TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Ostatní povídky

  ›› jednorázovky
  ›› kapitolovky
    ›› rozepsané

        

14.kapitola - Příběh dívky


     vloženo: 12.02.2012    aktualizováno: 09.04.2012   
     10.277 znaků / 1.733 slov    počet zobrazení:   

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Později toho večera našla opět cestu do oné zahrady. Celé odpoledne strávila přemýšlením o tajné místnosti, na kterou narazila, a o tom, co jí Draco udělal. Po chvíli přišla k závěru, že kdyby ho prostě ignorovala, byly by jeho šance udělat její život ještě mizernější menší. Koneckonců, byl to její temperament, díky kterému byly jeho posměšky ještě horší. Hermiona byla ten typ člověka, který nedokázal udržet jazyk za zuby, když byla provokována a Draco to věděl. Byla to její slabina, ale pokud by ji byla schopna kontrolovat, Draco by ji nebyl schopen tolik ovlivňovat.
   Když poslední ze slunečních paprsků zmizel za obzorem, nastávající noc kolem ní ji uvrhla do temnoty a Hermiona došla k závěru, že je čas vrátit se do domu. Byl už skoro čas večeře; Malfoyovi by už v tuto chvíli měli být doma, což znamenalo, že by měla jít připravit děti k jídlu.
   Když se Hermiona začala soukat dolů zablátěnou klikatou pěšinou, uslyšela někoho zvolat její jméno.
   „Kdo je to?” Zeptala se nahlas a zastavila se, zmateně se rozhlížejíce kolem.
   Hermionina otázka byla ihned zodpovězena, když Pansy tiše vystoupila z temnoty stromů o pár metrů dál a tiše řekla: „Už jdeš dovnitř?”
   „Jsem právě na cestě,” odvětila Hermiona, uklidněná tím, že to byla jen Pansy a ne někdo jiný. „Chtěla jsi mi něco?”
   V odpověď Pansy zamířila k cestičce. Nyní osvětlená zářícím měsícem si Hermiona nemohla nepovšimnout, jak příšerně Pansy vypadá. Byla oblečená do prostého zeleného hábitu, narozdíl od vybroušeného, drahého hábitu, který obvykle nosila, a její vlasy tentokrát zplihle visely kolem jejího obličeje. Vypadala unaveně a ztrhaně. Když postoupila blíže k Hermioně, obepínala své ruce kolem sebe, jak jí byla zima.
   „Stalo se něco?” zeptala se Hermiona neklidně. Její mysl okamžitě zaplavily obrazy Kathryn a Tommyho, bledých a klidných… krev kapající z koutků jejich úst, rty zkřivené v nepřirozených úhlech. Její žaludek se při představě, že by mohl dětem někdo takhle ublížit, začal s pocitem nevolnosti houpat.
   „Týká se to Thomase a Kathryn,” vysvětlila Pansy, jako by četla z Hermioniny mysli. Hermiona měla nutkání začít panikařit. Nabrala krátký dech a vyhrkla: „Co se jim stalo? Jsou v pořádku? Udělal-“
   „Jsou v pořádku,” přerušila ji Pansy. Na chvíli se odmlčela, jako by něco zvažovala, poté uchopila Hermioninu paži a stáhla ji z cesty. „Pojď se mnou,” řekla chladně.
   Hermiona se v tichosti podřídila. Teď, když si byla jistá, že dvěma nejmladším Malfoyovým nebylo ublíženo, si mohla trochu oddechnout. Avšak skutečnost, že Pansy s ní chtěla tak zoufale mluvit ji znepokojilo a nemohla si pomoct, ale byla napnutá, dokud obě dvě nakonec nezastavily o dobrou vzdálenost od cesty.
   Pár minut stály tiše. Když Pansy nakonec promluvila, její hlas zněl nezvykle slabě. „Chtěla jsem ti říct, jak přišly do mého života.”
   „Pokračuj,” zašeptala Hermiona, její oči se soustředily na Pansy.
   Pansy na nějakou chvíli vypadala neklidná, ale to přešlo, když se vzpamatovala a popadla nejbližší větev visící nízko, jako by pro podporu. Sklopila oči dolů a začala vyprávět svůj příběh.
   „Bylo mi patnáct let a já jsem měla… měla jsem rande s Blaisem. Byli jsme spolu čtyři měsíce, a ačkoliv jsme byli mladí, myslím, že jsem byla zamilovaná. On byl zřejmě taky, protože koncem roku, my… my…“ Pansy utichla, vypadajíce neschopna pokračovat. Hermionino srdce se zvětšilo se sympatiemi, zatímco tiše čekala, až bude čarodějka pokračovat.
   „Thomas se narodil, když mi bylo šestnáct. Opustila jsem školu, jestli si vzpomínáš. Šířily se různé zvěsti, ale nikdo skutečně nevěděl, proč jsem odešla. Stalo se to toho dne, když jsem byla odvlečena a kdy jsem si uvědomila, že mě moje matka nenávidí a kvůli ní jsem vlastně Thomase ve chvíli, když jsem ho poprvé spatřila, nenáviděla. Nenáviděla jsem svého vlastního syna. Když jej léčitel přinesl ke mně a položil mi jej do náruče, pohlédla jsem na něj a přála jsem si, abych bývala nikdy neotěhotněla. Stál za vším, co jsem nesnášela; byl to on, kvůli kterému mě má vlastní matka nenáviděla, kvůli kterému jsem zakusila ponižování ve škole, zničil můj život, který před jeho příchodem nabízel tolik otevřených dveří. Ale i po tom všem, on byl jen dítě. Ta situace nebyla chybou někoho jiného, jen mou.“
   „Vrátila jsem se do Bradavic, vděčná za to, že má matka si, ač s nechutí, vzala Thomase a že jsem mohla znovu spatřit Blaise. Ale… během mé nepřítomnosti se změnil. Byl chladný a nic ke mně necítil. Po týdnu zoufalého přemýšlení, co mohlo být špatně, jsem se s ním konečně střetla. Řekl mi pravdu – že nechce mít nic společného s Thomasem ani se mnou. A poté odešel.“
   „Draco tady byl pro mě. Utěšoval mě, a když mě má matka odmítla dál trpět v mém vlastním domě během Vánočních svátků, jeho rodina mě laskavě dovolila, abych zůstala s nimi. Bylo to právě během těchto svátků, kdy jsem udělala stejnou chybu a znovu jsem se setkala s Blaisem. Draco… on byl tak milý i po tom všem. Řekl mi, že to nemusím dělat, pokud sama nechci, ale já chtěla. Vždy jsem ho milovala, i přes to, že jsem byla s Blaisem a vím, že ho vždycky milovat budu. Nikdy bych nemohla litovat ničeho, co jsem s ním dělala. A v tomto duchu byla taky Kathryn počata.“
   „Když se Kathryn příštího roku narodila, vůbec jsem toho nelitovala a ani jsem nechtěla. I přesto, že se Draco stal stejně odměřeným, jako tenkrát Blaise, odmítla jsem ji vinit za to, co jsem udělala. I když se Draco stával každým dnem stále méně laskavým, nikdy jsem se nevzdala naděje, že jednoho dne si uvědomí, že jsme si souzeni, protože v mém srdci jsme.“
   „Zuřila válka. Bradavice byly zavřeny a Draco a já jsme bojovali na straně Temného pána. Častokrát jsem během bitvy nevěděla, kde je Thomas a Kathryn nebo zda jsou či ne stále naživu. Přesto jsem stále dál bojovala, protože nic jiného mi nezbylo.“
   „Když v červenci válka skončila, vrátila jsem se do bývalého domu a zjistila jsem, že má matka byla zabita někým z ministerstva a že Thomas, kterému byl jen rok a Kathryn, která byla stále ještě miminko, byli schovaní v komůrce a zůstali tam nikým neobjeveni po dva měsíce. Od toho dne se stále divím, jak mohli přežít ty dva měsíce pryč od lidí a kouzel.“
   „Vzala jsem si je oba a od toho dne se můj život upínal k chudobě. Neměla jsem žádnou rodinu, žádnou práci a nikdo mě nepodpořil. Žila jsem na chodníku Obrtlé ulice a příležitostně jsem vypomáhala u Borgina a Burkese, ale většinu času jsem prosila o zlato. Nevěděla jsem, kam Draco odešel, ale od kolemjdoucích jsem zaslechla, že se zamiloval do Blaisovi krásné sestry, Iris. S pocitem hořkosti a zoufalství jsem častokrát uvažovala i o sebevraždě. Koneckonců, na tom místě nebylo co ztratit – už jsem byla na dně. Ale Thomas a Kathryn mě udrželi naživu. Nemohla bych je opustit; byly to jen děti a i přes mou bolest jsem za ně musela bojovat.“
   „V únoru v roce 2000, pouhé dva roky po konci války, se moje a Drakova cesta opět střetla. Změna, která přišla s ním, byla ohromující. Už to nebyl ten pyšný, sebejistý a ulízaný floutek. Byl zničený. Řekl mi, že Iris byla zabita Temným Pánem. Řekla jsem mu, že teď ví, jak se cítím já. A poté si pamatuji, že se na mě podíval upřeným pohledem, očima, které zlomily mé srdce, a já jsem si uvědomila, že i po tom všem ho stále miluji. Vím, že mě nikdy nebude milovat, ale o tři měsíce později jsme se vzali.“
   Nakonec Pansy nechala větev upadnout, když pomalu zvedala svou hlavu. Její kulaté modré oči se zdály temnější než normálně, téměř černé, když se podívala Hermioně přímo do očí. „Musela jsem ti to říct, chápeš?“
   „Ano,” řekla Hermiona, překvapena zjištěním, že Pansy byla zcela upřímná. „Rozumím.”
   V tuto chvíli Hermiona očekávala, že se Pansy otočí a odejde. Avšak druhá čarodějka ji překvapila otázkou, kterou by nikdy neočekávala.
   „Miluješ ho?”
   Hermiona ztuhla. „Prosím?” zeptala se pomalu, nejistá tím, zdali slyšela správně.
   „Miluješ Draca?”
   „Cože…” Hermiona polkla, snažíce se donutit slova plynout přes rychle rostoucí knedlík ve svém hrdle. „Jak tě to napadlo?”
   „Jen se ptám,” odvětila Pansy jemně, ačkoliv v jejím hlase byl zvláštní tón.
   V odpověď se na Pansy zašklebila. Měla pocit, jako kdyby byla v alternativním světě, ve kterém byly s Pansy nějaké přítelkyně. Přese všechno, mluvily spolu, jako by měly ve skutečnosti mezi sebou dobrý vztah. Bylo to, jako by se jejich nenávist jedna k druhé zázračně rozplynula. Prvně jí Pansy vylíčila svou minulost a teď tohle?
   „Ne, nemilují a nikdy nebudu,” odvětila Hermiona pevně, ignorujíce male píchnutí ve svém břiše.
   Pansy si Hermionu kvůli jejím pocitům pořádně prohlédla, než se smutně pousmála. „Jednou.”
   Hermiona zmateně zamrkala. „Co tím myslíš?”
   Pansy zakroutila hlavou. Přes její tvář přeletěl zamyšlený výraz, ale ten byl rychle nahrazen zoufalstvím. „Nemyslím si, že bych někdy byla dost dobrá pro něj.“
   „Tohle neříkej!” vykřikla Hermiona vyčítavě.
   „Ne,” řekla Pansy před tím, než mohla Hermiona říct cokoliv dalšího, „ty tomu nerozumíš. Já nikdy nebudu pro něho dost dobrá.” Opět se pousmála a paprsek měsíčního světla jí náhle přejel přes obličej, osvětlujíce její mdlé rysy. „Občas v noci ležím v posteli a modlím se k andělovi, aby mi seslal z nebe někoho překrásného a milého, kdo by ho mohl milovat. Někoho, kdo by jej mohl změnit a vyléčit jeho rány. Já to pro něj nemohu udělat a oba to dobře víme.“
   Hermiona otevřela pusu v odpověď, ale opět byla Pansy přerušena.
   „Neboj se milovat jen proto, co se nám stalo, Hermiono. Moje matka mi jednou řekla, že mezi tisíci vadnými hůlkami je vždy jedna dělaná jen pro nás. Jednou najdu někoho, kdo mě bude milovat proto, kdo jsem a stejně tak i ty.“ A s tím Pansy opět ovinula paže okolo svého těla, otočila se na patě a odešla zpět do domu.
   Hermiona sledovala Pansyin shrbený tvar, jak si hledala cestu zpět do domu. Závan motýlů, nahrazující bodavé píchnutí, tančil kolem dokola v jejím žaludku, zatímco v její mysli vypukla bouře otázek. Opravdu se všechno tohle stalo? Mohl by být Blaise opravdu Thomasův otec? Proč se Pansy svěřila ze všech lidí právě jí? A proč se jí Pansy zeptala, zdali miluje Draca? Nebyla odpověď snad zřejmá?
   A když tak přemýšlela nad poslední otázkou, nemohla se ubránit pocitu, že to prosté a jednoduché „ne” nebyla celá odpověď. Ve skutečnosti, když se Hermiona také začala vracet zpět do domu, uvědomila si, že odpověď, kterou dala Pansy, neměla být řečena s takovou jistotou, jak si původně myslela…

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23