TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Ostatní povídky

  ›› jednorázovky
  ›› kapitolovky
    ›› rozepsané

        

16.kapitola - Led


     vloženo: 06.04.2013    aktualizováno: 06.04.2013   
     8.261 znaků / 1.353 slov    počet zobrazení:

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Hermiona se s chvěním probudila. Vzduch okolo ní byl chladný; tak studený, že cítila, jako by její oči zamrzly. Okamžitě, nedbajíce okolí kolem ní, dvakrát s obtížemi zamrkala a poté otevřela oči a podívala se vzhůru.
   Ležela v nějaké posteli. Nad ní se rozprostíral světle šedý baldachýn, zatímco závěsy stejných barev byly odtaženy, nechávajíce Hermionu nechráněnou od mrazivého vzduchu. Jedinou formou ochrany proti chladu byla tenká deka, rovněž šedé barvy. Tu si vytáhla až k bradě a, ve snaze udržet se v teple, sama sebe pevně objala.
   Cítíce se mírně omámeně, její oči sledovaly místnost, zahrnujíce jasně bílou stěnu a strop. Podlaha, vyrobená z dřevěné, lesklé desky, byla neposkvrněná. Jediná lampa visela z prostřed stropu, vyzařujíce matné oranžové paprsky přes nohu Hermioniny postele.
   “Haló?” zašeptala praskajícím hlasem. V místnosti nikdo nebyl, a tak neočekávala odpověď, ale její znějící hlas ji ujistil, že je skutečně vzhůru a nesní.
   Po chvíli tiché pop protrhlo ticho a Draco se zjevil v pokoji. Jeho ústa byla v hlubokém zamračeném pohledu stažená a jeho obočí bylo svraštěné v ustaraném výrazu. Když spatřil, že Hermiona je již vzhůru, linie napětí v jeho tváři se nepatrně zjemnila.
   Kráčejíce přes pravou stranu postele, vyčaroval Draco těžkou dřevěnou židli a usadil se. Na pár sekund Hermionu pozoroval. Ta se v té chvíli cítila příliš oslabená uvažovat, proč je Draco tady. Nakonec však Draco promluvil.
   “Jak se ti vede?”
   Hermiona se pokusila pokrčit rameny, ale zjistila, že její svaly jsou na pohyb příliš ztuhlé zimou. Proto jimi jen trhla.
   “Mohlo to dopadnout hůře,” řekl Draco ponuře. Když si Hermiona povytáhla prostěradlo k sobě, zvedl obočí a poté znovu promluvil. „Zbavil jsem se jich právě včas. Chystali se tě zabít, abys věděla.“
   “To by mě nikdy nenapadlo,” zamumlala Hermiona sarkasticky.
   Ignorujíce její odpověď se Draco naklonil a prsty se dotkl hluboké rány na její tváři. Hermiona se zašklebila a trhla hlavou pryč od jeho dotyků.
   “Bude trvat ještě pár dní, než se to zahojí,” zamumlal si pro sebe. “A tělo bude potřebovat ke zotavení se z kletby mnohem více času.”
   “To jsi byl ty, kdo mě nakonec zachránil?” zeptala se Hermiona s mírně rozpačitým pocitem.
   “Ano.”
   “Asi bych ti měla poděkovat,” řekla neochotně.
   Draco zavrtěl hlavou. “Ne, nemusíš. Byla to… byla to má chyba.”
   Ohromená, že Draco právě za všechno převzal veškerou vinu, neřekla vůbec nic. Namísto toho se mírně posunula pod deku a snažila se najít pohodlnější polohu. Draco ji nadále celou tu dobu sledoval.
   “Měl jsem v úmyslu vrátit se dříve, ale práce mě zdržela. Neměl jsem ani ponětí, že by mohli… no, udělat něco takového. Když jsem přišel do obývacího pokoje, našel jsem je shluknuté okolo tebe, smáli se, zatímco se pokoušeli přimět tě splnit rozkaz za pomocí – předpokládám – kletby Imperio?“
   Hermiona tiše přikývla.
   “Odstrčil jsem je pryč a přikázal jim, aby vypadli z mého domu, poté jsem tě vzal sem. Měl jsem známého léčitele, který přišel a svou hůlkou ti vyléčil rány, poté tě zanechal v bezesném spánku. Spíš tady už dva dny.“
   “Dva dny?” odvětila Hermiona, překvapena, že zde leží tak dlouho.
   Draco přikývl. “Dva dny,” ozval se jemně.
   Hermiona se s povzdechem převalila na bok tak, že byla čelem k Dracovi. „Víš,“ řekla, „nemusel jsi mě zachraňovat.“
   Zíral na ní, jeho výraz náhle ochladl. “Proč bych neměl?” zeptal se nuceným hlasem.
   “Nemyslela jsem si, že by ses staral o malou špinavou mudlovskou šmejdku, jako jsem já,” odvětila Hermiona ledabyle. Ačkoliv tón jejího lasu byl jemný, opatrně Draca pozorovala.
   V Dracových očích se zablesklo, poté jemně dodal, “nestarám.”
   “Proč jsi to tedy udělal?”
   Nastalo ticho. Poté Draco řekl upjatě, “Nechám tě teď odpočívat. Léčitel by se měl zastavit později odpoledne, aby tě prohlédl. Očekávám, že budeš zpět na nohou během tří dnů. Děti” – krátce se odmlčel, poté dokončil svou větu – “tě příliš dlouho neviděly.”
   Jakmile Draco začal odstrkovat židli, aby mohl vstát, Hermiona rychle křikla: “Počkej!”
   Zastavil se a podíval se na ní. “Proč?”
   “Co se stalo Iris?”
   Zdálo se, jako by poslední kapka krve opustila Dracovu tvář, nechávajíce jeho pleť papírově bílou. Jeho oči se rozšířily, když zíraly na Hermionu v neuvěření a šoku. Jeho hůlka náhle s rachotem spadla z jeho bezvládné ruky… avšak on tomu nevěnoval pozornost.
   Hermiona stále udržovala Dracův pohled, čekajíce na jeho odpověď. Očekávala tenhle druh reakci a nebyla ani trochu zmatená.
   “Jak… jak jsi mohla … nemohla…”
   Zúžila své oči a odpověděla, “Ano, dozvěděla jsem se to.”
   S mírným zakymácením byl Draco přinucen chopit se pevně konce postele, jak se snažil zůstat vzpřímený. Jeho ústa se třikrát tiše otevřela a poté zase zavřela, ale slova jej opustila. Nakonec, jeho rysy se zkřivily do bolestivé grimasy, tak necharakteristické pro Malfoye.
   Hermiona stále setrvávala v klidu. Čekala odpověď na svou otázku.
   Poté náhle, bez varování, vstal. Začal couvat zpět, ale Hermiona na něj byla příliš rychlá – popadla rukáv jeho hábitu a stáhla ho zpátky na své místo.
   “Mluv,” zasyčela, stále držíce jeho hábit.
   Na zlomek vteřiny Draco vypadal, jako by se chystal vytasit svou hůlku a Hermionu začarovat. Poté, k jejímu překvapení, se sklonil. Vypadalo to, jako by z něj byl vysát celý jeho život, když jeho ramena klesla a on se přestal vzpínat jejímu držení.
   Když Draco promluvil, jeho hlas Hermionu zamrazil více, než ledový vzduch kolem. „Chceš o Iris vědět?“ zašeptal chladně, otáčejíce pohled k ní. „Temný pán ji zabil. Zavraždil ji v zadní části tohoto domu, zatímco já jsem byl donucen stát a dívat se… dívat se, jak ji mučí a sledovat, jak jeho Smrtijedi --- mí přátelé --- se smějí a nemilosrdně se na ni šklebí, dívat se, jak mě její oči prosí, abych ji zachránil. A poté mi řekl, abych jí držel ruce, zatímco on ji bude zabíjet.“
   “Ty –“
   “Bylo to poté, co jsem započal žít svůj život úplně od začátku – jedna chladná a nepoddajná prázdnota. Když jsem ji ztratil, můj život se stal jen černobílý.
   “Ale v tom ---“
   “Nikdy tomu nebudeš rozumět,” odsekl hořce. Jeho slova pohltil jed, když vytrhl svůj rukáv z Hermionina sevření. “Nikdy jsi nemilovala a neztratila to co já.”
   “Draco zůstaň!” křikla, když se opět začínal zvedat k odchodu.
   Oba se zarazili. Hermiona přitiskla dlaň před pusu, překvapená, že poprvé nahlas vyslovila jeho jméno.
   “Neodcházej,” dodala spěšně, odhrnula přikrývku a přinutila se vylézt z postele. Jakmile se její nohy dotkly studené podlahy, klopýtla. Jeho ruka instinktivně vystřelila a chytila ji za předloktí, aby neupadla.
   “Ignorujíce ten pálivý, brnící pocit, který se začal šířit celým jejím předloktím, když ji Draco držel, zašeptala: “To proto jsi mě zachránil?”
   Draco se podíval stranou. “Ano.”
   Hermiona se bez přemýšlení natáhla, položila svou ruku na Dracův obličej a jemně otočila jeho hlavou tak, že se opět díval jejím směrem. “Je mi to líto,” řekla tiše.
   Byl tak blízko ní, že dýchání se brzo stalo obtížným činem. Avšak tentokrát to bylo jiné, ztratila svůj dech stojíce tak blízko něj, a přesto to nebyl nepříjemný pocit. Ve skutečnosti, když pootočila hlavou, si nemohla nepovšimnout, jak jsou jeho oči okouzlující. Jako vrstva ledu na tekutém stříbře, pomyslila si.
   Po chvíli – ačkoliv v realitě to bylo mnohem kratší – která se zdála jako několik hodin, Draco pustil její paži a ustoupil. V jeho tváři byl vepsán zvláštní, neproniknutelný výraz. Hermiona zrudla a pohledem sklouzla k podlaze, když si uvědomila, co se stalo.
   “Víš,” řekl jemně, protrhávajíce tak ticho, které následovalo po Hermioniných sympatizujících slovech a přiměl ji podívat se na něj, “až do doby před dvěma dny jsem myslel, že už jsem zapomněl zvuk jejího křiku.”
   S tím se otočil na patě a zmizel z pokoje.
   Nyní samotná, Hermiona udělala krok zpět a padla do postele. Náhle se cítila vyčerpaně a zadýchaně. Pro jednou byla její hlava zaplavena spíše odpověďmi než otázkami. Nakonec objevila celou pravdu o tom, co Draca přinutilo izolovat se od lidí kolem něj, co jej přinutilo být tak… bezcitný. Nebyla to zášť z dětství, která z něj udělala ohavného člověka… bylo to zlomené srdce.
   Krátce si připomněla pocit jeho rukou na její paži a nedobrovolně se zatřásla. Teplo, které bylo výsledkem kontaktu jejich kůže, stále přetrvával I přes studený vzduch. S pocitem vyčerpanosti ulehla zpátky do postele a omotala si přikrývku kolem sebe. Usnula prakticky ihned.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23