TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Ostatní povídky

  ›› jednorázovky
  ›› kapitolovky
    ›› rozepsané

        

12.kapitola - Město Mudlovských šmejdů


     vloženo: 21.09.2010    aktualizováno: 09.04.2012   
     14.812 znaků / 2.535 slov    počet zobrazení:   

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Slunce jasně svítilo a Hermiona neměla jinou volbu, než přimět své oteklé oči otevřít se. Dvakrát zamrkala, aby projasnila svůj zrak, poté se poohlédla kolem sebe a překvapilo ji místo, na kterém se nacházela. To okolí bylo cizí.
   Kde mám své šaty? Přemýšlela úplně dezorientovaná. A proč mě bolí celé tělo?
   Pozvedla své oči, zkoušejíce se rozpomenout. Pomalu se jí vracely podrobnosti z předchozí noci. S každou vracející se vzpomínkou stoupala obrovská tíha v jejím srdci.
   “Oh ne,” zasténala, když si konečně na všechno vzpomněla, “oh ne, ne, ne…”
   Avšak čím více se snažila setřást ty vzpomínky, tím více se jí vracely. Neschopna před nimi utéct, skryla svůj obličej do nejbližšího polštáře a zničeně zakřičela.
   Tohle se mi přece nemohlo stát… ne znovu. Ne s ním.
   Stále jí pulzovala bolest mezi nohama, v hlavě, prostě všude… bylo to všechno skutečné. Zoufalství, které pocítila, bylo příliš kruté, to musel být zlý sen. Stále tomu všemu nemohla uvěřit. Nechtěla tomu věřit, bylo to prostě neuvěřitelné. Opravdu ji Draco Malfoy znásilnil?
   Hermiona se otřásla, jak se ta slova formovala v její mysli. Jak mi tohle mohl udělat? Přemýšlela ochromeně.
   Hluboko uvnitř se cítila zrazená, ale věděla, že to byla její vlastní chyba. Jak mohla být tak blbá, když na chvíli myslela, že by o ni mohl mít zájem? Bylo jedno, že se znali již 4 roky; pro něj byla jen další Mudlovskou šmejdkou. Nezacházel s ní jinak, než s jakýmkoliv jiným otrokem a přesto si myslela, že má pro něj větší význam.
   Hermiona se rozechvěle nadechla a Dracova vůně naplnila její chřípí. Byla to ostrá vůně, jako máta, ale stejně tak utěšující a zklidňující jako vůně Doupěte poté, co paní Weasleyová dovařila. Slzy stékaly z Hermioniných očí a vzápětí se vsákly do měkkého bavlněného polštáře. Opět se nadechla a tentokrát byla vůně doprovázena obrazem, jenž se na okamžik objevil v její mysli. Na někoho se srdečně usmíval, to Hermionu zmátlo, protože nikdy tenhle druh úsměvu u něj neviděla.
   Polštář začínal pod jejími slzami vlhnout, a tak se obrátila na záda. Zírala nahoru na prázdný bílý strop nad ní, myšlenky jí stále poletovaly v mysli a slzy stékaly po jejích tvářích. Pokaždé, když se jí opětovně zjevil Dracův obličej, její srdce se bolestivě zakymácelo.
   Nakonec se posadila. Její ztuhlé končetiny zaprotestovaly proti jejímu náhlému pohybu a ona dělala vše, aby se znovu nerozbrečela. Když ji projel příval sebelítosti, zkroutila se do klubíčka a kňučela bolestí. Ještě stále si to nemohla přiznat. Vše se pro ni zdálo být tak beznadějné a tak bezvýznamné. Už nebylo žádné jasné světlo na horizontu, žádná jiskrná svíce v zákoutí.
   Už neexistuje žádný důvod, proč bych měla žít, přemýšlela zuboženě a stále se pevně objímala. Přála bych si, aby tady byl Harry a Ron. Oni by věděli, co dělat. Pomohli by mi dostat se z toho.
   Právě když Hermiona téměř propukla v nový vzlykot, uslyšela blížící se kroky. Instinktivně znervózněla. Prosím, prosím, ať to není on.
   Dveře se rozletěly a Draco vstoupil. Podíval se na ni bez výrazu. “Odejdi,” přikázal.
   Hermiona neudělala žádný pohyb. Nechtěla na něj pohlédnout, natož jít kolem něj.
   Slyšela, jak se pohnul a na jednu hroznou vteřinu si pomyslela, že přijde k ní a vyfackuje ji, ale úder, na který se připravovala, nepřišel. Pro jednou Draco nevypadal rozzlobený její neposlušností.
   “Thomas a Kathryn potřebují pomoct,” zazněl jeho hlas z druhého konce pokoje. „A nový hábit najdeš dole na posteli. Převleč si ho, půjdeme dnes do města Mudlovských šmejdů.“
   Hermiona ztuhla. Dracova poslední dvě slova se vznášela ve vzduchu po několik vteřin, než konečně utichla. Nechtěla se ptát, jaký má důvod brát ji s sebou, ale zároveň tuhle novinku opravdu nebyla ochotna akceptovat. Nicméně, pevně sevřela prostěradlo pod sebou ve smrtícím stisku.
   “Slyšela jsi mě, nebo ne?“ Zeptal se ostře.
   Hermiona polkla a nepatrně přikývla. Slezla z postele, poté si však uvědomila, že nemá vůbec žádné ponětí, kde jsou její šaty. Rozzuřila se a zalezla zpět pod deku.
   Jako by jí právě přečetl myšleny si Draco povzdechl a řekl: “Jsou na prádelníku vedle tebe.”
   “Mohl bys odejít?” požádala jej, ale slova byla sotva zřetelná. Očistila si hrdlo a otevřela pusu, aby to zkusila znovu, ale ještě předtím, než mohla něco říci, byla přerušena.
   “Proč bych měl? Není nic, co bych předtím neviděl,” odvětil s evidentním úšklebkem v hlase.
   Hermiona pevně sevřela víčka, odhodlanější, než kdy jindy se nepodívat na Draca v obavách, že spatří slzy, které stékaly z jejích očí. Tváře jí hořely ponížením a nenávistí a jediné co si v tu chvíli přála ze všeho nejvíce, bylo zmizet. Ale nikdy nedovolím, aby to věděl, přemýšlela zuřivě.
   “Ohó… tohle je novinka; všeználek pro jednou nemá co říct. Nikdy bych si nepomyslel, že se dožiju tohohle dne.
   “O co se snažíš, když mě tak provokuješ?” zeptala se jemně, její hlas se nevědomě zachvěl. „Není to, co jsi doposud udělal už dost kruté? Právě jsi mě zničil, není to přesně to, co jsi chtěl?“
   “Ne,” řekl prostě, “Ty nikdy nebudeš schopná dát mi to, co chci.”
   “Tak proč jsi v noci šeptal její jméno, pokud by sis ji nepředstavoval na mém místě?”
   Nastalo hrobové ticho. Dokonce i ptáci venku, kteří doteď vesele cvrlikali, utichli; vypadalo to, jako by se celý svět zastavil. Hermiona věděla, že zasáhla do velmi citlivého místa a teď zalitovala svých slov. Právě, když se chtěla omluvit, zaslechla šustění, a když vzhlédla, spatřila Draca opouštějícího pokoj.
   Na několik vteřin se snažila odsunout ten pocit viny, který ji zastínil. Vše co řekla, bylo ubohé; ubožejší než cokoliv, co jí kdy řekl Draco. A přece Dracova jediná reakce byla, že opustil pokoj, zatímco kdykoliv předtím by ji praštil. Co se změnilo?
   Zatřásla hlavou a unaveně si protřela oči. Cítila se mnohem starší než na těch dvacet let, které měla. Bylo to, jako by všechna břemena dospělých upadla na její ramena a zbývající síly uvnitř jí samotné, které jí bránily zkolabovat pod tou váhou, ubývaly. Zakrátko by pod vším tím stresem mohla zkolabovat a teď už si nebyla jistá, jestli by přežila, kdyby takový den nadešel.
   Přestože to bylo to poslední, co by chtěla udělat, přinutila se vstát z postele, vzala své šaty z prádelníku a vklouzla do nich. To vše dělala pomalu a opatrně, jako by se chtěla pokusit prodloužit tu dobu, než vyrazí do města Mudlovských šmejdů – jinými slovy, do pekla, kterému říkala domov.
   Stejně ale věděla, že v ložnici déle zůstat nemůže. Ovinula si hábit těsněji kolem sebe a odešla z pokoje shrbená, jak škrábance na vnitřní straně stehen bolestivě třely o sebe. Opatrně sešla schody, zatímco zadržovala dech a modlila se, aby se neobjevil žádný z rodiny Malfoyových. Naštěstí brzy dorazila ke své ložnici, aniž by musela na někoho z nich narazit.
   Draco měl pravdu; když Hermiona dorazila na úpatí schodiště vedoucího k její ložnici, ležel na posteli vskutku obrovský balíček, čekající na ni. Povzdechla si a plahočila se ke své posteli, kam se opatrně usadila. Položila si balíček na klín a pomalu rozvázala uzel, který byl na spodu krabice. Jakmile byl uzel odstraněn, odložila víko krabice a odhalila ve spěchu složený, světle zelený hedvábný hábit.
   Hermiona skousla ret, když spatřila Dracův dar. Nepochybovala, že byl drahý; možná ještě dražší, než cokoliv z Pansyna šatníku. Ale proč jí koupil něco takového? Už jí dal nádherný hábit, který teď měla na sobě; ale tohle bylo víc než dost a on to věděl. Měla by snad po sprše s drahými šaty očekávat, že ji chce Draco nějakou cestou odškodnit? Chvíli se snažila zformovat své myšlenky, ale nemohla se zbavit toho mrazivého pocitu, že tohle je jedna z možných splátek.
   Sáhla do krabice, nadzdvihla hábit a rozložila jej, aby si jej mohla celý prohlédnout. Oči se jí rozšířily, když si všimla elegantního jemného malého břečťanového úponku podél lemu a výstřihu. Hábit byl tak nádherný, že stačil jediný pohled, který vzal Hermioně dech.
   Spodní ret se jí náhle začal třást a cítila, jak se jí opět začínají tvořit slzy. Šeptem se za své emoce okřikla a nechala slzy tiše stékat z očí. Přistály na jejím hábitu a rychle se vsákly do jemného materiálu.
   Neměla ponětí, co ji tak rozplakalo. Měla pocit, jako by se její srdce roztrhlo ve dvě: jedna polovina Draca nenáviděla a opovrhovala jím za to, co provedl; druhá polovina jej téměř respektovala a cenila si jej za to, co pro ni dělal. Bolest, která je důsledkem rozdělení dvou stran, tak zcela odlišných, byla otupující.
   Přehodila si hábit přes rameno, vstala a šla se postavit před zrcadlo. Poté si přidržela hábit před svým tělem a dívala se na sebe jako na nějaký zázrak. Po jejím obličeji se rozprostřel sklíčený úsměv. Zobrazoval přesně takový úsměv, který vypadal stejně tak překrásně jako zoufale. Její špinavé, rozcuchané vlasy ostře kontrastovaly s nádherným hábitem, což jí připomínalo protikladnost dvou stran osobnosti, kterou Hermiona znala z mudlovské pohádky jménem Popelka.
   S povzdechem nechala hábit spadnout na zem. Vzápětí se opět změnila v ubohou špinavou služku, jakou byla před chvílí. Domnívám se, že bez kouzel se nikdy nestanu princeznou.

   Později toho odpoledne našla Hermiona Draca plahočit se dolů, přichystán do města Mudlovských šmejdů. Poté, co se převlékla do nového hábitu, který ji Draco poslal, zdráhavě zamířila nahoru po schodech, aby se s ním setkala. Oba pak tiše odcestovali do města prostřednictvím letaxu, protože Hermiona se nemohla přenášet.
   Jak se Hermiona usilovně pokoušela udržet s Dracem jeho mrštný krok, její oči uháněly kolem a zachytávaly bídu okolí. Špinavý a hladovějící kouzelníci s nečistou krví a mudlovští šmejdi byli všude; někteří byli ukrytí v temných uličkách, jiní slepí pokulhávali skrz ulice a jiní prostě seděli na chodníku, zoufale natahujíce své vyzáblé ruce k Dracovi a Hermioně.
   Draco jim nevěnoval pozornost, vypadalo to, že je rozhodnutý dostat se na místo co nerychleji, jak to jen šlo. Hermionu to, na rozdíl od něj, dohnalo k slzám. Část předloktí, na kterém měla své sériové číslo, ji zabolela, jak se porozhlédla po všech těch obyčejných sešlých chatrčí okolo sebe. Jen dýchala ten odpudivý zápach zkaženého jídla a potu, který visel ve vzduchu, což bylo ošklivou připomínkou na dny, které strávila nezaměstnaná – dny, na které by raději chtěla zapomenout.
   Nakonec se Draco zastavil před vysokou šedou budovou, která svou výškou předčila ostatní malé chatrče. Letmým pohledem zachytil stručná slova „Úřad práce pro nečistokrevné kouzelníky“, napsané oprýskanou červenou barvou na velkých ocelových dveřích před ním, poté sáhl na kulatou kliku.
   “Zůstaň tady,” štěkl na Hermionu před tím, než klikou otočil a vstoupil do temné budovy. Dveře se za ním zabouchly a Hermiona zůstala sama na ulici Města Mudlovských šmejdů.
   Jak tiše přemítala o tom, jestli má nebo nemá stát přede dveřmi a čekat na Draca, zaslechla za sebou něčí hlas, který zvolal její jméno. Překvapeně se otočila a její oči si prohlížely ulici a hledali toho, kdo ji mohl poznat. Hlas se ozval znovu a Hermiona náhle rozpoznala známou tvář, stojící jen pár metrů od ní.
   “Jeanne!” zaječela a pospíchala pryč ode dveří, aby mohla kamarádku obejmout. Avšak Jeanne o několik metrů ucukla, než Hermiona vůbec dostala šanci vrhnout svou ruku okolo ní.
   “Opatrně!” vykřikla Jeanne a zdvihla jednu ruku. Poté se zasmála a ukázala na malý uzlík, který jí spočíval ve druhé ruce.
   Hermiona zalapala po dechu, když si uvědomila, co – nebo spíš kdo – to byl v Jeanniných rukou. “Ty máš dítě!”
   Jeanne přikývla. Od té doby, co ji Hermiona viděla naposledy, ztratila značnou část své váhy a její kůže měla slabý žlutý nádech, což svědčilo o tom, že je nemocná. Nicméně, na její tváři stále zářil úsměv.
   “Kdy?” To bylo vše, na co se Hermiona zmohla, jak zírala na to male dítě v Jeanniných rukou. Nevypadal starší než dva měsíce a bylo to příšerné poznání, že něco tak bezmocného může žít v tak hrozných podmínkách.
   Jeannin výraz rychle vystřízlivěl. “Jsou mu skoro dva měsíce,” vysvětlila jí a potvrdila tak Hermionino podezdření. “Je… je synem mého posledního majitele.“
   Hermiona si v šoku zakryla pusu rukou. “Jak jsi mohla udělat něco takového?” řekla a napůl křičela, zcela ohromena tím, co jí Jeanne přiznala.
   “Myslíš, že jsem to chtěla?” zasyčela Jeane a nenápadně se otáčela kolem sebe, jakoby se bála, že se otec jejího dítěte každou chvíli objeví. „Neměla jsem jinou možnost. Teď ztiš svůj hlas, Hermiono. Nechci na nás přilákat pozornost a také nechci, aby se James vzbudil.“
   “Pojmenovala si jej?” zeptala se naprosto zděšeně Hermiona.
   Na Jeannině tváři se rozlil rozhořčený výraz. „Samozřejmě, že jsem ho pojmenovala,“ řekla jemně. „Je to také můj syn, Hermiono. Jen proto, že jsem ho nechtěla, to ještě nemusí znamenat, že ho nebudu milovat.“
   “Ale… co situace, za které byl počat? Jak můžeš milovat výsledek něčeho tak…” Hermiona utichla a snažila se najít ta správná slova.
   Jeanne zatřásla hlavou. “Na tom nezáleží,” řekla pevně téměř v obraně. “Přestaňme… přestaňme už mluvit o Jamesovi. Pojďme mluvit o tobě. Vypadáš nádherně, drahá. Jsem ráda, že se tvůj majitel o tebe tak stará.“
   Hermiona prudce zatřásla hlavou. “Jeanne, neměň prosím tě téma. Mám o tebe strach!”
   “Já vím, že máš,” odvětila Jeane rozhořčeně. „Taky mám strach. Ale budu v pořádku, ano? S tím rozdílem, že s dítětem si mě žádný kouzelník už nekoupí.“
   “Oh přestaň o sobě takhle mluvit,” řekla úzkostlivě Hermiona. “Nejsi přece žádná věc. Oh Jeanne, kéž byste mohli jít bydlet se mnou.”
   Jeanne si volnou rukou unaveně protřela oči. “Ne, myslím, že mi takhle bude lépe. Nemyslím si, že bych ve svém stavu mohla žít s čistokrevným kouzelníkem.”
   “On… on není tak…” na chvíli se zajíkla. Nakonec to ukončila šeptavým: “… špatný.”
   Jeanne, díky mnoholetému přátelství s Hermionou, ihned poznala tu skrytou úzkost. “Co se stalo?”
   “Nic,“ odvětila Hermiona rychle a odvrátila oči. Pevně je sevřela a snažila se zastavit vzpomínky na předchozí noc, poté je zase otevřela a podívala se na Jeanne. „Nic,“ opakovala stále.
   Jeanne si povzdechla. “Vím, co se stalo, Hermiono. Mrzí mě, že tě znásilnil.”
   Hermiona ostře couvla, překvapená otevřeností Jeanniných slov. Otevřela pusu v odpověď, ale v tu chvíli spatřila dveře budovy ÚPNK, jak se otevírají a Draco se objevil před budovou. Zastavil se a porozhlédl se kolem, pak spatřil Hermionu stát na druhé straně.
   “Odcházíme,” řekl a kráčel k místu, kde stála Hermiona s Jeanne. “Hned,” dodal jízlivě, když se Hermiona neměla k pohybu.
   Hermiona zaváhala a přemítala, zdali zůstat s Jeanne nebo odejít s Dracem. Její srdce se přiklánělo k první možnosti, zatímco zdravý rozum jí napovídal druhou možnost. Nakonec rozhodla Jeanne – postrčila Hermionu směrem k Dracovi.
   “Bude to dobré,” zašeptala konejšivě, když se Hermiona začala vzdalovat. “Slibuji, že se brzy uvidíme, Hermiono.”
   Hermiona pocítila slzy v očích, když se ohlídla přes rameno a dívala se, jak se pomalu vzdaluje od své přítelkyně. Konečky prstů se krátce dotkla rtů. “Měj se, Jeanne,” zašeptala tiše před tím, než se otočila a spěchala za Dracem.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23