TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Ostatní povídky

  ›› jednorázovky
  ›› kapitolovky
    ›› rozepsané

        

18.kapitola - Nečekané


     vloženo: 27.04.2014    aktualizováno: 27.04.2014   
     10.545 znaků / 1.706 slov    počet zobrazení:

--------------------------------------------------------------------------------------------------------


   Tu noc Hermionin neklidný spánek zaplavila série přerušovaných snů, ve kterých byl Draco, jež se náhle proměnil v gigantického skleněného hada ve chvíli, kdy jej Hermiona políbila a Pansy s Kathryn zahalené do smaragdově zeleného plamene, zatímco dospělý Tommy stál opodál a smál se. Když se toho rána probudila, se stále poletujícími událostmi předchozího večera v její mysli, ke svému úžasu zjistila, že Pansy sedí na konci její postele a vypadá nervózně a zmateně jako nikdy předtím.
   Vyhrkujíce první věc, která ji přišla na mysl, se zeptala: “Co tady děláš?”
   Při zvuku Hermionina hlasu Pansy vzhlédla od svých sepjatých rukou. “Oh, jsi vzhůru.”
   Důvod její návštěvy Hermioně okamžitě došel. S mdlým pocitem si vzpomněla, Pansy zahlédla, co se včera večer stalo.
   “Ano, viděla jsem to,” řekla jemně Pansy, dávajíce Hermioně opět dojem, že Pansy umí číst myšlenky. Koutky jejích rtů zacukaly, ale Hermiona neuměla říct, jestli to bylo proto, že Pansy chtěla zkrotit úsměv nebo se zamračit.
   “Potom ty …”
   “Čekala jsem ten moment, Hermiono. Vím, že tě miluje od chvíle, kdy jsem spatřila jeho pohled na tebe tu první noc u večeře.” Pansy vypustila duty smích. “Viděla jsem ten pohled v jeho očích jen jednou a to bylo s…”
   “S Iris,” dokončila to Hermiona. Svírala svou přikrývku a úzkostlivě ji kroutila ve svých rukou, když dodala: “Ale on mě nemiluje… on miluje ji. Miluje Iris, kterou ve mně vidí. Narodila jsem se mudlům, jsem jen Mudlovská šmejdka, nemohl by milovat někoho, jako jsem já.“
   “Uvědomuješ si ale,” pokračovala Pansy bez dalšího vyptávání se Hermioniny, jak je možné, že toho ví tolik o Iris, “že to Draca může dostat do potíží. Lidé z mudlovských rodin a čistokrevní kouzelníci by se nikdy neměli míchat. Nikdy.”
   Hermiona ohromeně zírala na Pansy. Jak mohla vzít zprávu o zamilovanosti svého manžela do služky tak snadno? Jak vůbec může něčemu tak přitaženému za vlasy věřit? A jestliže nemá zdánlivě žádné námitky proti tomu, proč vypadá tak zoufale?
   “A-ale, já ho nemiluju…”
   “Sama víš, že to není až tak úplná pravda.”
   “Nikdy bych nemohla….”
   “Možná tě neznám tak dobře, Hermiono, ale vím, že i ty máš srdce, které může milovat i přese všechno, co udělal a přese všechno, co se ti stalo.
   “Znásilnil mě!”
   Hermiona zalapala po dechu a obě její ruce vyletěly k její puse. Pronesla ta slova bez zjevného přemýšlení a teď musela bojovat s nutkáním proplesknout se za to, že nechala své puse až příliš volnosti. Téměř bázlivě sledovala Pansy, čekajíce na její reakci k této novince.
   “Znásilnil každou mudlovskou šmejdu i nečistou čarodějnici, která vkročila do tohoto sídla. Musíš pochopit, že tohle je situace, do které jsi byla vržena – ne proto, kdo jsi, ale proto, co jsi. Myslela jsem si, že jsi ten koncept už dávno pochopila; byla jsi vždycky tak chytrá.”
   “Jak o tom vůbec můžeš mluvit tak přirozeně?” Zeptala se Hermiona zuřivě při myšlence, že Pansy zjevně nezajímá, co Draco provedl jí a dalším služebným.
   “Protože každá služebná, kterou jsem kdy potkala, vypadala smířená s touto situací. Občas s nimi soucítím, ano, ale není nic, co bych mohla na těchto praktikách změnit.”
   “Myslíš si, že je to jen fyzická bolest, kterou musíme snášet,“ řekla Hermiona ledově, stále kypící zlostí. Představa Jeanne držící své dítě ve špinavých ulicích města Mudlovských šmejdů jí probleskla myslí a na okamžik cítila pulzující bolest, kterou mohla stále živě pociťovat od první chvíle, kdy ji první čistokrevný kouzelník zatáhl do své postele. Úlomky vzpomínek jí jen prohloubily vztek. “Ty si myslíš, že bychom měli něco takového akceptovat. Žádný člověk nikdy nemůže přijmout takové zacházení.”
   “A přesto, považuješ se stále za člověka?”
   Když Hermiona neodpověděla, Pansy pokračovala. “Co se snažím říct je jen to, co jsem zpozorovala. Neznamená to, že bych tě nenáviděla, jak si ostatně myslíš, protože tak to opravdu není. Vzpomínáš si, co jsem ti tehdy řekla v zahradě?”
   “Řekla jsi mi, že pro něj nikdy nebudeš dost dobrá a že občas prosíš o někoho krásnějšího a laskavějšího, kdo přijde a ukradne Dracovo srdce.”
   “Myslela jsem přesně to, co jsem řekla. Zapomněla jsem, jaké to je být arogantní po té, co mě Blaise opustil, ale přinutila jsem se udržet alespoň zdání této vlastnosti kvůli udržení povýšené představy, kterou jsem si tak dlouho budovala pro sebe. Ale ve stejnou chvíli jsem ztratila veškeré své sebeovládání, všechno sebevědomí… vše, co ze mě dělalo . Jsi jediný člověk, který mě zná proto, co doopravdy jsem.“ Pansyina ústa se upevnila do uspořádané linie před tím, než se uchýlila k další konverzaci. „Nemám žádný problém se skutečností, že tou osobou můžeš být ty.“
   “Ale on mě znásilnil!” vykřikla Hermiona, ignorujíce Pansyinu stručnou poznámku. „Myslíš, že bych mohla milovat někoho, kdo mi ublížil takovouhle cestou? Mám nechuť k lidem jako je Blaise, k lidem kteří se mi hnusí víc než cokoliv jiného. Co Draca činí jiným?“ Hermiona se s těžkým oddechováním odmlčela, než opět nabrala sílu mluvit, „Sama jsi to řekla… znásilnil každou mudlovskou šmejdku a nečistou čarodějku. Já pro něj nejsem nic víc.“
   “A přesně jak jsi sama řekla: Vidí v tobě Iris. V tom se od ostatních lišíš.”
   “Takže on nemiluje ! A jak už jsem ti milionkrát řekla, já nemiluji jeho. On a já nikdy nemůžeme být spolu, ani kdybych sama chtěla.” Avšak když Hermiona dokončila svá slova, přistihla se, že se vyhýbá Pansyinu pohledu. To bodnutí se vrátilo, spolu s chutí Dracových rtů na těch jejích z předchozího večera. Žaludek se jí nahnul, když si na to vzpomněla.
   Pansy si povzdechla a pak rezignovaně řekla, “Na tom nezáleží. Přišla jsem dolů pro to, abych tě požádala o laskavost.” Ušklíbla se, jako by ji myšlenka žádat o laskavost služku fyzicky ubližovala.
   “O co jde?” zeptala se Hermiona, potěšena tím, že téma jejich konverzace se změnila.
   Pansy na okamžik vypadala znepokojeně, jako by nechtěla nic říct. Avšak po několika sekundách zamumlala, “Temný Pán zvažuje označit Thomase Znamením Zla.
   Hermiona zalapala po dechu. Nespravedlnost jejich předchozí konverzace byla úplně zapomenuta, když zvolala, “Co?”
   “On… myslí si, že Thomas je už dost starý na to, aby se přidal k Smrtijedům.”
   “Ale vždyť jsou mu teprve čtyři!”
   “Už pět,” opravila ji sklesle Pansy.
   “Ale stejně,” dohadovala se Hermiona, “to není dost na to stát se Smrtijedem.”
   Když Pansy odpověděla, Hermiona byla překvapena zjištěním, že její bledé tváře pokrývaly slzy.
   “Nemůžu ustát fakt, že se může stát jedním z nich. Viděla jsem, jak jejich loajalita k Temnému Pánovi, jak jejich způsob života, zruinoval Draca. Nechci, aby se něco podobného stalo i mému synovi.“
   “Co přesně chceš, abych udělala?” zeptala se Hermiona tiše, ačkoliv si byla naprosto jistá, že zná odpověď na svou otázku.
   Pansy se otočila, aby na Hermionu viděla. Její modré oči, stále zaplavené slzami, prosily Hermionu poslouchat, jakmile odvětila: “Můžeš Draca změnit. Jsi jediná, kdo jej může přimět, aby se pokusil Tommyho zachránit.”
   Hermiona zaváhala a Pansy její zdrženlivost nejspíš vycítila, protože okamžitě začala znovu ve spěchu mluvit. “Hermiono prosím, prosím, udělej to pro mě. Viděla jsi, co to udělalo s Dracem šest let poté, co se k nim přidal. Vím, že Thomase nemiluješ tak jako já, ale ani ty si přece nemyslíš, že je dost starý na to nosit Znamení Zla. Kdyby Draco nějak zasáhl do rozhodnutí Temného Pána, byla by nějaká šance jej zachránit. Jinak… jinak…“
   Pansy se odmlčela, zřejmě příliš zalknutá pokračovat. Na několik minut byl pokoj naplněn jejími vzlyky, zatímco Hermiona nepříjemně přihlížela, zoufale se snažíce vymyslet způsob, jak nejlépe utěšit hysterickou ženu vedle sebe.
   Tohle nemůžu udělat, Draco nebude nikdy poslouchat, můžu být zabita za snahu plést se do něčeho, co rozhodně není moje věc.
   Ale Pansy očividně zná Draca lépe než já
, poukázal nepatrný hlas někde v zadu její mysli. Jestliže si myslí, že bych mohla změnit jeho názor, pak bych možná mohla.
   To není má věc
, argumentovala zpátky Hermiona. Nemůžu Draca žádat o něco jako je tohle!
   Od kdy máš strach bojovat za něco, o čem si myslíš, že je správné? Očividně jsi silně proti tomu, aby byl Tommy označen Znamením Zla a když máš šanci něčemu takovému předejít, proč to nezkusit?

   Na základě toho se Hermiona vzdala. “Zkusím to,” řekla třesoucím se hlasem.
   “Vážně?” zalapala po dechu Pansy. Vzhlédla, v jejích slzami podlitých očích se mihla naděje.
   “Nemůžu nic zaručit. Udělám to… udělám to, protože jsem tvá služebná.
   “Přísahám na trest propuštěním?”
   Hermiona zaťala zuby a odvětila: “Ano.”
   Pansy chvíli na Hermionu zírala, proudy slz najednou zastavily, poté naposledy přikývla. Bylo to přikývnutí pochopení, a přikývnutí, které stvrzuje jejich dohodu. Bez poděkování Hermioně, Pansy vstala a obrátila se k odchodu.
   “Oh,” náhle vyjekla, zastavila se a znovu stočila pohled na Hermionu. “Draco si přál, abych ti přinesla tohle.”
   Z hábitu vytáhla svou hůlku, namířila na roh místnosti nejdále od ní a zamumlala, “Accio balíček.”
   Najednou z prašných stínů vyletěla jednoduše vypadající krabice přímo do rukou Pansy. Ta s lehkým úsměvem předala balíček Hermioně, poté svou hůlku opět zastrčila zpět do kapsy hábitu, otočila se a vystoupala po schodech, vedoucích z jejího pokoje.
   Jakmile Hermiona uslyšela, že se za Pansy zavřely dveře, obrátila svou pozornost na Dracův nejnovější dárek. Bez pochyby to byl další vypracovaný hábit. Avšak po jejich včerejším polibku měla Hermiona potíže přijmout skutečnost, že by jí Draco ještě chtěl něco poslat. Neměl by být vztekem bez sebe nebo znechucen nad tím, že projevil nějaký druh romantické aktivity s Mudlovskou služkou, neboli s někým, kdo je považován za míň než odpadní krysy?
   Jakmile se Hermioně podařilo rozvázat hrubý uzel kolem balíčku, našla skutečně propracovaný purpurový plášť, úhledně ležící složený v dolním rohu krabice. Avšak nebyl to krásný hábit, který v tu chvíli její pohled zachytil; její pozornost místo toho okamžitě získal složený lístek ležící v horní části hedvábné látky. Hermiona jej vytáhla, rozložila a četla:

   Hermiono,
   Setkáme se zítra v mém pokoji – to je 28. listopadu – večer.
   Draco.
   P.S. – Jestli můžeš, podívej se na vrchní knoflík hábitu.


   Odhazujíce lístek na postel, Hermiona vytáhla hábit z krabice. Roztáhla jej a na pár sekund se zastavila, aby vstřebala jeho výstřednost. Na rozdíl od jiných hábitů, které od Draca dostala, tenhle byl velmi zdobený; korálky a flitry vykreslovaly jiskřivé květinové tvary přes lem, rukávy i dekolt. Knoflíky, které róbu obtékaly, byly čtvercové a dřevěné. Následována instrukcemi Draca, které jí napsal na vzkazu, přenesla Hermiona horní knoflík na světlo, aby si jej prohlédla.
   Tam, vytesaný do tmavě hnědého dřeva, byl hrubý nástin Iris.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23