TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Ostatní povídky

  ›› jednorázovky
  ›› kapitolovky

Komentáře k povídce

        

Moje nejhorší noční můra


    autorka: Leonyda Styron
    postavy: AUTP - Styron
    žánr: dobrodružství
    info: jedna dívka, co studuje v Bradavicích, se jednou v noci vydá sama ven. Setká se s někým, koho ani v nejmenším nečekala. Podaří se jí vyváznout z nebezpečí?

     9.840 znaků/1.709 slov    vloženo: 10.04.2007    počet zobrazení:    

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Je skoro po desáté hodině večerní a v ruce, která se při vzpomínce na vše, co se nyní chystám zapsat, třese, držím husí brk a namáčím jej zvolna do kalamáře. Na stolku mi svítí malá lampička, přece jen jsem mudlovská holka.
   Byl večer jako tento. Za okny byla chladná noc a co se děje venku mě nezajímalo. Seděla jsem za pracovním stolem a probírala se štosem pergamenů. Agnes byla na lovu, Milly spala v košíku u postele a chudáček Batti musel zůstat na Hrádku s Anne-marii, Mindy a Timmym. Nechala jsem je u Madison. Prázdniny byly v plném proudu a já zaplnila dny radovánkami a noci prací. Ten večer se zdánlivě nic nedělo, až k večeru mi na okno pokoje zaťukal velký výr s poštou. Zůstal mi sedět na stolku, jako by věděl, že má očekávat odpověď. Roztrhla jsem obálku, ve které byl v ní dopis psaný jasně zeleným inkoustem:

   „Milá redakce Letaxu,
   velice mě zaujal váš článek o upírovi. Nemohl jsem si nevšimnout toho, jak si všímáte osudu jiných lidí a snažíte se pomoci. Moje okolí mě odsuzuje za to, jaký jsem a nikdo mi nedokáže pomoci. Byl bych potěšen, kdyby se dostavil někdo z vás na místo, které určím a kde řeknu více.
   S pozdravem Lawrence Vigo, zavržený kouzelník“


   Jak ten dotyčný mohl poznat, že mám mírumilovnou povahu a ehm „zachráncovský komplex“? Člověk byl úplně neznámý a v žádném z mých spisů se nevyskytoval. To mi však dělalo tu nejmenší starost, mohl se to koneckonců od někoho dozvědět. Byli jsme tehdy už hodně známí. Výreček neklidně zahoukal, odepsala jsem tedy obratem: Kdy a kde? Leonyda Styron
   Výr odletěl a zahalila ho temnota, šla jsem spát a čekala, co z toho bude.
   O pár dní později mi přišel dopis s podrobným popisem cesty a zdůraznění, že u vchodu bude čekat „jeho člověk, který mě k němu dovede“. Upřímně jsem byla zvědavá - zas jedna moje děsně špatná vlastnost, který se už asi nezbavím. Naši o ničem nevěděli a kam v noci mizím na svém Nimbusu, to neměli tušení. Mysleli si, že spím. Později jsem litovala, že jsem jim o tajné schůzce neřekla.
   Podle návodu jsem se dostala na místo. Přistála jsem před obrovskou ztemnělou budovou, nedaleko věžní hodiny odbíjely desátou. Pořádně jsem si ji prohlédla, měla možná šest, možná jen pět pater, strašnou spoustu oken a nevím proč, ale připadalo mi to jako vystřižené z hororu. Stiskla jsem svou hůlku z tisového dřeva s žíní jednorožce pevně v ruce.
   Ten den jsem byla v Příčné ulici a koupila si jeden z těch bleskobrků, trochu jsem se bála, abych nevypadala jako Rita Holoubková, ale prodavač mě ujistil, že brk je takový, jaký je jeho majitel, můj brk měl tedy zářivě modrou barvu a já doufala, že nebude psát nesmysly.
   Odložila jsem svůj věrný Nimbus do přístěnku u zadního vchodu a vrátila se ke vstupní bráně, která byla ještě otevřená. Lidé v okolních domech museli už dávno spát, všude bylo takové ticho a tma. Narovnala jsem si čapku, hluboce vzdychla a vydala se vpřed. Přede dveřmi do budovy na mě čekal středně velký mužík v černé kápi, úslužně mi otevřel dveře a vedl mě chodbou. Mohli jsme být v přízemí, ale pod námi určitě ještě něco bylo, možná sklep, možná skladiště. V chodbě byla řada otevřených dveří. Brzy jsem zjistila, že jsem ve staré továrně. Ale proč to tu nikdo nehlídá? Byl snad onen tajemný muž jejím majitelem? Mužík zašeptal, jak nejtišeji dovedl, abych ho následovala po schodech nahoru. Začínalo mi to být divné, ale šla jsem za ním.
   Další schody a další dlouhé chodby se spoustou dveří, skoro jako nějaký labyrint, v místnostech spoustu součástek a přístrojů, všechno opuštěné. Ptám se, jak je to daleko, ale nepřichází žádná odpověď a zvolna stoupáme po dalších schodech vzhůru. Muž mě vede do jednoho z velkých sálů, otevírá dveře, postrkuje mě dovnitř a zavře je za sebou.
   Nebyla jsem v místnosti sama. Po obou stranách stolu, který byl postaven u okna, stáli dvě postavy v kápích. „Můžeš jít!“ Vysoký muž v dlouhém plášti a též v kápi ledabyle máchnul rukou a mužík, který mě sem přivedl, cosi zamumlal a zmizel.

   „Tak jste dorazila, slečno Styron? Posaďte se!“ Ztišil hlas, snad nechtěl být poznán.
   „Děkuji, postojím!“ Z kapsy pláště jsem vytáhla očarovaný bloček a bleskobrk, hůlku stále v ruce. Čekala jsem.
   „Naše kouzelnické společenství mě nikdy nechápalo, mé velké činy, i oběti, které jsem kvůli tomu musel podstoupit. Nazývají mě zrůdou, monstrem. Máte moc to zarazit, slečno? Udělejte pro mě něco, napište něco pozitivního, něco, co mě ukáže v lepším světle, co zaplaší ten neklid v srdcích kouzelníků!“
   Snad to není básník? Atmosféra se mi nelíbila a tichý hlas člověka, který mi chtěl poskytnout rozhovor, už teprve ne. „Kdo jste?“ zeptala jsem se narovinu. Muž se otočil a já ztuhla. Také on byl asi překvapený mým výrazem. Možná si myslel, že nepoznám ty hrozné krví podlité oči, ani zešedlou svraštělou kůži a co teprve ten vysoký chladný smích, kterým se nyní zasmál, oči přimhouřené. „Jsem Lawrence Vigo, milá slečno. Vraťme se k rozhovoru,“ usmál se a posadil se.
   Musíš se ovládnout! říkám si v duchu. Nesmíš dát najevo, že ho znáš. Nebylo o tom ale pochyb. Zde stál. On, moje noční můra v životní velikosti. Polkla jsem velký knedlík a vykoktala jsem ze sebe: „Co byste ch… chtěl světu říct?“ Bože, kolena se mi třásla a v krku jsem měla další knedlík. Pane bože, on se zvedá!
   Přistoupil ke mně a prohlásil: „Ach, děvče, celá se třesete, snad se mě nebudete bát?“ Zas ten děsivý smích. Kdyby tak věděl, že ho znám lépe, než si on myslí. „Vím, že pro začínající redaktorku to musí být těžké, jste možná statečná, možná pošetilá, že jste přišla sama. Tak proč se neposadíte?“
   „Postojím!“ trvala jsem zatvrzele na svém. Dokud mám nohy, co mi ještě běhají, mám šanci se odsud dostat.
   „Hůlku!“ poručil. Pevně jsem držela svou. Muž na pravé straně stolu se pohnul, aby vyplnil rozkaz a spadla mu přitom kápě z hlavy, dlouhé plavé vlasy se zaleskly ve světle svíček. Teď si sundal kápi i ten druhý, byl to jeho syn.
   „Co zamýšlíte?“ Bože, ty jsi hloupá. Na blbou otázku, blbá odpověď. „Něco mi tajíš, děvče a já zjistím, co. A po našem rozhovoru už si nebudeš na mě pamatovat, ani na ně!“ mávl rukou za sebe. Nechtěla jsem, aby spatřil, co mám v hlavě. Zvolna se ke mně blížil. Ještě to pořádně neumím, tak ať se to teď povede, pomyslím si v duchu a pohrávám si s hůlkou. Nenápadně mířím na kliku od dveří, kterými jsem sem přišla. Pozoruje mě a míří na mě hůlkou, nedívám se mu do očí, to nesmím, a pozoruji lem jeho pláště…….chvíle ticha a „Protego!“ Odrazím jeho vpád do mé hlavy a vyběhnu ze dveří. Za sebou slyším naštvaný řev. Rozběhnu se chodbou. Kudy teď? Doleva? Doprava? Rozsvítím hůlku a dám se doleva. Proč já hloupá nechala ten plášť doma? Pomyslím na svůj neviditelný plášť, který se mi houpe ve skříni.
   Za sebou slyším kroky. Ztemnělou chodbou zní všechno tak děsivě. Vrazím do nějakého pokoje. Jsou tam toalety, že bych se schovala v kabince? Ne, musím se dostat někudy ven. Co výtah? Bude ještě fungovat? Vykouknu ven. Teď se musím spolehnout jen na sebe. Tlumím zářivé světlo hůlky, nesmí mě vidět. Běžím k výtahu a náhle mi něco přejede přes tvář, jako ostrým nožem. Mám tam šrám, ale teď není čas na bolest. Musíš vydržet, musíš se dostat pryč za každou cenu! Zapotácím se, jen mírně, hledám další cestu. Za mnou se ozve vítězný pokřik, je to žena. Doleva, tudy, určitě! Slepá chodba, sakra, kam teď? Dohání mě, už jí vidím do tváře, má v ní ten zvláštní požitkářský výraz. „Nepokoušej se utéct, jsme tu dnes večer všichni,“ zašklebí se. „Hm…“ zamručím a rozhlížím se. Stále na mě ještě míří. Musím přes ní. Vrhnu se do strany a v tu ránu mě zasáhne mučivá bolest po těle. Najednou cítím v těle každý sval, každou cévku a nesnesitelnou bolest mučící kletby. „Máš dost?“ usmívá se. Opatrně se zvedám, hůlku v ruce. Myslí si, že mě dostala na kolena. Musím kolem ní: „Expelliarmus!“ Hůlka jí vylítne z ruky. Odpor nečekala. Utíkám do výtahu, moje poslední naděje. Zaklaply se dveře, mačkám tlačítko přízemí. Do dveří narazila nějaká těla, mám štěstí, že temné síly neznají něco tak primitivního jako je výtah. Zastavil a něco mi říká, že bych měla uhnout. Zavřenými dveřmi prolétly dva omračující paprsky. Někdo je přede dveřmi. „Tady není!“ slyším hlasy a vzdalující se kroky. Vylezu z výtahu rovnou do přízemí ke vchodovým dveřím, ale někdo mi stojí v cestě. Blonďatý chlapec v tmavém plášti.
   „Vzdej se, neutečeš.“ protahuje každé slovo. „Když se vzdám, zabijete mě.“ „Nooo, možná ne, když budeš hodná holka. Pán zla nemá dnes v noci v úmyslu zabíjet, chce jen………. křížový výslech.“
   „K čemu bych mu byla? Nevím nic, jsem obyčejná holka. Co ode mě může chtít?“ Kudy toho kluka obejít? „Nezavoláš posily? Jsme tu sami!“ poznamenám klidně. „Proč je volat? Takovou holčinu zvládnu jednou ranou. Teď se mnou hezky poslušně půjdeš nahoru, ano?“ usmíval se. „Nech mě jít, Draco.“ Ani nevím, proč jsem ho oslovila. „Odkud mě znáš?“ Byl zmatený a ruka s hůlkou se mu třásla.
   „Proč bych ti to měla říkat? Stejně tím nic nezměním, tak proč to rozebírat? Byla jsem hloupá a nechala se vlákat do pasti, copak to nestačí?“ „Ne, chci to vědět!“ začal se vztekat. „Co je to tam dole?“ Další hlas. „Nemusíš to říkat mě, ale Jemu to řekneš!“ zašklebil se a otočil hlavu. „Tady jsme! Mám ji!“ Využila jsem momentu překvapení a rozrazila dveře. Rychle, kde je ten přístěněk, na to už není čas, jsou mi v patách! „Accio koště!“ Nasednu na svůj věrný Nimbus a odlétám pryč, mine mě ještě pár narychlo vyslaných kleteb, ale nebezpečí už je zažehnáno.

   Teď tu sedím, pozdě večer a spisuji svůj zážitek. Možná proto, že to chci světu říct, co je to vlastně za nebezpečného člověka. Možná to ze mě jen potřebuje ven. Co se stalo mě vyděsilo, ale hřeje mě vědomí, že jsem neprozradila, čeho bych později hořce litovala. Poslední kaňka na pergamenu, poslední krutá vzpomínka a pálím za sebou další most. Uléhám s vědomím, že další moje ošklivá vzpomínka je z mé mysli venku, přestože nikdy nebude úplně zapomenuta.