TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Ostatní povídky

  ›› jednorázovky
  ›› kapitolovky
    ›› rozepsané

        

13.kapitola - Oheň a zrcadlo


     vloženo: 12.12.2011    aktualizováno: 09.04.2012   
     8.460 znaků / 1.648 slov    počet zobrazení:   

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Hermiona se vrátila do Malfoyova domu sama. Když se vracela ke krbu v zadní části omšelého baru ve městě Mudlovských šmejdů, svírajíce v rukou malou hrst letaxu, vnímala Dracovy oči, sledujíce každý její pohyb. Dokonce, i když dorazila zpět do domu s přívalem teplého vzduchu a popela, ještě stále cítila jeho oči, které ji zezadu propalovaly a nedařilo se jí ten pocit jednoduše setřást.
   Jakmile už bezpečně stála na naleštěné podlaze hlavní vstupní haly, začala nedbale cloumat ke schodišti. Jak se k němu blížila, napadlo ji, že ještě nepřišla na to, co záhadného skrývá třetí poschodí.
   Provinile nechala své nohy pomalu kráčet po hustém koberci nahoru po schodech. Celý dům byl tichý, tak tichý, že mohla slyšet svůj vlastní tlukot srdce, hlasitě doléhající k uším. Její dech byl slabý a napjatý, jako by čekala, že se Draco každou chvíli z ničeho nic zjeví před ní.
   Tohle bych neměla dělat, znervózněla, když se konečně dostala do třetího podlaží.
   Známý pohled dvou chodeb po její levici i pravici ji nijak neutišila. Ve skutečnosti, jak se začala pomalu plahočit hlouběji chodbou, po které se procházela při své první návštěvě třetího patra, pocítila, jak se k ní přibližuje zvláštní předtucha. Něco bylo špatně; neměla by tady být. Avšak její zvědavost předčila všechny zvonící výstrahy, které se rozezněly v její mysli a ona pokračovala.
   Nečekaně se zastavila, když pohlédla na tapisérii, před kterou již před časem s obdivem stála. Opět se v ní probudil pocit respektu z krásy a síly těch bytostí. Byly do koberce tkány tak zručně, že to vypadalo, jako by plamen tryskající z jejich chřípí mohl každou minutu explodovat.
   Vzpomínajíce na malou kliku, Hermiona dole opatrně prozkoumala zadní část jednoho z draků a, s narůstajícím vzrušením, našla, co hledala. Bez váhání stiskla dřevěnou kliku a s mírným znepokojením ustoupila.
   Pár vteřin se nic nedělo. Zklamaně si povzdechla a obrátila se prozkoumávat další části chodby. Jakmile se však začala otáček k odchodu, pocítila za zády jemný vánek.
   Otočila se a když spatřila tapisérii – nebo spíše to, co z ní zůstalo, otevřela pusu dokořán. Překrásný koberec se úplně rozpadl. Stěna za ním taktéž zmizela z dohledu. Za mnoha vlákny té látky, které nyní visely namísto tapisérie, Hermiona mohla vidět velký, obdélníkový pokoj.
   S těžce zadržujícím výkřikem pospíchala skrze ochablé vlákna dovnitř pokoje. V rozrušení se však úplně zapomněla zeptat sama sebe, co by se mohlo stát, kdyby magický vchod znenadání zmizel a zanechal ji tak zamčenou v této tajné místnosti. Jako by snad Hermionino krátké pokárání dalo nějaký povel a zeď za ní se s náhlým mihotáním opět uzavřela, avšak Hermiona byla tak ohromena tím, co leželo v místnosti, že se o nic jiného nestarala.
   Pokoj byl téměř dělaný z mramoru. Stěny, strop, podlaha… vše bylo z mramoru. Podél každé stěny stály sochy, všechny znázorňovaly tu samou mladou čarodějku v jiných pózách. Téměř každý čtvereční centimetr na stěnách, s výjimkou poměrně velké části východní a západní stěny, které byly tvarovány do polic, byly pokryty obrazy a portréty oné čarodějky. V samém středu místnosti se nad Hermionou tyčil mohutný skleněný had. Jeho dlouhý klikatý jazyk se dotýkal stropu a zdálo se, že jeho prázdné oči se upírají přímo na Hermionu. Nejzajímavější však na soše byl malý, blikající, sotva viditelný plamen v jeho jádru.
   Po několik minut Hermiona stála jako přibitá a úplně ohromená. V mysli jí běželo milion otázek. Kdo je ta žena? Proč je tato místnost tajná? Ví o ní Draco? Proč jsou všechny ty věci ukryté tady? Byl to snad onen důvod, proč měla zakázáno vstupovat do třetího podlaží?

   Hledajíce odpověď na své otázky ohledně identity té ženy, šla strnule k olejové malbě v životní velikosti po její levici. Na chvíli se zastavila, aby mohla vstřebat každý detail, kterým umělec přivedl obraz k životu, jeho šikovné stínování a intenzivní, ale zároveň potlačené barvy. Sám portrét znázorňoval čarodějku, sedící na velkém plochém kameni u pronikavé říčky. V pozadí byly hory a ještě dále za nimi byla vidět slabá duha, táhnoucí se napříč bledě modrou oblohou.
   Čarodějka byla tak překrásná: její kaštanově dlouhé vlasy spadaly na její záda jako úžasný měděný vodopád; její bledé rty byly zakřivené do malého elegantního úsměvu; a její obrovské kočičí oči, nejúchvatnější ze všech, byly překrásné jantarové barvy s viditelným mihnutím šedé. Její malé ruce svíraly obrovskou fialovou kytku, velice podobnou tvarem i velikostí té, kterou Hermiona natrhala před měsícem na zahradě.
   Když Hermiona překvapeně zírala na překrásnou malbu před ní, čarodějka se začala hýbat. Jemně naklonila svou hlavu a zamrkala na Hermionu. Její úsměv se rozšířil, ale nic neřekla. Hermiona si nemohla pomoct a usmála se taky, ačkoliv si při tom připadala hloupě. V té chvíli si ale povšimla pár řádků psaných v pravém horním rohu. Stoupla si na špičky, aby lépe viděla a s obtížemi přečetla nápis:

   Dcera přírody
   Iris Zabini
   60838, 09/21/99
   John Carter

   S malým zalapáním, Hermiona dopadla opět na paty svých nohou. Takže, tohle je Iris.
   Porozhlédla se s porozuměním a současně zmatkem po portrétech a sochách a teprve nyní si uvědomila, co tím tehdy zrcadlo mělo na mysli, když jí tvrdilo, že Iris byla téměř dokonalá. Z těchto uměleckých děl bylo jasné, že Iris překročila dokonalost.
   Nyní ještě zvědavější než kdy jindy, udělala pár kroků doleva a stanula před policí s knihami, které byly vryté do západní stěny. Zaprášené svazky rozdílných velikostí byly ukryty v hrubě vyryté polici, jejich kožená vazba byla pokryta obálkou hrozné vrstvy prachu a drolící se stránky žloutly stářím. Bylo zřejmé, že tyto knihy byly mnoho let netknuté.
   Hermiona se pohodlně natáhla pro jeden silnější svazek, ujišťujíce se, že neponičí ještě víc už tak zničenou vazbu. Jakmile knihu otevřela, vznesl se z ní obláček prachu. Hermiona nepatrně mávla rukou, aby jej odehnala a poté dychtivě zabořila své oči na stránky před sebou a začala číst zápis v deníku.

   Deník
   Začíná první září po válce. Nadcházející neděli se sejdu s Temným pánem, abychom prodiskutovali, co bude dál. Cítím směsici úzkostlivosti, vzrušení a strachu. Tato schůzka bude rozhodovat o tom, zdali budu povýšen do jeho nejužších řad či nikoli. Jestliže se tam dostanu, bude to ta nejlepší věc v mém životě. Koneckonců, splním jeden z mých cílů.
   To odpoledne jsme si zašli s Iris na procházku chodníčkem v mé zahradě. Stalo se to, když jsme byli venku: první sníh v tomto roce. Bylo to přinejmenším okouzlující, ale ne tolik, jako ona. Sněhové vločky padaly do jejích vlasů a zachytávaly se jí v řasách, že vypadala jako sněhový anděl… Můj sněhový andílek. Byla nevysvětlitelně překrásná.
   Je dobře, že otec nikdy nezjistil, že si vedu deník, jinak by mě pravděpodobně zapřel – ne, že by to nějak vadilo, domnívám se, že je již delší dobu mrtev. “Nejsi předurčen dělat nevinné skutky v životě, Draco. Nemáš právo něco takového cítit.“ Ano, tohle znělo jako něco, co by mi řekl. Ale nemůžu si pomoct s tím, co cítím k Iris. Nikdy v mém životě jsem nic takového necítil. Nemá ponětí o pocitech, které ve mně evokuje. Ale, je to láska?


   Hermiona zabouchla svazek. Tak tohle byl Dracův pokoj. On o něm věděl, ale nenavštívil ho mnoho let, o čemž svědčil prach všude kolem. Zrcadlo říkalo pravdu; udělal všechno proto, aby vytlačil Iris ze svého života.
   Ještě několik okamžiků Hermiona přemýšlela o tom, co právě přečetla. Když si vybavila posledních pár vět z posledního odstavce, byla překvapena, že jí z očí stékají slzy. Psychicky se poplácala a rychle uložila svazek zpět na své místo dřív, než by ji mohla přepadnout další vlna emocí.
   Když začala procházet pokojem, pocítila bolest v srdci kvůli Draca – a nesnášela se za to. Chtěla jím opovrhovat, nesnášet ho, vzpomínat na jeho jméno jen s čistým znechucením a pohrdat jím, nyní však bylo těžší a těžší udržet si tyto pocity, když se dověděla Dracovu minulost. I po tom všem to byl člověk, i když to odmítal dávat najevo.
   Jakmile opět vzhlédla, zjistila, že se nachází před obrovským hadem. Téměř mechanicky se naklonila blíže a konečky prstů se krátce dotkla skla. V okamžiku, kdy se sochou navázala kontakt, plamen v jeho centru vzplanul a smaragdově zezelenal. Hermiona stáhla ruku zpět, jako by dostala elektrický šok. Plamen pohasl stejně tak rychle, jak rychle odtáhla prsty a socha nabyla své původní barvy.
   Po krátkém zotavení se z nastalého šoku Hermiona opatrně natáhla ruku a přitiskla dlaň na chladné sklo. Plamen opět vzplanul k životu a zářil stejnou intenzivní zelení. Jakmile stáhla ruku zpět, plamen pohasl. Avšak v té chvíli se něco změnilo; plamen už nebyl tak slabý a umírající, naopak, nyní hořel s větším rázem a životem.
   Zaujatá okouzlujícím plamenem jej Hermiona studovala po několik minut. Avšak jakmile už se nestalo nic zvláštního, povzdechla si a odvrátila se.
   Teď, když už byla s pozorováním všech zajímavostí v pokoji u konce, uvědomila si, že musí být v pokoji už hodiny. Je čas vrátit se zpět, dřív než přijde Malfoy, pomyslila si.
   Naneštěstí, když se otočila na druhou stranu pokoje, odkud vstoupila, zděsila se, poněvadž vchod byl ten tam.
   “Ach ne, tohle není dobré,” zamumlala si, když pospíchala napříč pokojem. Neměla jasnou představu, kde se dveře nacházely, a tak začala zoufale postupovat okolo zdi.
   Po pár minutách její ruce narazily na malé tlačítko. „Ano!“ zasyčela vítězně a zmáčkla jej. Stěna ještě jednou pozvolna zmizela a Hermiona prošla skrz roztřepené vlákna tapisérie a okamžitě si ulevila od strachu.
   Jakmile Hermiona dorazila zpět na druhou stranu stěny, vlákna tapisérie se zázračně protkaly v ucelený gobelín. Hermiona si oddechla a byla ráda, když našla cestu zpět. Ačkoliv si tiše přísahala, že už nikdy příště nevstoupí do tajné místnosti, aniž by měla jistotu, že bude schopna z ní odejít.
   S tím vším co za jeden den viděla, nyní utíkala zpět ke schodišti a tak rychle jak jen mohla, pospíchala dolů. Když se zastavila na odpočívadle v druhém poschodí, otočila se přes rameno a zahlédla místnost, kam jí Draco včera v noci zavedl. Jak zírala na dveře, pocítila zvláštní chlad stékající po jejích zádech. Zachvěla se a odvrátila oči, následujíce zbytek schodů.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23