TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
  ›› překlady
    ›› rozepsané

        

1.kapitola - Nemravný duch (The Bitchy Ghost)


     vloženo: 18.12.2011    aktualizováno: 24.05.2012   
     7.794 znaků / 1.361 slov    počet zobrazení:   

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Vzpřímila jsem se v posteli a rychle se rozhlédla. Mé oči spočinuly na osobě v rohu místnosti. Měla modravou auru, která obklopovala její celé tělo. A já ihned věděla, že to není žádný obyčejný člověk.
   Byl to duch.
   Když jsem se podívala z okna, venku byla ještě tma. Ještě dokonce ani nesvítá a já byla probuzena dalším duchem. Má tahle práce někdy nějaké výhody?
   Ne. Samozřejmě ne.
   Na vteřinu sem zavřela oči a povzdechla si. Znovu jsem je otevřela a podívala se na ducha v rohu mého pokoje.
   „Můžu Vám pomoct?“ zeptala jsem se netrpělivě. Podle měsíce co byl jsem měla už jen pár hodin spánku. Musela jsem být za úsvitu vzhůru a pomáhat mojemu nevlastnímu otci na plantáži.
   Jen na mě zírala a mrkla.
   Dobře, teď sem byla frustrovaná.
   „Můžu Vám nějak pomoct?“ zeptala jsem se znovu, dokonce víc netrpělivěji.
   Konečně něco řekla. „Vy… Vy mě můžete vidět?“
   Tak to byla jedna z nejčastěji položených otázek, kterou mi duchové dávají. Tohle a „Vy jste mediátor?“.
   „Ano,“ odpověděla jsem o trochu klidněji. „Můžeme to udělat rychle, prosím? Musím být za úsvitu vzhůru, pokud Vám to nevadí.“
   „Pro… promiňte,“ odpověděla pokorně.
   Znovu sem si povzdechla a pohodlněji se v posteli posadila. „Jak se jmenujete?“
   Chvilku byla zticha, než tiše odpověděla. „M… mé jméno je Marie.“
   Přikývla jsem. „Dobře Marie,“ řekla jsem, zatímco jsem vstala a přešla místnost. Stála u mého okna, tak jsem šla k němu a zavřela ho. Stála jsem teď jen pouhý kousek od ní. „Marie, můžete mi říct, jak jste zemřela?“
   Tohle je vždycky pro zesnulého nejtvrdší část. Říct mi, jak umřel. Častokrát se setkávám s tím, že někdo zemřel za poněkud krutých okolností, takových, jako že byli surově zavražděni nebo neprávem zabiti. Někteří jen umřou přirozeně nebo je jejich smrt jen jejich chybou. Takoví lidé tu obvykle zůstávají, protože chtějí něco říct jejich rodině, přátelům a tak dále. Ale lidi, co byli zavražděni… no oni se prostě nepřesunou. Protože byla jejich smrt hrozná, tak se prostě nemůžou přesunout. Takže častokrát musim řešit vraždu.
   Nesnáším, když to musím dělat.
   Marie znovu zaváhala. Když sem tak na ní koukala, mohla sem říct, že byla mladá. Asi osmnáct nebo devatenáct. Škoda, že musela zemřít tak mladá. „No… přišla jsem před rokem se svým manželem do Salemu… můj manžel, John, a jeho přátelé šli lovit. Myslím, že se dostali do konfliktu s některými Indy, protože dva jeho přátelé byli zabiti. O týden později, když jsme s manželem spali, přišli dva Indi a… zabili nás.“ Svěsila hlavu a já mohla vidět, že začala brečet.
   „Je mi to líto,“ řekla jsem jí, stejně jako každému jinému duchovi, který ke mně přišel.
   Hej, myslela sem to vážně, dobře?
   Její hlava vystřelila nahoru. „Ne, není. Nemáte ani ponětí, jaké to je!“
   „Chodí za mnou hodně lidí, co zemřeli. Já to vím, dobře? Nemůžu vědět jaké je zemřít, ale vím, jaký je to pocit,“ odpověděla jsem jí.
   Podívala se do země a něco si mumlala.
   „Prosím?“ zeptala jsem se.
   „Byla jsem těhotná,“ řekla o něco málo hlasitěji. Byla jsem naplněná prvním dítětem a byla jsem zavražděná. Mé dítě dokonce ani nedostalo příležitost žít! Nevíte, co to je, nebo ano?“
   „Prosím, Marie, nebojujte se mnou. Ne, nemám nejmenší představu jaké to je, ale můžu Vám pomoct se přes to přenést. Můžu Vám pomoct odpustit a zapomenout a přesunout se na lepší místo, než na kterém právě jste.“
   Trochu se uklidnila, i když podle mě byla stále viditelně napjatá. „Jen jsem chtěla, aby mé dítě žilo…“
   Přikývla jsem a nasadila nejsoucitnější tvář. „Já tomu rozumím, Marie. Ale už se stalo a není tu nic, čím byste to mohla změnit. Omlouvám se…“ Zhluboka jsem se nadechla a na vteřinu zavřela své oči, než sem se na ní znovu podívala. „Něco Vás tu drží, Marie. A mou prací je Vám pomoct zjistit co, abyste se mohla přesunout na lepší místo nebo k Vašemu příštímu životu.“
   „Já nechci nový život! Já chci zpět svůj starý život!“ zaječela na mě.
   Sedla sem si na svojí postel. A to byla chyba, kterou jsem udělala. „Každý duch, který ke mně přišel, to říkal. Ale já to prostě nemůžu udělat. To je nemožné, rozumíte?“
   Přelítla ke mně, sevřela mi prsty krk a pokoušela se mě udusit. Byla sem v tu chvíli vděčná, že sem dostala, který byl nový a nebyl ještě tak silný. „Pokud nemůžu žít, tak ty také ne,“ zamumlala rozzlobeně.
   „Marie, prosím,“ zvládla sem říct. Jasně, nebyla tak dobrá v dušení, ale já zase nemohla ze sebe dostat jisté informace. „Snažím se ti po… pomoct.“
   „Pomoct mi?“ Pak to ale nejspíš pochopila. Fajn, teď mě už opravdu dusila. „Pokud mi chceš pomoct, můžeš mi vrátit zpátky můj život!“
   No dobře, už žádné zbytečné řeči.
   Posunula jsem svou levou novu pod její pravou a kopla sem do ní. Místo, aby pustila můj krk, strhla mě s sebou, zatímco padala. Ale byla jsem šťastná, že jsem byla schopná odlomit její prsty od mého krku, když jsme padaly.
   „Toho budeš litovat,“ řekla jsem jí naštvaně. „Odejdi, nebo mě nech, abych ti pomohla, nebo tě donutím hned zmizet s otiskem mých prstů!“
   Na chvíli zaváhala, ale pak se chopila příležitosti. „Udělej to.“
   No dobře, nemohla jsem to opravdu udělat. Vymítat duchy, to ano, ale nudit je okamžitě zmizet?
   Ehm, takhle to nefunguje.
   I když si moc přeju, abych to mohla udělat. Bylo by to mnohdy o dost snadnější.
   Pak znovu…
   Ne, to by nebylo dobrý. Lidi umírají z určitého důvodu. A když zemřou, vydají se na další cestu.
   Ačkoli je to jen to, čemu já věřím.
   A v tu chvíli vstoupil můj nejmladší nevlastní bratr. „Suze,“ řekl a ospale se podíval po mé ložnici. „Co jsi…? Co to bylo za zvuk?“
   Tak fajn. Stvořím lež a on zase odejde.
   „Já… nechala jsem večer otevřené okno a před chvilkou sem vletěl netopýr a já… konečně jsem ho vyhnala ven.“ Zkřížila jsem si ruce na hrudi a dívala jsem se na něj, nevšímajíc si ducha za mnou, který by se na mě mohl každou chvilku vrhnout.
   „Dobře,“ řekl s pokrčením ramen, vyšel z pokoje a zavřel za sebou tiše dveře.
   Otočilas jsem se zpátky k tomu nemorálnímu duchovi, ale ona už byla pryč.
   Šla sem tady zpátky do postele, ale když sem přemýšlela o spánku, vzpomněla jsem si, že by se mohla kdykoli zase vrátit a snažit se mě ve spánku zavraždit.
   Možná bych měla vstát a připravit se na práci s Andym.
   Ano… to zní dobře.

   „Dobré ráno, Susannah,“ řekla mi paní Herbertová, když jsem šla ráno na trh.
   Přikývla jsem a odpověděla. „Dobré ráno, paní Herbertová. Jak se Vám v tomto krásném dni vede?“
   Ušklíbla se. „Velmi dobře, Susannah, velmi dobře. A tobě?“ zeptala se zdvořile. Paní Herbertová byla naše sousedka. No dobře, blízká asi tak jak mohou sousedi v Salemu být, ale přesto. Byla to velmi hodná paní. Dělala nám při každé příležitosti lahodné koláče i na naše – mojí rodiny a mé – narozeniny. Chovala se ke mně, jako kdyby byla má babička.
   Věnovala jsem jí vřelý úsměv. „Já také, jak jen to může jít, madam,“ odpověděla jsem jí.
   Její úsměv trochu povadl. „Opravdu?“
   „Ano. Ráno jsem se brzy vzbudila, že mi nebylo dobře. Ale teď je mi už mnohem lépe.“
   Vřele se usmála. „Tak udělám jen pro tebe jeden z mých jablečných koláčů. To ti udělá mnohem lépe.“
   Nepatrně sem se zasmála. „Vy víte jak mi potěšit, madam, ale nechci, abyste měla nějaké problémy se mnou.“
   Potřásla jen hlavou. „Ach ne, to nebude vůbec žádný problém, drahoušku. Budu šťastná. Víš co? Přijď a vyzvedni si ho na zpáteční cestě z trhu. To už by měl být hodový, drahoušku.“
   Zmateně jsem se na ni podívala. „Madam? Na trhu budu asi hodinu. To jistě ještě nebude hotový…“
   I skrz její věk se od srdce vesele zasmála. „Drahoušku, jeden už mám skoro hotový. Udělám si pro sebe později další. Koneckonců, ty i tvoje matka si to zasloužíte víc než já.“
   „To není pravda, paní Herbertová.“
   „Ale je,“ ujistila mě. Když sem chtěla něco namítnout, přerušila mě. „Teď běž, zlato. Nechtěj nechat ten koláč čekat, ano?
   Tady vidíte, proč tu ženu zbožňuji a považuju jí pomalu za vlastní babičku.
   Kdyby na to přišlo, svěřila bych té ženě i vlastní život.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: Prolog, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20 21, 22, 23