27.kapitola

    6.238 znaků / 1.087 slov    vloženo: 25.09.2010    počet zobrazení:   

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Ráno se probudila unavená. Věděla, že nastal den D. Už to nebyla ta bezstarostná Lucy. Nyní už ne. Věděla až moc dobře, že dneska musí najít klíč k tajemné komnatě.
   "Voldemort měl pravdu," zašeptala. "Na začátku hádanky. Až moc dobře věděl, že ten kdo jednou začne pátrat, že se nikdy nevzdá. On o mých snech musí vědět," přesvědčovala se Lucy.
   Převlékla se do pohodlného mudlovského oblečení. Hůlku si zastrčila do kapsy. Naposledy se rozhlédla po ložnici. Nakonec za ní zavřela dveře a přešla do pracovny. Zde se podívala na knihu, kterou si včera odnesla z knihovny.
   "Bájné bytosti a stvoření," přečetla nadpis, který hlásala kniha. Posadila se pohodlně do křesla a začala si číst. Nemohla se však vůbec soustředit. Věděla, že jí jakákoliv informace z této knihy může být k užitku. Ale její mysl již byla zaneprázdněna. Po několika minutách knihu zavřela. Věděla, že už se víc připravit nemůže.
   "Buď budou mé dosavadní schopnosti stačit nebo ne," řekla si pro sebe.
   Vstala z křesla a přešla ke skříni. Opět jí prošla a ocitla se na schodišti. Hůlku však nyní nesvírala pevně v ruce, pořád ji měla zastrčenou v kapse.
   V poklidu prošla po schodišti. Sešla až úplně dolů. I nyní tam plápolal oheň.
   Lucy se zadívala na dveře. Na ony dveře! Věděla, že do nich za chvíli vstoupí. Naposledy se rozhlédla po místnosti a vstoupila do tajuplných dveří.
   "Tři úkoly," zašeptala a chopila se kliky.
   Vešla dál. Prošla dveřmi a ony se samy zavřely. Zmizely. Nikde nebyl ani náznak, že by zde někdy byly.
   Stála na rozžhaveném písku. Všude okolo ní byla poušť. Sluce prahlo. Lucy se k němu zadívala a pak rychle sklopila zrak. Vydala se přímo za nosem. Šla a šla. Slunce se však v této podivné realitě ani nehnulo. Pořád bylo uprostřed oblohy. Na Lucy dopadaly jeho paprsky. Pomalu ze sebe začala sundávat své mudlovské oblečení. Ze začátku to byla jen bunda, ale nakonec i mikina skončila v poušti. Lucy se oblékla tepleji. Nečekala zrovna tohle. tričko, které si navlékla, si omotala okolo hlavy. Věděla, že slunce jí může způsobit úpal. Šla dál. Nezastavovala se. Nechtěla ztratit ono tempo, ke kterému se uchýlila. Ač již měla ohromnou žízeň, pokračovala v cestě.
   Ani sama nevěděla, jestli jde správně. Bloudila po poušti alespoň dvě hodiny. Nebo jí to tak alespoň připadalo. S vypětím sil se dostala na jeden z písečných vrcholků. Rozhlédla se kolem sebe.
   "Písek," zaskučela, "jen ne písek!"
   Rozhlédla se znovu po okolí a její zrak zbystřil. "Co to je?" vydechla svoji otázku.
   Rozhodla se to omrknout. Její síly však byly z části vyčerpány. Lucy se jen pohnula a zaškobrtla. Ujela jí noha. Spadla do písku a válela sudy dolů. Cítila jen písek a slunce. Na nic jiného jí ani mozek nemyslel. Konečně se zastavila. Ležela na písku a štípaly jí oči. Nakonec je otevřela. V puse cítila písek. Rozkašlala se.
   Ohlédla se a zbystřila. Několik metrů před ní stál nějaký tvor.
   Rychle uchopila hůlku. Onen tvor přešel k dívce.
   "Sfinga," podivila se Lucy a vyvalila na ni oči.
   "Ano, jsem sfinga," promluvila bájná postava s tělem lva, hrudí a tváří ženy a velkými ptačími křídly.
   "Mám… dostala jsem…" začala Lucy.
   "Všechno ti povím. I tvé tři úkoly," začala sfinga.
   Lucy jen přikývla a naslouchala.
   "Jak jsi si správně přečetla, čekají tu na tebe tři úkoly. Ne ledajaké úkoly. Tři velmi těžké úkoly. První úkol ti zadám já. Když jej splníš správně, otevřou se ti dveře k další z bájných bytostí. Ale pokud ne…" zarazila se sfinga, "zemřeš!"
   Lucy jen kývla. Už to nešlo vzít zpět. A ani to nechtěla. Sama se rozhodla.
   "Jsme v Gíze?" otázala se Lucy.
   "Ano," odpověděla sfinga.
   Lucy ji poznala. Často cestovala s rodiči po světě. Hlavně tedy o prázdninách.
   "Vždyť v mé době jsi jen vytesána do vápence. Proč jsi tady živá?"
   Sfinga se pousmála, ale odpověděla: "Hledáš klíč. A ten, který tento klíč ukryl, mě oživil. Nyní jsem tu a čekám již mnoho let na někoho, kdo by se pokusil hledat klíč. Za celou dobu tu nikdo nebyl. Jen ten, co mě oživil. Ale byl tu jen jednou."
   Lucy se zamyslela.
   "Tak Voldemort používal ještě jiný klíč." řekla si spíš pro sebe.
   "Jsem tu, abych ti zodpověděla tvoje otázky. Pak přejdeme k úkolu," zkonstatovala sfinga.
   "Jaké jsou další úkoly?"
   "Prvním úkolem je moje hádanka, kterou za chvíli obdržíš. Jestli ji uhádneš, můžeš postoupit dál. Za dalšími dveřmi nalezneš harpyje. Jejich úkolem je obelstít tě. Budou po tobě chtít, aby ses vzdala. Ale pozor! Jsou vychytralé. A poslední, kdo ožil z dávných mýtů je tříhlavý Kerberos. Vím jen, že byl přiveden z podsvětí. To on hlídá tajemný klíč. Jeho úkolem tě bude zabít," dokončila sfinga svůj monolog.
   Lucy se při téhle představě otřásla. Rozhodla se však nemyslet na další úkoly. Nyní byl před ní teprve první. A i on měl být náročný.
   "Můžeme tedy přejít k hádance?"
   "Zajisté," řekla Lucy a hůlku si zastrčila opět do kapsy.
   "Je to hádanka. Ale i část tvých odpovědí v ní najdeš. Musíš se ji snažit pochopit. Pochopit ji i jeho. Jen díky tomu se dostaneš dál," začala sfinga.

   "Už skončilo její snění,
   on však není k zapomnění.
   V její duši zůstal žal,
   ale život šel pak dál.
   On však musel říci tak zlá slova
   a nemohl začít znova.
   Jeho srdce bylo jako z ledu,
   toť ani slovy vystihnout nedovedu.
   Jeho dvě slova ji ranila
   a úzkost je jí zmocnila
   Do hrobu ji dostala,
   ta slova, která milovala.

   Naději mu dávno vzali
   a ani se ho nezeptali.
   Nutili jej předstírat
   a musel se usmívat.
   To vše musel podstoupit
   a nebyl to žádný vtip.
   Na své dětství již dávno zapomněl,
   ale jsi tu ty, abys mu připomněl…
   Jsi tu jako ruka osudu,
   musíš zastavit tuto neduhu.
   Život je krutý, já to vím,
   ale ty musíš… já vím, že to víš," dořekla sfinga báseň.

   Lucy se na ni smutně podívala. Znala odpověď celou dobu. Jen vnímala slova oné básně. Vnímala je a soucítila. Až nyní jí došlo, že jeho život nebyl opravdu lehký. Že to měl daleko těžší…
   "Tohle je cesta k jeho poznání," zašeptala.
   "Znáš již odpověď?"
   Lucy přikývla. nyní si byla naprosto jistá. Věděla, že se nemýlí.
   "O kom tedy báseň vyprávěla?"
   "Vyprávěla o tvém pánovi. O člověku, který tě přivedl zpět. O Voldemortovi. O Tomovi…" zašeptala.
   Sfinga jen přikývla.
   "Pamatuj, další úkoly již nebudou takové. Budeš se muset rozhodovat. Budeš muset být stejná jako on. Ale nevzdávej to. To ty jsi osud," zašeptala sfinga a zmizela.
   Před Lucy stály jen dveře.
   "Další úkol," zašeptala a naposledy se rozhlédla po nehostinné poušti.

   Kapitoly: Prolog, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22,
       23, 24, 25, 26, 27