TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Ostatní povídky

  ›› jednorázovky
  ›› kapitolovky
    ›› rozepsané

        

17.kapitola - Uprostřed bouře


     vloženo: 27.04.2014    aktualizováno: 27.04.2014   
     12.000 znaků / 1.949 slov    počet zobrazení:

--------------------------------------------------------------------------------------------------------


   Co to bylo?
   Hermiona strnula uprostřed kroku, její svaly byly nedobrovolně napnuté, když se pomalu otáčela, aby zjistila, co způsobilo ten rachot, jež právě zaslechla. Oči se jí zúžily, když neviděla nic než prázdnou chodbu vhozenou do stínu padající noci. Ten zvuk rozhodně zavinil člověk.
   Pouhé dva dny uplynuly od doby, kdy se mohla, se svolením léčitele, vrátit ke svým denním povinnostem. Jakmile opět převzala péči o děti, zjistila, že atmosféra v domě se změnila. I když Kathryn byla stále tak veselá a nevinná jako vždy, Thomas se zdál být čím dál více sklíčený a v těch chvílích, kdy Hermiona viděla Pansy – u jídla – ji vždy zachvátil pocit, jakoby jí Pansy chtěla něco říct, ale kvůli Dracově přítomnosti nemohla. Draco sám se snažil vyhýbat se Hermioniným očím vždy, když kolem něj procházela, přestože po jejím návratu na ni v její staré ložnici čekala nová souprava hábitů.
   Nyní se však její mysl vrátila zpátky k otázce, co zapříčinilo ten zvuk. Jakmile se začala plížit temnotou chodby, zjistila, jak moc by si přála opět vlastnit hůlku. S tichým povzdechnutím pokračovala dále, nechávajíce však oči i uši v pozoru, aby zaznamenaly každý pohyb či zvuk.
   V tu chvíli ticho protrhlo ostré lupnutí a Hermiona urychleně vkročila do nedalekého prázdného pokoje, právě ve chvíli, kdy někdo zamumlal: „Lumos“. Oslnivý paprsek náhle osvětlil zdánlivě prázdnou halu a Hermiona zachytila letmé mihnutí pobledlé ruky svírající hůlku, než světlo pohaslo.
   V uších jí zněl pouze tlukot vlastního srdce, čekala však, než uslyší další tlumené kroky. Poté vyšla z pokoje a pokračovala v pronásledování té tajemné osoby.
   Nevypadalo to, že by se ona osoba obtěžovala zůstávat v tichosti, neboť v tuto chvíli předchozí tiché šelestění nápadně zesílilo. To Hermioně skvěle napomáhalo ve snadnějším pronásledování vetřelce, takže mohla i nadále udržovat pohodlnou vzdálenost mezi nimi.
   Najednou uslyšela, jak se kroky zastavily. Zběsile začala pátrat po nějakém úkrytu, ze strachu, že se dotyčný otočí. Zachytila obrys obrovské rostliny na druhé straně haly a rozběhla se k němu. Skrčená za rostlinou opatrně odhrnula stranou některé větve, aby si vytvořila volný výhled, ze kterého mohla pozorovat pohyby vetřelce. S myšlenkou, že ji temnota ochrání před objevením, mohla stále zřetelně rozpoznat, co osoba právě dělá.
   Opět, vytahujíce svou hůlku, náhle vetřelec zamumlal: “ Formo Funis”. Z konce jeho hůlky vypadlo dlouhé lano a přistálo na podlaze. Se šlehnutím jeho zápěstí se provaz začal sám točit do jednoduchého žebříku. Pár dalších mávnutí hůlkou a, uložený na konci, který vetřelec pevně držel, žebřík kličkoval z nedalekého okna.
   Poté, bez dalších okolků, si vetřelec stoupl na okenní práh a začal slézat po žebříku. Zmizel mrknutím oka.
   Hermioniny oči se rozšířily. Zastrkujíce si vlasy za uši vylezla zpoza úkrytu za rostlinou a přešla k oknu. S dávkou vzrušení zjistila, že žebřík zůstal stále tam.
   Opatrně vystrčila hlavu z okna a porozhlédla se. K její obrovské úlevě byla ona osoba ta tam. S vědomím, že provaz může každou sekundou magicky zmizet, se vyhoupla na okenní rám a začala slézat po provizorním žebříku dolů.
   Žebřík vedl přímo na střechu. Chvěla se, než dosáhla cíle. Noční vzduch byl mnohem více chladnější, než očekávala, a chráněná jen tenkým hedvábím, ruce a nohy jí pokryla husí kůže.
   Hermiona se zhluboka nadechla a zadívala se přes okraj střechy. S otřesem zjistila, že silueta člověka stojícího v záři měsíce je Draco.
   Její srdce začalo bít rychleji, jak potichu sledovala Draca. Noční vzduch kolem ní se zdál být ještě chladnější než předtím; silný vítr jí čechral vlasy a znecitlivěl prsty, ale ona tomu nevěnovala pozornost. Se zatajeným dechem sledovala, jak Draco namířil svou hůlkou na druhou ruku a pod vousy si zamumlal zaklínadlo. Jasná záře světla a poté spleť zelených plamenů se vyplazily z Dracovi hůlky a dopadly na jeho dlaň. Miniaturní plamen okamžitě zastínil Draca nazelenalou září, díky čemuž jeho výraz v obličeji vypadal téměř děsivě. Podle jeho nepatrného úsměvu to vypadalo, že právě toho chtěl docílit a s miniaturním plamínkem, spočívajícím na jeho dlani, se opřel o stranu komína.
   Závany větru začaly nabírat na síle a Hermiona si uvědomila, že kvůli zabránění pádu svírala stranu střechy tak úpěnlivě, až její klouby pozbyly barvu. Škubla s sebou, uvolnila a protáhla si jednu ruku a poté se s narůstajícím zájmem vrátila ke sledování Draca.
   Ten nyní mířil hůlkou na konec plamínku a roztočil jej do malého kruhu, díky čemuž se plamínek na jeho dlani začal velmi rychle otáčel na místě, neustále přecházejíce z duhové barvy k jiné. Zelená, červená, žlutá, modrá, fialová, oranžová, tmavě modrá, poté opět zelená – s každou změnou ta další přišla rychleji, takže během pár vteřin se barvy měnily tak rychle, jak se plamen otáčel.
   Když plamínek zmodral, Hermiona zachytila skrz Dracovu siluetu v modravé záři něco, co se zalesklo na jeho tvářích. Naklonila se jak nejlépe mohla, přimhouřila oči a v šoku, který zanechal její pusu dokořán, si uvědomila, že Draco brečí.
   Jeho vzlykání nebylo ani prudké, ale ani ne nepatrné. Nevydával žádný sten, avšak Hermiona mohla přes jeho zvedající se ramena a slzy stékající z jeho obličeje vidět, že to nebylo jen nějaké slabé rozrušení.
   Hermiona byla náhle překvapena potřebou projít a něco říct. Draco vypadal tak zbědovaný, tak patetický, když tam seděl a tiše plakal; cítila jako by tam musela jít a zbavit jej alespoň nějaké bolesti.
   Ačkoliv naléhající hlas někde v zadní části mysli jí napovídal, že to není dobrý nápad odhalit fakt, že Draca celou dobu sledovala, vysoukala se na střechu, upravila si svůj hábit a pomalu našlapovala k místu, kde Draco seděl. Jakmile byla blízko něj, zastavila se a po nějakém zaváhání jemně zakašlala.
   Draco vyskočil tak rychle, jako by slyšel výstřel z pistole. Chvíli mu trvalo, než zaregistroval Hermionu stojící před ním, ale poté po jeho tváři přelétla směsice vzteku, šoku a ponížení.
   Zuřivě setřel hřbetem své ruky slzy a zavrčel: „Co tady nahoře sakra děláš?“
   “Slyšela jsem tě… myslela jsem, že…”
   “Ne, buď zticha,” prskl. Jeho ohněm osvětlené rysy se stočily do bolestivého výrazu. „Nemáš žádnou výmluvu mě kdekoliv pronásledovat.“
   Dřív než mohla odpovědět, ucítila Dracovy ruce, které se objevily odnikud a hrubě ji postrkovaly pryč. Na chvíli se jí zastavilo srdce, když balancovala na okraji střechy, poté však ucítila neviditelnou ruku, která ji uchopila za přední část jejího hábitu a stáhla zpět na nohy.
   Lapajíce po dechu Hermiona postoupila dopředu, zavrávorala a sesula se proti komínu. Její nohy, které ztratily veškerou schopnost podporovat její váhu, ji zradily a ona zkolabovala na kolena.
   Odvážila se znovu pozvednout k Dracovi oči a spatřila, že na ni míří hůlkou. I když věděla, že ji právě zachránil před přepadnutím přes okraj střechy, výraz v jeho očích přinesl slova díků, že byla zachycena na samém konci.
   Nikdy předtím Hermiona nebyla nahlížena s takovou zlostí, přes jeho oči přetékala chladná a bezcitná zuřivost. Byl to tak studený výraz, že Hermiona cítila, jako by její vnitřnosti zamrzaly. I když byla bezmocná dělat cokoliv jiného, než se krčit pod jeho pohledem, mohla téměř jistě rozpoznat --- ale ne, to nemohlo být možné --- strach vyzařující z jeho očí.
   “Já jsem… jen jsem myslela…”
   “Jdi pryč,” zlostně ji přerušil. Svými prsty zničil stále se točící plamínek ve své ruce, když hrozivě přistupoval k Hermioně.
   Hermiona neustoupila. Namísto toho se postavila, a aniž by věděla, proč to udělala, odvážně položila svou ruku na jeho předloktí a nejistě se zeptala: „Co se děje, Malfoyi?“
   Dracův pohled krátce přelétl k Hermionině ruce, než se z jejího sevření vykroutil. “Vůbec nic se neděje. Nic, co by se tě týkalo.”
   “Já chci jen…”
   “Pomoct?” přerušil ji, v jeho hlase bylo znát opovržení. “Ne, ty mě nemůžeš pomoct. Nikdo mi nemůže pomoct a ty už vůbec ne. Nepřivedl jsem tě sem proto, abys mi pomohla vyřešit můj život.”
   “Bylo mi řečeno, že jsem tady proto, abych ti sloužila,” odsekla Hermiona. “Myslím, že 'vyřešení tvého života' spadá do tvé kompetence. Možná kdybys všechny kolem sebe neodehnal, nemusela bych…“
   “Nic o mém životě nevíš,” opět ji chladně přerušil. Jeho vztek se náhle změnil v pohrdání. „Řekl jsem ti nespočetněkrát, že nemáš žádné právo strkat svůj bezcenný nos do mých záležitostí, přesto na to i nadále zapomínáš.“
   Najednou se Dracova slova, která před Hermionou vyslovil několik dní zpátky, vynořila v její mysli. “ Víš, ještě před dvěma dny jsem si myslel, že jsem zapomněl zvuk jejích výkřiků.“
   “Když se na mě podíváš, vidíš Iris, mám pravdu?” vyhrkla vyčítavě.
   Zamrkal. Na chvíli vypadal ohromený, jako by ho právě někdo udeřil do obličeje. Poté zavrčel: “Jak se jenom opovažuješ…”
   “Takže je to pravda,” přerušila ho. „Je tohle důvod, proč mě tak moc nenávidíš? Protože ti ji tolik připomínám? Je to proto, že nemůžeš vystát pohled na mě – oh ano, vím, že vypadám jako ona – proto jsi přišel sem a libuješ si tady v mizerné náladě, zatímco ostatní už spí?“
   Hermiona ztišila hlas a zjemnila tón svého hlasu, poté pokračovala. “Ty mě nemůžeš nenávidět, protože ji ve mě vidíš… ty nenávidíš sebe proto, že si to připouštíš, Malfoyi.”
   Do té chvíle se vysoko čnijicí bouřkové mraky shromaždovaly a tvořily těžký štít, který zastínil světlo měsíční záře. Bez světla z Dracova ohýnku byli oba dva zahaleni v temnotě. Hermiona to spatřila ve chvíli, kdy se pohledem obrátila k němu, protože většina jeho tváře již nebyla rozpoznatelná proti sametově černé obloze za ním.
   “Nevíš, co si o ni myslím… o tobě…”
   “Myslím, že vím,” zašeptala.
   Právě v tu chvíli se znovu objevil jasný záblesk světla a malý plamínek se uhnízdil na Dracově dlani. Pozvedl ho mezi ně a výraz v jeho obličeji byl opět osvětlen zelenou září. Hermiona byla překvapena pohledem na jeho slzami vlhké líce.
   Draco na chvíli stál a jeho oči upíral k ní. Nakonec je však zavřel. Když opět promluvil, byl to vzdálený a rozrušený hlas, který Hermiona skoro nepoznávala.
   “Tak moc se jí podobáš…”
   “Ne, nepodobám,” řekla jemně. Pocítila slzy, které se začaly tvořit za jejími vlastními víčky, ale zamrkala a byly pryč. “Nikdy jsem nebyla tak překrásná.”
   Najednou ucítila kapku vody, která spadla na její paži. Překvapeně se podívala nahoru a zjistila, že právě začalo pršet. Velké kapky deště nyní padaly ještě intenzivněji. Během několika vteřin byli oba promočení. Její hábit se jí nepříjemně lepil k tělu a z jejích mokrých vlasů jí odkapávala voda do očí. Jednoduše zatřásla hlavou a pokračovala ve sledování Draca.
   Ten nakonec oči otevřel. Byly plné smutku, ale zároveň také odhodlání. Beze slova se sklonil. Ačkoliv to tak nějak očekávala, nic ji na tenhle okamžik, kdy se jejich rty spojí, nemohlo připravit.
   I když cítila slanost jeho slz, smíchané s chutí dešťových kapek na jejich tvářích, polibek byl sladký. Jeho rty laskaly ty její se zkušenou jemností, na kterou nebyla zvyklá, ale slepě, bez nějakého přemýšlení či nechutě nad sebou sama, mu vracela polibek stejným způsobem. Netrvalo to dlouho, a když se od sebe oddělili, teprve pochopila, co se stalo a to poznání ji okamžitě zasáhlo jako silný poryv větru.
   “To se nemělo stát,” vydechla, vymotala své ruce z jeho promočených vlasů a přitiskla si je ke rtům.
   Draco stáhl své ruce z jejího pasu a upřeně hleděl na nazelenalý plamínek ve své dlani. Jeho ramena se vehementně třásla, ale Hermiona nemohla přečíst výraz v jeho obličeji. Poté řekl tichým hlasem: „Ne… neříkej nikomu, že… že se to stalo.“
   Hermiona zuřivě zatřásla hlavou, jen částečně si vědoma, že Draca potřísnila kapkami vody. Déšť kolem nich byl stále tak zuřivý jako předtím, když odvětila: “Nikdy.”
   Náhle se otočila na patě a začala utíkat pryč. Uklouzla na mokré střeše, ale rychle si dokázala opět získat rovnováhu a začala šplhat dolů po provazovém žebříku, který Draco vyčaroval, aniž by obrátil pohled. Jakmile sestoupila z žebříku, její vnitřnosti vzplály protichůdnými emocemi a ona vzhlédla vzhůru. Tam, v okně v podkroví, kterým bylo vidět na střechu, kde ještě před chvíli stála, byl Pansyn bledý obličej, který se nepochybně vyznačoval pohledem čistého šoku.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23