamumlal tichý hlas někde v zadní částí její mysli. Přece jen přemýšlení o tom je pro tebe těžké.
   “Já vím,” odpověděla nahlas. “Ale já nemůžu jen tak zapomenout na něco takového. Překvapuje mě, že Dracovi se podařilo zapomenout na Iris, jestli ji opravdu miloval tak moc, jak tvrdilo zrcadlo.”
   Jsi si jistá, že opravdu zapomenul?
   “Co tím myslíš?” zeptala se, vědoma si jen napůl, že mluví sama se sebou.
   Možná na ni nezapomněl. Co když každou noc uléhává do postele vedle někoho, ke komu nechová žádné city a snaží se zadržovat slzy pro Iris?
   “On takový není. Slyšela jsi, co řeklo zrcadlo; naučil se, jak chránit své srdce před emocemi.” Vytrhla další hrst trávy ze země, špinavou a celou. Pevně ji sevřela a před tím, než ji opět hodila do rybníku, ji zformovala do kuličky. Tentokrát už se potopila.
   Oh, ale jdi, Hermiono. Nesuď ho. Vždyť ho neznáš.
   “Už začínáš znít jako on,” zamumlala podrážděně, čistíce své ruce od hlíny.
   Jen chci říct, že o něm nic nevíš…
   Hermiona pevně zavřela oči a snažila se přerušit ten otravný hlas. Zmlkni, zlostně se v duchu okřikla. Jakmile oči znovu otevřela, byla velmi překvapená, že vidí menší záplavu v zahradě. Obrátila se zpět ke dveřím domu a spatřila siluetu Dracovi osvětlené postavy.
   “Šmejdko, pojď dovnitř,” zařval.
   Hermiona zamrkala. Něco bylo špatně; Dracův hlas zněl jinak. Nicméně, pomalu vstala a šla k němu. Když se před ním zastavila, překvapil ji drsným uchopením její paže a vtáhl ji dovnitř.
   “Pojď,” zabručel, “půjdeme nahoru.”
   “Co se děje?” zeptala se Hermiona, trošku zpanikařila. “Stalo se něco? Co jsem udělala?”
   “Oh, nic se neděje. Vůbec nic.” Otočil se, když řekl ta slova a klidně se na ni usmál.
   Hermiona cítila, jako by ji kus ledu klouzal hrdlem a dopadl až do žaludku. Výraz v jeho obličeji, když se otočil a pousmál se, ze všeho nejvíc připomínal hada, připravující se zaútočit na svou kořist. Jeho oči byly nepřirozeně temné a nečitelné, jako ty testrálovy. Snažila se vytrhnout svou paži z jeho ruky, ale jeho stisk byl ohromně silný.
   “Kam jdeme?” zeptala se, tentokrát vyděšeněji, než kdy předtím.
   Draco neodpověděl. Místo toho jen utáhl své sevření kolem její paže a vlekl ji nahoru po schodech do ložnice, kde jej před několika dny Hermiona načapala se ženou s havraními vlasy.
   Jakmile Hermiona klopýtla směrem k posteli, zaplavil ji pocit zděšení. Měla hrozný pocit z toho, co se bude dít za pár minut.
   “Co se děje?” zeptala se znovu, její hlas se nekontrolovatelně třásl.
   Draco odpověděl tím, že si sedl vedle ní na postel. Chvíli seděl v tichosti a zíral před sebe, zatímco Hermiona se snažila sebrat odvahu a podívat se na něj. Nakonec se k ní otočil a pověděl: „Jak se dnes večer cítíš, Hermiono?“ Jeho projev byl poněkud nezřetelný a přestože Hermiona seděla jen pár centimetrů od něj, Draco mluvil hlasitě.
   Hermiona cítila, jak se její srdce zatřáslo, když z jeho rtů vůbec poprvé uslyšela své pravé křestní jméno, ale ignorovala jeho otázku. “Co po mě chceš?” dožadovala se odpovědi.
   “Chci jen vědět, jak se cítíš,” zamumlal, sklánějíce se blíž k ní.
   Najednou jí projel ten známý zápach. Zalapala po dechu a zprudka se od něj odtáhla. „Jsi opilý!“ obvinila ho.
   Draco pozvedl hlavu a zadíval se na ní se zmateným výrazem v tváři. Poté se, bez povšimnutí, v jeho očích mihl tmavý stín.
   “Malfoyi…” řekla a pomalu si poodsedla, když mluvila.
   “Říkal jsem ti, že mě máš oslovovat pane,” odvětil, jeho hlas byl nervózní.
   Hermiona polkla.
   Naráz jeho výraz změkl. “Neměj strach, Hermiono,” řekl s menších úsměvem. “Nechci ti ublížit.”
   Hermiona se zhluboka nadechla a snažila se vymyslet způsob, jak se dostat z pokoje. Draco byl zjevně v opilosti nestabilní, soudě podle toho, jak rychle své emoce měnil. “Poslechni, Malfoyi. Musím jít… pomoci Kathryn připravit se do postele.“
   “Už dávno je v posteli,” usmál se jízlivě. “Můžeš zůstat se mnou.”
   “Kolik jsi toho vypil?” zeptala se úzkostlivě a zhnuseně couvla, když se pokoušel chopit se její ruky.
   Neodpověděl a jen na ni zíral bezednýma očima. Hermiona znovu polkla. Je čas na plán B: utíkej.
   Vyskočila z postele a rozběhla se ke dveřím. Zatáhla za kliku, ale ke svému zděšení zjistila, že jsou zamčené z venčí. Vyděšeně se otočila a podívala se na Draca.
   Ten nevypadal, že by byl jejím náhlým pokusem o útěk nějak zdeptaný. Podle všeho si toho vůbec nevšiml. Nakonec k ní obrátil své oči. “Pojď ke mě.”
   Hermiona zuřivě zatřásla hlavou.
   Draco unaveně povzdechl, jako by právě hrál hru s tvrdohlavým dítětem. Sáhl si do zadní kapsy, odkud vytáhl svou hůlku a namířil s ní na Hermionu. S menším švihnutím jeho zápěstí, Hermiona pocítila, jak ji neviditelný hák uchytil vzadu za hábit a mrštil s ní přes celý pokoj, až dopadla na postel.
   Síla nárazu vyrazila Hermioně dech a poté, co se opět nadechla, spatřila Draca vylézat na postel a nyní klečel nad ní. Měla pocit, jako by se ocitla v děsivém hororu; vše, co se právě dělo, se zdálo být tak neskutečné.
   “Ne, Malfoyi, nedělej to,” zašeptala, ale žádný zvuk z jejího hrdla nevyšel. Jako náhražku své neschopnosti zformulovat zřetelná slova si rukama zděšením zakryla oči.
   Draco se zasmál. “Pro Merlinovy vousy, Hermiono, vždycky jsem věděl, že nejsi taková hrdinka, jakou jsi předstírala ve škole.“ Jeho hlas náhle zněl opět normálně. I když ještě stále mluvil hrubě, ta nezřetelnost byla pryč.
   Hermiona cítila, jak jeho ruka odsunuje její prsty z očí. Vzhlédla, aby viděla, že jejich obličeje se téměř dotýkají. Jeho oči se zavrtávaly do těch jejích a ona cítila chvění, které procházelo celou její páteří. Jeho oči byly tak tmavé… tak hluboké… její tělo ochablo, jakmile těm očím propadla.
   Nyní, když už věděla, že nevyhnutelné přichází, zavřela oči a zkoušela přenést svou mysl na jiné místo. Sotva si byla vědoma jeho rukou, které zlomyslně trhaly její hábit. Nevšimla si, když začal líbat její tělo, začínajíce od jejích holých ramen a dokonce si ani neuvědomila, že se Draco již zbavil svého vlastního oblečení.
   Z jejích očí začaly sklouzávat slzy, i když je stále ještě odmítala otevřít, jak cítila jeho rty značkovat zranitelnou kůži na svém krku. Věděla, co přijde dál. Oh ano, měl by to být on, kdo bude rozrušený faktem, že byla znásilněna, ale stále měl navrch. Je stejný jako ostatní. Všechno, co řeklo zrcadlo, byla lež. Člověk jako on nikdy nemůže milovat ženu. Zrcadlo tvrdilo, že si kolem svého srdce vybudoval hradby, ale to byla také lež – on žádné srdce nemá. Hermiona se rozplakala.
   Nejhorší a zároveň ze všeho nejlepší bylo, že neznal toho, kdo jí to udělal. Byla pro něj jen další bezcennou hračkou. Zítra si z toho nebude nic pamatovat. Ona bude žít svůj život v jeho domě, nejspíš k němu bude cítit ještě víc nenávisti, než kdokoliv jiný. Ale byla to její práce. Tohle bylo vše, na co mu byla dobrá.
   Když ucítila, jak ji jeho paže zvedly – šlo mu to snadno; jako by byla hadrovou panenkou – a drtil její tělo ve svém surovém objetí, slyšela, jak jí něco zašeptal do ucha. Ale zvuk jejího vlastního vzlykání, jí naplnil mysl a bránil jí zachytit další zvuk. Co by jí mohl právě teď říkat?
   První ostrý úder bolesti zasáhl její tělo a Draco zašeptal ona slova znovu. Milující tón, kterým to vyslovil, kontrastoval s jeho tak těžkým, krutým zacházením s Hermioniným tělem, že jeho hlas pronikl skrz mlhu, která zahalila vše okolo Hermioniny mysli. S druhým úderem bolesti zakřičela. A jakmile to zašeptal znovu, už oněm slovům porozuměla. „Iris,“ zamumlal.
   Hermiona vypustila potlačovaný vzlyk, který byl podnětem pro Draca. Třetí úder bolesti; cítila se tak ohavná a špinavá, jako by tu špínu už nikdy neměla smít. “Miluji tě, Iris,” řekl téměř vítězně do jejího ucha. Pokusila se od něj odtáhnout. Ne, nechtěla slyšet to jméno. Ona přece nebyla Iris.
   “Já nejsem Iris,” zakřičela, ale Draco ji přidržel ruku okolo pusy.
   A pak náhle v Hermionině mysli explodovaly hvězdy. Sténala bolestí. Temnotu následoval pestrý výbuch světla a čtvrtý úder bolesti téměř necítila, jak upadla zpět do milující náruče bezvědomí.
   “Iris… má lásko…”

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23