TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Ostatní povídky

  ›› jednorázovky
  ›› kapitolovky
    ›› rozepsané

        

15.kapitola - Ochromená


     vloženo: 06.04.2013    aktualizováno: 06.04.2013   
     10.445 znaků / 1.699 slov    počet zobrazení:

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

   “… usaďte se v mém obývacím pokoji, zatímco si půjdu vyřídit nějakou práci na Most. Moje mudlovská šmejdka se vám bude věnovat.“
   Poté co zaslechla zmínku o sobě, Hermiona na místě ztuhla. Byla právě na odchodu do druhého patra, aby se vyhnula možnosti setkání se s Dracovou návštěvu, kterou si přivedl do domu toho odpoledne. Dříve toho dne zachytila jejich rychlé letmé pohledy, když procházeli přes hlavní dveře a soudě podle jejich purpurových – barva, která byla značkou blízkých Voldemortových příznivců – hábitů a studených úšklebků, bylo zřejmé, že tohle nebyli muži, se kterými by chtěla být spojována.
   Avšak už se jim nemohla dále vyhýbat, a tak, s rostoucím pocitem strachu, se otočila a začala se soukat k salónku tak pomalu jak jen mohla.
   Když Hermiona dorazila ke dveřím vedoucím do obývacího pokoje, Draco byl zrovna na odchodu. Zastavil se, když ji tam viděl stát. Na pár vteřin na ni zíral… pak, jako by se za ten překvapený pohled sám pokáral, lehce zavrtěl hlavou a opět vykročil svým směrem.
   “Odcházím,” řekl napjatě když ji míjel. “Dokud budou tady, očekávám od tebe, že poslechneš jejich příkazy. Až se za hodinu vrátím, tento dům by měl být v tom nejlepším stavu, v jakým je teď… jinak.”
   Nechávajíce svou nedefinovanou hrozbu ve vzduchu, Draco rázně vykročil pryč. Zastavil se uprostřed haly, vrhajíce ještě jeden pohled na Hermionu přes své ramena a poté se vypařil s malým pop.
   Hermiona stála jako solný sloup, zírajíce na místo, kde Draco ještě chvíli před tím stál. Poprvé ve svém životě si přála, aby ji nenechával samotnou. S narůstajícím pocitem strachu skousla svůj ret, zavřela oči a tiše se pomodlila, aby tohle všechno přežila, poté vešla do obývacího pokoje.
   Když se Hermiona znovu odvážila otevřít oči, zjistila, že čtyři nebo pět kouzelníků v pokoji na ni zírají s výrazem pobavení až znechucením. Okamžitě poznala dva z nich: Vincent Crabbe a Michael Stimson, dva Smrtijedi, se kterými chodila do školy. Naštěstí se nezdálo, že by si byli vědomi, kdo ve skutečnosti je, soudě dle jejich úšklebků na jejich tvářích, které nevykazovali náznak poznání.
   Zuřivě se červenajíce Hermiona sklonila hlavu a přešla do zadní části místnosti. Je možné, ujišťovala se v duchu, že s tebou vůbec nic dělat nechtějí. Aspoň dokud budeš mlčet, nechají tě pravděpodobně být.
   “Dobrý, dobrý,” řekl vysoký, svalnatý Smrtijed s nepoddajnými šedými vlasy a přimhouřenýma očima, “vypadá to, že Malfoy dostal pro sebe docela slušný úlovek.”
   Jeho přátelé se zasmáli.
   “Přál bych si, aby má mudlovská šmejdka byla taky tak hezká,” dodal Crabbe. Jeho komentář zahájil další kolo hihňání od přítomných kouzelníků sedících okolo něj a jeho zavalitý obličej se rozšířil do širokého úsměvu. “Hele, přijdeš ke mně?“ dodal k Hermioně.
   Celá se třesoucí strachem se Hermiona poslušně posouvala ke skupině Smrtijedů. Její pěsti, skryté dlouhými rukávy jejího hábitu, byly zaťaté tak pevně, že cítila krev stahující se z jejích dlaní do jejích nehtů.
   “Ty jsi vážně krásná,” zamumlal Smrtijed, který seděl na křesle nejblíže k ní. Vypadal, že je v jejím věku a byl by velmi hezký, nebýt jeho dlouhé, zubaté jizvy, která se rozprostírala od jeho pravého spánku k jeho hornímu rtu. Uculujíce se zvedl jednu ze svých rukou a prsty položil pod Hermioninu bradu, aby si přitáhl její tvář blíže k sobě. Jeho konečky prstů byly nezvykle chladné a Hermiona si nemohla pomoci, ale zamrazilo ji, když ji nutil k pohledu do jeho temných hnědých očí.
   “Héj, nemůžeš si ji krást jen pro sebe, Keynesi,” zakřičel první Smrtijed ve stoje.

   Keynes spustil svou ruku a Hermiona okamžitě ustoupila zpět. “Sklapni, Hayeku,” řekl a zakoulel očima.
   “Víš,” přerušil je Stimson, naklánějíce zamyšleně hlavu, “že vypadá skoro stejně jako Zabiniho sestra. Víš ta, kterou Temný Pán zabil… Jak že se jmenovala?”
   “Iris,” odvětil Crabbe okamžitě. Podívali se na něj, zřejmě překvapeni, že přišel s odpovědí tak rychle. “Malfoy pořád mluvil o tom, jak jí miloval a chtěl si ji vzít,” dodal rychle.
   Pár Smrtijedů protočilo oči v sloup.
   “Heh!” Odfrkl si malý, šlachovitý muž s hustou kšticí černých vlasů, zatímco smetal imaginární prach ze svého šarlatového hábitu, “Pravda… jak by mohl Malfoy milovat někoho dalšího. Podívej se na něj a jeho manželku.”
   Hermiona se odvrátila od jejich konverzace, zatímco oni začali žertovat o Dracově minulých nevydařených milostných vztazích. Stimsonova slova odpověděla na jednu z otázek, která hořela v její mysli. Takže proto mě oslovil jejím jménem, pomyslela si ponuře, když si trpce vzpomněla na noc, kdy ji Draco znásilnil. V jeho očích jsem byla Iris.
   Až na občasné vysmívání nebo posměšky uběhly následující dvě hodiny bez nějakých konfliktů, které by mohli okolnosti dovolit. Hermiona, vděčná za drahý objekt vystavený na krbové římse, který upoutal pozornost Smrtijedů, strávila čas snahou nalézt východ, kterým by nepozorovaně unikla.
   Bohužel, v době, kdy už dávno padla noc, byla Hermiona pořád uvězněna v onom pokoji. Téměř usínala, ale ze strachu, co by se mohlo stát, kdyby na minutu usnula, zůstala při vědomí. Její svaly byly stále napjaté, připraveny akci, pokud by měl nastat nějaký střet.
   Jako by mělo konečně nastat to, co Hermiona očekávala, Stimson a Smrtijed s jizvou přes obličej, Keynes, náhle vstali. Jeden přistoupil k ní, zatímco druhý obešel svého malého štíhlého kamaráda a něco mu zašeptal.
   “Byla jsi hrozně tichá,” řekl Stimson s úšklebkem. Stál nepříjemně blízko Hermiony, až mohla cítit jeho zkažený dech na své kůži.
   Zadržujíce potřebu zvracet jej Hermiona odstrčila. “Jdi ode mě,” zasyčela.
   Stimson klopýtl a přihlížející Smrtijedi řvali smíchy. “Nechte mě jít!” pitvořil se jeden z nich.
   “Drž hubu!” zařval Stimson, zlostným pohledem se krátce podíval přes rameno na své přátele. Poté se otočil k Hermioně s úsměvem na tváři. “Omlouvám se, ale zapomněl jsem, co jsi říkala… Mohla bys mi to zopakovat?”
   “Slyšel jsi, co jsem řekla,” odvětila ledově. “Mám dost té špíny, usazující se na mě díky životu v tomto domě, děkuji. Nepotřebuji přidávat ještě další.”
   “Óhó!” zakřičel někdo. Hermiona poznala hlas Crabbeho. “Ta ti to nandala!”
   Úsměv ze Stimsonovi tváře náhle zmizel. Jeho malé oči se zúžily jak zavrčel: “Překvapuje mě, že tě Malfoy ještě nezlomil, ty malá couro.”
   “Já nebudu nikdy –nikdy -- zlomená, tím méně pak jím,” odfrkla si Hermiona. Ačkoliv byla stále potěšena pohledem na jeho vzrůstající hořkou náladu, jeho slova ji rozhněvala víc, než si mohla připustit. Někde v tmavém koutku mysli ji slabý hlas nutil, aby přestala a nelitovala toho posléze, ale jako obvykle to nebylo slyšet.
   “No… předpokládám, že když Malfoy nedokáže dělat svou práci…” Stimson sáhl do zadní kapsy a vytáhl svou hůlku.
   Než mohl Stimson cokoliv říct nebo udělat, Hermiona znovu promluvila. “Vážně?” odsekla. “Myslíš si, že jsi skvělý, co? Proklínat kouzelníky z mudlovských rodin a další lidi bez hůlek. Vypadá to, že jsi se ani trochu nezměnil za těch sedm let, kdy ta nejlepší oběť, která se ti dostala pod ruku byla jen správcova kočka.“
   Stimson vytřeštil oči a málem upustil hůlku. “Ty… co?”
   Letmý pohled přes rameno Hermioně ukázal, že ostatní Smrtijedi jsou stejně ohromeni zjištěním, že ona ví o jejich příteli ze školy.
   “A,” pokračovala Hermiona, jejíž hlas nyní sílil tak, že ostatní muži v pokoji byli šokem ponořeni do ticha, “ty sám víš, že jsi ubohý. Směšné jak Vy-Víte-Kdo zdůrazňuje důležitost spravedlivého boje a jeho nejbližší následovníci mučí bezbranné kouzelníky poloviční krve, zatímco jejich záda jsou otočená. Nikdo z vás si nezaslouží titul, který vlastníte. Všichni jste zbabělci a ---„
   Hermiona byla náhle přerušena pronikavým výkřikem bolesti. Jeden ze Smrtijedů stojícím za Stimsonem zakřičel “Crucio!” , zatímco mluvila a byl to právě její křik – křičela, když tisíce jehel opakovaně bodaly do jejího obličeje, hrudníku, paží, nohou a udeřily do ní, jako facka do tváře, křičela když její mysl pulzovala tak silně, že si byla jistá, že se její hlava rozlétne. Jediná slza jí ukápla z oka a stékala po tváři, ale Hermiona o ní neměla ani tušení… byla ochromená bolestí, její plíce musely být nyní roztrhané na milion kousků, na chvíli si byla jistá, že zemře…
   A pak to náhle přestalo. Neschopná pohybu nebo dokonce dýchat zůstala na kolenou a šíleně se třásla. Jakoby vzdáleně zaslechla muže říkat kousavě, “To ji naučí, nezahrávat si se mnou.”
   V tom Hermiona otevřela pusu a chrčivým dechem zhluboka vykašlala: “Hnusíš se mi.”
   Ačkoliv byla tentokrát připravena, dopad kletby Cruciatus ji stále nutil křičet. Ve své mysli mohla nyní pozorovat záblesky týrání svých předchozích majitelů, jak ji zneužívají, znásilňují a její ruce instinktivně vyletěly k hlavě a začaly se divoce snažit vyloupnout její vlastní oči… něco vytáhlo její představy z mysli a něco také zastavilo bolest.
   O chvíli později Hermiona zakusila kletbu ještě jednou; tentokrát byla tak zřízená, že nemohla nalézt energii k otevření svých očí. Mohla zřetelně slyšet jejich mumlající hlasy, ale jen stěží mohla, kvůli ohlušujícímu bzučení ve své hlavě, rozeznat, co říkali.
   Poté Hermiona ucítila náraz něčeho těžkého ze strany své hlavy. Bolest zasahovala jako blesk po celé její lebce, ale když otevřela ústa k výkřiku, nevyšel žádný zvuk. Poté, co byla zbita z boku, další noha jí nyní brutálně stouply na záda a drtily ji k zemi.
   Je to tady… umřu.
   A poté se dostavil zvláštní pocit. Bolest náhle zmizela a Hermiona ucítila, jako by spokojeně proplouvala někde v prostoru. Jako zázrakem s lehkostí pomalu vstala a pohled otočila ke svým útočníkům. Nemohla je vidět… bílý oblak mařil její výhled… avšak zaslechla jeden z hlasů ve své mysli, který ji přikazoval, aby se omluvila.
   Ne, pomyslela si slabě, když bojovala proti nutkání uposlechnout příkazu. Ne, to neudělám, už jsem to zažila, zvládnu to, nechte mě být…
   Najednou byla Hermiona bez varování na pár okamžiků vytržena ze snu a veškerá bolest, kterou si pamatovala, do ní opět narazila. Zalapala po dechu a zhroutila se na zem. Všude kolem ní byl křik; jeden z hlasů zněl známější než další, ale neměla vůbec ponětí, co se děje.
   Za několik vteřin Hermiona pocítila chladnou ruku, sundávající vlasy z jejího obličeje. Osoba vtiskla jemně a krátce dva prsty pod její krk. Poté Hermiona bez varování pocítila, jak jí někdo zvedl ze země a odnesl pryč z místnosti.
   V této chvíli byla úplně ochromená. Bodavá bolest byla konečně pryč, jako by všechny myšlenky v její mysli zastřela temnota. Právě když Hermiona upadala do bezvědomí, zaslechla nějaký hlas vedle svého ucha cosi zamumlat.
   “Je mi to líto…”

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23