TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
  ›› překlady
    ›› rozepsané

        

2.kapitola - Idiot (The Imbecille)


     vloženo: 12.02.2012    aktualizováno: 24.05.2012   
     8.477 znaků / 1.466 slov    počet zobrazení:   

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Dorazila jsem na tržiště a získala několik druhů zboží pro svou matku, aby mohla péct, a některé… nedůležité věci. Má matka by mě za jejich získání kárala, ale nemohla jsem odolat.
   To bylo, když jsem platila své zboží, které jsem si vybrala, když jsem ho viděla. Ducha.
   Bože, oni snad nikdy neodejdou? Stačí, že jsem se musela zabývat s jedním tvrdohlavým dnes ráno.
   Ale tenhle… vypadal jinak. Nebyly kolem něj žádné zlé vibrace, které jsem občas normálně cítila klem jiných duchů. On jen vypadal, jako by pozoroval každého v našem zvláštním malém městě. Bylo to… vlastně znervózňující.
   Moje chyba, že jsem se na něj dívala moc dlouho.
   Jeho oči se na mě zastavily a já se rychle podívala jinam. I když si myslím, že to věděl. Myslím si, že si uvědomil, že ho můžu vidět. Koutkem oka jsem mohla vidět, že se na mě stále dívá, zamyšleně, myslím.
   Setřásla jsem to ale, zaplatila za své vybrané zboží a vyrazila jsem k domovu.
   Měla bych tomu duchovi pomoct, pomyslela jsem si.
   Věděla jsem ale, že s rozhovoru s ním přijde něco velkého, jak ho poznat. Nevěděla jsem, jestli to bude dobré nebo špatné, ale věděla jsem, že to bude velké.
   Ukázalo se ale, že jsem nemusela jít za ním. On přišel ke mně.
   Následoval mě, zatímco jsem šla domů. Byla to docela nepříjemná skutečnost.
   Když jsem viděla, že není nikdo kolem, rázně jsem se otočila. „Co,“ zasyčela jsem, „chceš?“
   Jeho tmavé oči se rozšířily, zatímco koktal. „Nombre de Dios. Ty mě můžeš… můžeš mě vidět?“
   Protočila jsem oči. „Ano, můžu tě vidět. Tak jaký je tvůj problém? Proč mě sleduješ?“
   „Ale jak?“ zeptal se, ignorujíce moje otázky. „Jak mě můžeš vidět, když nikdo jiný nemůže?“
   Pokrčila jsem rameny. „Nežádej mě o to. Nemám tušení.“ Povzdechla jsem si. „Já jsem to, co se nazývá mediátor. Můžu hovořit s mrtvými, jak vidíš.“
   Rozhlédla jsem se. Pá ledí se vracelo domů z trhu a někteří se na mě divně dívali.
   Popadla jsem ho za košili a tiše zasyčela: „Následuj mě a nemluv.“
   Jak jsem slíbila, šla jsem k paní Herbertové vyzvednout jablečný koláč. Byl hezký a teplý, zatímco mi ho podívala zabalený v nějaké látce, a voněl tak lahodně. Nejraději bych ho celý snědla sama. Nicméně věděla jsem, že bych měla něco zachránit také pro svou matku. Miluje koláče paní Herbertové stejně tak jako já.
   Poděkovala jsem jí a vyrazila zpátky k domovu s duchem stále za sebou. Bylo to poněkud znervózňující, mít ho courajícího za sebou, ale bohužel, byla to má povinnost.
   Předala jsem koláč a nakoupení položky mé matce, vysvětlujíce jí, co se stalo s paní Herbertovou. Usmála se a řekla mi, že budou mít brzy s Andym hotovou večeři.
   Přikývla jsem a odešla jsem do svého pokoje. Duch mě stále následoval. Zavřela jsem své dveře a zamkla je, jakmile jsme byli oba bezpečně uvnitř.
   „Dobře,“ řekla jsem a otočila se k němu. „Zaprvé, jaké je tvé jméno?“
   „Hect… Jesse. Mé jméno je Jesse,“ řekl. Neptala jsem se, co chtěl říct první.
   „Dobře, Jesse. Co si myslíš, že tě tu zadržuje?“ zeptala jsem se, opakujíce frázi, kterou normálně pokládám všem duchům.
   Zmateně se zamračil. „Zadržuje mě?“
   Přikývla jsem. „Ano. Proč si myslíš, že jsi na Zemi, spíš než, řekněme, v nebi?“
   Podíval se na chvíli dolů na své nohy, než přenesl pohled zpátky ke mně. „Já… já nevím. Opravdu jsem nad tím nepřemýšlel.“
   Povzdechla jsem si a přejela si rukou po tváři, než jsem se na něj znovu podívala. „Tak dobře. Jak jsi zemřel?“
   Jo, to bylo neomalené, ale můžete mě obviňovat? Tato práce je občas poněkud nepříjemná.
   Uhnu přede mnou pohledem a podíval se ven z mého okna. Slunce začne brzy zapadat. „Já… já nechi o tom mluvit, Se?orita.“
   Věděla jsem, co to slovo Se?orita znamená. Slyšela jsem ho říkat mezi španělskými muži ve společnosti. Není tu mnoho mužů ze Španělska, jen ti, co se zdrželi na cestách. To slovo ale znamenalo „slečna“. Bylo to zdvořilé slovo.
   „Suze,“ řekla jsem.
   Zmateně se ke mně otočil. „Prosím?“
   „Mé jméno je Suze.“ Byla jsem už unavená postáváním a mluvením, tak jsem došla ke své posteli a sedla si na její okraj. Jesse teď seděl na místě u okna.
   „Ach,“ řekl. „To je zkráceně… Susan?“
   „Susannah,“ opravila jsem ho.
   Přikývl. „Je to krásné jméno.“
   Odfrkla jsem si. On se mi snaží lichotit? Dobře, to nefunguje. Ale musím přiznat, že byl dost… hezký.
   Ne. On je duch, Suze. Nemůže to být tvůj tip. To není… normální.
   Ale po pravdě. Byla jsem někdy aspoň trochu normální? Pro jednou v mém životě, byla jsem vždycky vše možné, ale divná?
   Odpověď je pravděpodobně „ne“. Na obě otázky.
   Ale dost mého vnitřního boje. Potřebuju pomoct tomuto duchovi se přesunout. Všichni víme, jak to může být zábavné.
   Ne.
   „Hm, díky,“ řekla jsem. Pak jsem se pokusila změnit téma. „Takže, proč nechceš mluvit o tom, jak jsi umřel? Obvykle je důvodem, že někdo rozdmíchává lži ve smrti. A, no, nemůžu ti pomoct, dokud mi nepovíš jak jsi zemřel.“
   Těžce si povzdechl. „Omlouvám se, Susannah. Raději bych o tom nemluvil.“
   Postavila jsem se a šla blíž k němu. „Podívej se, kamaráde, pro nás oba by bylo snazší, kdybys mi to jen řekl. Pak bysme mohli oba pokračovat dál ve svých životech.“ Zašklebil se, než jsem dodala: „Nebo v posmrtných životech,“ opravila jsem se.
   „Já…“
   Nedořekl ale nikdy do konce větu, kterou začal. Můj netypicky pitomý nevlastní bratr ke mně s křikem vtrhnul. „Suze, večeře je připravená – s kým tu mluvíš?“
   Svraštila jsem obočí. „Mluvím? S nikým. A je opravdu nutné tak ječet? Jsem tady, jak vidíš.“
   Protočil oči, práskl za sebou mými dveřmi a seběhl ze schodů.
   „Idiot,“ zamumlala jsem si pod nosem a otočila se k jistému hezkému duchovi.
   Ale pokud jsem ho chtěla vidět, byla jsem dost zklamaná. Odhmotnil se, zatímco jsem mluvila s mým blbým nevlastním bratrem Bradleyim - nebo Bradem, jak naléhal, abychom mu říkali. Já mu ale říkám celým jménem, jen abych ho naštvala. On mě zase říká Suzie, aby mě naštval. V obou směrech jsme si kvit, řekla bych.
   Povzdechla jsem si a sešla jsem dolů do jídelny k jídlu.

   „Ach, Susannah, už bych se začínal strachovat, když bys znovu nepřišla.
   Usmála jsem se na starého moudrého muže a pokračovala jsem v chůzi až k němu. „Omlouvám se, Otče Dominiku. Je těžké najít v posledních dnech čas sama pro sebe.“
   Zasmál se a ukázal na lavici před ním, abych se posadila. „Tak co je to tentokrát, Susannah?“
   Sedla jsem si na dřevěnou lavici a začala jsem mluvit. „Je to… nový duch. Následoval mě domů z tržiště a je… jiný. Není jako jiné normální duše. Nechtěl mi dokonce ani říct, jak zemřel.“
   Přikývl. „Jaké bylo jeho jméno, Susannah?"
   „Řekl mi, abych ho nazývala Jesse. Byl to španěl a mladý pohledný, ale na tom samozřejmě nezáleží.“ Ach, zapomněla jsem se určitě o něčem zmínit, řekla bych.
   Když duch zemře, přijme podobu, která mu byla nejvíc pohodlná, když byl ještě naživu. Takže mohlo být Jesseovi doopravdy osmdesát let, když zemřel. Mohl zemřít ve spánku nebo tak něco. Ale upřímně řečeno, že mi to nechtěl tak moc říct, myslím, že to bylo o dost víc traumatické. Nemluvě o tom, že jsem doposud nepotkala tolik duchů, kteří zemřeli, zatímco spali. V překladu řečeno: nepomohla jsem žádným duchům, co zemřeli, zatímco spali.
   „Hm,“ řekl otec. „Dobře, tak jestli se novu ukáže, pošli ho ke mně, Susannah. Uvidím, jestli řekne něco mě.“
   Přikývla jsem. „Tak dobře. Mám tu ale ještě jiného ducha, otče. Ta žena si říkala Maria. Říkala, že byla zabita několika Indy, stejně jako její manžel. Byla v té době těhotná a nemůže nejspíš díky tomu její duše odejít. Ona… šla po mně. Naštěstí jí přerušil hlas mého nejmladšího nevlastního bratra.“
   Jeho tvář zbledla. „Tento duch… byl k tobě násilný?“
   „Ano, otče Dome. Řekla jsem jí, že je mi moc líto, že byla zabita a ona se dost rozzlobila a… pokusila se mě zranit.“
   Jeho tvář se víc zachmuřila. „Nejednala jsi na oplátku násilně, nebo ano?“
   „No… já…“
   „Susannah, o tomto jsme už mnohokrát mluvili. Nemáš být k těmto duchům násilná. V minulosti prošli těžkou dobou a nepotřebují od tebe, abys přidala…“
   „Ale co když by to bylo v sebeobraně, otče. Jen jsem chránila sama sebe!“
   Umlčel mě. „Já to chápu, Susannah. Ale v první řadě je nesmíš rozzlobit.“
   Ach, tak tohle jsem vážně teď nepotřebovala. Abych řekla pravdu, upřímně jsem nemyslela na Mariu. Myslela jsem na Jesse. Byl tak milý, laskavý. A to se nezmiňuju o tom, že byl hezký. Byl nádherný. Nikdy dřív jsem neviděla tak… dokonalého ducha.
   Ne – to nemůže být pravda.
   „Susannah!“
   To mě probralo ze snění.
   „Slíbíš mi, že budeš dřív myslet než jednat?“
   „No… ano. Ano, samozřejmě, otče.“
   Usmál se. „To je dobře. Teď běž, dítě. Jsem si jistý, že tě matka čeká doma.“
   S přikývnutím jsem se vrátila domů.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: Prolog, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20 21, 22, 23